OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnotou spolu 4. kapitola

06.12.2010 (15:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 744×

4. kapitola – N jako Nenávist

Vše bylo dokonalé. Harry se konečně cítil normálně a po dlouhé době byl zase ten usměvavý Nebelvír. Zachránce světa, který byl ochoten udělat vše. Byly to dva měsíce, kdy se tajně scházel z Dracem v Tajemném lese.

Dokonce i mladý Zmijozel se uvolnil a řekl Harrymu mnohé své myšlenky a možná tajemství. Mluvili spolu pokaždé, když prohlédávali les. Ale po jednorožcích ani vidu, ani slechu. Byla tam jen černočerná tma, ale nic víc. Jako by se les snažil protestovat a neukázat svá tajemství. Harryho to docela deptalo, ale aspoň měl důvod být s Dracem.

Draco o něm věděl skoro vše. To, jak vyrůstal u Dursleových. O jeho nenáviděném bratranci. O jeho dopisu do Bradavic a jak tomu nechtěl uvěřit.

Harry viděl tu jiskru v Dracových očích vždy, když se ho lehce dotkl, samozřejmě omylem. Ale nikdy se nepokusil o nic víc, nechtěl něco pokazit, tím že mu řekne, co k němu doopravdy cítí. Harry byl Nebelvír a ti mají být odvážní, ale v tomhle byl opravdu začátečník a tak se bál, co by to způsobilo.

Ale jak se říká, vše dobré jednou skončí. A taky se tak stalo. Ano,jsou to dva měsíce od jejich podivného propojení v Zapovězeném lese, ale taky dva týdny od doby, co Draco přestal komunikovat. Už se neobjevoval v noci na toulkách. Nikdy už se na Harryho neusmál a to uvedlo našeho mladého zachránce do podivné nálady.

Chvíli byl naštvaný, jindy zas v depresi. Když už konečně začal komunikovat s přáteli a chodit normálně na vyučování, vše se zase pokazilo. Znovu se uzavřel sám do sebe a jen přemýšlel. Proč? Proč ho Draco zase tak nenávidí?! On se mu otevřel a mohl říct, že tak stejně na tom byl i Draco, ale najednou byl konec.

Harry si povzdechl a zadíval se k zmijozelskému stolu. Draco seděl s hlavou sklopenou a přehraboval se v jídle, které měl před sebou. Pak jeho pohled uklouzl k učitelskému stolu. Snape se taky díval na blonďáka a propaloval ho podivně zamračeným pohledem. Jako by věděl, o co se jedná, jako kdyby mu viděl přímo do jeho rozpolcené duše. Harry se taky zamračil a chvíli profesora sledoval. Snape odvrátil zrak od Zmijozela a otočil se na Brumbála, který seděl vedle něj a něco mu zašeptal. Musím vědět, co se děje! Musím! Jinak se fakt už zblázním! Ta nevědomost je hrozná!

Snape se najednou zvedl a odcházel. Harry tušil, že má teď volnou hodinu a hodlal toho využít. Pokud něco někdo ví, tak je to Snape! Jakmile proplul okolo Nebelvíra, zvedl se a následoval svého nenáviděného profesora. A hodlal zjistit, co se stalo, i když musel dobrovolně být v jedné místnosti s tím netopýrem!

Šel docela rychle, aby mu stačil, ale asi ne zas tak moc rychle. Protože najednou byl Snape pryč a Harry se zmateně rozhlížel okolo. Byl ve sklepení a byl přesvědčený, že ještě před chvílí slyšel jeho tiché kroky. Nebo to byli jen jeho?

Ale najednou ho popadly něčí ruce a přitiskly na chladnou zeď.

„Pottere! Proč mě sledujete?!“ zavrčel mu velmi známý hlas do ucha. Tmavovlasý chlapec se otřásl ale díval se na profesora s odhodláním.

„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl jen a dál ho propaloval očima a nevšímal si, že ho profesor pořád drží přimáčknutého na stěnu.

„Co zrovna vy po mě můžete chtít?!“ prsknul na něj Snape a pustil ho. Následně se otočil a odcházel. Harry zůstal zmateně stát.

„Chcete se mnou snad mluvit! Tak proč tam stojíte jako solný sloup?!“ slyšel ho od dveří jeho kabinetu. Pak se rozešel za ním. Byl docela nervózní. Co když něco ví, ale mě to neřekne? Proč by mi měl dělat laskavosti?

„Co tedy chcete?“ štěkl po něm profesor a posadil se za stůl. Harry zůstat stát a chvíli přemýšlel jak vlastně začít.

„No tak, Pottere! Nemám na vás celý den!“ ozval se znovu Snape a zlostně si chlapce prohlížel. Takhle se na něj chová od nehody s myslánkou. A taky má k tomu důvod, to Harry věděl. Ale někdy se k němu chová až moc hnusně. Tak jako teď.

Harry si povzdechl a zadíval se do těch tmavých očí.

„Jde... jde o Dr-Malfoye,“ řekl Harry a snažil se zamaskovat svůj třes.

„Co je s ním? Mě připadá v pořádku!“ sykl ten netopýr.

„No právě!“ zvýšil svůj hlas Harry a ani si to neuvědomil.

„Víte co! Tohle nemá cenu! Jste stejný jako všichni z té vaší proklaté koleje!“ vykřikl Harry a hodlal tuhle místnost opustit. Ale nepodařilo se, znovu byl přišpendlen na zeď.

„Co si to dovolujete?!“ prskal kolem sebe Snape. Ale Harry se jen na něj díval a nic neříkal. Najednou mu došlo, že v tomhle světě má jen jeden jediný úkol a na co se zabývat přátelstvím, když stejně půjde pod kytičky!

„Pusťte mě,“ řekl jen zlomeně. Ale Snape ho pořád držel a nenávistně si ho prohlížel

„Pusťte mě!“ řekl o něco výraznějším hlasem.

„Nechápu vaše chování, Pottere! Víte, co se teď stane?“ řekl s tím svým pokřiveným úsměvem.

„Seberete mi body, dáte školní trest nebo mě snad hodláte zabít? Klidně! Poslužte si, aspoň mě ušetříte mnohých nepříjemností,“ řekl Harry a zvedl oči. Díval se na toho odporného hada a byl připravený umřít. A Snape to poznal. Poznal ten pohled. Tak se na Pána Zla dívají jeho oběti, když ví, co je čeká.

„Pottere! Tohle jste nemyslel vážně, že ne?“ Snape ho pustil a Harry se těžce opřel o zeď a dál se na něj díval tím samým pohledem. Narovnal se.

„A víte co?! Myslel jsem to vážně! Je mi to už jedno!!! Slyšíte je mi to jedno jestli zemřu tady a teď nebo za měsíc a rukou vašeho pána!!! Já už nejsem ten Harry Potter, zachránce světa! Já-končím! Ať si Brumbál najde jinou loutku, se kterou bude manipulovat!!! Ať si svět najde nového hrdinu, protože já už na to nemám sílu! Končím!!!“ zakřičel mladý Nebelvír, otočil se na podpatkua opustil sklepení a zanechal tam dost zmateného profesora.

Harry běžel chodbou a oči se mu zalívaly slzami. Nedokázal se zastavit. Nechtěl!

Vyběhl ze sklepení a najednou nevěděl, kam má jít. Chvěl se a mírně se mu točila hlava z rychlého úprku. Opřel se o studenou zeď a nechal slzy volně téct. V chodbě nikdo nebyl a přitom cítil, že ho někdo sleduje. Ale bylo mu to jedno! Už dál opravdu nemohl. Ztratil toho za ty roky hodně a teď toho bylo ještě víc. Ztratil vůli. Vůli žít...

Bloumal po chodbách asi hodinu, když si uvědomil, že se nalézá u obrazu do kuchyně. Proč ho nohy zanesly zrovna sem? Aspoň tu bude mít trochu klidu, i když být v jedné místnosti s tolika skřítky, asi na moc klidu nevypadá. Ale raději tady než s ostatními o patro výš.

Hned, jak vešel, se okolo něj objevilo snad dvanáct skřítků a každý mu něco nabízel. Ale on nic nechtěl. Jen se rozhlížel jestli nezahlédne Dobbyho.

„Harry Potter! Pane! Já jsem tak rád, že se pán přišel podívat na Dobbyho!“ vykřikoval Dobby a snažil se k Harrymu protlačit.

Mladý Nebelvír se jen smutně usmál a dal skřítkum najevo, že opravdu o nic nestojí.

„Ahoj, Dobby,“ řekl trochu nakřáple.

„Pane? Co se stalo, pane!“ ptal se hned Dobby pohotově.

„Nic, Dobby. Jen si potřebuji odpočinout a nikde není takový klid jako tady. Nikdo mě tu jen tak nenajde.“

Harry úřešel do rohu místnosti a sedl si do koutku.

„Pane, Harry Pottere! Nechcete čaj, Dobby umí udělat velice dobrý! Panu Harrymu určitě pomůže!“ snažil se skřítek, ale Harry jen zavrtěl hlavou a po tvářích se mu znovu rozkutálely slzy.

„Mo-mohl by jsi mi donést něco ostřejšího? Po-potřebuji se uklidnit,“ řekl z ničeho nic Harry a vytvořil tak Dobbymu novou vrásku na jeho už tak vrásčitém obličeji.

„Ale pane...“

„Dobby, prosím!“ Harry na něj upřel své uslzené oči a v tu ránu byl skřítek pryč. Následně se vracel s láhví nějaké zlaté tekutiny.

„Stačí tohle, pane?“ zeptal se skřítek stydlivě a ukázal na flašku. Harry ji vzal do ruky a otevřel zátku a přičichl si. Ne, že by věděl, jak má co vonět, s alkoholem toho ještě moc nezažil. Pokud se nepočítá máslový ležák, ale ten toho zas tak moc neobsahuje. Ale momentálně se hodlal pořádně opít a zapomenout na to, co po něm svět žádá.

Vůně byla docela dost silná, ale i tak mu nezabránila v tom se napít.Dal si pár loků a cítil, jak se mu do celého těla hrne teplo. Úlevně se opřel o zeď a užíval si tohohle pocitu.

Dobby se snažil na Harryho mluvit, ale ten byl uvězněn ve své hlavě a hlavně v opojném alkoholu. Seděl tam docela dost dlouho a skřítci si začali na něj ukazovat. Harry byl na dně. Tak moc toužil být tam, kde teď jsou jeho rodiče. Pořád vzpomínal na to, jak je viděl tehdy, když se Voldemort přidal zase mezi živé. Na jejich šťastné tváře.

Po unaveném obličeji chlapce se skutálela jedna z posledních slz. Pomalu ji setřel svou rukou a všiml si, že je pořád v kuchyni. Skřítci poskakovali z místa na místo a na stolech bylo plno jídla. Určitě chystají večeři. Měl bych se vrátit. Určitě mě hledají... Ale proč bych se měl vracet? Já o jejich lítost nestojím!

„Pane? Pan Potter, by se měl ukázat nahoře. Brumbál má strach. Hledá mladého pána.“ Harry sotva vnímal. Jen si těžce povzdechl a snažil se najít smysl slov, které mu skřítek říkal.

„Mož-ná máš prav-du...“ Pomalu se zvedl a dovrávoral ke dveřím. Moc se mu nechtělo. Točila se mu hlava a nohy ho nechtěly poslouchat.

Ale přece jenom nějak došel do vstupní síně. Už nebudu nikdy pít! Co mě to napadlo!

Zakručelo mu v žaludku. Měl hlad, ale nechtěl si to přiznat a už vůbec neměl náladu na lidi kolem své osoby. Ale vrátit se do kuchyně, taky nechtěl.

Postavil se ke dveřím do Velké síně a snažil se zaostřit. Moc mu to nešlo, ale všiml si pár věcí. Většina lidí se na něj dívá a navíc, jediné volné místo je až na konci stolu. Tohle mi dělají naschvál!

Nadechl se, aby si dodal trochu odvahy a vykročil. Ale nešlo se mu vůbec dobře. Cítil na sobě tolik pohledů. Ale přece tu jeden scházel. Bodlo ho u srdce.

Šel velmi pomalu, jako by se bál, že kdyby jen nepatrně šlápl vedle, poroučel by se k zemi. A to nechtěl. Už tak, že musel pořádně naštvat Snapea a kdo ví, jaké to bude mít následky.

Ale to ho momentálně netrápilo.

Ztěžka se posadil na lavici a jen se opřel o ruce a hodlal na chvíli odpočívat. Na hlad úplně zapomněl, protože jen cesta ke stolu ho úplně vysílila. A jediné, co teď chtěl je klid. Ale to mu dopřáno nebylo.

„Harry?“ ozval se kousek od něj hlas jeho kamarádky. Ale on nereagoval. Raději přivřel víčka a hodlal ignorovat dění okolo sebe. Ale to mu moc nepomohlo. Někdo ho chytil za rameno a zatřásl s ním.

„Sakra! Nechte mě být!“ Vyskočil na nohy a až pak si uvědomil, že udělal chybu. Svět se s ním zatočil a on znovu dopadl na lavici. Hůlka, kterou měl nemotorně v zadní kapse kalhot vypadla na zem.

„Harry! Proboha! Co se stalo?“ ptala se jeho kamarádka, a pak mu podala spadlou hůlku.

„Co se stalo?“ začal se smát Nebelvír. „Co-se-stalo?“ Znovu se postavil a chytil svou kamarádku za hábit.

„Já ti řeknu, co se stalo!“ zavrčel ji do obličeje a tím na sebe přilákal veškerou pozornost, včetně profesorského zboru.

„Žiju! To se stalo! Už mě ta vaše faleš a přetvářka nebaví! Voldemort mě měl zabít, když jsem byl dítě a někdo jako on něco nedokáže dotáhnout do konce! Nenávidím ho! A pokud mě chce zabít! Ať si pro mě přijde a já mu v tom bránit nebudu!!!“ každým novým slovem nabíral jeho hlas na výšce. Hůlka, kterou držel v ruce nebezpečně zajiskřila.

„Harry... To... nemyslíš...“

„Sakra! Copak neposloucháš? Co o mě vlastně víš? Že jsem hrdina? Hrdina, který o tenhle přívlastek nestojí? Nech mě být! Rozumíš! Ty i všichni ostatní! Zapomeňte na Harryho Potterra!!!“ Všemu dodal grády, když svou hůlku přelomil napůl a odhodil na zem. Pak pustil hábit mladé dívky a rozešel se směrem k východu. Kroky byly váhavé a vrávoravé a než stačil dojít na konec, jeho mysl upadla do temnoty a jeho tělo dopadlo na studenou podlahu...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnotou spolu 4. kapitola: