OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 4. kapitola 2. část - Fluffy... to jako fakt?

08.02.2011 (18:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1280×

Fluffy… to jako fakt?

Všechno bylo rozmazané, vybledlé a ztrácelo to tvar. Hnusně vyblitá barva byla všude, ani ne bílá ani ne šedá, ale ani žlutá. Žádná, každá. Cítila jsem, že někde to bolí. Něco a někde se rozbilo. A byla jsem to já. Myslím. Ale vzhledem k tomu, že jsem absolutně neměla tušení, kde mám ruce a jak otevřít oči o tom radši ani nebudu uvažovat. Asi bych měla vstát, ale bůhvíkde to ležím a s kým…

To mě dostalo, probralo a dorazilo. Zvedla jsem se tak prudce, že moje hlava explodovala a rozletěla se okolo mě. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Ale pozitivum to mělo - už vím, kde hlavu mám. A je to pekelně bolestivé zjištění. Chytla jsem se za ni a zaskučela, přesně tak jako pes, když mu šlápnete na tlapu.

Až teď mi došlo, že moje oči byly celou tu dobu otevřené a ta hnusná barva je způsobena přivřenýma očima a nezaostřeným pohledem, který mi můj mozek prostě nedovolil. Jen by mě zajímalo proč, že mě trestají. Co se stalo?

Přesně vteřinu po vyslovení téhle otázky jsem litovala, že mám racionální myšlení, které mi dovoluje se na to ptát.

Moje, jindy docela hezká očka, se rozevřela do gigantických rozměrů a můj tlak vyletěl do astronomických výšek. (Sladká ztráta paměti!) Vyskočila jsem na nohy a několikrát se otočila do kola. Hlavu jsem necítila, bolest jsem necítila. Jenže po chvíli otáčení se kolem své osy a sledování všemožných koutů pokoje jsem došla k závěru, že tu prostě nikdo jiný než já není.

„Je pryč!“ zaradovala jsem se a hlasitě vykvikla z radosti, že jsou mé halucinace v trapu. Ještě chvíli jsem šťastně shlížela prázdný pokoj a pak jsem se podívala do zrcadla. Proboha! V zrcadle byla ošklivá obluda. Vlasy rozcuchané, obličej bílý jako stěna, černé kruhy pod krvavýma očima. A to není všechno, protože od spánku, podél oka a do poloviny tváře se táhla fialovomodrá skvrna oválného tvaru. To musela být teda pěkná pecka.

„Taky, že jo!“ zahulákal známý hlas za mnou a mnou projel děs. Otřásla jsem se a pomalu otočila. Stála tam. Průhledná, světlounce modrá a na rtech jí hrál rozverný úsměv.

A mě nenapadlo nic lepšího než: „Ty jsi průhledná.“ Nevěřícně jsem na ni zírala a cítila, že se mi vrátil tik v oku, o kterém jsem si myslela, že jsem se ho nadobro zbavila. Ne, vrátil se a moje halucinace taky.

„Jo, jsem průhledná a ne, nejsem halucinace, Calure. Přeskočilo ti? Halucinace jsou ošklivé, tím pádem být halucinace nemůžu, ne?!“ vyjekla a navztekaně si mě měřila. A jak jsem na ni tak koukala, zjistila jsem, že má vlastně pravdu. Byla krásná. Nebyla úplně modrá, jen pobledlá a průsvitná. Měla hezké usmívající se oči, které byly, oproti světle broskvové kůži a jemně bronzovým vláskům, tmavé, skoro černé, jako… nenašla jsem jiné přirovnání, než vysokoprocentní tmavou čokoládu. Její tvář byla jako slunce, prosvícená, usměvavá a dokonale souměrná. Vlasy měla sčesané do půvabného, ale svěžího, účesu, který balancoval někde mezi klasickou elegancí a jemnou romantikou.

Připomínala mi krásnou noční můru anebo nějaký snový přelud. Nebyla jsem si jistá, co je zač, ale jedno jsem věděla na sto procent - člověk teda nebyla. A i když mě tahle informace děsila dostatečně, tak první místo jí vyfoukla skutečnost, že zřejmě vidí hlavy.

„A náramně si to užívá, to mi věř!“ zachechtala se a naprosto neelegantně si sedla na pohovku, přesně tak, jak to dělám já, když melu z posledního.

„Takže… Fluffy, jo? To jako fakt? Múza? Moje múza?“ ptala jsem se a po každé otázce jsem se zarazila a přemýšlela, jestli nemám utéct.

„Nó jo, jsem,“ zazubila se doširoka a ukázala mi dvě řady dokonale bílých zubů. „Ale ne, že bych byla nějak extra spokojená. Poslední dobou mrháš talentem a jsi hodně zmatená a pak puf a ty mě slyšíš a dokonce i vidíš. Jsem taky trochu mimo, ale beru to z lepší stránky. Budu si teď s tebou moct povídat!“ zajásala spojeně a komíhala nohama v křesle jako malé dítě na houpačce.

„To znamená… že tohle není normální? Já bych tě neměla vidět?“ Přestala jsem se třást, opatrně a ostražitě jsem si sedla na postel a sledovala každý její pohyb. I když upřímně - nevím, co bych dělala, kdyby se po mně vrhla. Ale za to vím, kde bych pak skončila.

„Nebudu ti ubližovat,“ zamračila se, „protože to není má práce, ale taky proto, že já tě mám vést a popostrčit tě, když to potřebuješ.“ Mile se usmála a její tmavé oči zjemněly. A potom zas udělala něco, co se k ní nehodilo. Vzala si ze stolku kytku, kterou vytáhla z vázy, a přičichla si k ní. „Voní,“ zamumlala užasle.

„To kytky dělají, někdy,“ odpověděla jsem obratem.

„Ne, víš, jako múza necítím, nevidím… vlastně ano, ale jen to, co ty. Tohle jsem nezažila už hodně dlouho, Calure. Nevím, proč jsem tady, ale líbí se mi to,“ šklebila se a hrála si s květinou v ruce. Zavrtěla jsem hlavou.

„Takže ty nezmizíš a já s sebou budu vláčet po zbytek života múzu, která mi bude kecat do všeho,“ brblala jsem si pro sebe.

„No, promiň!“ vykřikla a v očích jí vzplály plameny. „Vláčet?! Já tu byla vždycky! A nikdy jsem ti nevadila!“

„Jo, ale to jsem o tobě nevěděla… Fluffy,“ povzdechla jsem si a najednou mi bylo na nic. Ze všech sil se snažím být normální a jednoho krásného dne začnu slyšet hlasy a nakonec se z toho vyklube ukecaná múza! Super! Jak originální!

„Hele, nebuď hnusná,“ přikázala mi. „Můžu zase zmizet, ale nechci. Nebudu otravovat a stejně - vidíš mě jen ty.“

„O to hůř,“ zasyčela jsem.

„Blé! Tak si buď hnusná, jak chceš! Mně je to vlastně fuk, slečno Dokonalá,“ prskala a pak… prošla zdí a byla v čudu. Ale já, debil, jsem s ní „ještě neskončila“, a tak jsem se s výkřikem rozeběhla za ní a narazila do stěny.

A pak, když jsem ležela na zemi, mě napadlo, že možná bude lepší, když se jí zeptám, co chce a pak ji taktně pošlu zase pryč.

„Nikam se nechystám!“ zakvílela Fluffy z vedlejšího pokoje.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 4. kapitola 2. část - Fluffy... to jako fakt?: