OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 11. kapitola - Host, úchyl, múza… to je na člověka moc!



Temná strana 11. kapitola - Host, úchyl, múza… to je na člověka moc!Calure ani sama neví, čím je. Fluffy je drzá a svéhlavá múza. Alex je pubertální upír. Davey je sebestředný a nonstop nadržený satyr. Tihle čtyři mají zatím společné jen nepřátele a vzájemnou rivalitu. Jak to dopadne? Drží je pospolu humor, peníze nebo něco víc? V 11. kapitole se dozvíme, co se stalo po útoku Lamií a jak dopadla Calure. Zažijeme jeden normální den u Doležalů a nakonec se u dveří objeví někdo, koho by nikdo nečekal. Kdo? Hezké čtení a děkuju za komenty, Vaše Šmoulaxx. ;)

Host, úchyl, múza… to je na člověka moc!

 

Před pár týdny

Seděly jsme s Fluffy u Daveyho, protože jsem se už nemohla hýbat a tím pádem se někam odkulhat. Naneštěstí jsem u sebe měla mobil, a tak Fluffy zavolala mému tátovi, aby pro nás dojel. Řekla mu něco ve smyslu „přepadli nás a zranili Calure, jsme strašně vyděšené a nevíme, kam útočníci zmizeli“. Další do kolekce lží, které mě obklopují. Svým způsobem jsem téměř stále ponořená do hluboké deprese.

„Myslíš, že se probere dřív, než táta přijede?“ zachraptěla jsem. Začaly se mi dělat mžitky před očima a měla jsem pořád hroznou žízeň, jazyk se mi lepil na patro a suché, slané rty jsme měla pevně slepené k sobě.

Fluffy přes něj a jeho chloubu přehodila svojí bundu. „Když ne, kopnu do něj,“ zazubila se. „Při nejmenším si to zaslouží,“ ospravedlňovala se, ale já mávla rukou na souhlas.

„Jemu by to rozhodně neuškodilo,“ souhlasila jsem skřípavě. „Kde je ta obluda?“ uvědomila jsem si náhle. Ještě před pár minutami stála přede mnou a najednou je fuč. Jen na ni Fluff zamrkala a příšera zůstala stát jako opařená. Ale vlastně jsem s ní soucítila, když se mně zjevila poprvé, omdlela jsem.

Blýskla se tak zářivým úsměvem, že budu mít při nejmenším čtyřky dioptrie. „Přemazala jsem jí paměť,“ odvětila stále spokojeně.

„Přemazala?“ zopakovala jsem s nadzvednutým obočím.

Zvrátila oči a plácla sebou vedle mě. „Náhrada starých vzpomínek za nové,“ vysvětlila nakonec. Ale já už věnovala pozornost Daveymu. Ten chlap byl vážně hrdina. A právě se začínal probírat. Prudce vystřelil vpřed a praštil se hlavou o nízko zavěšené světlo, takže se znovu nemotorně převrátil zpátky naznak. Chvíli jsem tu komedii se zájmem pozorovala, ale jen dokud se mi Davey nerozdvojil.

A stejně, o nic jsem nepřišla – hned se vypařil.

 

Současnost

Po tom otřesném zážitku s Lamiemi se už Davey neukázal. Jakmile přišel k sobě, rozloučil se zděšeným skřekem a prostě pláchnul, pak už jsme o něm neslyšely ani já, ani Fluffy. Vlastně mi to ani nevadilo. Ten chlap měl na čele obrovským, tučným písmem napsáno problémy. Přímo to z něj křičelo. Ne, že já a Fluffy problémy nemáme, ale rozhodně ne takového rázu jako on. Vraždící Lamie… Proboha, tohle je přece nudná Praha!

Vlastně se vše vrátilo do podivně vyjetých kolejí jako dřív. Chodím do školy, která mě k smrti nebaví, bydlím s Fluffy, stále o všem tátovi lžu a nevím, co jsem zač. To je můj dokonalý život. Nejradši bych někomu nakopala… K tomu všemu, třešnička na dortíku z ostrých nožů, se stále nemůžu ani hnout. Doktoři mě sice dali dohromady, ale nesmím dělat prudké pohyby a tělocvik je tabu (jediná výhoda – naše učitelka je ďábel, doslova). Dva týdny jsem ležela a pak mě pustili. Žádné komplikace, prostě nic. Bylo to až zvláštně bez problémů, těžko uvěřitelné, potom, co se mi stalo.

Nejdřív Zombie, pak Lamie. Co příště? Barakuda? Otec v županu?!

Zrovna byla docela slunná sobota na to, že je teprve březen. I když spíš na to, že je to můj život. Klidně jsem doma luxovala, myla nádobí a připravovala oběd. Fluffy ležela na kanapi a četla si knihu, kterou mi zabavila.

„Nechceš mi náhodou pomoct?“ zahučela jsem vztekle zpod kredence, kde jsem zrovna utahovala potrubí. Nechce se mi hned volat instalatéra a na internetu tvrdili, že to zvládnu i já. Ale o tom, že se nedokážu ohnout v pase, aniž bych omdlévala bolestí, mi taky neřekli nic. Google evidentně není všemocný, což je taky divný.

Co jsem viděla, tak zvedla ledabyle hlavu. „Ani ne.“

„Že se ptám,“ vrčela jsem nevrle a soukala se zpátky na svět mimo potrubí. „Kéž bych aspoň dovedla ovládat své -“

„Ach ano,“ parodovala mě Fluffy, „Armando, vezmu si tě, ano!“ vzdychala a předváděla různé líbací pózy, až to vypadalo, že si to rozdá sama se sebou. V mém domě je to docela zvláštní, vlastně nevím, proč ji tu trpím. Asi mi brzo začne platit nájem a vykopnu ji z mého pokoje.

Přivřela jsem oči. „Nenávidím tě.“

„Ale no tak,“ rozevřela znovu knihu, „zbožňuješ mě, a kdyby náhodou ne – donutím tě.“

Odfrkla jsem si. „Nefandi si, mám moc, se kterou tě zas já můžu o tu tvou připravit.“

„Jo, ale ty to s ní neumíš. Já měla sedmnáct let na to, abych se to naučila,“ odvětila mi naprosto klidně a obrátila nažloutlou stránku z Hamleta. Jo, od té doby, co má své schopnosti, je s ní k nevydržení. Protočila jsem proti své vůli oči a šla jsem, jako naprosto normální člověk, uklidit špajzku… a litovat se.

Cestou jsem strčila do trouby americké brambory, které budou přílohou na sváteční tabuli… udělám k tomu řízky. Obyčejný, skvělý řízky. Ať si táta říká, co chce. Já nejsem sluha a všude píšou, že se mám šetřit. A já přeci neporušuji zákon, jsem slušná, vlastním nelegální pistoli, která leží na zemi v té nejhorší putice, ale jsem světice. A Fluffy je milý, v jádru nesobecký tvor. Motýli nelétají a kráva sedící na stromě v naší ulici se naučila zdravit. Jasně.

V momentě, kdy jsem rozebírala vcelku zásadní věc – flek na stěně, mi v kapse zavibroval mobil a malým prostorem špajzky se rozeznělo Woohoo od Gorillaz. Zaklela jsem a vytáhla Nokii, která už řvala z posledních sil. Zoufale potřebuju nový telefon, tenhle se mi co nevidět rozpadne pod rukama.

„Haló?“ štěkla jsem a stále visela očima na tom fleku. Vypadá to jako mastnota. Musím to tu vymalovat.

Na druhé straně se rozezněl podezřelý smích. „Jsem rád, že ti nic není, Krásko. Dlouho ses mi neozvala.“

„Co ty seš za debila…?“ zmlkla jsem. „Alexi!“

Další smích. „Trefa, Brouku.“

Zavrčela jsem a sevřela telefon pevněji. „Bastarde. Odkud máš moje číslo?“ syčela jsem přidušeně. Vzteky jsem se nadouvala jako pouťový balónek.

„Mám dojem, že je vyvěšené po škole, kdyby náhodou někdo něco potřeboval,“ ozval se a přímo jsem v jeho hlase cítila arogantní úsměv.

Ostře jsem se nadechla. „A ty snad něco potřebuješ?“ prskla jsem. Je to psychopat, úchyl, stalker. Totální magor.

„Umírám touhou tě vidět nahou… co ty? Jak se máš?“ řekl jakoby nic. Málem jsem se zadusila vlastní slinou, která mi nedopatřením sklouzla to špatného otvoru.

„Co…Co…Cože? Ty nadrženej idiote! Co si myslíš?“ zaječela jsem, až se zavařeniny přede mnou vesele zakymácely do rytmu a jedna se málem vydala na cestu z police. Chytla jsem ji, naštěstí.

Triumfální úsměv – to poznám. Má mě, kde chtěl. „Ale no tak, Lásko. Co máš na sobě?“ zavrněl rádoby svůdně.

„Zástěru, kreténe!“ zavřeštěla jsem a zavěsila. Měla jsem sto chutí mrštit telefon do otevřeného okna, přímo ze čtvrtého patra na silnici, nějakému mrzutému řidiči do předního skla. To by mě v tuhle chvíli uspokojilo nejvíc, sice bych asi způsobila děsivou nehodu, ale v tuhle chvíli by mi to ani tak nevadilo. Což je naprosto chladnokrevné, jenže on mě tak vytočil. Jako už dlouho nikdo… Bydlím s Fluffy. Tak dobře, naštval mě hodně.

Ke dveřím se přitočila Fluffy, na sobě měla opět nový model. Přiléhavou, černou sukni nad kolena z elastanu a zářivě bílou halenku, na které měla mini vestičku s kostičkovým vzorem v zlato měděné.  „Kdo volal?“ nadhodila a zakousla se do toastu.

Zafuněla jsem. „Největší vůl na planetě!“

„Davey Stoner má tvoje číslo?“ podivila se a vyškubla mi mobil z rukou. Významně se podívala do hovorů a náhle se jí rozjasnila tvář. „Upírák,“ mlaskla potěšeně. „Máte rande?“

„Ne,“ vrazila jsem do ní loktem a protáhla se dveřmi, „pohřeb!“ prskla jsem.

Zvedla profesionálně upravené obočí. „Co tě žere, Zlato?“

„Mě? Nic. A proč najednou tak hoduješ, abych si s ním vyrazila? Sama jsi řekla, že je to úchyl,“ vrčela jsem a třískala s nádobím do dřezu a vyndávala připálené brambory z trouby. Fajn. Ať je to spálené. Mě stejně přešla chuť.

„Připadáš mi trochu napjatá, někdo by o tebe měl pečovat,“ usmála se a vyhoupla se na linku. „Tím způsobem, jakým to už ani já nezvládnu,“ upřesnila se samolibým úsměvem a znovu zamlaskala nad toastem, na kterém byla vysoká vrstva kečupu a po okrajích z něho vyčuhovala šunka a rozehřátý sýr.

Odfoukla jsem si vlasy ze zpoceného čela. „Tím, že se s ním vyspím, si nepomůžu,“ odůvodnila jsem jí skepticky. „Navíc hrozí, že ho zabiju,“ zavrčela jsem nenávistně a hodila utěrku do kredence. Vážně mě štval, probouzel ve mně horší já. Brní mě z něho v konečcích prstů a vždycky se strhne bouře, která je následována přívalový dešti a pády budov. Zatracenej upír.

„Zabiješ? Já mám spíš dojem, že tě nevědomky rajcuje,“ uchichtla se s podtónem samozřejmosti, zněla jako „seš tak blbá, nebo to nevidíš?“.

Tentokrát jsem do ní hluboko zaryla rozzuřený pohled. „Tak, aby bylo jasno!“ Rozhodila jsem rukama, jako bych se pokoušela vzlétnout. „Já-ho-nenávidím-tečka,“ vysvětlila jsem jí pomalu a jasně, abych měla jistotu, že to doopravdy zaznamenala. Pak jsem zaklonila hlavu a odkráčela z místnosti, dům je uklizený a je uvařeno. Já jdu pod sprchu, a jestli Fluffy vyplácala vodu, přísahám, že ji umlátím žínkou.

„Prdlajs. Chceš ho ojet,“ ozvalo se mi za zády. Jen jsem zaskřípěla zuby a se vzteklým řevem vyběhla schody a třískla dveřmi. Ani jsem si nevšimla, jak moc se ve mně energie hromadí, dokud neprasklo velké zrcadlo nad umyvadlem.

Víte co se říká o rozbitém zrcadle, že jo? Tak to mě potkat nemůže, protože tolik smůly na jednoho člověka by neustála ani ta pověstná vesmírná rovnováha.

 

###

 

Později toho dne jsem se válela na kanapi a Fluffy mi dělala společnost. Koukaly jsme na staré díly Přátel a dohadovaly se, kdo je největší vtipálek. Já tvrdila, že Chandler, Fluffy – přirozeně v opozici –, že Joey. Samozřejmě, že jsme se na ničem nedohodly. Navíc jsem tomu věnovala jen desetinu pozornosti, pořád mi vrtalo hlavou, co jsem zač a jak to teď zjistím, když jediné pojítko mezi druhou stranou a tou lidskou zmizelo v útrobách staré dílny.

Táta zrovna dojídal svou večeři, pracoval u toho. Jako vždycky. Poslední dobou nepouští notebook z ruky. To by mi ani nevadilo, ale to, že pořád pracuje… pochybuju, že to dělá pro zdraví.

Fluffy ležící naproti mně do mě šťouchla nohou. „Už jsi mu řekla o tvé ‚malé‘ nehodě v koupelně?“ chtěla vědět a střídavě sledovala obrazovku a mě.

„Nejsem sebevrah a stejně – on si ani ničeho nevšimne.“ Protočila jsem oči a táhle si povzdechla.

„A co s tím chceš dělat?“

Ale než jsem se stačila zeptat s čím?, promluvil můj otec. „Bylo to skvělý, Kalurko, půjdu do své pracovny. Nádobí je v myčce. Dobrou, holky,“ zamumlal téměř neslyšitelně a tichým krokem opustil místnosti.

„Brou, pane Doležale,“ zívla Fluff a mávla nedbale rukou po dveřích. Já odpověděla taky, ale ne s takovým nadšením.

„Něco se děje?“ vyzvídala hned Fluffy.

Převalila jsem se na druhý bok. „Nic, coby?“

„Vypadáš, jako kdyby tě přejel autobus,“ oznámila mi velice taktně. Dokonce tak, až jsem se zvedla a z nutnosti odnesla naše talíře a prázdnou misku od křupek. Položila jsem nádobí na linku a pomalu to skládala do myčky.

„Kdyby mě přejel autobus, nemusela bych tohle snášet,“ brebentila jsem v domnění, že mě neslyší. Omyl.

Ze sedačky se zvedla bronzová palice a dvě svítivé oči se do mě jedovatě zapíchly. „Cože jsi říkala? Jak jsem užitečná a nepostradatelná?“ popichovala mě.

„Jasně, kopni si do mrtvoly, bez příplatku,“ odsekla jsem, zatímco jsem myčku zapnula a utírala ještě desku.

Zase si lehla zpátky. „Do tebe kopat nebudu, bůhví, kde ses válela,“ dostalo se mi citlivé odpovědi od milé, jemné a éterické bytosti, která je považována za strážkyni umění. Kdyby to ten chudák, který tyhle žvásty napsal do kronik, viděl, ranila by ho mrtvice.

Ve chvíli, když už měla napřaženou ruku, že po ní mrsknu kávovar, se ozvalo decentní zaťukání na dveře. Položila jsem spotřebič a zmateně se podívala na Fluffy, která se zvedala z pohovky a zírala na chodbu ke dveřím.

„Ty někoho čekáš?“ zamračila jsem se.

Pokrčila rameny. „Dnes ne.“

„To by mě zajímalo, kdo to je. Teď, v půl deváté večer,“ zamumlala jsem s obavami a klepání se ozvalo znovu. Hlasitě a nedůtklivě.

„Alex?“ nadhodila Fluffy.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ten by se neobtěžoval klepáním.“

Dál už jsem to nerozebírala, znovu jsem se vrátila do kuchyně a vzala nůž. Ten největší, který mi byl po ruce. Když to bude hladový a bude to chtít krev, zabiju to. Když to bude vážně Alex, zabiju ho. Nedůvěřivě jsem se koukla na nůž a přibrala ještě vařečku. Tím ho odrovnám okamžitě. Fluff mi věnovala spiklenecký pohled a zvednutý palec. Jí akorát zajiskřilo v očích.

Obě dvě jsme se obezřetně pohybovaly směrem ke dveřím, odkud se ozývalo netrpělivé podupávání. Nakonec jsem se já odhodlala k prvnímu kroku a rozrazila dveře s takovou vervou, že mi málem zůstala klika v ruce.

Ten pohled mě ale nejdřív stál zrak, málem mi totiž vypadly oči.

Za dveřmi stál pohledný, vysoký muž. Tak kolem osmadvaceti až třiceti, široká ramena a dobře stavěná postava, přesto bylo vidět, že je hodně ohebný a pružný. Spíš jako atlet. Měl na sobě dokonale padnoucí oblek v tmavě zelené barvě a od pohledu drahé, lesklé boty s protáhlou špičkou. V andělském obličeji mu hrála úlisnost, trochu toho šibalství a v očích, které byly jasně zelené, byla vidět i prostopášnost.

„Jak…“ vypadlo ze mě a pusu jsem otvírala a zavírala jako kapr před tím, než ho zaříznou.

On se bez sebemenšího ostychu nacpal mezi futra a oslnil mě i Fluffy dokonalým úsměvem. „Tak krásné dámy bych si nedovolil opustit,“ pokýval laxně hlavou.

Já s Fluffy jsme si vyměnily pohledy stylu Znáš-ho. „Jak víš, kde bydlíme?“ vypálila jsem okamžitě a namířila na něj čepelí. Fluff mi vytrhla z ruky vařečku a málem mu s ní vypíchla oko.

Svůdně se usmál a naklonil hlavu ke straně. „Víš, že je tvoje číslo vyvěšené po celé -“

„Škole. Jo, my víme,“ přerušily jsme Daveyho jednohlasně.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 11. kapitola - Host, úchyl, múza… to je na člověka moc!:

12. Fluffy admin
11.07.2011 [14:30]

FluffyKolikrát už jsem ti říkala, jak dokonalé tohle je? Bambilionkrát! =) A říkám to po bambilionté první! =) Briliantní! =)
Já být Calure... tak Fluffy zabiju. Nebo alespoň přizabiju. Emoticon I když se takhle popichují, líbí se mi, že mezi nimi to kamarádské pouto narůstá, fakt super. Emoticon
Alex je úchyl, za tím si stojím. Emoticon Ale hláška se zástěrou mě fakt rozesmála. Emoticon Bomba! Emoticon
A Daveyho příchod na konci? Moc dobře víš, jakej mám na Čuně puka názor. Emoticon Tomu srabovi bych tu vařečku nejradši narvala do oka, zasloužil by si to! Emoticon Tak, hned je mi líp. Emoticon
Šmoulinko, naprosto bravurní a já se hrozně a ještě víc těším na další díl. Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Joey je nejlepší! Emoticon

11. Zulík
29.06.2011 [13:04]

Nemáš konkurenciu. Emoticon

27.06.2011 [17:20]

marketasakyKrásný. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.06.2011 [15:44]

Faire Emoticon Emoticon
Prosím další pokráčko. Emoticon Emoticon

8. incompertus
27.06.2011 [15:42]

chudák Calure...mít Fluffy na krku každej den? hrůza!

7. SmoulaXX přispěvatel
27.06.2011 [14:41]

SmoulaXXjohny4445: V pořádku, nic se neděje. Je v pořádku, že jsi se zeptala. Ráda jsem ti to vysvětlila. Emoticon

6. johny4445
27.06.2011 [13:40]

SmoulaXX:
Hehe, dakujem Emoticon Naozaj prepáč, len mi to nešlo do gebule Emoticon Fakt dakujem že si mi to osvetlila Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. SmoulaXX přispěvatel
27.06.2011 [13:25]

SmoulaXXDěkuju za komenty, slečny! Emoticon Emoticon

johny4445: Ahoj, no... o co tu jde? Hlavní zápletka se zkládám z mnoha malých, ale ve směs toho všeho jde především o to, jak se Calure sžívá s nadpřizorenými bytostmi, o přátelství mezi ní, Fluffy, Daveym a Alexem a především o to, kdo Calure vlastně je. Cítí se jako člověk, ale ve skutečnosti není... jakási honba za poznáním sebe sama. Emoticon

27.06.2011 [13:14]

TerezCgood kapitola Emoticon Emoticon Emoticon

3. johny4445
27.06.2011 [12:55]

Hm, je to skvelé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nooo, ja ničomu nerozumiem Emoticon Nemohla by si mi to trošku osvetliť? Emoticon Naozaj prepáč... EmoticonAle mne sa táto poviedka veľmi páči... nooo, nerozumiem o čo tu vlastne ide Emoticon
Dakujem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!