OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 2. kapitola

17.04.2012 (13:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1176×

2. KAPITOLA

Světla tanečního sálu Wakefieldského zámečku zářila hluboko do noci. Na příjezdové cestě se střídalo nesčetně nádherných kočárů, z nichž se pomalu trousili lidé v přepychových garderobách. Ples právě začínal.

Caroline pomalu kráčela po boku své matky a nervózně kolem sebe těkala očima. Hlavou se jí míhaly vzpomínky na dva muže zahalené v maskách. „Budou tady?“ napadlo ji v duchu. „Poznají mne?“

Sofie jakoby vycítila neklid své dcery, stiskla jí ruku v sametových rukavičkách a povzbudivě se na ni usmála. „Neměj strach,“ zašeptala ji, „určitě vzbudíš obrovský dojem.“

Jenže toho se Caroline právě obávala.

V sále už byla většina hostů, když začala hrát hudba. Caroline zanedlouho požádal o tanec jakýsi mladík. Sofie ani na okamžik nezaváhala a nenápadně svou dceru postrčila dopředu. Nedopřála Caroline ani vteřinku na rozmyšlenou, natož aby mohla svého nynějšího tanečníka odmítnout. V jeho náručí se cítila nejistá a neklidná. Úporně se soustředila na taneční kroky. Snažila se nedívat do mladíkových očí, protože se bála, že by v nich mohla znovu zahlédnout onen primitivní mužský chtíč.

Hudebníci za malou chvíli přestali hrát. Tanec skončil. Caroline se vymanila z náručí svého společníka, zamumlala jakousi nezřetelnou omluvu a opustila parket. Nevrátila se však zpět k matce, ale naopak se začala před zraky ostatních hostů skrývat stejně jako tenkrát před čtyřmi roky.
Vyšla ven na terasu, opřela se o bělostné zábradlí a zadívala se do zahrady. Caroline měla pocit, jako by jí někdo našeptával, aby opustila bezpečí sálu a šla se projít ven. Voňavé záhony růží jí otevíraly svou náruč a ochotně ji zvaly do jejich království.

Prudce odvrátila hlavu a chtěla se snad i rozeběhnout zpět k osvětlenému tanečnímu parketu, kde se jí nemohlo nic zlého stát. Narazila však na překážku – na rozložitou mužskou hruď. Na chvíli měla pocit, že se před ní zjevil obr z pohádek, v okamžiku si však uvědomila, že je to jen obyčejný ale velmi vysoký člověk. Začala před ním nevědomky ustupovat, zády se dotkla nízkého zábradlí a byla by přes něj přepadla, kdyby ji pohotové paže nezachytily.

„Jste v pořádku, slečno?“ promluvil neznámý hlubokým lehce zastřeným hlasem.

„Ano,“ vydechla Caroline. „Ano, jsem v pořádku,“ zopakovala, jako by chtěla přesvědčit samu sebe.

„Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal,“ zašeptal držíc ji stále v náručí. „Neměl jsem to v úmyslu.“

„Ano, to jistě,“ setřásla ze sebe jeho ruce, podkasala si sukně a spěšně ho opouštěla.

Mladý muž tam zůstal nevěřícně stát a díval se, jak dívka odchází. Zdálo se mu to nebo z jejího hlasu opravdu zaslechl ironii? Skutečně ji nechtěl vystrašit. Teď měl ale pocit, že ho z toho dívka obviňuje. Vydal se za ní.

Caroline stála na druhé straně sálu, odkud měla dobrý výhled na dveře vedoucí na balkón. Netušila proč, ale chtěla mít toho cizince na očích. Objevil se ve vchodu tak náhle, až ji to překvapilo. Rozhlížel se kolem sebe, vypadal, jako by někoho hledal. Zrak mu náhle padl na Caroline a vydal se směrem k ní. V duchu teď proklínala své krásné červené šaty, které poutaly pozornost. „A to měla matka určitě v úmyslu. Aby si mě hned každý všimnul,“ pomyslela si.

„Směl bych vás požádat o tanec, slečno?“ zeptal se, když k ní přišel a lehce se uklonil.

„Obávám se, že má matka by s tím nesouhlasila,“ zalhala doufaje, že ho odradí.

„V tom případě, slečno, se jí můžeme jít zeptat.“ Na tváři mu hrál lehký úsměv. Nenápadně si Caroline prohlížel a v duchu si musel přiznat, že je to jedna z nejkrásnějších dívek, jakou mohl v životě spatřit.

Caroline začínala docházet trpělivost: „Jste vždy tak neodbytný, pane?!“

„A vy tak nedobytná, slečno?“ opáčil. V očích se mu zračilo lehké pobavení a měl co dělat, aby se nerozesmál.

I Caroline náhle připadalo její chování směšné, až jí začalo cukat v koutcích. Kapitulovala. „Vždyť ani neznám vaše jméno,“ namítla.

Opět jí vysekl nepatrnou poklonu: „Jsem hrabě William z Carltonu.“

Nabídl Caroline své rámě. Na okamžik ještě zaváhala, ale nakonec jej přijala a nechala se odvést doprostřed parketu. Teprve při tanci si Caroline plně uvědomila Williamovu velikost, sahala mu sotva po prsa. Připadala si v jeho obětí tak drobná a zranitelná, zároveň však na ní jeho ruce působily zvláštním ochranitelským dojmem. Byla zmatená sama sebou.

Caroline se při tanci snažila na Williama nezírat. Stále ji však něco nutilo dívat se mu do tmavých očí. Dlouhé černé vlasy mě hedvábnou stužkou stažené na zátylku do culíku. Při tanci se pohyboval tak bravurně a graciézně, že to Caroline připadalo až neuvěřitelné u muže jeho rozměrů. Zdálo se jí, jakoby z něj vycházela opojná vůně borovic a oceánu. Téměř se jí zatočila hlava. Nepatrně, že by si toho jen málokdo všiml, se zapotácela.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se, v očích se mu zračilo znepokojení.

„Ano,“ ujistila ho spěšně, „jen potřebuji na chvíli na čerstvý vzduch.“

„Doprovodím vás, jestli dovolíte.“

Společně se znovu ocitli na terase a mlčky se dívali na hvězdnaté nebe. Vál lehký větřík, který s sebou přinášel příslib léta. Vlahá teplá noc otevírala svou náruč a vybízela k pozdní procházce.

„Už je vám lépe slečno?“ prolomil William po několika minutách hrobové ticho panující mezi nimi.

„A-ano, děkuji,“ vykoktala ze sebe. Viola se v jeho společnosti cítila velmi nesvá a nervózní. Nejraději by se nějak omluvila, opustila ho a zanechala jeho vlastním myšlenkám.

„Ještě jste mi ani neprozradila své jméno, slečno.“

„Jmenuji se…“ začala, ale byla přerušena přívalem slov přicházejících ode dveří.

„Caroline, tady jsi. Kam jsi se mi ztratila?“ švitořila její matka. „Hledala jsem tě snad všude.“

Caroline se obrátila zpět na Williama a mile se na něj usmála: „Caroline. Jmenuji se Caroline.“

William uchopil její drobnou ruku a vtiskl jí na ni lehký polibek: „Je mi potěšením, lady Caroline.“

„Mamá, dovolte abych vám představila hraběte Williama z Carltonu.“

Carolinina matka nečekala, rychle se ke Williamovi přitočila a nepatrně pozvedla ruku, aby ji mohl políbit. „Je mi ctí, pane hrabě. Sofie Hartlová. Znala jsem vaši matku. Byla to úžasná žena.“

„Děkuji, to zajisté byla,“ lesk v Williamových očích trochu pohasl. „Bohužel si na ni moc nepamatuji, ona i otec zemřeli, když jsem byl ještě dítě.“

„To je mi líto,“ zašeptala Caroline. William ji obdařil nepatrným úsměvem, který ji zahřál u srdce. Najednou byla zmatená sama sebou a v duchu své matce děkovala, že je tu teď s ní.

„Jak dlouho se zde zdržíte, hrabě?“ zašvitořila Sofie.

„Zítra odjíždím. Neodkladné záležitosti.“

„Omluvte mne, půjdu se něčeho napít,“ šeptla Caroline a opustila jejich společnost. V zádech stále cítila, jak ji William pozoruje. Byla ráda, že od něj alespoň na chvíli mohla odejít, protože jeho přítomnost ji jaksi znepokojovala.

„Vaše dcera je velmi krásná, madam,“ prohlásil, když Caroline zmizela v sálu.

„Ano, to skutečně je,“ vyhrkla, možná až příliš rychle, Sofie. Z hlasu i z jejího pohledu se dala vyčíst naděje a očekávání.

„Rád bych ji, pokud dovolíte, někdy navštívil ve vašem domě.“

„Budete vítán, pane hrabě.“

***

Příští den krátce po svítání seděla Caroline se svou matkou v kočáře na cestě domů. Caroline se Sofie zdála podezřele spokojená; měla pocit, že o Williamovi z Carltonu neslyší naposledy.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 2. kapitola: