OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 10. kapitola

03.05.2012 (18:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1191×

10. KAPITOLA

William se v Londýně moc dlouho nezdržel. S Josephem dorazili do města až příliš pozdě – Josephův otec byl již po smrti. Mužům tedy zbývalo jen zařídit pohřeb a vyprovodit zesnulého na jeho poslední cestu.

Teď William uháněl tryskem na koni, aby byl na Carltonu co nejdříve. Věděl sice, že domů dorazí uprostřed noci, ale nedokázal být bez Caroline déle než bylo nutné. Těšil se, až svoji manželku uvidí a až ji bude moct obejmout.

Když projel branou zámku, bylo už dávno po půlnoci. Odvedl koně do stáje (vůbec si neuvědomil, že zde není Spanilá a pak se rychle vydal do Carolinina pokoje, aby se na ni alespoň jednou podíval. Když však vstoupil dovnitř, zjistil, že Viola tam není. Postel byla ustlaná, krb byl vyhaslý.

„Kde jen může být?“ pomyslel si William. Šel se podívat ještě do své ložnice, ale tam Caroline také nenašel. Chvíli tedy přemýšlel, kde jinde by mohla být. Po tváři mu přelétl stín – napadlo ho jen jediné místo. Popadl vázu, která stála na stole a vzteky jí mršti o zem. Ze své ložnice se doslova vyřítil a zastavil se až tehdy, když bez zaklepání vpadl do Stefanova pokoje.

Stefan spal. V posteli byl sám, ale to Williama nezastavilo, přistoupil k němu a prudce s ním zatřásl, aby ho probudil. „Kde je Caroline?!“ uhodil na něj William, jakmile se probudil.

Stefan chvíli nechápal: „Cože?“

„Kde je moje žena?!“ opakoval netrpělivě.

„Odjela navštívit matku,“ prohlásil Stefan ledově klidným hlasem, i když ve skutečnosti tak klidný nebyl. Musel se hodně přemáhat, aby se na Williama nevrhl a nevymlátil z něj duši.

S touto odpovědí však William nebyl spokojen: „Lžeš! Caroline by ke své matce nikdy nejela. Pořád jí ještě neodpustila, že ji donutila ke svatbě se mnou. Řekni mi pravdu!“

„Pravdu?!“ křičel Stefan, „Pravdu?! Tady máš tu svoji pravdu, ty jeden parchante!“ a uhodil Williama pěstí do obličeje. „Jak jen jsi jí to mohl udělat?!“

William upadl a čekal, že si Stefan bude i nadále na něm vybíjet svůj vztek. Koneckonců oba milovali stejnou ženu, a navíc tu samou, které William tolik ublížil. A Richard to věděl! Sluha už se ho však ani nedotknul a jen na něj s odporem shlížel.

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptal se William stísněně.

„Caroline mi to tom řekla.“

„Cože?!“ William byl dokonale zaskočený a trochu i vyděšený. „Ona o tom ví?“

„A proč myslíte, že od vás utekla?!“ křikl na něj Stefan.

Konečně začalo do sebe všechno zapadat. William v tu chvíli však myslel jen na to, jak a kde Caroline najít a jak ji dostat zpět domů. Měl o ni ohromný strach a měl pocit jako by se jí mohlo stát něco zlého.

„Kde je?“ zeptal se William prudce.

„Vy si myslíte, že po tom všem vám ještě řeknu, kam odjela?!“ opáčil Stefan.

William začal být bezradný. Stefan měl pravdu, ale tu si on odmítal připustit. „Stefane, ty sám nejlíp víš, jak se to celé stalo. Víš, že jsem celá ta léta litoval, čeho jsem se dopustil,“ na malou chvíli se odmlčel, „a taky víš, jak moc ji miluji.“

Stefan jen zavrtěl hlavou: „Nikdy se k vám nevrátí.“

„S tím počítám,“ odpověděl William odevzdaně, „ale stejně si s ní musím promluvit. Musím jí vysvětlit, jak to celé bylo, omluvit se jí. Musím vědět, že se jí nic nestalo a že bude v pořádku.“

„Slíbil jsem jí, že neprozradím, kam odjela.“

William ho už však nevnímal. Znovu se mu vrátil ten hrozný, tentokrát však již silnější pocit, že je něco špatně, že je Caroline v nebezpečí. „Doufám, že nejela sama. Někdo ji doprovází, že?“

Stefan jen znovu zavrtěl hlavou.

Teď už byl téměř zoufalý šílenstvím: „Musíš mi říct, kam jela, prostě musíš! Co když se jí něco stalo?“

Teprve teď William Stefana konečně zlomil. On sám měl o Caroline strach a neustále si vyčítal, že přece jen neodjel s ní. „Dobrá tedy. Řekla mi, že jde tam, kde to celé začalo – na místo, kde jste jí to vy a Joseph udělali.“

„Ke své tetě,“ zašeptal William. Na nic nečekal a okamžitě se rozeběhl pryč. Ve dveřích se však ještě zastavil. „Děkuji ti,… příteli.“

Stefan znovu osaměl. Nevěděl, zda udělal správně, když Williamovi řekl, kde se před ním Caroline skrývá. V jednom měl ale jeho pán pravdu – mohlo se jí po cestě něco zlého stát a to by Stefan nepřežil. Říct pravdu bylo jediné možné řešení.

Zanedlouho se nocí nesl dusot kopyt – William nedbaje únavy opět vyjel do noci, ale tentokrát, aby našel svou milovanou.

***

První, co Caroline uviděla, když se probudila, byly plameny tančící v krbu, u něhož ležela. Nevěděla, kde je a jak se sem vlastně dostala. Jen matně si vzpomínala na to, co se jí ten večer stalo. Za zády uslyšela bouřlivý výbuch smíchu. Pomalu a opatrně, aby si nikdo nevšimnul, že je vzhůru, se otočila, aby zjistila, kde to vlastně je. Spatřila skupinku asi deseti mužů sedících okolo stolu. O něčem se dohadovali a hráli v kostky.

„Je to opravdu pěkná trofej,“ zahartusil jeden z nich a vstal od stolu, „jen mě hrozně štve, že ji nemůžu mít jako první.“ Šel pomalu ke Caroline, aby si jí pořádně prohlédnul. Caroline rychle zavřela oči a dál předstírala spánek. Chvíli se na ni pozorně díval a pak se vrátil zpět ke stolu.

„Neboj,“ zakřičel jiný, „však se na tebe taky dostane. A navíc jsi čtvrtý v pořadí – to není tak zlé. Co má říkat Filip – ten jde jako poslední.“

„Však si s ní pak budu užívat co nejdýl,“ prohlásil Filip.

Caroline si pomalu začala vzpomínat a bohužel i chápat rozhovor, který muži vedli. Cítila, jak se k ní jeden z nich přiblížil. Nečekala však, že se jí muž bude dotýkat a tak, když zmáčkl její ňadro, prudce vydechla a překvapením rozevřela oči dokořán.

„Ale,“ prohlásil muž, který ji právě osahával, „náš milý host už se probudil.“

Caroline co nejrychleji vstala. Nebyla zvyklá klečet někomu u nohou, a to se nezměnilo ani v této nebezpečné situaci. „Kde to jsem?“ chtěla vědět. Hlas se jí lehce třásl – pokoušela se to sice alespoň trochu skrýt, ale to se jí nedařilo. Strach, který pociťovala, byl příliš silný.

Muž se ji snažil pohladit po tváři, ale Caroline před jeho rukou ucukla. „Proč jsi taková netykavka, krasotinko. No tak, netřes se, já tě zahřeju,“ znovu se k ní přibližoval.

„Nedotýkejte se mě,“ vykřikla a začala před ním ustupovat. Zády však narazila na studenou kamennou zeď – už neměla kam couvat. Jeho ruka obemkla ženský krk a klouzala níž do výstřihu. Prsty jí obkroužil bradavku.

Caroline se do jeho obličeje nechtěla dál dívat, odvrátila od něj tvář a pro jistotu ještě zavřela oči. Odhodlaně čekala, co se bude dít dál. Na okamžik na své tváři ucítila jeho horký dech a to už nedokázala dál snést – s výkřikem ho od sebe prudce odstrčila a rozeběhla se ke vchodovým dveřím. Muž, kterého označili jako Filipa, ji však v polovině cesty dostihl a sevřel v rukou.

„Copak, copak? Ty už odcházíš, krásko?“ zachechtal se Filip. Sklonil se k ní a lehce ji kousl do krku: „Stejně by jsi měla smůlu – dveře jsou pro jistotu zamčené.“

„Přiveď ji sem k nám,“ ozvalo se od stolu, „ať se s ní můžeme seznámit.“

„Prosím vás. Pusťte mě,“ zakňourala snažíc se bránit, aby ji muž táhl k ostatním.

„Šetři dech,“ okřikl ji Filip, „budeš ho potřebovat k něčemu jinému.“

Bezradně zavrtěla hlavou. Po tvářích jí začaly stékat slzy. „Bože,“ pomyslela si, „opakuje se to znovu.“ Myšlenkami se vrátila zpět do noci před několika lety. Vzpomněla si na bolest, kterou tenkrát pociťovala. Zvedl se jí přitom žaludek.

Další výbuch smíchu – teď už se rozhodovalo jen mezi dvěma muži. Caroline si v tu chvíli nejvíc přála zastavit čas nebo ho úplně vrátit. „Proč jen jsem opouštěla Carlton?“ zazoufala v duchu.

„Tak co, květinko, jsi pořád ještě panna nebo už tě někdo utrhl?“ zeptal se muž, který dosud hrál. „Mám prvničky docela rád.“

„Hm, ale to máš nejspíš smůlu, kamaráde,“ poznamenal Filip věcně, hrubě uchopil Caroline za ruku, na které měla snubní prsten, „podívej se – je vdaná a pochybuju, že by s ní její muž nespal.“

Carolinin strach se s každou uplynulou vteřinou stupňoval. Bála se bolesti, které nemůže uniknout a především se bála, že přijde o své dítě. Nemohla nic dělat – odsud nebylo úniku. Nemínila se ale vzdát tak snadno.

V místnosti náhle zavládlo podivné ticho. Všichni muži byli teď napjatí, komu bude Viola patřit jako prvnímu. A pak bylo najednou rozhodnuto.

„Tak tady má někdo štěstí, viď, Richarde,“ prohlásil Filip a vstrčil Caroline do náručí muže, který vyhrál. Caroline se mu snažila ze všech sil bránit, i když vlastně ve skutečnosti věděla, že proti němu nemá šanci. Vzpouzela se žádostivým rukám, které ji tlačili směrem ke schodům vedoucím do patra. Naposledy se mocně vzepřela, ale Richardovy prsty ji sevřely tak silně, až Caroline naskákaly modřiny a ona potichu vykřikla bolestí.

„Tak, krásko,“ zašeptal Richard Caroline těsně u ucha tak, aby to slyšela jen ona, „teď máš na výběr ze dvou možností. Buď se mnou půjdeš poslušně nahoru, kde budeme mít alespoň trochu pohodlí a soukromí,“ na malou chvíli se zlověstně odmlčel, „nebo se mi budeš dál bránit – v tom případě ale já nebudu tak něžný a prostě si tě tu přede všemi ostatními ohnu přes stůl. Přemýšlej ale rychle.“

Richard poznal, že ji zlomil. Teď už stačilo jí jen lehce naznačit a Caroline šla poslušně s ním. Nevnímala už výkřiky mužů, nevnímala, kam ji to Richard vlastně vede.

Místnost, ve které se ocitli, byla velmi chladná a ne příliš prostorná. Richard za nimi okamžitě zavřel dveře a zastrčil západku, aby Caroline zdržela při případném pokusu o útěk, a aby je nikdo nerušil. Uvnitř se nacházela jen postel se zašlými nebesy, která zabírala nejvíce místa, truhla na oblečení a kamenný vyhaslý krb, ve kterém Richard po chvilce rozdělal oheň. Caroline mezitím nehnutě stála uprostřed pokoje. Byla ponořená hluboko do sebe a do vzpomínek a nevšimla si ani, když se k ní Richard zezadu přiblížil.

„Wille,“ vzdychla plačtivě a téměř neslyšně, když jí Richardovi zkušené prsty začaly obratně rozšněrovávat šaty.

Richard ji však zaslechl. „To je tvůj manžel?“ zeptal se nevzrušeně. Nechal jí šaty sklouznout ke kotníkům – teď už měla na sobě jen tenkou spodní košili, pod kterou se daly již rozeznat ladné křivky. Richard ji otočil čelem k sobě, aby si ji mohl důkladně prohlédnout. „Nádherná,“ okomentoval rozechvěle. Sklonil se, aby ji políbil. Nevzpouzela se mu, ale ani mu nevycházela vstříc. Stála nehybně jako socha – stejně chladná a téměř bez života. Rukou jí lehce přejel přes ňadra a pokračoval dolů k teprve mírně vypouklému bříšku.

„Prosím,“ zavzlykala, „já čekám dítě.“

Ani tahle skutečnost však Richarda nezastavila. Něžně a zároveň lačně ji políbil na krk. „Hm, tak to znamená, že musíš být rozumná a poslušná. Nechceme tomu maličkému přece ublížit,“ mluvil sladkým medovým hlasem, ze kterého Caroline naskakovala husí kůže. Opatrně se s ní položil na postel, kde i nadále prozkoumával její tělo. Ústy se přitiskl k hebkým rtům oběti a jazykem je bezostyšně dobýval.

Caroline raději zavřela oči, aby nemusela sledovat tvář svého milence. Snažila se myslet na Williamovi něžnosti, ale zdálo se, že jediné vzpomínky na něj má z oné noci v zahradě – chtivé a neodbytné ruce, tvrdé a žádostivé polibky, krutost a lítost v jeho očích, když do ní bolestivě pronikal. „Ne, to už se nesmí stát,“ zoufala si v duchu, „už ne! Už nikdy!“

„Ne, to už ne,“ vykřikla. Odstrčila ho od sebe, prudce vstala a s nečekanou rychlostí se vrhla ke stolu, jako by v něm viděla svou spásu. Zrychleně oddechovala.

„Ale no tak, krásko, chceš přece, abych byl něžný,“ snažil se mluvit co nejklidněji, ale hlas se mu už lehce třásl narůstajícím vztekem. „Musíme přece být opatrní kvůli tvému dítěti.“

Snažila se ho obměkčit, „Richarde, prosím vás…,“ ale než stačila říct cokoli jiného, stál u ní a znovu se, teď už poněkud drsněji, dožadoval její přízně. Teď však, když Caroline našla znovu svoji sílu, mu nechtěla dovolit, aby se jí byť třeba jen lehce dotknul a znovu se z jeho sevření vymanila.

„Varuji tě,“ zavrčel Richard hrozivě, „moje trpělivost má své meze. Neměla bys je překračovat.“ Pokusil se ji znovu políbit, ale i tentokrát se jeho rtům vzepřela a kousla ho. Teď ji od sebe naopak odtrhl Richard, couvl od ní. Na spodním rtu se mu objevila kapka krve. Vzápětí dostala facku: „Ty čubko! Chtěl jsem být k tobě hodný, chtěl jsem, aby sis to taky užila. Teď to ale budeš mít horší.“

Snažila se od něj dostat co nejdál, ale byl na ni příliš rychlý. Zkroutil jí ruku za zády až bolestí vykřikla. Věděla, že prosby by již byly zbytečné a tak veškerou svou zbývající sílu vložila do zápasu s Richardem. Povalil ji na stůl, aby k ní měl snadnější přístup. Rozšněrováváním košile se již nezdržoval a pouze ji roztrhl, aby se mohl dosytnosti vynadívat na Carolinina bělostná ňadra. Nelítostně jí roztáhnul nohy a stoupl si mezi ně. Bránila se teď ještě horlivěji. Bušila do něj pěstmi, snažila se ho od sebe odstrčit. A najednou, jak se tak Richarda dotýkala, nahmatala za jeho opaskem tvrdou a studenou rukojeť dýky. Zaváhala jen na zlomek sekundy a v příštím okamžiku se jí zmocnila.

Richarda koutkem oka zahlédl lesklou čepel nože, nestačil již však udělat nic, aby se vyhnul jeho ostří, když ho Caroline bez lítosti bodla. Nevěřícně od ní odstoupil – ruku položenou ne boku, kam ho zasáhla. Caroline v rychlosti vstala ze stolu a postavila se co nejdál od muže. Ruku se zbraní měla stále připravenou ke své obraně.

Richard si se zájmem prohlížel ránu. Nakonec se na Caroline ušklíbl: „Příště budeš muset mířit líp, holčičko.“ Zamířil znovu k ní.

„Nepřibližuj se,“ vykřikla, „Nebo přísahám Bohu, že tě zabiju.“

Hrdelně se zasmál: „Na to bys musela mít trochu víc odvahy.“ Rozeběhl se k ní s úmyslem vzít jí zbraň a potom ji náležitě a krutě potrestat. V tu chvíli mu už nezáleželo na tom, jestli Caroline čeká dítě. Bylo mu jedno jestli o něj přijde. Toužil jí co nejvíce ublížit, až se s ní spojí a tvrdými pohyby v jejím těle zbortit veškerou její obranu. Sevřel ji pevně do náruče a snažil se jí nůž z ruky vykroutit. Caroline ho vší silou kopla do slabin. Richardovo sevření povolilo a v tom okamžiku ho Caroline znovu bodla. Tentokrát opravdu mířila lépe a zasáhla ho ze strany do krku.“

„Děvko!“ vykřikl a padl k zemi. Přidušeně zachrčel a dál už se nehýbal.

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 10. kapitola: