OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná Strana 1. kapitola - Ten, který potřebuje pomoc

18.10.2010 (20:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1313×

„Zaboč doleva. Doleva!“ hučela jsem do táty a nos měla zabořený v mapě. „Přijedeme tam tudy na parkoviště.“ V mapě byly děsně titěrný písmenka a nerovná silnice k přečtení moc nepřispívala. Stejně mám pocit, že jedeme blbě, zase.

„Já vím,“ zavrčel mi táta na odpověď. „Už tam jedeme po několikátý. Myslíš si, že nevím kudy?!“ zasyčel nabručeně a zastavil na křižovatce. Hrozně pršelo, ale bylo to divné. Bylo tak zamračeno, že to vypadalo jakoby se stmívalo a navíc, trvá to už měsíc. Nepřetržitý, hustý déšť… Něco mi říká, že to nemá s počasím vůbec nic společného.

Zamračila jsem se. „Jo, to si přesně myslím,“ šeptla jsem si pro sebe a dál civěla do poskakující mapy.

V rádiu hráli celkem pěknou písničku, vlastně se mi dost líbí. Wonderful life… Zdá se mi to, nebo se to sem fakt nehodí?

Ne, nehodí.

Co je nádherného na dnešním dni? Nebo na mém životě? Nic… Zrovna jedeme za maminkou do nemocnice. Polovina prázdnin propršela a zítra jdu do školy… Není nic lepšího. Navíc mi poslední dobou nic nejde, včetně kreslení. Na každém obrazu, který nakreslím, se mi něco nezdá. Nějak nemám nápady a inspiraci.

„Mluvim na tebe! Neslyšíš? Kam teď?“ ptal se podrážděně táta a koukal na mě, jak na toho blbce, co nám minulý rok naboural auto. Jenže ten pak dostal na držku. Au.

„Ehm… Co? Jo… Rovně, první odbočku doprava a měli bychom tam být, tati,“ zachraptěla jsem. Mám nějak nakřáplý hlas, spíš to zní jako kdybych si vykřičela hlasivky. Nevzpomínám si ale, že bych něco takového dělala. Hm, to je… zvláštní.

***

Táta se jen zasmál, když jsme dojeli na místo. „Tak, jaký jsem?“

„Nepřekonatelný,“ protočila jsem s chraptivým smíchem oči. „A teď, pane Nepřekonatelný, vezměte ty věci z kufru,“ zazubila jsem se potutelně a zabouchla dveře. Táta jen kývnul a s mírným úsměvem pobral pár věcí.

„Vezmeš ten zbytek, Karulko?“

„Neříkej mi tak,“ zabručela jsem na něj naštvaně, ale on se jen zasmál a opřel se o auto.

„Ale jdi ty. Říkám ti tak už sedmnáct, skoro osmnáct, let, Karulko,“ zamumlal otcovsky, načeš já zavrčela něco jako „no právě“ a zavřela dveře od kufru auta.

„Tak jdeme?“ Táta se na mě povzbudivě usmál.

„Jo… Jdeme,“ zašeptala jsem s povzdechem a vyšla přes parkoviště k proskleným dveřím.

Věděl, jak je to pro mě těžké. Jak mě to trápí a bolí mě pomyšlení, že odsud odcházíme jen ve dvou. Ze začátku jsem plakala, ale teď už ani to nemám sílu. Prostě jen… chci, aby bylo všechno zas jako dřív. Než se to stalo. Díkybohu se ale její stav rychle zlepšuje.

Ale stejně to pořád bolí.

„Jedeme výtahem, ne?“ optal se táta a razil si to do malého meziprostoru, který se nacházel mezi chodbou a recepcí. Chodbička k výtahu.

„Ani náhodou!“ vykřikla jsem. „Do té krabice mě nedostaneš ani párem volů!“ Kriticky jsem se podívala na stále zmenšující se kabinku, plechové krabice visící ve vzduchu. Ani za milion.

„Přestaň, přece se s tím nepotáhneš, až do třetího patra,“ zabrblal a s obtížemi zmáčknul červený knoflík, aby se dveře znovu otevřely.

„Jeď výtahem. Já jdu po schodech!“ řekla jsem rychle a než stačil cokoliv říct, byla jsem v tahu.

Můžu přece umřít i jinak, než ve výtahu, pomyslela jsem si kysele a šlapala do schodů. Netrvalo dlouho a byla jsem nahoře. Skoro jsem přes ty krámy neviděla. Jsem dobrá, že jsem se na těch schodech nevyflákala.

Táta podupával nohou a tvářil se, jako obvykle, nerudně. „Kde jsi tak dlouho?“ zavrčel, natáhnul nohy a už jsem viděla jen jeho mizející bundu.

Na nic jsem nečekala a rychle ho dohnala. „Schody jsou dobrý pro zdraví, abys věděl,“ namítla jsem naštvaně.

„Jak pro koho,“ utnul mě a zahnul za roh.

Před námi se rozprostřela rozlehlá, světlá nemocniční hala. Všude okolo byly obchody, lavičky, v rohu na druhé straně místnosti byl bufet, automaty na kávu a další věci, které měly za účel přizpůsobit nemocniční prostředí tak, aby vypadalo přirozeně. Moc to nepomáhalo, ale alespoň to tu nevypadalo tak studeně a izolovaně.

Tomu všemu dominovala velká, honosná fontána uprostřed místnosti. Ten zvuk tekoucí vody příjemně uklidňoval a dělal tu hezčí prostředí. Stejně tak jako květiny anebo velká prosklená okna do parku.

Prohlížela jsem si rozlehlý komplex a zrak mi utkvěl na dvou klucích. Oba vypadali, že jsou asi tak staří jako já, ale ani z poloviny tak inteligentní. (Ne, že bych se považovala za tak chytrou, ale oni vážně vypadali jako idioti.)

„Á, čau, troubo! Tak co, jak se má náš blbeček?“ Jejich odporný smích se donesl až k mým uším. Z někoho si utahovali. Bohužel jsem kvůli fontáně měla špatný výhled.

Zastavila jsem se, zatímco táta ještě něco kupoval, a zaposlouchala se.

Ozval se jiný, krásný hlas, i když moc mile nezněl. „Zmizte, vy dva idioti! Nemáte nic lepšího na práci, než mě otravovat?“ vrčel.

„Tak jdeme?“ Podíval se na mě táta a kývnul ke dveřím na druhé straně. Chvíli jsem se rozhodovala: Zůstat nebo jít?

Nakonec zvědavost zvítězila. Nadechla jsem se a odpověděla: „Ne, běž napřed. Já tam přijdu, tati.“

Jen se na mě překvapeně podíval. „Tak fajn, ale za chvíli ať jsi tam, ano?“

„Jasně,“ usmála jsem se na něj a stočila zrak zpátky ke klukům za fontánou. Popošla jsem pár kroků a jen, co jsem se chtěla podívat pořádně, tak se ozvala tupá rána a výkřik.

Nanic jsem nečekala a oběhla fontánu. Dva chechtající se idioti se málem utloukli smíchy. Jen jsem je spražila pohledem a koukla na zem… Ležel tam kluk. Měl zlomenou nohu, ale to, jak vypadal… srdce se mi splašilo a uhánělo jako šílené.

Měl tmavě hnědé vlasy, krásné zelené oči a nádhernou tvář s tmavší, opálenou pletí. Na sobě měl šedé tepláky, bílé tričko a zelenou mikinu. Rozhlédla jsem se a zjistila, že ho nejspíš strčili z vozíčku.

Do mě vjel vztek. Tašky, které jsem měla v rukou, letěly světelnou rychlostí na lavičku a obořila jsem se na ty dva… debily. „Co to tu vyvádíte?!“ zakřičela jsem zlostně. Vykuleně se na mě podívali.

„Copak tu chceš, kočičko?“ zeptal se drze jeden a naklonil ke mně zrzavou hlavu. To bylo něco na mě. Rozpřáhla jsem se a… Plesk. Přiletěla jsem mu facka jen to mlasklo. Nevím, co to do mě vjelo, ale zasloužil si to.

I když… pohledy kolemjdoucích stály za to.

„Seš normální?!“ křičela jsem na něj, ale myslím, že mě moc nevnímal. Rukou si držel tvář a vypadal, že každou chvíli začne natahovat. „Vždyť jste mu mohli ublížit!“

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ vyštěkl na mě ten druhý, byli náramně podobní. Asi bratři a řekla bych, že dvojčata.

„Máš snad taky nějaký problém?“ zavrčela jsem tak zle, že mě to samotnou překvapilo.

On jen vykulil oči tak, že tenisáky by byly proti němu malý, popadl bratra a zmizeli. Rychle jsem se sklonila ke klukovi na zemi. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho polekaně.

On se jen rozesmál melodickým a nádherným smíchem. „Už jsem si chvíli myslel, že tě budu muset zachraňovat!“

Rychlým pohybem jsem ho vyšvihla na nohy, až se zakymácel. „Tak to si nemyslím,“ zakřenila jsem se. „To ty jsi ten, který potřebuje pomoc,“ řekla jsem s úsměvem a pomohla mu zpátky do křesla.

„Jo, asi jo,“ pousmál se. „Děkuju ti. Já jsem Ben,“ natáhl ke mně ruku.

Když se znovu usmál, tak jsem sebou málem sekla na zem, ale ustála jsem to. „To nic nebylo, Bene. Já jsem Calure,“ mrkla jsem na něj a stiskla mu teplou ruku.

„Moc mě těší. Kálur? To je zvláštní jméno,“ podivil se.

Zasmála jsem se a posbírala tašky z lavičky. „Vyslovuje se to Kalůr a jo, je to trochu zvláštní. Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“ zeptala jsem se ho.

„Ani ne, ještě jednou dík. Ti dva pitomci… zvládnul bych je, ale jak vidíš,“ poklepal si na sádru, „tak nejsem moc pohyblivej,“ uchechtnul se.

Ušklíbla jsem se: „Jo, to vidím. Nechceš ještě nějak pomoct?“

„Ne, vážně jsem v pohodě,“ usmál se na mě a chytil mě za ruku. Ztuhla jsem a překvapeně jsem na něj kulila oči.

„Echm… jo, jo.“ Cože to říkal? Měla jsem totální okno. Nevnímala jsem, kromě jeho, nic. Jen jsem tam stála a hypnotizovala ho pohledem. Asi jsem vypadala dost hloupě, ale bylo mi to fuk. Jak jsem si ho prohlížela, tak jsem zjistila, že měl docela svaly. Kdyby neměl tu sádru, tak by je zcela určitě spráskal na jednu hromadu.

„Calure?! Calure! Pohni!“ křičel na mě tátův hlas. Leknutí jsem nadskočila a rychle se rozhlížela, kde je. Stál na druhé straně a mával na mě. Zklamaně jsem si povzdechla.

„Asi už musíš jít, viď?“ Ani Ben z toho nebyl nějak nadšený.

„Jo, už jo. Tak ahoj,“ řekla jsem trochu smutně a chystala se odejít. Jenže mě znovu chytil za ruku.

„Měj se, Calure,“ usmál se. „A neboj, já si tě najdu,“ zašeptal.

Zrudla jsem a kývla. Pak jsem se snažila, co nejrychleji zmizet, abych to mohla rozdýchat.

Doběhla jsem k tátovi. „Promiň, zdržela jsem se.“

„To je jedno. Pojď, půjdeme za mamkou,“ řekl a pomohl mi s taškami.

Naposledy jsem se otočila, abych mohla naposledy vidět… Krásně se usmál a zamával mi. Srdce mi vynechalo jeden úder. Oplatila jsem mu úsměv a rychle utíkala za rodiči.

***

Máma na tom byla o hodně lépe a doktoři tvrdí, že by už brzy mohla jít domů. Byla nadšená, že jsme přijeli a strávili jsme tam pomalu celé odpoledne. Ale bylo to fajn. Dokonce, během dne, přestalo pršet a svítilo sluníčko.

A na Bena jsem myslela skoro pořád.

Možná, že přece jen tu písničku v rádiu nehráli nadarmo.

Tak doufám, že se vám to alespoň trošku líbilo. =)

A abych nezapoměla! Strašně moc děkuju všem, kteří nechali komentáře u prologu! Ani nevíte, jak moc mě to potěšilo!

Takže děkuji Nikol18, furiose, Salazaret, xDenisque, Fluffy*, MirrorGirl454 a CherylVolturi (Děkuju Deni =), jste úžasní a ještě jednou vám moc děkuju! ;-))

Fluffy*: Tobě patří zvláštní poděkování tak jako vždy. =) Dík, že to se mnou a mými bláznivými nápady vydržíš! =P

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná Strana 1. kapitola - Ten, který potřebuje pomoc: