OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Světlo Tajného Dvorce 13. kapitola

18.12.2010 (20:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 831×

XIII. Sny a vize

Viděla jsem mamku, byla těhotná, ale nikde jsem neviděla Pavla, místo něj tam byl taťka a hladil mamku po břiše. Najednou tam přišla Patricie.

„Pavlo, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se, mamka se na ni překvapeně podívala, ale přikývla. Taťka se tvářil velice podezřívavě, ale nechal je jít do druhé místnosti. Byl připravený kdykoliv přijít za mamkou a bránit ji, ale to by se tam nesměl objevit Mirek s dalšími dvěma poskoky v kápích. Chytili taťku a Mirek vytvořil kouli smrti a dal ji k taťkovi. Společně pak přešli do druhého pokoje, kde byla mamka s Patricií, která ji držela.

„Tak co, Pavlo, vydáte nám dvojčata, až se narodí nebo si je máme vzít násilím teď hned?“ zeptala Patricie.

„Jo, a jak je chceš získat?“ zeptala se ironicky mamka.

„Zabiju tě a pomocí císařského řezu je vyndám hned po tvé smrti z dělohy, nijak jim to neublíží, už takhle jsme získali dvě mocné děti,“ odpověděla jí.

„Nikdy naše děti nedostaneš,“ odpověděla jí nenávistně mamka.

„Špatná odpověď,“ zasmála se Patricie a pokynula Mirkovi, aby na mamku hodil kouli smrti. Taťka se začal vzpírat, ale nebylo mu to vůbec platné, protože ho drželi strašně pevně. Mirek hodil kouli a ta mířila rovnou na mamku, která zavřela oči a čekala na smrt. Já jsem tomu chtěla nějak zabránit, ale nemohla jsem. Byla jsem pouhým divákem.

Koule byla asi pět centimetrů od mamky, když se vytvořil modrý štít před mamkou a odrazil kouli, která se vrátila zpět a zabila jednoho z taťkových věznitelů. Toho hned využil taťka a zbavil se svého druhého věznitele. Mamka se mezitím zhroutila a držela se za břicho. Taťka k ní rychle přiběhl a přenesl se s ní někam.

Chtěla jsem vědět, jak to bude dál, ale něco mi to nedovolilo. Přeneslo mě to někam jinam. Byla jsem v pokoji, kde ležela žena, ve které jsem poznala Nati Loydovou. Byla vyčerpaná.

V tom přišel do pokoje Nik, přešel k Nati a starostlivě ji začal hladit po vlasech.

„Jak jsou na tom? Přežijí to?“ zeptala se plačtivě.

„Doktor jim nedává moc velké šance, mluvil jsem také s Pavlou a ta je stejného názoru. Podle vyšetření oba mají dohromady pouze jedny ledviny a jedny játra a navíc Lukáškovi selhává srdce,“ odpověděl jí. Nati zavřela oči a začala brečet.

„Lásko, to bude v pořádku, já věřím, že naši synové jsou bojovníci a že budou v pořádku,“ začal ji utěšovat.

„Chci je vidět,“ řekla po chvilce Nati.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, lásko, jsi strašně slabá, měla by ses šetřit,“ odpověděl jí na to.

„Niku, naši synové mohou každou chvíli zemřít, já je chci vidět, alespoň jednou živé,“ přesvědčovala ho, Nik si povzdechl, ale poslechl ji. Vzal ji do náruče a posadil na vozík. Pomalu se rozešel pryč z pokoje, tiše jsem je následovala. Došli jsme do místnosti s inkubátory a pak jsem je uviděla.

V jednom inkubátoru byli dva chlapci, leželi naproti sobě, bylo mi divně, že tak leží, proto jsem přešla blíže a uviděla to.

Chlapci byli spojeni hrudníkem a břichem k sobě, byla to siamská dvojčata. Oba byli připojeni na přístroje na podporu dýchání, bylo mi jich strašně líto.

Až potom jsem si ale všimla, že u tohoto inkubátoru jsou i Nik a Nati. Potom mi to došlo, došlo mi, že to jsou Lukáš a Tomáš, že to o nich mluvili předtím v pokoji. Zhroutila jsem se vedle inkubátoru a začala brečet. Dostalo mě to, chtěla jsem odtud pryč, ale nevěděla jsem. Zavřela jsem oči a chtěla odtud. Když jsem je potom otevřela, byla jsem v Alexově pokoji. Rychle jsem se posadila a uklidňovala se.

Byl to jen sen, opakovala jsem si dokola. Ale, co když to byla všechno v tom snu pravda? To by pak znamenalo, že Tomáš je ze siamských dvojčat, ale proč by mi to neříkal?

Hlavou se mi honilo strašně moc otázek, ale na žádnou jsem neměla odpověď a to mě mučilo. Podívala jsem se na Alexův budík, bylo šest hodin ráno. Připadala jsem si strašně unavená, ale zároveň jsem se bála znovu usnout. Lehla jsem si a zavřela oči. Snažila jsem se ze všech sil neusnout, ale nepovedlo se mi to. Naštěstí se mi už nic nezdálo.

Probudila jsem se asi o tři hodiny později, naštěstí už jsem se cítila lépe, nebyla jsem tak unavená, ale stejně jsem si připadala malátně. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Uviděla jsem Alexe, jak se láduje kukuřičnými lupínky, které jsme oba milovali.

„No konečně ses probudila, myslel jsem, že jsi v kómatu,“ zasmál se, ale pak zvážněl a zeptal se mě: „Co se ti v noci zdálo? Strašně jsi s sebou házela.“

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět, proto jsem radši mlčela.

„Zdálo se ti o Přeživších?“ zeptal se po chvilce. Radši jsem přikývla, abych zahnala další případné dotazy.

„Jak o nich vlastně víš?“ podívala jsem se na něj.

„Taťka mi o nich řekl včera odpoledne,“ odpověděl mi, přešel ke mně a podal mi misku s lupínky.

„Na, přinesl jsem ti taky, doufám, že nebudou ještě rozmočený,“ usmál se na mě, němě jsem mu poděkovala a pustila se do jídla. Dojedla jsem a šla se do koupelny umýt a převléknout. Vzala jsem si tričko s krátkým rukávem, džíny a ještě Alexovu košili jako mikinu. Šaty, které jsem měla včera na sobě, jsem pomocí teleorbingu poslala do svého pokoje.

  „Co budeš dneska dělat?“ zeptal se mě Alex, když jsem vyšla z koupelny.

„Nevím, ale potřebuji si promluvit s Tomášem,“ odpověděla jsem mu. Alex přikývl, ale zatvářil se trochu starostlivě.

„Neboj, on mi neublíží,“ usmála jsem se na něj, zavolala Kiaru a odešla u jeho pokoje. Uvolnila jsem pouto, které mám s Tomem, a doufala, že ho pomocí pouta najdu. Po chvilce se mi to skutečně povedlo, protože jsem dostala vizi, kde Tom spal u sebe v pokoji ve Věži. Tiše jsem se tam přenesla, Tom byl rozvalený na posteli a spal. Měl deku odkopanou a vyhrnuté tričko, takže jsem mohla vidět část jizev, které se mu táhly po celém břiše až k hrudníku. Bylo mi divné, že jsem si jich nikdy předtím nevšimla, ale když to tak vezmu, tak Tom přede mnou nikdy nebyl bez trička.

Pomalu jsem k němu přešla a jemně ho pohladila po tváři. Tom zamrkal a potom otevřel úplně oči, ve kterých se objevil šok, když mě uviděl.

„Kari, co tu děláš?“ zeptal se mě zaskočeně a stáhl si rychle triko, abych neviděla ty jizvy, ale já ho zastavila.

„Přišla jsem se tě na něco zeptat, ale myslím, že už odpověď mám,“ odpověděla jsem mu a poukázala na jeho jizvy. Tom stiskl rty do pevné linky a nic na to neřekl.

„Ty jsi ze siamských dvojčat, že jo?“ zeptala jsem se ho.

„Jak jsi to zjistila?“ oplatil mi otázku otázkou.

„Já se ptala první,“ odpověděla jsem mu.

„Ano, jsem ze siamských dvojčat, oddělili nás až ve čtyřech, protože předtím to nebylo možné, kvůli našemu zdravotnímu stavu,“ odpověděl mi.

„Dozvěděla jsem se to ze snu, který se mi dnes zdál. Byla tam Nati s Nikem, povídali si o vás. Dozvěděla jsem se, že máte jen jedny ledviny a jedny fungující játra a že Lukášovi selhávalo srdce,“ řekla jsem tiše.

„Takže víš skoro všechno, při oddělení mi vzali jednu ledvinu a dali jí Lukášovi a mě zase dali kousek Lukášových jater, Lukáš má také jiné srdce, museli mu ho transplantovat asi dva dny po našem oddělení, naštěstí se našel dárce,“ konstatoval smutně.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se ho.

„Neřekl jsem ti to asi ze stejného důvodu, jako ty jsi mi neřekla o energii, připadám si jako exot,“ odpověděl mi tiše, přikývla jsem, chápala jsem ho. Mlčky jsem potom klečela u jeho postele a koukala na své ruce, kterých se najednou dotkl.

„Slib mi, že to nikomu neřekneš,“ poprosil mě, zvedla jsem zrak a podívala se mu do těch jeho krásných hnědých očí.

„Myslíš, že bych tě někdy zradila a vyzradila tvé tajemství? To mi nevěříš?“ zeptala jsem se ho. V jeho očích se objevil stud a Tom ode mě odvrátil pohled.

„Ale jestli tě to uklidní, tak ti to slibuji,“ řekla jsem po chvilce.

„Děkuju,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho málem neslyšela. Přikývla jsem a chtěla se zvednout, ale Tom mi to nedovolil. Chytil mě za ruku a posadil k sobě na postel.

„Počkej, chci vědět, co všechno se ti o minulosti zdálo, neřekla jsi mi úplnou pravdu,“ řekl a já si uvědomila, že jsem zase nezakryla pouto. Chtěla jsem to udělat, ale Tom mě vyrušil ze soustředění.

„Nedělej to prosím tě,“ poprosil mě.

„Netýkalo se to tebe, takže o to nemusíš mít starosti,“ odpověděla jsem mu.

„Jenže já nechci, aby mezi námi stála nějaká tajemství, teď už ne. Víš, jak to dopadlo předtím. Málem jsme se rozešli, i když jsi teď na mě naštvaná, tak vím, že teď v tento moment převládá láska nad zlobou, cítím to,“ řekl mi něžným hlasem, „vím, že jsem ti ublížil, ale ty mi zase nedovolíš, abych to odčinil.“

„Odčinit to můžeš tak, že mi dáš čas, abych se s tím srovnala,“ odpověděla jsem mu smutně. Cítila jsem jeho bolest, ale také jeho velkou lásku ke mně.

„Dám ti ho, kolik budeš chtít, ale ty se mi zase na oplátku nevyhýbej, ano?“ navrhl mi, přikývla jsem. Podívala jsem se mu zase do očí a pocítila touhu ho políbit, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě to tam bylo. Asi za to mohlo to pouto, Tom to asi také vycítil, protože se začal ke mně přibližovat. Zavřela jsem oči a čekala, až mě políbí. Asi o dvě vteřiny později jsem ucítila jeho rty, jak mě jemně líbají. Zapojila jsem se do toho polibku také. Tom si mě vzal do náruče a posadil na sebe. Seděla jsem rozkročmo na něj a on si mě k sobě přitahoval za pas. Po chvilce mi začal docházet dech, proto jsem se odtáhla. Položila jsem Tomovi hlavu na rameno a pevněji ho objala kolem krku. Tom mě hladil po zádech a já si to užívala, ale byla jsem si vědoma, že tato chvilka štěstí teď nebo později skončí, a já doufala, že to bude ta druhá možnost.

Jenže mé přání nebylo vyslyšeno, neboť do pokoje se bez zaklepání přiřítil Lukáš s Katrin. Tom se ode mě trochu odtáhl, ale pořád mě držel u sebe a nemínil pustit.

„Neumíte klepat?“ zavrčel Tom, já se jen otočila.

„Vy už jste se usmířili?“ zeptal se Luk.

„Co je ti do toho, je to naše věc,“ odpověděl mu naštvaně Tom, který byl opravdu rozzuřený. Pohladila jsem ho po hrudi tak, aby to Katrin s Lukášem neviděli a on se uklidnil.

„Promiňte, že jsme vás vyrušili, ale chtěli jsme mluvit s mamkou, nevíte, kde je? Já jen, že naposledy byla s tebou, Kari,“ řekla tiše Katrin. Při zmínce o mamce se mi zase vybavil rozhovor mezi taťkou a mnou.

„Není tu, je pryč, nevím, kdy se vrátí,“ odpověděla jsem jí šeptem, nahlas jsem nemohla, protože by mi určitě selhal hlas.

„Kde je? Stalo se jí něco?“ zeptala se strachem Katrin. Chtěla jsem jí už zalhat, ale pak došlo, že by mě Tomáš prásknul.

„Je v Anglii,“ řekla jsem a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Tom mi je sestřel a přitiskl mě zase k sobě.

„Proč tam je? Je jí něco?“ snažila se ze mě dostat Katrin.

„Hned po Tom, co jsem se sem přenesla s Liou a Leou, je napadli Přeživší, oni se ukryli v Anglii a čekají, až se to tu trochu uklidní. Sem nechtěli jít proto, že by mohli na Dvorec přilákat zbytečné útoky,“ dostala jsem se sebe mezi vzlyky, které ovládaly mé tělo. Slyšela jsem, jak se Katrin také rozvzlykala. Tom mě k sobě tisknul a snažil se mě utěšit. Po chvilce se mu to podařilo a já si až pak všimla, že jsme tu zase sami.

„Víš o své mamce teď něco bližšího?“ zeptal se mě, zavrtěla jsem hlavou a odpověděla mu: „Žádnou vizi jsem o ní neměla.“

„Kdo teď vás vlastně bude mít, podle toho říkal taťka, tak máš zůstat v primě,“ zeptal se mě po chvilce Tom.

„Bude je mít strejda Mirek, já budu po dobu mamčiny nepřítomnosti u taťky ve třídě,“ odpověděla jsem mu.

„Proč vlastně nejdeš do sekundy se mnou a Sárou?“

„Hlavní důvod byl, že mě mamka s taťkou chtěli držet dál od tebe, ale po tom útoku se ještě usnesli, že by bylo nejlepší, kdybych zůstala s mamkou, abych neměla nějaké trauma,“ řekla jsem tiše.

„Jak se ti vlastně podařilo zakrýt pouta?“

„Pomocí energie, alespoň k něčemu užitečnému je ten živel,“ odpověděla jsem mu, Tom se zasmál.

„Každý živel je užitečný,“ řekl mi.

„Ten můj tak k přitáhnutí samých problémů,“ odfrkla jsem si ironicky.

„Takhle to nesmíš brát, jsi výjimečná,“ začal mi to vymlouvat, já jen protočila oči, tohle už jsem slyšela tolikrát, ale prostě to můj názor nezmění. Tom vycítil, že mi stejně jeho řeči jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, a povzdechl si.

„S tebou to bude ještě těžký, co?“ podíval se na mě.

„Děláš, jako bys mě neznal,“ odpověděla jsem mu.

„Kari, už zas začínáš být jako předtím?“ řekl mi zmučeně, nechápavě jsem se na něj podívala a on mi to hned osvětlil: „Myslím ten tvůj tón, začínáš zase být jako včera v noci.“

Sklopila jsem hlavu a zastyděla se. Moc jsem byla na sebe naštvaná, hlavně za blbosti, které jsem provedla, a ty zničily náš vztah. Tom mě chytil za bradu a chtěl mě přimět, abych se na něj podívala, ale já mu ruku ze své brady sundala a chtěla se od něj odtáhnout. Jenže mi to nedovolil, spojil své ruce okolo mého pasu a já byla uvězněna v jeho náruči.

„Co se zas stalo?“ zeptal se mě.

„Nic, jen potřebuji něco si zařídit,“ zalhala jsem mu a nedbala na to, že jsem nezakryla pouto, co spolu máme. Tomáš chtěl něco namítnout, ale já jsem ho nenechala nic říct, protože jsem se mu vytrhla a odešla z jeho pokoje. Věděla jsem, že mě nenechá jen tak odejít, proto jsem rychle zakryla pouto a přenesla se do svého pokoje. Zavolala jsem k sobě Kiaru a zeptala se jí: „Nepůjdeme se zase proběhnout?“

„Kari, já nevím, jestli je to dobrý nápad, vzpomeň si, co se stalo včera,“ odpověděla mi.

„Neviděla jsem nikoho kolem Dvorce, myslím, že teď bude chvíli klid,“ přesvědčovala jsem ji, „ale jestli se mnou nechceš jít, tak mě je to jedno.“

„No dobře jdu s tebou,“ povzdechla si Kiara.

„Děkuju,“ pousmála jsem se na ni. Společně jsme se přenesly k mojí jeskyňce a tam si zaběhaly. Než jsme se nadály, už byl čas na oběd, ale já ještě nechtěla jít do Dvorce, Kiaře se také moc nechtělo, ale musely jsme jít. Nešly jsme do Velké síně, zašly jsme si na oběd do kuchyně. Kiara si aspoň pořádně pochutnala. Jenže já jsem měla žaludek stažený strachem, protože jsem se bála, že si mě odchytí Tom a bude chtít po mě vysvětlení. O to jsem vážně nestála, zašla jsem za taťkou a zeptala se ho, jestli můžu jít do tělocvičny. Souhlasil naštěstí a dal mi povolení tam chodit, kdykoliv se mi zachce. S Kiarou jsme se tam vydaly a já jsem se posadila doprostřed tělocvičny. Sedla jsem si do tureckého sedu a zavřela oči. Koncentrovala jsem se na svou energii, cítila jsem, jak mi po těle přejíždí impulsy. Nemyslela jsem na nic, bylo to velmi osvěžující. Už jsem chápala taťku, když on sám si pročišťoval hlavu pomocí svého živlu.

Jenže mi ten klid nevydržel dlouho, ucítila jsem tlak na spánku a ponořila se do přicházející vize.

Někdy si přeješ, abys tady nebyla, co? Ukážu ti, co by se stalo, kdyby tě po porodu tvá sestra nezachránila a ty bys zemřela, ozval se mi v hlavě hlas a navodil vizi, kterou si budu pamatovat nadosmrti.

Viděla jsem mamku, jak rodí. Porod byl císařským řezem, vytáhli mrtvou holčičku a potom ještě jednu, která byla velice slabá, ale pořád naživu.

„Je mi líto, pane Skalci, jedna zemřela,“ řekl doktor s lítostí taťkovi a podal mu tu mrtvou holčičku. Taťka začal brečet a přitiskl si ji na prsa. Druhou holčičku hned odnesli do inkubátoru.

„Jak je na tom ta druhá?“ zeptal se slzami v očích.

„Odnesli jsme jí do inkubátoru, ale její šance na přežití jsou mizivé, když to přežije, stane se opravdu zázrak. Jak se vlastně bude jmenovat?“ odpověděl mu doktor.

„Katrin Skalciová,“ zašeptal taťka.

„A vaše druhá dcera, tedy pokud jí chcete dát jméno,“ ptal se doktor dál.

„Karin Skalciová,“ řekl taťka a přitiskl si holčičku víc k tělu.

„Dovolte mi ji aspoň umýt a obléct, potom vám ji dáme, slibuji, nikam Karin neodneseme,“ žádal doktor, taťka přikývl a podal mu holčičku.

„Měl byste jít za svou ženou, za chvilku se probudí, bude vás potřebovat, donesu vaši holčičku za vámi,“ nakázal doktor taťkovi.

„Smím vidět svou druhou dcerku ještě předtím, než to řeknu ženě?“ zeptal se taťka.

„Jistě je o pár metrů dál,“ přikývl doktor a ukázal směrem, kterým se měl taťka vydat. Taťka se tam vydal a vešel do pokoje, kde byla druhá holčička, byla napojena na přístroje na podporu dýchání a bylo tam ještě další kvantum hadiček, které ji držely při životě. Díval se na ni s láskou a řekl: „Nikdy nedovolím, aby se ti stalo, to samé, co tvé malé sestřičce, Katrinko, slibuji, že budeš v bezpečí a milovaná.“

Potom odešel, šel do pokoje mamky, cestou potkal Nika a Naty, kteří nervózně seděli před operačním sálem.

„Tak co jak to vypadá, jsou holčičky v pořádku?“ zeptal se Nik se starostí v hlase, když viděl taťkův obličej.

„Jedna nepřežila,“ odpověděl mu taťka s bolestí v hlase. Nik vstal a objal ho.

„Je mi to moc líto,“ projevil své emoce, chtěl ještě něco říct, ale ze sálu vyšli doktoři s jedním inkubátorem a jedním uzlíčkem v rukou.

„Tak co?“ zeptala se Naty se strachem v hlase.

„Podařilo se nám je oddělit, ale potom nastaly komplikace, které jsme nečekali. Jeden z vašich synů zemřel, není nám jasné proč. Druhému málem selhalo srdce, museli jsme mu ho transplantovat. Dostal srdce svého bratra, který už v tu dobu byl mrtev. Je nám to moc líto,“ odpověděl jí doktor a podal jí ten uzlíček.

„Tomášku,“ zašeptala s brekem Naty.

Vidíš jen část toho, co by se stalo. Další ti ukazovat nebudu, ale ještě jedna věc. Životy tvých bratranců by přišli v niveč, kdybys zemřela, ozval se mi znovu ten hlas v hlavě a propustil mě z vize, ze které jsem se snažila už od počátku dostat. Když jsem se konečně z ní dostala, ucítila jsem, jak mě někdo hladí po vlasech a říká mi přezdívkou, kterou mi dal Tom. Cítila jsem, že ležím na něčem měkkém, otevřela jsem oči a byla strašně dezorientovaná. První, co jsem uviděla, byl Tom, jak se nade mnou sklání a hladí mě po vlasech. Když viděl, že jsem se probrala, v očích se mu objevila úleva. Posunul se a já jsem uviděla strop tělocvičny. Došlo mi, že ležím v rohu na žíněnce. Pomalu jsem se posadila a uviděla Katrin s Lukášem, jak na mě se strachem koukají.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Katrin, němě jsem přikývla a cítila, jak mi tečou slzy proudem.

„Nemyslím si to, vždyť z tebe cítím strašnou bolest. Kari, co jsi viděla? Má to něco společného s mamkou?“ naléhala na mě Katrin, zavrtěla jsem hlavou na znamení, že se o tu vizi nemá zajímat, ale Katrin to tak nenechala: „Kari, co se stalo? My ti chceme pomoct, prosím, tak nám to řekni.“

„Nejvíc mi pomůžete tím, že se v té vizi nebudete piplat a přejdete to, jako by se nic nestalo,“ zašeptala jsem.

„Ale my se nechceme dívat na to, jak se ty sama užíráš,“ odporovala mi.

„Prostě to nechte plavat, já se s tím srovnám,“ řekla jsem.

„Ne nesrovnáš, já z tebe cítím ještě větší bolest, než když jste se pohádali s Tomem, s tím ses ještě nesrovnala, protože to z tebe cítím, i když máš zakrytá pouta,“ odpověděla mi, „má to něco společného s námi, že jo?“

„Ne nemá, prostě to neřešte,“ řekla jsem, zvedla se a zbaběle utekla. Běžela jsem do nejvzdálenějšího kouta zahrad a tam se zhroutila. Pořád jsem měla před očima mojí mrtvou lásku. Naše životy byly propojeny, nemůže žít jeden bez druhého, Katrin a Lukáš to měli také na háku a byla to má vina. Byla to má vina, že zemřel Tom, neměla jsem si přát, abych zemřela. Potom bych nikdy nedostala takovou vizi, která mi změní pohled na život, který už mám tak komplikovaný. A kdo byli vlastně ti bratranci, o kterých ten hlas mluvil? A kdo byl vlastně ten hlas?

Samé otázky, ale odpovědi žádné, tohle nesnáším. Seděla jsem tam až do tmy, potom jsem uslyšela kroky. Vzhlédla jsem a uviděla Toma, jak stojí kousek ode mě a kouká na mě.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě, přikývla jsem a pozorovala ho, jak si sedá vedle mě. Ani jednou se mě nedotkl, jen jsme seděli mlčky vedle sebe.

„Proč jsi sem přišel?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Měl jsem o tebe strach, viděl jsem, jak tě ta vize dostala, a bál jsem se, aby se ti ještě něco dalšího nestalo,“ odpověděl mi, já jsem jen přikývla na to, že s ním souhlasím. Opřela jsem se o jeho rameno a užívala si, že je tu se mnou a živý, ale pořád jsem měla před očima ten obrázek mrtvého Toma.

„Nechceš to říct ani mně?“ optal se mě, „nechci na tebe naléhat jako Katrin, ale zase tě nechci vidět zničenou.“

„Viděla jsem svět, kde jsem zemřela po porodu a Katrin mi nezachránila život. Katrin na tom byla strašně špatně, viděla jsem jí jako miminko v inkubátoru napojenou na všechny možné přístroje na podporu životních funkcí, sebe, jak jsem mrtvá, jak si mě taťka k sobě tiskne. Lukáše, jak je také na sklonku života a smrti, Nika s Naty úplně zničené, když se dozvěděli výsledek operace vašeho oddělení,“ drmolila jsem mezi vzlyky, „a tebe mrtvého, viděla jsem, jak si tě Naty tiskne k sobě a šeptá tvoje jméno. Bylo to horší, než když jsem měla ten sen, že jsi s Lukášem spojený.“

„Hvězdičko,“ zašeptal jen a přitiskl si mě k sobě, „můžu pro tebe něco udělat?“

„Buď tu se mnou,“ odpověděla jsem mu, vzal si mě k sobě do náruče a držel mě jako malé dítě. Utěšoval mě a byl tu pro mě. Po dlouhé době jsem se zase cítila milovaná a v bezpečí. Nemluvili jsme, jen jsme se objímali a Tom mě tišil. Po chvilce jsem už byla docela klidná, Tom mě zrovna líbal do vlasů. Zvedla jsem hlavu, abych mu poděkovala, zrovna když mě chtěl znovu políbit do vlasů. Políbil mě na rty, ale neodtáhl se, měl je přitisklé a čekal, jak budu reagovat, když jsem se neodtáhla, začal mě velice něžně líbat a já mu polibek opětovala. Byl to ten nejnádhernější polibek, který jsme si dali. Tom mě měl v moci, jednou rukou si mě přidržoval na svém hrudníku a druhou mě podpíral, já jsem měla ruce položené na jeho hrudníku. Cítila jsem, jak mu bije srdce, má bolest pomalu, ale jistě mizela. Konečně jsem se zase cítila úplná.

„Nemám požádat tátu, abych zůstal s tebou v primě?“ zeptal se mě po chvilce, když jsme polibek přerušili.

„Ne, zůstaň tam, já budu stejně u vodařů, protože ohnivce bude učit Mirek,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Budu se snažit ti být nablízku, jak jen to půjde, ano?“ díval se mi do očí a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku, přikývla jsem.

„Nechceš dneska přespat ve Věži?“ zeptal se mě, „byl bych ti na blízku i dnes v noci a nemusela by ses zpovídat Katrin.“

Znovu jsem jen mlčky přikývla, Tom si povzdechl a vzal mě pořádně do náruče. Rozběhl se svou rychlostí do Věže, já jsem cestou procestovala, aby mě nenesl, ale stejně mi to bylo houbelec platné. S Tomem jsme se připravili ke spánku, já jsem měla na spaní Tomovu košili a on sám spal v tričku. Položila jsem hlavu na jeho hruď a usnula.

Znovu jsem se ocitla v tom snu, jako jsem měla dnes v noci. Tentokrát jsem ale byla někde, kde jsem to neznala. Viděla jsem tam strejdu Martina s nějakou ženou a dvěma ročními chlapci. Chlapci si byli podobní, ale nevypadali jako jednovaječná dvojčata. Strejda na ně s láskou koukal, ta žena se k němu tulila, došlo mi, že to je jeho žena a ti chlapci jsou jeho synové.

„Kristiánek dnes zase pěkně zlobil, je to strašný číslo po tobě, lásko,“ řekla strejdova žena.

„Ale Adámek je po tobě, má tvoje oči, které tak miluji, Eli,“ odpověděl jí strejda a políbil ji.

Jenže najednou někdo vtrhl do pokoje, byli to poskoci Temného Pána.

„Co tu chcete?“ vyjel na ně strejda a postavil se mezi ně a svou rodinu.

„Tvé syny samozřejmě, podle Temného Pána budou velice mocní,“ odpověděl mu.

„Je nikdy nedostanete,“ řekl nenávistně strejda, jeden z poskoků se zachechtal a hodil po strejdovi kouli smrti.

„Ne!“ uslyšela jsem výkřik a uviděla Elišku, jak skočila mezi kouli smrti a strejdu. Koule smrti se jí dotkla a ona spadla mrtvá na zem. Strejda se v ten moment naštval a začal s nimi bojovat. Koule smrti létali pokojem a naneštěstí zasáhli i Adámka s Kristiánkem. V ten moment boj ustal a poskoci zmizeli. Strejda padl na kolena a začal brečet.

Hned na to jsem se probrala celá zpocená. Tom naštěstí spal, ale já už se bála usnout.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo Tajného Dvorce 13. kapitola: