OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo ve dne, tma v noci - part 3

05.01.2013 (20:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 830×

Konečně je po vánočních svátcích a konečně sem dávám další část příběhu. (Omlouvám se za zdržení, ale když je volno, volno mají i postavy v mých povídkách) :D
Doufám, že jste na můj příběh nezapomněli a nepřestanete číst, když vše teprve začíná. :D :P

V krajině království LESNÍ ŘÍŠE právě vycházelo slunce. Květiny se společně se stromy probouzely.
Celý kraj zasáhl silný otřes. Otřes, který napovídal o průlomu rovnováhy dobré a zlé strany.

Když otevřeli – Ravaras i Valerie – oči, lekli se toho před sebou. Sebe navzájem.

„Ty!“ vzkřikl.

„Ehm…“ chytila si hlavu.

„Jsi to ty?“ Krátce si ho prohlédla.

„Ano, a ty?“

„Jo,“ zasmál se a pomohl ji vstát. „Jak to, že jsme tady?“

„Za to můžu asi já,“ přiznala.

„Jak jsi to dokázala? Vždyť na tuto cestu jsme se nikdy nemohli ani jeden dostat. Nemohli jsme se ani vidět a teď? Jsme tu spolu a ještě ke všemu na druhé straně zahrady.“  Valerie mlčela. „Jak jsi to teda dokázala?“

„Prostě jsem se s tebou nevyměnila ve stanovený čas a takhle to dopadlo.“

„Ty jsi věděla, že to zabere?“ ptal se dál.

„No, jo… přečetla jsem si to v knize.“

„V jaké? Máš ji tady?“

„Bohužel ne. Zůstala tam.“

Ravaras se otočil ke shnilému plotu a skrz železné tyče zíral dovnitř.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se.

„To já nevím,“ zasmál se. „Vůbec nevím, jak to tady funguje a kam tato neznámá cesta vede.“

Oba se po ní rozešli a zastavili u prvního ze stromů.

„Je tak,“ začal, ale ona větu dokončila.

„…plný života.“

Valerie utrhla jeden z listů a ještě jednou na půl. Rozhlédla se po okolí. Malý králíček právě seskočil z kamene, který stál u cesty a zmizel opět ve vysoké trávě.

„Je to tady tak krásné… plné života.“
Ravaras souhlasně přikývl.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se jí.

„Valerie, ty?“

„Ravaras,“ usmál se na ni.

„Půjdeme dál?“ ukázala prstem na cestu a výše k lesu.

„Bojím se, ale… když se nazpět už nemůžeme vrátit, tak nám asi nic jiného nezbývá.“

…

Celou dobu šli bok po boku. Společně si vychutnávali, i když každý zvlášť, čerstvý letní vzduch. Konečně vdechovali nějaký jiný než ten studený bez jakéhokoliv pachu identifikační vzduch.
Sluníčko oteplovalo vše kolem, ale jim přišlo, jako by paprsky směřovaly jen na ně.

„Co jsi tam vlastně celou tu dobu dělala?“ začal novou konverzaci.

„Většinou jen četla knihy. Bylo těžké se něčím jiným zabavit, když jsem tam byla úplně sama.“

„Jo, to nápodobně.“

„Proč jsi to vlastně udělala?"

„Nebylo to tím, že bych chtěla třeba ven nebo tak něco, ale… asi to bylo nejspíš v záchvatu. Když vidím tohle kolem, nelituju toho. Je tu opravdu krásně."

„To jo, jen by mě zajímalo, kdo nás tam zavřel a proč..."

I když Valerie odpověď znala, mlčela.

„Pojď, určitě brzo na něco nebo někoho narazíme."

Cesta se stále více stáčela k levé straně hor. I když nebyly zvyklí cokoli sníst ze strany, ze které pocházeli, jahody, které stále častěji nacházeli v lese za prošlou horou, lákaly nejen svým vzhledem, ale i vůní.

Přišli k první zastávce své cesty. K malému dřevěnému domku. Po chvilce váhání přistoupili blíže a zaťukali. Chvíli se nic nedělo, ale jakmile se otočili k odchodu, dveře se otevřely.

„Ach!" povzdechla si stařenka ve dveřích. „Co tu vy dva hledáte?"

„My..." začala Valerie. „hledáme..."

„Pšt!" špitla babička a nastavila levé ucho ke dvojici. „Pojďte dovnitř!"

Valerie s Ravarasem vstoupili a postoupili blíže k vyhaslé peci. Babička se posadila za stůl.

„Kde se tu, pro všechny svaté, berete?"

„My-" chytila se zase slova Valerie.

„Posaď se, děvče," štěkla po ní. Stařenka okamžitě donesla z vedlejší malé místnůstky jakési tmavé koření ve sklenici. „Pokud si tipuju správně a oba jste se dostali nějakým záhadným způsobem ze země Tmavého Stínu, máme všichni tři veliký problém."

„Jak to myslíte?"

„Tvá královská matka, pokud tedy o ní víš, ale myslím si, že ano, když jste oba venku, zařídila, abys nikdy nedostala korunu, která ti náležela po tvém drahém otci. Když tebe a jeho zavřela," ukázala na Ravarase. „kouzlem na tu druhou stranu, tak asi nebude dvakrát nadšená, když zjistí, že jste utekli."

„Cože?!" vzkřikl Ravaras. „ To je tvá matka? Proč to ale udělala i mně?" zeptal se a čekal na odpověď.

„Tak to nevím, tebe, chlapče, neznám."

Babička sáhla oběma rukama do sklenice „Barva tvých vlasů tě okamžitě, děvče, prozradí. Ostříhat by je bylo k ničemu. Dovol mi ti je obarvit…“ Valerie po chvíli souhlasně přikývla. Babička potřela hnědým prachem Valeriiny polobarevné vlasy a ty tak ztmavly na tmavý uhel.

„A co s tebou?“ ohlédla se po chlapci. Z malé dřevěné truhly vytáhla tmavý plášť a několikrát látku protřepala. „Víc pro vás udělat nemohu.“ Ravaras si ho oblékl a Valerie se k němu postavila. „Nechala bych vás tu, ale musím vás požádat o to, abyste odešli.“

„Chápeme to a děkujeme.“ Babička doprovodila oba před chýši.

„Chápu, že asi nevíte, proč tohle všechno dělám, ale… tím, že jste se dostali z vaší strany na tu naší, zařídili jste si jistou smrt.
Dám vám ale ještě jednu radu. Pokračujte po této cestě a až dojdete na rozcestí, pokračujte vlevo, nikdy ne vpravo.“

Poté, co se oba podívali před sebe a zase zpět, zjistili, že dům, ze kterého před chvíli oba vyšli, zmizel.

Ještě několikrát se na sebe podívali, dokud Ravaras první nevykročil rázným krokem.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve dne, tma v noci - part 3: