OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 4. kapitola 1.část - Fluffy... cože?

04.01.2011 (13:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1486×

Fluffy... cože?!

V životě každého z nás někdy padne ta osudová otázka. Někdy se to zkrátka stát musí a my se musíme rozhodnou pro jednu z možností. A pro mě tahle chvíle právě nastala… „Ty, Anny, nevíš, kam patří ten Stephen King? Pod ‚K‘ anebo na ten stojan u vchodu?“ zakřičela jsem ze skladu na svou spolupracovnici, naprosto úžasnou, sedmdesátiletou babču Annu, která mě svým humorem rozesměje i v ten nejslunnější den.

„O, zlatíčko, co je to za titul?“ vřískla nazpět Ann a dál štrikovala. Nechápu, jak to někoho může bavit.

„Je to nový, ‚Pod kopulí‘. To jsem ještě ani nečetla,“ zamumlala jsem a vycházela z tmavého skladu do prostorné místnosti, která sloužila jako hala naší knihovny, vlastně to tu nebylo moc velké, ale my s Ann jsme to tu rozlišovaly na několik částí. To podle počtu regálů v dané části a podle žánrů. Historie, Děti, Slátaniny, Hodnotná literatura a přímo u dveří byl velký stojan a tam byly všechny knihy, které právě vyšly, takže Novinky.

„No, tak to šoupni do Novinek a něco z toho tam vyhoď, ano, zlatíčko?“ zazubila se na mě Anna a dál se věnovala jehlicím a klubku zelené vlny. Povzdechla jsem si a cupitala jsem k proskleným dveřím se třemi knihami v rukách.

Ano, to je má otázka života a smrti - naprosto obyčejná, rutinní věc, na kterou se miliony lidí ptají každý den. Třeba „dáš si čaj?“ anebo „je to už hotové?“. Obyčejné, přehlížené věci. Avšak, já v nich vidím zvláštní kouzlo. Protože to jsou věci skutečné, hmatatelné a i když vycházejí z úst, tak je vidíme a cítíme. Ale kluzké, rychlé pohyby na konci tmavé uličky nevidíme, necítíme, jen se jich bojíme. Proto mám tyhle věci ráda, připomínají mi bezpečí.

Chvíli jsem se jen tak probírala knihami, uvažovala nad smyslem života. Připadala jsem si trochu jako Hamlet na hřbitově, v ruce drží bílou lebku šaška a klade si otázku: „Být či nebýt, to je oč tu běží…“ Až na to, že jsem ve špatně osvětlené knihovně a v ruce držím nějaký návod ‚Jak chytit milionáře.‘

Pokrčila jsem rameny, asi sama nad sebou, a odešla jsem do skladu a pak mezi regály skládat a přerovnávat knihy. A to je má vzrušující práce! No nic, tohle se samo nesrovná, začnu, chci být dnes brzy doma. Venku je na začátek školy docela zima a já mám jenom tenkou mikinu, to tam dřív zmrznu, než přijdu domů.

„Dobrý den, slečno Nezmarová. Je tu někde Calure?“ uslyšela jsem najednou v hustém tichu, které bylo přerušován jen cinkáním jehlic, Benův hlas.

„Drahoušku, je někde v zadu. Myslím tam u historie,“ zamumlala Ann a zase si začala dělat svoje. Ale já se div nepřerazila, abych se k Benovi dostala. U nohou jsem totiž měla stohy knih a spoustu papírových krabic. Chtěla jsem ladně seskočit ze stoličky, ale zapomněla jsem, že druhou polovinu malé plochy povrchu stoličky sdílím se stohem knih. A můj ‚půvabný seskok‘ se v tu chvíli rovnal pytli brambor letícím do náklaďáku na poli.

„Benéééé… “ zaječela jsem a už jsem si kryla tvář ve snaze zabránit podlaze, aby mi způsobila vážně ošklivou odřeninu. Naštěstí jsem ale nespadla, teda ano, ale ne na zem. Otevřela jsem oči a pochybovačně si změřila okolí, až jsem zjistila, že Ben je vážně dost rychlý. Držel mě za pas a za ruku a usmíval se jako sluníčko. Chvíli jsem překvapeně, a částečně ochromeně, zírala do jeho opálené tváře a pak jsem vzchopila.

Pořádně jsem se nadechla a začala. „Ahoj, co ty tady? Myslela jsem, že ty nerad knihy.“

Ben se už už nadechoval k odpovědi, ale Anička ho předběhla. Jak daleko slyší? „Se vsadím o zlatý prase, že by sem nevlezl, kdybys neměla službu!“ zachechtala se jako správná ježibaba a odešla do skladu.

Podívala jsem se na Bena a čekala, že bude naštvaný, nebo tak něco. Ale on ne. Zubil se na mě, až mě oslepovala záře jeho zubů. „Promiň,“ zamumlala jsem. „Ona tě nechtěla nějak urazit,“ omlouvala jsem se a nemotorně se škrábala ze stoličky dolů.

„Urazila?“ nechápal. „Ale vůbec!“ rozesmál se. „Má pravdu - kdybys tu nebyla, tak se sem ani nepodívám, ale to… že tu jsi, tak bych sem chodil pořád a četl všechno! Klidně i letáky!“ Trochu zrůžověl, ale nedával na sobě nic znát. Byl to přece Ben, toho nerozhází snad ani mina. Ale mě ano, stála jsem jako opařená a civěla na něj.

Jo, Calure, to chce potlesk! To se ti povedlo, znala jsem jednoho Amora. Děsnej magor, ale uměl to s chlapama líp jak ty, nemehlo. Máš snad fantazii, ne? Řekni něco, dělej!

„Cože? Co jsi to říkal?“ vyhrkla jsem. Co to, sakra, bylo?

„Já? Ne, nic. Jsi v pořádku? Jsi nějaká bílá,“ řekl a jeho obličej byl najednou starostlivý.

„Ten hlas! Ty jsi to vážně neslyšel?“ ptala jsem se a otočila se a zkoumala okolí. Nikde nic a Anička byla pořád ve skladu. Co to, krucifix, bylo?

„Hlas? Ne, žádný hlas tu není, co jsi slyšela?“

Tupec, co si myslí? Že mě jako uslyší? Vlastně nechápu, co s ním máš! Hele, klukovi se líbí holka, holce se líbí kluk - sex. Jednoduchá rovnice! A ty se tady pomalu měníš v rajče. Holka prober se, je ti sedmnáct. Neplácej blbosti a jdi do něj!

„Tenhle hlas!“ zakřičela jsem a začal běhat kolem regálů. Nevěděla jsem, jestli si někdo dělá legraci anebo začínám bláznit. To není normální! Slyšet hlasy je velmi špatné znamení, velmi špatné. Kruci, to je šílené i na svět, ve které žiji. Celá vyděšená jsem narazila do Bena a zaječela hrůzou.

„Hej,“ řekl tvrdě a zatřásl se mnou trak silně, až se mi udělaly mžitky před očima. „Co je s tebou? A co to, zatraceně, meleš? Jakej hlas?“ Díval se na mě najednou nepřístupnýma očima, ze kterých šel děs a mně se zježily všechny chlupy hrůzou, která z něj čišela.

„Já… Musím jít, Bene, promiň. To není tvoje chyba, ale já nevím…“ Zarazila jsem se a podívala se na zem. Ježíši, co to blábolím? „Musím prostě jít, čau!“ vyrazila jsem a rychle se z jeho ocelového sevření ztratila, netrvalo dlouho a míjela jsem ho za výkladním sklem knihovny.

Nebuď tak melodramatická, Ree. Vím, že máš sklon k výkonu, který by předčil i leckterého shakespearovského hrdinu, nevyjímaje tvého oblíbence Hamleta, ale nech si to na matikářku anebo ještě lépe – schovej svůj talent pro někoho, kdo ho bude hoden.

„Do prdele,“ zaklela jsem a otočila se dvakrát dokola, abych se přesvědčila, že mě nesleduje inkubus anebo nějaký nemrtvý, možná ještě líp - našeptávač. Kruci, to by bylo ale podělaný štěstí. „Hele, je tam někdo? Jestli mě chceš sežrat, tak musíš rychle - pomalu tuhnu,“ vyštěkla jsem vztekle do tmavé ulice, ale nikdo se neukázal, a tak jsem usoudila, že bude lepší, když půjdu.

O pár drahých minut chudší a o několik mrazivých pohledů vyděšenější jsem dorazila domů. Táta spal u televize, přirozeně u sportu, na který se koukal jen proto, abych si z něj neutahovala. Protože jsem ho jednou přistihla svírat polštář u Pojišťovny Štěstí a on si to nejspíš moc vzal, když jsem se rozesmála tak, až spadla k zemi.

Sebrala jsem špinavé nádobí, umyla ho a udělala své povinnosti. Hlas byl v tahu. Od té doby, co jsem se mu nahlas nabídla chutnou, leč ztuhlou, svačinku, byl ztichla a já byla neskonale vděčná. Nejspíš bych neustála, kdyby se mi něco vloupalo do hlavy. Bohužel to neznamená, že to není možné.

„Díky, pane Bože, díky, že to zavřelo zobák.“ Ne zrovna zbožná slova, ale byla myšlena upřímně a vyslovena s jistým vděkem. Takže je mi vcelku jedno, že nejsem „zbožný typ“. Je mi vlastně jedno spoustu věcí, ale jedna věc mě zajímá už od doby, kdy jsem přišla na to, že psi štěkají, jo, vím, ale lepší přirovnání nemám, a to moje jméno. Calure – co může znamenat? Nevím, naši to nevědí, nikdo to neví, skoro. Ptala jsem se a moje máma mi řekla, že se jí to líbilo, ale tátovi ne, tak si hodili mincí a vyhrála máma. Ale na to jméno přišla moje babča, a tady začínají záhady.

Moje babička, Serena, není vůbec normální a už vůbec ne člověk. Trvalo mi to sice setsakramentsky dlouho, ale nakonec jsem pootevřela studnici tajemství, kterou Serena schovává za temně modrýma očima. Nevím, co přesně je, ale když se usměje, má dokonalé zuby, na svůj věk až příliš. A to není všechno. Ona má… tesáčky. Jsou malé, ale dost velké na to, abych si jich všimla. Jenže to tesáčky nekončí, naopak. Serena je vědma a to doslova. Pokud někdo něco ví, je to ona. Vše, co spatří, se vždy vyplní. Umí číst očí, dlaní, ale i z mysli.

Lež? Ne, protivná pravda.

Zapadla jsem do pokoje a práskla sebou na postel v domnění, že hned usnu. Mega omyl. Jen jsem zhasla lampičku, ozval se, mně už dobře známý, ženský hlas, připomínající skřípějící sklo a vrtačku. Ne zrovna určený ke zpěvu, ale to mu nebránilo ve žvanění.

A ty chceš už spát, jo? Je devět, teprve. Nechceš jít dělat něco jiného. Jít zapařit, například.

„Sklapni!“ vyjekla jsem a přiskočila k vypínači.

To tak!

„Co jsi zač, ty magore?“ zeptala jsem zostra a popadla baseballku, která byla až do teď opřená o skříňku na prádlo a dělala dojem, že jsem snad sportovně založená. Avšak, opak je opět pravdou. Je na obranu, a je použitá. Jednou se ke mně vážně vloupal inkubus. A byl pěkně v ráži, šmejd. Ale nejdřív dostal pěkně naloženo ode mě a nakonec se na něj vrhnul táta s brokovnicí. Jo, jsme spořádaná a klidná rodina, sousedi nás milují. Ale co už. Chtěl mě zneužít a sežrat, čekal snad, že se poleju medem?

Vzala jsem baseballovou pálku pevně do rukou a napodobila postoj při hře, čekajíc na výpad nepřítele. „Pojď k mamce, poupravím ti fasádu, ty bastarde!“

Nerouhej se, zakopneš i na vodorovném povrchu. A mimo to - jsem milionkrát rychlejší.

„Tak se, do háje, ukaž!“ zasyčela jsem vztekle a těkala očima po pokoji.

Jo, ukážu, spolehni se, ale pamatuj si to - chtěla jsi to po mně.

A najednou, z čista jasna se přede mnou objevil duch. Holka, sotva starší než já. O něco vyšší, nádherná v obličeji. Ale víc jsem nestačila zaznamenat.

„Čau, hele, ty mě neznáš. Já jsem Fluffy, tvoje múza. Neber si to osobně, že mě slyšíš, ale já se hrozně nudila. Jsi tak předvídatelná a nudná… a já se chtěla bavit. A mimo to – jsi zábavná, když ti hrozí nebezpečí,“ usmála se na mě ženská a podala mi ruku. Načeš já ztuhla, baseballka mi vypadla z ruku a já na ni civěla jako na malomocnou.

„Fluffy, heh?“ hekla jsem šokovaně a lehce zavrávorala. „Fluffy! Fluffy… cože?!“ vyjekla jsem a pak jsem sebou řízla o zem a uspal mě náraz do spánku. Jau.

***

„Ta holka nemá výdrž,“ posteskla si Fluffy nad bezvládným tělem své majitelky a s mučednickým výrazem se rozhlédla. „Škoda, že ji nemůžu praštit tou baseballkou,“ zatoužila a pokušitelským pohledem hltala zhruba metr dlouhý kus dřeva ležící na zemi vedle těla. „Škoda…“

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 4. kapitola 1.část - Fluffy... cože?: