OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 10. kapitola 1. část - A ty seš kdo?! Puk? Nevěřim!

16.05.2011 (16:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1405×

A ty seš kdo?! Puk? Nevěřim!

„Ale mně je putna, co si, sakra, myslíš! Prostě to uděláš a tečka. Konec. Fin. End. Pochopila?!“ ječela jsem vztekle do mobilu, až se za mnou otáčeli ti nebozí tvorečkové – a sice lidi. Byla jsem dneska pěkně v ráži. Nejen, že jsem kvůli slovu „Původní“ zapomněla na test z angličtiny, ale taky na esej do češtiny a zkoušení z matiky. No dobře… na to poslední jsem nezapomněla, ale komu se chce učit, že? Mě rovnice zrovna neberou. Mám i jiné koníčky.

Došla jsem k šatní skříňce, zatímco se z druhého konce telefonu ozvala přidrzlá odpověď Katky: „To si ze mě děláš srandu jako! Ty vole… jak to mám asi stihnout? Mně se ani nechce a večer jdeme holkama k Maxovi!“

Někdy mezi rozdrcením pytlíku sušenek a infarktem, jsem jí taky odpověděla. „Jak?!“ vyjekla jsem zbavená zbytku rozumu. „Nějak! Je mi to jedno! Prostě to uděláš! Hned!“ zařvala jsem a hodila mobil do tašky. Ta mě tak štve. Jednou tu pipinu člověk požádá o předělání systému jarního úklidu – který jen tak mimochodem dělá naše škola každý duben už pár let – a ona si začne stěžovat!

Přiškrceně jsem se nadechla a přeházela knihy ze skříňky do tašky a naopak. Zrovna dneska jsem se, kromě zmrveného testu a peskování od učitelek, rozhodla, že přestoupím na jinou střední… malování už mě neuspokojuje tak jako před tím. Doma už nekreslím. Volala jsem kvůli tomu ještě babičce, jestli to není kvůli Fluffy, ale řekla mi, že je to ve mně, že se vyvíjím. A poslední dobou mě docela chytla biologie, člověk a navíc mám pořád ráda práci s dětmi. Takže půjdu příští rok na zdravotku. Ale to si počkám – je teprve konec února.

Nepřítomně jsem mávla na spolužačku a chtěla jsem se proplížit ven. Celý týden se záměrně vyhýbám jednomu, ne dvěma, nelidem a pořád je nechci potkat. Bohužel, jen co jsem vyšla ze dveří, uviděla jsem Bena, jak sedí na zídce a asi se kouká přímo na mě. Otočila jsem se dokola – jo, kouká na mě.

„Calure…,“ promluvil tiše.

„Tady žádná není! Je doma a nechce tě vidět,“ odsekla jsem a rázovala jsem si to opačným směrem. Kruci, šla jsem naproti zdi.

„Hej, počkej. Musím ti něco říct!“ Zastavil mě tím, že mě chytnul za ruku. Nic to se mnou nedělalo, když se mě dotkne Alex, tak… Nemysli na to, varovala jsem se celkem zbytečně, protože do mé mysli opět prosákla pusa od toho zpropadeného parchanta.

Obrátila jsem oči v sloup. „Rychle. Mám žhavé rande,“ vyjela jsem.

„Rande?“ posmutněl.

„Jo, se zubařem, tak to vyklop.“ S rádoby znuděným pohledem jsem se na něj podívala a snažila se skrýt veškerou nervozitu. Naneštěstí mě vážně štval, co si o mně, ksakru, myslel?! Navíc zásadně neodpouštím. Nikomu. Nic.

Najednou trochu ožil. „To je super… teda není!“ Bože, to je ale doba, než se vymáčkne. „Já… stěhuju se.“

„Super! Chceš pomoct zabalit?“ zavrčela jsem a mrkla na hodinky. Zubaře sice nemám, ale nic tak narychlo jsem si nevymyslela. A věta typu „no, já jdu k neznámému chlapovi a nevím, co je zač“ by ho asi neuklidnila.

„Myslím to vážně… já a Leo jedeme zpátky do Austrálie. Napořád,“ zašeptal a mně se stáhlo hrdlo. Ben byl a stále je můj kamarád. I když myslím, že on mě takhle nebral. Jestli odejde, bude mě to mrzet, ale na druhou stranu… neznám ho tak dlouho a lhal mi. Ale i tak ho mám ráda.

Najednou mě vzal za ruku. „Budeš mi chybět, Calure.“

„To ty mě taky, ale jestli sis toho nevšiml, tak máme internet a mobily,“ podotkla jsem jízlivě, ale moc do smíchu mi nebylo. Mrzelo mě to, nepopírám. Tak jsem ho aspoň nechala držet mě za ruku. Podíval se mi do očí, sladce karamelově hnědá se v nich rozlévala jako by ji někdo roztavil.

Zrudnul. „Víš, já… myslím, že tě… moc –“

„Seš fakt hrozně dojemnej, rozbrečel bys mě, ale mám drahou řasenku a nemůžu si to dovolit,“ ozvala se otráveně Fluffy za mými zády. „Ta tvoje image já-jsem-paťáček-dej-mi-pusinku je k zulíbání, ale nepřipadáš si trochu trapně?“ pokračovala nemilosrdně.

„Tys seš ta Fluffy, co?“ vydal ze sebe přidušeně a měl teď barvičku zralého rajčátka.

Zvedla jedno dokonalé obočí. „‚Ta Fluffy‘? Nejsi trochu drzej, hošánku? Já jen VIP!“ S povýšeným výrazem luskla prsty a napila se Latté s velkým logem McDonald’s na boční straně. Možná, že se občas chová trochu samolibě, nebo dokonce sebestředně, ale není taková. Znám ji a vím, že si z toho dělá jen legraci a baví ji trochu mást veřejnost.

„Em,“ rozpačitěl Ben a pak se nakonec otočil na mě. „Já budu muset jít. Leo čeká támhle.“

„Měj se, bude se mi stýskat,“ usmála jsem se na něj.

Fluffy zafrkala a dřív, než mě mohl obejmout, mě vzala za ruku a táhla kamsi do metra. „Hezký, hezký… adiós, aloha! My máme práci,“ brblala cestou po schodech.

„Co to děláš?“ vřískala jsem a nechala se táhnout po schodech. „Chtěla jsem se rozloučit!“

„To bych ti nedoporučovala, ten nýmand ti kazil reputaci a to nemluvím o tom upířím šmírákovi, co tě sledoval z toho černýho Mercedesu!“

„Alex tam byl?“ zděsila jsem se.

Pokývala hlavou a štípla si lístek. „Jo, seděl v tom autě. Sleduje tě často? Štěstí, že v koupelně nejsou okna!“ zasmála se, ale moc vesele to neznělo. A mně přeběhl mráz po zádech.

„Ne, jistěže ne!“ zavrčela jsem. „Kam to jdeme?“

„Na nákupy, musíme se přeci tomu chlápkovi líbit! A jestli nám nebude chtít nic říct, zaútočíme na něj svými ženskými zbraněmi,“ řekla s přímo ďábelským výrazem.

Otočila jsem se k ní. „Jasně, chytnu ho pod krkem a ty ho přetáhneš baseballkou, jo?“ Fluffy bezmocně zasténala a táhla mě dál. Něco mi říká, že tu baseballku budu potřebovat. Ale ne na toho chlapa.

Někdo mě měl varovat. A v první řadě zachránit. Kde je princ na bílé kobyle, když ho člověk potřebuje? Procházely jsme zrovna po Václavském náměstí a ve výloze u Baťy jsem spatřila svůj – teda, myslím, že to byl můj – odraz. Ta holka, která mě nejistě zkoumala, z druhé strany skla nevypadala ani trochu jako já. Stručně řečeno se Fluffy dost vyřádila a k mé smůle je skutečně profík, povedlo se jí udělat ze mě docela kočku. Holka ve výloze se zaksichtila a přehodila si tašky s různými logy obchodů do druhé ruky. Přešlapovala na vražedně vysokých podpatcích v krátkých tmavě fialových šatech s širokým páskem v pase – štěstí, že měla dlouhé, černé legíny a přes ramena lesklé bolerko.

Jen kůže mi zůstala stejně mrtvolně bledá. Což ale opět neplatilo pro účes. Vlasy byly vyčesané do nedbalého, avšak naprosto přesného, drdolu na temeni hlavy. Dokonce i obličej byl pro tentokrát hezký. Jen byl nezvyk, že mi to i někdy sluší. Většinou si na hlavu narazím kšiltovku, vezmu černé džíny a v ruce mám stoh papírů a knih… No co! Možná je to dobře a pana Stonera položíme a rozložíme u vchodu a vyklopí nám vše.

A to jsem se ještě nezmínila o Fluff – smrtící sexy elegance v černých kozačkách francouzské značky. Občas mě překvapuje, kde na tu parádu bere. Jenže je to dost jasný, s jejím vzhledem se můžou přetrhnout, aby jí to dali na účet podniku a bohatí muži, kteří se kolem ní motají, taky nejednou vytáhnou peněženku.

Vyplázla jsem na výlohu jazyk a připojila se k Fluffy, která se vracela od trafiky. Musely jsme na tramvaj, na devítku a pak musíme na dvaadvacítku. Tentokrát jsem neměla takový strach procházet noční Prahou jako obvykle. Právě naopak a nebylo to způsobené Fluffy, i když bych hádala, že by případného útočníka zpacifikovala do klidu okamžitě, ale tím, že jsem ji donutila navštívit jistý obchod s trochu odlišným sortimentem než je obuv.

V podpažním pouzdře, pod bolerem se ukrývala CZ 75. Samonabíjecí pistole ráže 9 mm. Nepodporuju nelegální prodej, ale tohle se vážně hodilo. Navíc byl prodavač trochu nevrlý Licho. Podle pověsti to má být ztělesněné zlo, které se zrodilo, aby lidem škodilo, dokonce je mělo požírat. Ve skutečnosti to ale nejsou mrňaví skřeti a pověst je tak trochu lež. Jsou asi sto padesát centimetrů vysocí, mají šedomodrou kůži a holou lebkou. Vzdáleně připomínají znetvořeného člověka s bílým povlakem na očích, ale ve skutečnosti jsou dost mrštní a krvelační. Rádi „párají“ a pak se máchají v krvi. Díkybohu, tohle byl jeden z hrstky kultivovaných svého druhu. A měl přijatelné ceny.

„Myslíš, že se nám nic nestane?“ zeptala se mě z nenadání Fluffy, když jsme vystoupily na zastávce a já si nepřátelsky prohlížela okolí. Odevšad může vyskočit úchyl nebo vrah a my můžeme být první chod nebo oběť pro psychopata. Milé.

Pokrčila jsem rameny. „Umíš utíkat?“ opáčila jsem nakonec a neohroženým krokem vstoupila na chodník a šla kupředu. Bála jsem se, netvrdím, že ne, ale zbraň, která mě lehce tlačila do ruky, mi dodávala jakési sebevědomí.

„Jo,“ zamračila se. „Jenže pochybuju, že tu zbraň vůbec vytáhneš dřív, než tě to sejme, a i kdyby… trefila by ses vůbec?“ Založila si ruce a svižným krokem mě trochu předehnala. Evidentně ztratila nadšení. Pokud ho měla.

„Ovšemže!“ řekla jsem se samozřejmostí v hlase. „Náhodou jsem v tomhle byla vždycky dobrá, v tomhle a kreslení. Pak už mi toho moc nešlo,“ zazubila jsem se na ni potutelně, zatímco mě obdařila nevrlým pohledem.

„Jsme tu,“ prohlásila jsem nadšeně a ignorovala její popuzený, nedůvěřivý pohled, který věnovala dveřím na druhém konci ulice. Pravda – stříkanec od krve a ulomená klika nejsou zrovna dobrá reklama, ale mohlo být hůř… nikde tu nevidím ani lebky ani nafouklá a páchnoucí těla. „Jdeme?“

„Strč si to někam,“ ucedila a hrnula se ke vchodu. Já sice myšlenky nečtu, ale vsadím se, že si pomyslela „ať už to mám za sebou!“. Nedivím se jí, nejsem z toho zrovna moc odvázaná. No, možná trochu.

Vytáhla jsem pistoli z pouzdra a tichem se ozvalo tlumené cvaknutí. „Připravená?“

„Jako nikdy,“ vydechla. Došla jsem k ní a krátce se po ní podívala, kývla. Tak jo, jdeme dovnitř. Vzhledem k situaci a k tomu, že uvnitř na nás asi nečeká nic pěkného, jsem se rozhodla, že se nebudeme plížit kolem a splývat se zdmi. S ostrým nádechem jsem rozrazila dveře a vstoupila dovnitř.

Bohužel jsem na tenhle pohled ještě nebyla připravená.

Nejenže mě při otevření dveří – během čeho odpadlo jedno jejich křídlo – ovál silný pach krve, alkoholických výparů a dalších podivných látek, což mě málem položilo, ale i pohled, který nám s Fluffy naskytl, byl vskutku… neobvyklý. Bylo to doupě. Starý a už nepoužívaný bar, kam se slézaly podivné formy života. Pár se jich tu samozřejmě pohybovalo, a když jsme upoutaly jejich pozornost, docela zdivočely. Naneštěstí se spíš lekly.

Namířila jsem si to k baru, o který se opíral podivný chlápek s rozeklaným jazykem. Asi barman.

„Ehm…,“ odmlčela jsem a rozmýšlela, co řeknu. „Je tu Davey Stoner?“ To tě nenapadlo nic lepšího? Bože, potřebuju pomoc. Fluffy se pořád rozhlížela, ale vypadalo to, že je jí lépe. Nevypadala tak vystrašeně jako před tím, to je asi tím, že se nás spíš bojí.

Barman po mně hodil znuděným pohledem a chtěl mi odpovědět, ale jen to v něm zasyčelo a ze dveří nalevo ode mě se ozvalo: „Podle toho, kdo hledá.“ Hlas byl jako jed obalený v medu, na chvilku mnou projel záchvěv strachu.

Otočila jsem se. O futro se klátivě opíral vysoký muž s postavou a tváří manekýna a s dokonalou pletí. V očích měl jiskru a šibalství.

„Vy jste pan Stoner?“ zeptala jsem se váhavě.

Napil se Tequily. „Budu kýmkoli budeš chtít, zlatíčko.“

Fajn, pomyslela jsem si naštvaně, buď ještě oplzlejší a vezmu tě tou lahví po palici. „Potřebuju –“

„Já toho potřebuju!“ zasmál se vesele a najednou se mu kolem holého pasu (pokud jsem se nezmínila, byl nahý, až na kovbojský klobouk v rozkroku) obmotala ženská ruka.

„Půjdeš zpátky? Chci víc,“ zašvitořila žena a vyklonila se. A já se zalkla, byla od hlavy k patě od krve a z ran na rukou a na krku se jí valila krev. Udělala jsem krok zpět a zavadila o Fluff. Ta byla bílá jako stěna.

„Kdo, kruci, seš?“ vydechla jsem třesoucím hlasem.

„Puk,“ ozvala prostá odpověď od syčícího barmana, „který za sebe zásadně neplatí a jak tak koukám, krade jídlo i Lamiím.“

Zamrkala jsem. „Puk? Jako satyr?“

„Tak tomu nevěřím! Koukni na něj! Je to perverzní úchyl!“ zaječela Fluffy, zatímco ho ta lidská žena začala olizovat. Odvrátila jsem pohled a zaklela. Tohle stojí za nic. A to myslím vážně, protože se v ten moment ozvala tříštivá rána a dvě pekelně nasraný Lamie si šly pro svoji večeři. Davey uskočil a schoval se za nás. Ten zpropadený klobouk nechal, bohužel, u těch dveří.

„Pomůžete mi, dámy?“ usmál se oslnivě a koukal střídavě na mě a na mou pistoli.

Fluffy mi ji vyškubla z ruky a praštila ho s ní po hlavě. „Ani nás nehne!“

A Lamie se rychle blížily… co teď?

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 10. kapitola 1. část - A ty seš kdo?! Puk? Nevěřim! :