OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 8. kapitola - Švy a škola



Temná strana 8. kapitola - Švy a školaCalure je stále bůhvíco. Fluffy je svéhlavá múza. Alex je pubertální upír. Ben a jeho rodina zaklínači. A Davey stále není ve hře. Společné mají zatím jen nepřátele a vzájemnou rivalitu. Dneska se mrkneme na Caluřin komplikovaný život teenagera, potkáme Bena, který se bude zuřivě omlouvat, Alexe, který předvede svůj líbací talent a v závěru kapitoly uvidíme Fluffy vracející se z nákupů. Hezké čtení a děkuji za komentáře, Vaše Šmoulaxx. ;-)

Švy a škola

 

Neuběhlo ani čtrnáct dní a mně se přetočil život o pár stupňů východním směrem. Zní to skvěle takhle změnit styl, ale abych pravdu řekla tak to moc super věc není. V několika bodech; já nejsem lidská bytost; evidentně jsem adoptovaná; o pokoj se dělím se sto čtyři léta starou, drzou a po ránu mrzutou múzou jménem Fluffy; musela jsem tátovi lhát o tom, kdo Fluffy je; stav mojí maminky se nezlepšil.

Takže, pokud chcete vědět, jak se cítím, zeptejte se larvy mouchy. Ta se ode mě liší jenom počtem sourozenců, což z ní dělá ještě většího chudáka. A vlastně – Fluffy vydá za několik milionů všetečných potvor. Kdo je větší chudák teď?

Kráčela jsem po chodbě školy v pravém křídle. Stěny pomalované různými obrázky na mě doslova křičely, dlážděná podlaha divně duněla a moje myšlenky se neklidně převracely v kýblu, který by někdo nazval hlavou. Najednou se mi zdálo, že v chumlu dětí přede mnou slyším svoje jméno. Poplašeně jsem zvedla hlavu – nebo když to řeknu normálně, nadskočila jsem a zabručela otrávené „co je?“ – a podívala se, kdo mě tak zoufale potřebuje.

A ejhle – podrazák. Otočila jsem se na patě a štrádovala si to pryč, co nejdál od Bena – zaklínače, mladšího bratra mrzáka Leonarda a nejspíš i čaroděje ze země Oz –, který se mi snaží vysvětlit, proč mi lhal, že je člověk. A já už ho týden úspěšně ignoruju.

„Hej, Karkulko! Počkej – hej!“ Na rameno mi dopadla horká dlaň. „Prosím, vyslechni mě –“

„Jeden důvod, proč bych měla!“ vyštěkla jsem a opakovala si Fluffyiny slova „nemusíš kousat, stačí štěkat“. I když mám dojem, že zrovna tahle její lekce se týkala našeho tělocvikáře Maxe, který permanentně chodí bez trika… kdo má potom cvičit, když se takhle vystavuje? Minule jsem dokonce šla naproti sloupu, ale z toho setkání jsem si odnesla pouze rozražené obočí a pár výsměšných pohledů.

Ben lehce vykulil oči a pak si přejel po zátylku. „Já jsem si myslel, že kdybys…,“ začal tiše.

„Kdybych co?“ zavrčela jsem a přešlápla neklidně na místě jako bych někam hrozně pospíchala, ale ve skutečnosti jsem zrovna šla z poslední hodiny – uměleckého kreslení – na oběd, kde jsem chtěla pozřít nějaký ten hadr obalený ve strouhance. Teda, za předpokladu, že strouhanka je synonymum pro „to, co se najde“ v útrobách odpadkového koše.

Podívala jsem se tomu idiotovi do obličeje. Zelené oči byly nejisté a přetékaly vinou. Samozřejmě, že ho to mrzelo – celou dobu mi lhal o tom, kdo je. Sice nikdy nepopřel, že není člověk, ale ani se nezmínil o tom, že není. Na druhou stranu mě to těší, protože tím dává najevo, že mu na mně záleží.

„Prostě… kdybys věděla, co jsem, možná bys…“  Jeho nakřáplý hlas se ztratil v hluku.

„Vykašlala bych se na tebe, to sis myslel?“ zeptala jsem ho ne příliš zdvořile. Tohle mě docela ranilo. Ten blbec si myslel, že kdybych věděla kým je, nenáviděla bych ho nebo se bála. Nechápu, jak si to mohl myslet. Já bych nikdy nic takového neudělala… ne jemu.

Ben svěsil hlavu mezi ramena. „Jo… Promiň. Můžeš mě nenávidět, jak chceš, ale bylo to taky kvůli tvojí bezpečnosti.“

„Můžeš mi, sakra, vysvětlit, co tu děláš?!“ Odněkud, nevím odkud, ale mám silné tušení, že spadl z oblohy, se vynořil přímo hrozivě vyhlížející Alexandr (takhle mu říkám od doby, co vím, že místo džusu dává přednost AB pozitivní). Tvářil se jako by ho někdo praštil do nádobíčka a ještě ho přitom šťouchnul do oka. A mluvil na Bena.

„Co bych tu měl jako dělat, debile?“ syknul k němu Ben, zatímco si to Alexandr namířil ke mně. Postavil se mi po boku, měla jsem ten dojem, že to udělal naschvál – jen, aby Bena naštval. A taky, že jo. Škodolibý výraz by nezapřel ani, kdyby se tvářil sebevíc nakrknutě.

„Mluvit s mojí svačinkou?“ uchechtnul se hořce a sklonil ke mně provokativně hlavu, načeš Ben sevřel ruce v pěsti.

„Nechtěj mě nasrat. Nebo to bude bolet,“ varoval ho nebezpečně Ben. A přesně v tu chvíli mi došlo, že se o mě přetahují jako bych snad byla nějaká flákota nebo co. A to já rozhodně nejsem. Mám nejen rozum, ale i inteligenci (ha, ha) a hodlám je použít… Jsou to dementi, to je celkem pravdivý fakt, který dokážu přijmout. Oni zjevně ne.

Dlouze jsem se nadechla a vzduchem prosvištěly dvě peprné nadávky na adresu buzíka – jak ho jmenoval vesele Ben – a kreténa, kterého otituloval zas naopak Alexandr. „A dost. Já odcházím, klidně se zabijte, ale mně jede, na rozdíl od vás, tramvaj do práce a ráda bych ji stihla. Nemám totiž odvoz, hoši. Čau!“ řekla jsem rázně a celkem hlasitě, protože se pár lidí otočilo. To mě ale nijak nevyvedlo z míry, otočila jsem se a pelášila pryč, co mi nohy stačili.

„Nebudu se cpát mezi dravce a její jídlo. Nedovolím, aby mě někdo vědomě považoval za jídlo. A nechci se účastnit akcí jako ‚darujte krev – mám hlad‘ a ‚pro dobro naší školy, vstupné jedna končetina‘.

To byly tři základní body, které jsem si stanovila, když jsem vcházela do budovy školy poprvé a nehodlám je nějak porušovat. Jsou to spíš zásady přežití v Praze a v jakémkoliv hlavním městě, nebo v každé velké a nepřehledné oblasti, kde se snadno může stát, že Vám vlkodlak ožužlá nohu a ukousne ucho.

Docela dlouho jsem tvrdě dřela, abych se na tuhle uměleckou dostala. Celý život mi spolužáci dávali zabrat, protože buď byli chytřejší anebo hezčí než já. Mámu jsem viděla jen v nemocnici a táta – vytížený, vážený soudce – neměl nikdy čas. A když už ho měl, tak jel rybařit se svými bratry. A mně zbyl jediný spojenec, a sice babička Seiren. Té jsem mohla povědět všechno a ona mi pomohla. A strašně dobře vařila.

Teď mám ale Fluffy, i když je to potvora a otravuje mě, tak jsem ráda, že nejsem sama. Zvlášť teďka, když jsem dozvěděla, že jsem se vyklubala z vajíčka a mám milion sourozenců… už vím, jak se cítí ta moucha. To je trochu nadsázka, ale bůhví z čeho jsem vůbec vznikla. Znám nazpaměť snad všechny druhy nelidí, ale to, na co koukám v zrcadle, nejsem schopná pojmenovat.

No není to ironie, jak z knihy?

Ani jsem si nevšimla, že už jsem asi minutu součástí hromadné dopravy a sedím uvnitř tramvaje. Když se zamyslím, bývá to hluboké a doba trvání je neurčitá. Koukla jsem z okna, tramvaj se zrovna rozjížděla a já se dívala na zlatnictví Hanka, kolem kterého běžně jezdím do práce. Vlastně to byl děsný obchod – jednou jsem se tam šla podívat a ty nevkusy, co se vyjímají za výlohou, by odrazily i bombu. Děs.

Najednou mě něco zatahalo za rukáv, trhla jsem sebou a otočila hlavu k příchozímu. Stálo tam malé dítě, holčička. A ne zrovna lidská. Copak tohle snad přitahuju? V tramvaji je asi dvacet lidí, tak proč já…?

Rezignovaně jsem vydechla. „Chceš si sednout, maličká?“ zeptala jsem drobounkého stvoření. Byla to malá lamie. Stvoření noci – nic extra, od pasu dolů mají šupinaté tělo, které u ní nebylo díky šatičkám vidět, a hadí ocas, oči mají jasně zelené a zorničky vypadají stejně jako u všech hadů. A to jsem se nezmínila o malých tesáčcích plných paralyzujícího jedu. Svou oběť svedou, podobně jako sukuby, a nakonec z ní vysají všechnu krev. Jak sladké dítě, co myslíte? Ovšem, netrvalo dlouho a vedle ní se objevil opatrovník. Lamie se o své potomky nestarají, prostě je odloží k někomu blízkému anebo je prostě hodí na práh prvnímu tvorovi, co uvidí. Tohle byl nakrknutý vlkodlak. Vysoký a nebezpečný chlap.

„Ne… máte hezkou sponečku!“ zavýskla syčivě malá holka a natahovala ručičku k mým vlasům. Měla jsem tam sponku se sluníčkem, kterou jsem asi od někoho dostala.

„Ehm…,“ broukla jsem a nemotorně ji sundala z hlavy, „chceš ji?“ usmála jsem se na dítě, které se na mě šťastně usmálo a vzalo si tu věc do ruky. Hned ji začala zkoumat. Byla vlastně docela roztomilá, i když jednou vyroste a bude vraždit. Ten chlápek vedle ní sice nevypadal na mírové sbory, ale doufám, že ji naučí, že opilý puberťák není steak.

Vlkodlak evidentně nevěděl, jak reagovat – pochopte, jakmile lidi vidí někoho takhle jiného, mizí, nebo si něco mumlají, vyděšeně zírají. Jen já se usmívám jako poslední psychopat a na všechno kývnu.

„Děkuju… ona ráda blýskavé věci,“ zavrčel ochraptěle hlubokým hlasem a vzal dítě za ruku. Tohle musel být zatraceně špatný vrh štěňat. Ne sice, že by se tenhle nějak lišil od lidí, ale pusu měl plnou ostrých, špičatých zubů a mluvení mu moc nešlo. Vypadal trochu jako piraňa v kožené bundě a se světlými džíny. Trochu.

„To je v pohodě,“ zavrtěla jsem hlavou a naposledy se podívala na holčičku, která svírala mou sponku v maličkatých dlaních a nadšeně se dívala, jak drobné kamínky uprostřed utvářejí barevné záblesky, když na ně svítí sluníčko. Je k nevíře, že vyroste v něco tak nebezpečného… Tramvaj hrkla a zastavila, vlkodlak mi lehce mávnul a už byl i s dítětem pryč. Viděla jsem, jak si pár lidí oddechlo a neodpustilo si pár nadávek. Ta druhá polovina na mě zírala jako na mimozemšťana. Jo, díky lidi. To fakt potěší.

Na další zastávce jsem vystoupila a hned vešla do knihovny, kde za stolkem seděla babička Anička (to zní teda blbě) a zrovna něco vyťukávala do počítače, protože si někdo půjčoval knihu. Jen jsem přelétla pohledem kluka, co měl to štěstí narazit na naši knihovnu, a chtěla jít dělat něco do zadu, ale zrak se mi zastavil jen, co jsem si uvědomila, že to individuum mělo temně černé vlasy stažené do kratičkého culíku na týle a modrou mikinu. A do… co ten tu dělá?

Alexandr se v tu chvíli otočil a oslnil mě dokonalým úsměvem. Měla jsem chuť dusit. „Ahoj, krásko,“ pozdravil mě, když jsem kolem něj procházela.

Striktně jsem ho ignorovala a otočila se na Aničku. „Ahoj, bábi. Všechno v pořádku?“ usmála jsem se unaveně a zastrkávala si pramen vlasů za ucho. Tak přece jsem tu sponku nosila za nějakým účelem! Viděla jsem na cestu.

„Jistě, drahoušku,“ oplatila mi mírný úsměv a lehce pokývala hlavou k Alexandrovi. Prudce jsem zatřásla hlavou na znamení nesouhlasu a odkráčela jsem si to pryč. Jenže mi neunikl jejich rozhovor.

„Je to s ní těžké… chudinka. Má moc a ani neví, jak s ní naložit,“ povzdechla si babča a slyšela jsem, jak o sebe cinkly jehlice. Co to, ksakru, mele?

„Hm… vy o tom něco víte, madam?“ zeptal se jí zamyšleně Drákula.

Krátce se zasmála. „Ovšemže! Vy jí tedy motáte hlavu, zlato –“

„Co?“ nechápal.

„Takhle se nechová pořád, myslím, že se jí líbíte, hochu,“ vysvětlila. Já začala drtit tašku v rukou. Tak tohle už je moc, ne? On se mi vůbec nelíbí! Je to jen další vlezlá anomálie s vražednými choutkami. Jo a kouká na mě jako na jídlo. No vážně – já takhle zírám na toasty! Za předpokladu, že jsou se šunkou, sýrem a je na nich kečup. Nebo ta marmeláda… Soustřeď se!

„… už když poprvé přišla do dveří, bylo vidět, že je jiná. Vyzařuje z ní jistá síla, ale právě přišla na dlouho cestu, která nebude jednoduchá. Bude se toho muset hodně naučit, aby jednou uspěla,“ říkala zrovna Anička.

„A vy nevíte, co přesně je?“ dožadoval se ten zabedněnec odpovědi a mezkovitě trval na svém.

Tentokrát se babča zasmála úlisně. „Zlato, ať je cokoli – bude mít problémy a to snad stačí, ne?“ opáčila. Slyšela jsem, jak se Alex nadechnul, aby hned něco řekl, ale ona ho rychle zarazila: „A bude Vás potřebovat, na to vemte je –“

„Tak to teda nebudu!“ vybuchla jsem a vyletěla z vedlejší místnosti a v záchvatu vzteku jsem se na něj podívala. „Koukej padat, netopýre! Nebo z tebe udělám dva – menší a ještě šerednější!“ vyhrožovala jsem vztekle a mám dojem, že mi od huby kapala síra. Anička se na mě ale usmála, jako bych právě řekla, že dneska bylo hezké počasí.

Ale Alexova (kdy jsem mu zase začala takhle říkat?) reakce mě zabila. S potměšilým úsměvem ke mně přišel a jemně mě políbil. Proměnila jsem se v sochu. Absolutně jsem nevěděla, co dělat. Ne, že bych jako nevěděla, ale takhle situace mě dostala.  Na chvíli mi přitiskl své rty na mé a pak, v závěru, mi stiskl dolní ret a se záludným „uvidíme se“ zmizel. Měla jsem dojem, že se mi podlomí kolena a spadnu.

V ten moment jsem si připadala jako gumový medvídek. Ale… ale teď mi hlava rupne ve švech! Alex, já – co jsem já? – a škola, Fluffy, táta… to není možný. Jenže ta pusa…

S prásknutím se rozrazily vchodové dveře, až málem vyletěly z pantů, což mě probralo. Ale v nich stálo uprostřed rozkročené tornádo na dvou nohách a s tisícem tašek v rukách. Bronzové vlny kolem obličeje se divoce vlnily ve větru. Tak teď jsem vážně v prdeli.

Fluffy napřáhla ruku a ukázala na mě. „Já to viděla!“ rozkřikla se ohromeně po knihovně a s očima plnýma vzrušení a zvědavosti na mě zírala. Naneštěstí u toho dlouho nezůstala, donutila mě, abych si sedla a všechno jí řekla.

Od začátku…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 8. kapitola - Švy a škola:

11. Faire
06.05.2011 [15:25]

FaireDokonalé. Emoticon Emoticon Emoticon
Už se těším na další. Emoticon Emoticon

10. SmoulaXX přispěvatel
01.05.2011 [16:39]

SmoulaXXTeda, teda... tolik krásných komentářů? Emoticon
Ani nevím, jak mám poděkovat! Emoticon Emoticon

9.
Smazat | Upravit | 01.05.2011 [16:24]

je to pěkné, ale je tam hodně věcí, kterým nerozumím. Možná je to tím, že jsem si přečetla jet tuhle kapitolku, že? Ale je to lepší než moje povídky, takže je to supéééééééééééééééééééééééééééééééééér povídka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. incompertus
01.05.2011 [16:08]

wau! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Alča
01.05.2011 [10:39]

Neuvěřitelně jsem se nasmála Emoticon Emoticon Emoticon Calure je fakt úžasná a děsně vtipná - její hlášky jsou fakt boží Emoticon Milá Šmoulo, těším se na další díl, protože skvěle píšeš Emoticon Snad bude co nejdřív Emoticon P.S.: Alexe mám fakt ráda Emoticon

6. Darkness
01.05.2011 [10:02]

Tak tohle se mi hodně líbí, včera jsem to objevila a četla a četla, i když jsem měla psát povídky do školy a jak to dopadlo? Díky mému čtení jsem skončila dnes ráno ve tři. Ovšem tohle nejde jinak, je to prostě perfektní (z části i proto, že mám kamaráda Alexe, který... jo, párkrát jsem si ze srandy říkala, že je upír. Ale bůhví co vlastně teda je, jestli člověk tak mi bere veškeré iluze :D).
Nemůžu se dočkat dalšího dílu, jen tak dál Emoticon

30.04.2011 [22:01]

TerezCtak to je super kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. SafiraDarkfire přispěvatel
30.04.2011 [21:41]

SafiraDarkfireNo pěkně... Teda... Rychle další kapču!!! Já chci všechno vědět. Šup šup...

3. Fluffy admin
30.04.2011 [20:32]

FluffyNejdřív? Tak rychle jsem to nečekala! Ale jsem z toho maximálně nadšená! Mám úplně ohromnou radost, že je tu další kapitola. Emoticon
Proč mám pocit, že se to zamotává víc a víc? A vůbec - ten netopýr ji políbil? Jako že jo? Emoticon Nevím, jestli se mi to má líbit, nebo nemá. Emoticon Ale asi... ne. Ben určitě taky bude mluvit do hry, ne? Emoticon
A Fluffy? Ani nechci vědět, kde všude lítala po nákupech. Emoticon Ta múza je normálně maniak. Emoticon
Zlato, doufám, že bude brzy zase další kapitola... poníženě se přiznám, že čekám na Daveyho. Emoticon I když si nemyslí, že mě to takhle neba, protože jo a moc! Je to fakt geniální. Naprosto dokonalý. Tu povídku miluju a budu si za tím stát, ať se děje cokoliv. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. ajeje
30.04.2011 [18:18]

no ty vole to bola kapitola Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!