OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 1. kapitola

16.04.2012 (12:00) • Lucka24 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1255×

 1. KAPITOLA

O pět let později…

Slunce zapadalo za vzdálené vysoké hory. Panství Carlton se pomalu halilo do večerního hávu. Moře, které se rozlévalo nedaleko zámku, burácelo. Jeho mohutné vlny narážely na útesy v zuřivém příboji.

Na okraji skály stál tmavovlasý muž – William. Uhrančivé hnědé oči upíral do dálky a snažil se dohlédnout až za obzor. Byl hluboce ponořen do minulosti a do svých vzpomínek. Před očima se mu promítal celý dosavadní život, kam až mu paměť sahala: jak si poprvé rozbil koleno, smrt rodičů, první polibek, maškarní ples v Paříži, plavovlasá dívka zmítající se v jeho objetí…

Klesl na kolena a z plných plic zakřičel do prázdnoty pod sebou. Kdyby teď šel někdo okolo, mohl by si pomyslet, že zámecký pán zešílel a snaží se překřičet hluk moře. Ve skutečnosti však chtěl zahnat pomyšlení na ženu, která mu už pět let nedovolila klidně spát. Kdykoli zavřel oči, viděl ji před sebou, slyšel její pláč, prosby a kletby.

Bylo mu pětadvacet let a před pouhým měsícem se stal právoplatným hrabětem z Carltonu, které podle závěti, až doposud spravoval jeho strýc. Ale ani nově nabytý hraběcí titul neumlčel trýznivý hlas výčitek svědomí. V duchu neustále prosil tu dívku o odpuštění, stejně jako ji o to žádal oné osudné noci.

Slunce zapadlo a krajina se propadla do houstnoucí tmy. Od moře zavál studený poryv větru, čechral Williamovi dlouhé vlasy a nadouval mu rozhalenou košili, takže vypadal ještě víc svalnatý než ve skutečnosti byl. Náhle jím začal otřásat chlad, věnoval poslední pohled vlnám a vydal se do hradu.

Pomalu kráčel a téměř si ani neuvědomoval kudy. Touto cestou procházel za svůj život už tolikrát, že by tudy mohl chodit poslepu, aniž by jedinkrát zakopl. Zadním vchodem vešel do nepříliš udržované zahrady, pokračoval přes kamenité nádvoří, dovnitř do zámku, po schodech vystoupal do prvního patra, prošel dlouhou chodbou a ocitl se před dveřmi své pracovny.

Uvnitř místnosti hořel v krbu oheň. Mihotavé světlo plamenů se odráželo od leštěného táflování na stěnách i od oken. Viselo zde několik obrazů, na nichž byli spodobněni Williamovi předci.

Zadíval se na plátno, na kterém byl zobrazen jeho otec. William si na něj pamatoval jen nejasně, protože když umřel, byly Williamovi sotva čtyři roky; matka pak svého muže následovala za necelé tři měsíce. Williama od té doby vychovával střídavě jeho strýc a Josephův otec, který byl blízkým přítelem rodiny.

Ozvalo se tiché zaklepání.

„Pojď dál, Stefane,“ zašeptal jako ze snu a odtrhl zrak od podobizen.

Dovnitř vešel šlachovitý muž asi o pět let starší než William, byl zdejším správcem a jeho důvěrníkem. Byl vlastně také jediný člověk, kterému se William svěřil se svým strašným tajemstvím.

„Jak jste poznal, že jsem to já?“ zeptal se lehce zmatený.

William se koutkem úst usmál: „Tvé klepání je nezaměnitelné.“

Stefan ke svému pánovi přistoupil blíž a podával mu zapečetěný list: „Posel to právě doručil.“

William si od něj psaní vzal, opatrně rozlomil pečeť a začetl se. Okamžitě svraštil obočí a podal dopis zpět Stefanovi.

„Pozvánka na ples?“ zeptal se Stefan, aniž by se podíval, co je tam napsáno.

William pouze přikývl.

„Měl byste tam jít,“ řekl Srefan opatrně, věděl totiž, co bude nejspíš následovat – stejný záchvat vzteku a beznaděje jako tehdy, když mu William řekl o té znásilněné dívce.

„Proč?!“ vyštěkl William. „Proč bych tam měl chodit?!“

„Vy sám jste, pane hrabě, říkal, že byste se měl oženit a myslím, že na plese bude plno okouzlujících dam, z nichž jedna by se mohla stát hraběnkou z Carltonu.“

William se od svého přítele odvrátil. Přešel k oknu a zadíval se do hvězdnaté noci. Na nebi zářil půlměsíc.

„Máš pravdu, Stefane. Máš naprostou pravdu, ale bojím se, že bych mohl znovu udělat nějakou pitomost.“

Stefan k němu zezadu přistoupil a přátelsky mu položil ruku na rameno: „Už jste se potrestal dost. Občas vídám ve vaší tváři prázdný výraz a vím, že v tu chvíli prosíte o odpuštění tu dívku i Boha. Musíte na ni zapomenout.“

„Zapomenout… Kéž by to šlo tak lehce, jak říkáš,“ na chvíli se odmlčel a zvažoval svou konečnou odpověď.

„Půjdu tam,“ rozhodl se nakonec a počkal, až Stefan odejde, aby mohl dál nerušeně přemýšlet.

***

„Nikdo tě neuslyší,“ ujistila ji černá maska vznášející se kousek od jejího obličeje. Ve tmě zazářily dva páry rudých očí, které se jí vysmívaly.

Hrdlo jí obemkly silné ruce. Nemohla se nadechnout. Snažila se nějak uniknout. Stisk nepatrně povolil. Zakřičela, ale mužská ústa, která se přitiskla k jejím rtům, ji okamžitě umlčela…

„Ne,“ vykřikla Caroline a prudce se posadila na posteli. Zrychleně oddechovala. Košile se jí lepila k tělu. Měla pocit, že ten večer, kdy jí ukradli nevinnost, prožívá znovu. Zlé sny ji pronásledovaly téměř každou noc a nebylo před nimi úniku.

Vstala a převlékla se do šatů. Zkoumavě se prohlížela v zrcadle. Vyrostla do ženské krásy – tělo se jí nepatrně zaoblilo v místech, která nejvíce lichotí krásné mladé ženě a kvůli nimž muži šílí. Bohužel to však nebyla jediná změna - hlas jí po té noci zhruběl a nedokázala už zpívat. Nikdo to nedokázal pochopit, protože nikomu nikdy neřekla pravdu.

Na východě už slabě prosvítaly sluneční paprsky. Z venku se ozýval tichý zpěv ptáků, kteří tak vítali jitro.

Přešla ke skříni, na níž visely překrásné plesové šaty z rudého hedvábí. Caroline naprosto nechápala, kde se tu vzaly, viděla je dnes poprvé. Měla neblahé tušení, že její matka něco chystá. Počkala, až bude čas na snídani, a pak pomalu sešla dolů do jídelny.

***

„V žádné případě!“ rozkřičela se Caroline na matku. „Nikam nejedu!“

„Buď přece rozumná, dítě,“ domlouvala své dceři lady Sofie z Windsdoru, „vždyť by to mohla být docela zábava, nemyslíš?“

„Nenávidím plesy,“ potřásla nervózně hlavou Caroline. Vlasy jí jako nádherný vodopád volně splývaly na záda, za těch pár let jí trochu ztmavly, takže teď vypadaly jako hedvábné zlato.

„Nebylo by slušné tak vzácné pozvání odmítnout,“ snažila se ji matka naposledy přesvědčit po dobrém, ale pomalu jí docházela trpělivost, „slyšela jsem, že čestným hostem je dokonce člen královské rodiny.“

Caroline si svou matku pozorně prohlížela. Matčino přemlouvání ji rozčilovalo a připadalo jí nanejvýš divné. Věděla, že jí imponuje vysoké postavení a prestiž, ale nikdy by svou dceru nenutila k něčemu, co nechtěla. Kdyby jen paní z Windsdoru tušila, co se její jediné milované dceři stalo na posledním plese, kterého se účastnila, nikdy by neučinila své poslední a konečné rozhodnutí.

„Na ten ples zkrátka půjdeš,“ řekla rychle, když viděla, jak se Caroline nadechuje na další námitku, „ať se ti chce nebo ne. Musíme tě konečně uvést do společnosti a navíc je to skvělá příležitost k tomu, aby sis našla manžela.“

Do Caroline jakoby uhodil blesk. Zastavila se uprostřed pohybu a snažila se uklidnit své srdce, které zběsile tlouklo.

 „To nemyslíte vážně, mamá,“ vydechla. Na tváři své matky však viděla, že to myslí smrtelně vážně.

„Po smrti tvého otce se toho hodně změnilo, Caroline. Dluhy už nám začínají přerůstat přes hlavu. Manželství je jediná možnost, jak zachránit naši situaci.“

„Ale já…“ Caroline už byla připravena matce říct o svém zážitku, jen aby ji nenutila někam chodit.

Sofie ji však přerušila: „Už nechci slyšet ani slovo. Ženy v tvém věku jsou už dáno vdané a mají nejméně jedno dítě. Chceš snad skončit v klášteře jako stará panna?!“

Caroline se hořce usmála. „Staropanenství mi opravdu nehrozí,“ pomyslela si v duchu. V klášteře ale však také nechtěla skončit.

Zhluboka se nadechla: „Půjdu tam,“ vyšla z pokoje, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. „Snad o mě nikdo zájem neprojeví.“

Autor: Lucka24 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice mezi láskou a nenávistí - 1. kapitola: