OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 6. kapitola - Špatná volba

11.04.2011 (18:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1331×

Špatná volba

Na zmrzlý zadek mi prosákla voda z louže, ve které jsem ještě pořád seděla naprosto oněmělá hrůzou a v šoku z bytosti přede mnou. Nemohla jsem se zvednout, i když mi už potřetí šlápnul nějaký idiot na ruku, natož, abych odpověděla na otázku, kterou ona položila. Pořád jsem na ni zírala, ale až teď jsem ji viděla. Opravdu viděla. Pořád byla nadpozemsky krásná a okouzlující, ale zmizel z ní ten nádech tajemství a poezie, který pro ni byl specifický. Který byl specifický pro každou múzu. A teď to bylo pryč.

Neměla jsem žádnou šanci si na tu holku zvyknout a už je v tahu. Teoreticky, protože sedí přede mnou a hrozně pláče. Jsem sobec, usoudila jsem podrážděně. Chtěla jsem zatřepat hlavou, podívat se na ni znova a vidět tam někoho jiného. Kruci, třeba i nějakou pitomou blondýnu s promočenou minisukní.

Ale ona promluvila znovu, tiše, a tak prchlivě, že se mi to možná jen zdálo. „Co jsi mi to udělala…“ Neptala se mě na to, neptala se nikoho, řekla to jako fakt. Jako to, že na každém rohu je někdo, kdo tě chce sežrat, že je taková zima, že už tě bolí i dýchat bez šály.

„Fluffy.“ Našla jsem potřebnou kuráž a hlas, o kterém jsem měla mylné mínění, že se nachází na onom světě. Asi teď každý čeká strašně vážnou větu, která to všechno rozsekne anebo zanechá na jazyku palčivou otázku. Ale já řekla jen: „Kde si, sakra, byla, když se mě ten bastard pokoušel povečeřet?“

Podívala se na mě jako na těžce duševně narušeného psychopata, který právě cucá lízátko a hraje si s něčí slezinou. A pak se vrátila zpátky na poplivaný chodník. „To si děláš legraci?!“ zařvala.

„Ne, nedělám, čestný skautský,“ bránila jsem se jejímu hněvivému pohledu. „Jen mě zajímalo, jakého chudáka jsi obrala o ty džíny, zatímco já si dělala špíz z nemrtvého,“ konstatovala jsem s podivným klidem. Jsem přímo machr na řešení krizových situací. Cha!

„Copak ty to nevidíš?“ hlesla přiškrceně. „Jsem hmotná! Já, přes sto let mrtvá holka!“

Zvedla jsem se a natáhla k ní ruku. Samozřejmě, ignorujíc pohledy lidí, kteří tenhle výstup sledovali. „No jo, no jo, hmota zvítězila nad duchem. Zvedej se. To, že jsi hmotná, taky znamená, že ti ten zadek za chvíli přimrzne k té louži.“  S mučednickým výrazem jsem ji chňapla za ruku a vytáhla ji na třesoucí se nohy. Byla studená jako rak. Br.

„Kdo dělá blbý fóry teď?“ zavrčela si pro sebe a pořád se ohmatávala. Za normálních okolností bych si myslela, že je úchyl, ale teď? Ne. Byla jen vystrašená a popravdě – já ne. Asi jsem byla v nějakém šoku, ale každopádně jsem necítila, kromě pořádné kosy, vůbec nic. Ani trochu jsem nebyla otřesená. Ani, ani trošičku.

Zářivě jsem se na svou novou společnici usmála. „Splácím ti dluh, příšerko,“ uchechtla jsem se trochu jedovatě a vedla uslzenou a roztřesenou holku do metra. Viděla jsem, jak se na naše protáhlé ksichty odrazily od průhledné stěny v pochodu a sama jsem málem zaječela. Vypadala jsem, jakoby mi na zádech přistálo letadlo a Fluffy očividně něco srazilo. Auto… nebo náklaďák. Nebo si hrála s ropným tankerem.

„Nenávidím tě,“ ucedila, zatímco jsem hledala po kapsách peněženku. Kruci, nechala jsem ji u toho nenažrance. Mám v ní všechny doklady, zatraceně, musíme se vrátit.

„Ani já tě nemám ráda,“ řekla jsem bez zájmu a pořád jsem v kapse zuřivě hledala drobný. Nic, ani klíče. „A budeš mě nenávidět ještě víc,“ dodala jsem. Kolem mě prošel kluk, měl černé džíny a bílou bundu, vyklonila jsem se, abych na něj viděla, ale místo toho jsem zakopla a znovu jsme já i Fluff letěly k zemi. Šlehla po mně nenávistným pohledem, vesele a trochu omluvně – ale jen trochu – jsem pokrčila rameny.

„Musíme se vrátit,“ oznámila jsem pohotově a sápala se na nohy.

Fluffy vyjekla: „Cože…? Tam?! Jak to myslíš?“ Ve tváři měla děs, pořád byla hmotná a pořád se bála. Páni, teď jsem já ta, co prudí. No, co… užiju si to, dokud budu moct. Ono to stejně za chvíli vyprchá a já zas budu zodpovědná Calure, která vaří večeři a Fluffy bude otravná múza.

„No,“ zamyslela jsem se na oko, „ty zvedneš zadek, otočíš se vzad, vyjdeš –“

„Neděj ze mě blbce!“ vyprskla naštvaně a vyletěla ze země jako pružina. „Proč bychom se někam vracely, vždyť tě chtěli zabít,“ děsila se a mávala rukama, jakoby se pokoušela snad vzlétnout. Štěstí, že je tu tak nízký strop, protože netuším, jak bych ji tu chytala. Bože, napadají mě takové hlouposti. A potřebuju svoje věci.

„Je tam moje taška s doklady,“ vysvětlila jsem a podívala se na svoje tenisky. Mokré a špinavé, zafuněla jsem. „Tak! Půjdeme, vezmu tašku a jdeme,“ prohlásila jsem a čapla jsem ji za bundu. Nebudu si lámat s ničím hlavu, před pár minutami jsem zlikvidovala nemrtvého a teď se tu vláčím s múzou, která nějak unikla z mojí hlavy. Super – lepší to být ani nemůže!

„Pusť mě!“ syčela za mnou Fluffy během pár minut, kdy jsem běžela jako o život zpět k domu, kde mě málem zabili. Ano, jsem cvok a pravděpodobně jsem zešílela, ale svou občanku jen tak nedám.

Za chvíli – Fluffy už děsně nadávala – jsme k té budově dorazily. Nakladatelství, pche! Rakev s pěknou fasádou. Nevšímala jsem si jejích protestů a vešla dovnitř tak neohroženým krokem, že jsem k zemi srazila postarší ženu. Chtěla jsem jí pomoci na nohy, ale jakmile mě uviděla, zbledla a zmizela. Krucinál… já vím, vypadám hrozivě, ale tolik? Zakroutila jsem hlavou a šlapala do chodby, která vede do té kanceláře. Pak jsem uslyšela rozhovor, varovně jsem na Fluff kývla a zaposlouchala se.

„Leonarde, tohle rozhodně není normální. Ta zrůda je mrtvá, kde je ona?“ křičel hlas, podle tónu byl hrůzou bez sebe, ale něco mi připomínal. Už jsem ho slyšela, jen nevím, kde.

„Je tu rozbité okno, jestli sis nevšiml, pijavko. Nebude daleko,“ zavrčel rozčíleně jiný. Toho jsem poznala okamžitě. Leonard Krejčí, ten krasavec. Tázavě jsem se podívala na Fluff, ale ta si zrovna prohmatávala zápěstí. Byla jím naprosto unešená. Bezva, takže nic.

Ozvalo se tříštění skla. Něčím hodili? „Neříkej mi tak, Leonarde!“ rozohnil se ten první. „Taky ti neříkám zvíře,“ vrčel.

Najedou mě Fluff zatahala za ruku, škubla jsem sebou. „Co?“ sykla jsem tiše a podívala se na ni. Ona jen zavrtěla hlavou a na špičáky si položila ukazováčky, ukazovala mi tesáky. Kývla jsem ke dveřím, přikývla a pak mi gestem naznačila, že jen jeden z nich. O tom druhém neví nic. Protočila jsem oči, no bezva. Já potřebuju ten batoh a je tam upít, nejspíš Leonard, a jeho poskok? Ne, spíš to vypadalo, že se hádají, ale postavení mají stejná.

Uvědomila jsem si, že je najednou ticho, rozhovor skončil. Taky poslouchali, museli nás slyšet nebo cítit. Upíři mají dobrý čich, aspoň, co vím. Většina společnosti se nelidí straní, ne že bych se jim divila, ale mě by děsil ten malý přísun informací. Víme jen to, co chtějí, abychom o nich věděli. A lidi se jich bojí. Mnohdy oprávněně, ale copak je každý upír zloun? Nebo každý našeptávač… Jo, začínám lidstvo chápat.

„Slyšel jsi něco?“ ozvalo se znovu z pokoje. Ten hlas! Alex, poznala jsem ho okamžitě. Prve jsem ani nemohla, v životě jsem ho neslyšela křičet. Bezmocně jsem hekla a právě mi došlo, že vrátit se, byla chyba. No, kdo by to řekl, co?

Fluff na mě rychle kývla a obě jsme vyběhly. Tmavá chodba s rudým táflováním byla natolik úzká, že jsme musely běžet za sebou. Nad námi splašeně blikala světla a nakonec zhasla úplně, vystrašeně jsem vypískla a strčila do Fluffy, která klopýtla, ale bylo to k ničemu. Kolem nás se prohnala šedá čára a zatlačila mě na zeď. Ucítila jsem pevný stisk na krku.

Alex se na mě díval hrozivým pohledem a skrz dlouhé tesáky ostré jako břitva vycházelo z jeho úst divoké vrčení. Strachy jsem nedýchala, vyrazil mi dech. Všemi způsoby, vždyť s ním sedím v lavici! A i teď, i když měl oči zalité nenávistí a jeho bělmo zčernalo, byl podivně krásný. Jakmile se uklidnil, spustil ruku a jeho obličej se vrátil do původní formy. Civěl na mě neschopen slova.

„No… Čau,“ pokusila jsem se promluvit, ale v hrudi mi jen zahvízdalo. Byla jsem natolik v šoku – to jsem se ještě chvástala, že žádným netrpím –, že jsem zapomněla na dech, mluvení, na cokoli. V uších mi tepala krev a pár centimetrů od mého obličeje byl rozzuřený upír. Kruci, dnešní den vážně docela podělal. „Hele,“ hekla jsem zpola rozpačitě a zpola ustrašeně, „že mě nesežereš?“ Jeho výraz nabral ještě větší ohromení. „Prosím?“ kuňkla jsem.

„Calu… re. Co ty… tady?“ zamumlal stále ochablými rty. Trochu jsem se zamračila – neměl by mě omráčit nějakou dokonalou větou, svůdným pohledem nebo mi vyznat nehynoucí lásku?  V tu chvíli vedle nás zaduněla podlaha, Fluffy zavrávorala a spadla. Bože, ó prosím, řekni mi, že je to zvrácený sen plný blbců, oživlých mrtvol a evidentně retardovaných upírů.

„No, to víš. Šla jsem okolo, potkala jsem zombíka a vypadal hladově, tak jsem mu kus nabídla,“ zabručela jsem, protože už ze mě opadl strach. Pokud bych se měla něčeho bát, tak toho, že se ten jeho výraz á la IQ - 5 ještě klesne. Nebo že mu z toho povislého levého koutku ukápne toxická slina.

Za ním se ozval hlas, Leonard. „Ještě chvíli budeš civět a ten škleb ti upravím, démone,“ zavrčel varovně a hrubě ho chytl za rameno. Alex nestačil zareagovat a už byl na zemi a pan Hrozivý se podíval na mě. „Co tady ještě, ksakru, děláš, holka pitomá?“

Jedním okem jsem mrkla na Fluff – pořád na zemi zírajíc na upíra. Je to v cajku. „Nejsem pitomá, to za prvé a za druhé jsem si u toho podvyživeného chudáka nechala tašku s věcmi,“ oznámila jsem tvorovi, o kterém jsem měla silné pochybnosti, protože jako člověk teď nevypadal a navíc pohodil upíra na zem. I když… ten kluk byl fakticky mimo. Další řeči už mě nezajímaly, vyrazila jsem kupředu.

„Mě tu s těmi úchyly necháš?“ zasupěla Fluffy a nemotorně se stavěla na třesoucí se nohy.

Protočila jsem oči a vzala ji za ledovou ruku. „Teď tě budu muset živit, tak si nevyskakuj, Múzo,“ zavrčela jsem nakvašeně a klusala do místnosti. Byla rozlehlá, tmavá a měla vysklené okno. Až teď jsem si všimla, že to vůbec kancelář není. Byl tu jen černý psací stůl, ale jinak byly po zdech cákance krve, všude roztrhané papíry a v koutě se válel rozbitý notebook. No, pan Kopka asi nebyl na pořádek, ale lituju toho chudáka, co tu pracoval před ním.

Otřásla jsem se odporem a popadla černou tašku přes rameno. Bylo v ní všechno, naštěstí. Otočila jsem se na odchod, ale ve dveřích se tyčil ten divný Leonard a vedle něj už částečně zorientovaný Alex.

„Co jsi zač?“ vyštěkl na mě Leonard, jeho oči přímo plály nenávistí a vztekem. Fluffy se hned přemístila za mě. No jasně, já budu první chod a to nejlepší na konec, ne? Zákusek v podobě sladké múzy… mňam, mňam.

„V zrcadle jsem naposledy viděla nějakou holku, že by?“ vypálila jsem na něj.

„Nehraj si se mnou, holčičko,“ varoval mě Leonard a jeho obočí se stáhlo do V.

Znuděným pohledem jsem shlédla místnost. „Chápu, že není normální, aby člověk přišpendlil zombíka k zemi, ale –“

„Člověk?!“ vyjekl najednou. Zmateně jsem se na něj podívala. No, co jiného? Na trola snad ještě nevypadám a na trpaslíka jsem moc vysoká.

Povytáhla jsem obočí. „Přišel jsi snad na něco jinýho, Zlobílku?“ Mezi touto žhavou debatou jsem si pomyslela něco o zatraceně dlouhém vedení. Fluffy se o mě opřela a málem převážila na stranu. Obdařila jsem ji popuzeným pohledem, ale ona se jen omluvně usmála a zase opřela. Neudržela se vůbec na nohou. Napadlo mě, že je unavená z toho, co se jí stalo.

Jenže Alex si s ním najednou vyměnil zvláštní pohled a pak promluvil. „Kdy přesně se tvá múza zhmotnila?“ zeptal se mě zvědavě. Ale copak jsem na to dokázala odpovědět?

„Když na mě nejvíc myslela, pak se to stalo,“ šeptla ta za mnou.

Vykulila jsem oči. „Co… že?“

„Myslím, Calure, že ať jsi cokoli, člověk tedy rozhodně ne,“ řekl už klidně Leonard a uhladil si účes. Na to jsem se hystericky zasmála a podívala se na něj, jen pokýval hlavou a ten zrádný upír taky. Takže si to shrneme; já nejsem člověk. Ha. Ha.

Najednou se mi setmělo před očima a žuchla jsem na zem. Jau.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 6. kapitola - Špatná volba: