Svět bez krve - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře nad 18 let!

Vítám Tě v pokračování Upířích Živlů, jejichž prvním dílem byla Hra s ohněm. Nyní nastupuje nový příběh s Tvými oblíbenými hrdiny. Jsou otrlejší, divočejší a žádostivější jakékoliv akci či zážitku. S radostí Ti otvírám dveře do Světa bez krve... (Předělávka základní spolupráce s Wish)

Miin deník je na světě a každý měl možnost si jej přečíst, ale až nyní si Chester přesně vzpomíná na některé erotické okamžiky, které ho skutečně zaujaly a zpestřily jeho život. Di se to samozřejmě nelíbí a dál ji skličuje žárlivost i ubohé podceňování, protože jak by mohla stačit někomu tak zkušenému, jako je Mia?

02.10.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1251×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. kapitola - „Chuť s tebou spát vážně nemám!“

Chester

„Proč jsi mě nevzbudila, když krvácíš?“ donutím ji stáhnout dlaně z tváře a palcem jí setřu slzy.

„Potřeboval ses vyspat… Tohle nic není.“ Zatne zuby a já poznám, že si chce hrát na mučednici a raději se týrat bolestí, jako by tím mohla uniknout výčitkám a spravit to, co napáchala.

„Spánek počká,“ zavrčím a vytáhnu ji na nohy. Ještě ve stoje jí slíznu ten krvavý potůček, nejsladších několik kapek krve, které mi už několik měsíců patří. Odhrnu jí vlasy, aby mi nepřekážely, a po dlouhé době se jemně přisaju k jejímu krku. Nekoušu ji, jenom jí saju a olizuju ránu. Dostávám do ní svůj jed a častuju ji polibky na vlahou kůži, přidržujíc si ji v pase. Tiše mi posténává v náručí. Odevzdává se mi. Jemně mi prsty zajede do vlasů a hladí mě, až slastně přivřu víčka, když plním svůj žaludek tou nejchutnější krví, která snad kdy existovala. Její omamná vůně mi čeří smysly a já ji k sobě pevně tisknu.

„Chazzy… Lásko!“ Protáhne se mi v objetí, přestože jí moc prostoru nedávám. A z úst jí vytane další těžké vzdychnutí. Lehce se jejímu zalykání usmívám, a když mi začne omdlévat slabostí, vezmu ji do náruče a položím na postel, kde ji ještě chvíli mučím svými rty, až se celá začne třást. Nemůžu se tomu poddat tolik, kolik bych chtěl, protože u toho ještě hlídám Balta, kdyby se náhodou probudil a měl zase náladu batolit se u kraje postele. Když Di náhle vyjekne, nechápavě zvednu hlavu. Odstrčí mě od sebe a postaví se před postel i postýlky dětí s hlubokým vrčením.

„Klid, jdu si pro Baltízka,“ ozve se sladký hlas mé nevlastní sestřičky a já se zašklebím.

„Byl hodnej… Roste jako z vody,“ houkne mírně popuzeně Di a pustí ji ke mně. Vezmu Balta do náruče a jemně ho předám Mie.

„Příště bys mohla přijít dveřmi.“ Neodpustím si poznámku a zašklebím se na ni, aby pochopila, že jindy to mezi mnou a Di nemusí být tak nevinné jako nyní. Mia se jen ušklíbne.

„Díky za hlídání.“

„Není za co. Je to přece také můj syn.“ Stále si svého prvorozeného následovníka pozorně prohlížím. Tiše spinká s pootevřenými ústy a já s nadšením sleduji klubající se špičáky. Brzy už začne chodit a pak… Si ho vyučím jako pravého upíra.

„Budeme rádi, když tady bude častíc…“ Ozve se usměvavě Di.

„Fakt?“ povytáhne Mia obočí. Přikývnu a Di se netrpělivě ošije. Nemá ráda, když jsem s Miou déle…

„Asi vás vezmu za slovo dřív, než si myslíte, protože… ta lidská krev mi už fakt schází.“ Vzdychne Mia a olízne si rty.

„Ale jinak… Pokud ho budeš chtít vidět Chazzy, víš, že ke mně kdykoliv můžeš přijít." Zapřede jako kočka a probodne mě mírně svádivým pohledem, až se Di znovu ošije a přešlápne na místě. Hlavu má podivně skloněnou, zhroucenou mezi rameny.

„Vím,“ hlesnu a Mia bere debatu za ukončenou, otočí se k odchodu. Když však pevně sevře kliku v dlani, zarazí se.

„Ještě jsem si vzpomněla… Ráda bych, kdybyste mi vrátili můj deník! Nechci, aby se dostal někam dál a… Baltízek ho třeba jednou našel.“

„Víš, kde je?“ otočím se na Di, tak prudce, až se mírně lekne a chvíli na mě nechápavě zírá. Pak pohledem sjede na svůj noční stolek a zamračí se.

„Naposledy byl na nočním stolku… Já už jsem s ním pak nic nedělala. Sakra, ale teď tady není. Asi někam zapadl…“ Prohledává místo kolem postele.

„Ale já ten deník chci.“ Mia trucovitě odfrkne.

„Já ti ho fakt mile ráda předám… Už jsem si ho pročetla fakt dostatečně.“ Divoce se ušklíbne a v očích jí zajiskří. Prohlíží si Miu, stejně jako já se dívám na Dicka… Jako sokyni, která je podle ní stokrát lepší, než ona sama. Což nechápu…

„Muselo se ti to líbit!“ Mia je na koni. Svůdně se prohne a skousne si spodní ret. Tímhle však neprovokuje mě, ale mou maličkou, která se namísto toho zatváří chladně a sarkasticky jako vždycky.

„Ani nevíš jak!“

„Tak kde ten deník je?!“ Má nevlastní sestra je jako na trní a ledabyle kolíbá s naším synem, který spí jako nemluvně a nic ho evidentně nevzbudí.

„Možná ho už někdo uklidit. Tady prostě není.“ Pokrčí Di rameny a zadívá se na mě. Ihned uhnu pohledem a zabodnu se na Miu, která na mě také upřeně civí.

„Na mě se nedívejte!“ zvednu dlaně ve výmluvném gestu.

„Já jsem se do něj ani nestačil podívat, abych zjistil, jaké přehnanosti tam má drahá sestřička vymyslela!“ zašklebím se na tu potvoru, která se jen sladce uculí a zakoulí pronikavě zelenýma kočičíma očima.

„Tam byly napsaný jenom skutečný zážitky! Nemusela jsem si nic vymýšlet!“ vyplázne na mě jazyk a prohrábne si krátké rudé vlasy, které jí dělají ostřejší a svůdnější.

„No, zřejmě jste si to suprácky užívali.“ Odfrkne Di a kouše si spodní ret, zatímco se neurvale mračí a metá nepříjemné pohledy na všechny strany.

„Sakra Mio, tady ten deník fakt není. Než bude malej Satan… Chci říct… Než bude Baltízek velkej a naučí se číst, tak ho do tý doby určitě najdeš!“ snaží se ji popohnat netrpělivými gesty, ale z toho si Mia nic nedělá. Stočím rozhovor zpět tam, kde přestal…

„Mio, neříkám, že jsi tam přímo lhala, ale jak tě znám, tak to bylo dost přemrštěné… nejspíš, aby se to čtenářům dobře četlo.“ Rýpnu si do ní. Samotného by mě zajímalo, co všechno si tam vlastně zaznamenala. Di se na to ptát nechci…

„Já jsem ani nemusela přehánět! Ty naše hrátky byly dost peprný i bez toho, abych je musela nějak zpestřovat vlastní fantazií… Snad jsi nezapomněl…“ Olízne si rty a přijde ke mně na krok.

„Vzpomeň si na naše otrlé hrátky s voskem a pouty…“ Zašeptá mi sladkým hlasem do rtů a já se propadnu do vzpomínek, které mi byly tak dlouho utajené, protože jsem se jimi nechtěl rozptylovat od své maličké.

Mia pode mnou sténá a prohýbá se mi vstříc, i když má tělo podrápané od mé roztouženosti. Drápy jí přejíždím hrubě po pokožce a olizuju krev, která se valí ze škrábanců. Nemůže se mi ani protivit, protože je připoutaná v mé posteli. Když ji hrubě kousnu do ňadra, zachřestí pouty a zanaříká. Mám rád, když si s ní můžu hrát jako s vlastní hračkou…

„Chazzy… Ach!“ zasténá a já se v ní zas bouřlivě začnu pohybovat. Snaží se mi vycházet vstříc a mně se to moc líbí, ale rád jí to ztěžuju. Chytím ji pod krkem a ubírám jí kyslík, až po mně koulí oči a lapá po dechu. Tohle jednání ji vzrušuje ještě víc. Dneska jsem jí nechtěl dopřát ani jeden orgasmus, ale když vidím, co si pode mnou prožívá a že já bych z toho měl ještě víc, nakonec ji nechám dospět k vrcholu, kdy s divokým sténáním křičí mé jméno.

„Chci si hrát, sestřičko…“ zavrčím jí do rtů a kousnu ji, až zanaříká a otevře na mě své zelené pronikavé oči.

„Dělej si se mnou, cokoliv se ti zlíbí, bratříčku.“ Mám rád, když mi v posteli takhle říká. Je to vzrušující, přestože ona není má pravá sestra. Snad proto mě to tak moc bere. Vezmu z nočního stolku zapálenou svíci a horký vosk jí začnu kapat do ran, až občas vyjekne. Může si křičet, jak chce, protože v domě mimo nás nikdo jiný není… Všichni už jsou mrtví!

„Chazzy, to bolí!“ vyjekne, když se jí zakousnu do krku a pak jí do té rány zkouším kapat vosk. Rád experimentuju s lidským tělem, nejen sexuálně. Rád si hraju na tyrana a velkorysého mučitele, který dopřeje své kořisti tolik bolesti, kolik jen přežije. Odtáhnu se od ní a roztáhnu jí do široka nohy.

„Drž!“ usyknu zlověstně a ona ví, co by přišlo, kdyby se stehna snažila dát k sobě. Slyším její běsnivě bušící srdce. Bojí se a zároveň je neskutečně vzrušená, takže když jí na pulzující přirození začnu kapat vosk a přejíždět po něm svíčkou, křičí přitom bolestí i rozkoší…

„Vzpomínám si…“ Zachraptím, když vzpomínka zmizí a já se dívám do těch zeširoka rozevřených svádivých očí, které na mě vyzývavě civí.

„Taky mám zapsaný účinky fialovejch krystalků… Na to si taky vzpomínáš?“ zaševelí sladce a připomene mi jednu z dalších peprnějších sexuálních hrátek, které jsme spolu zkoušeli.

„Snad se nebojíš,“ zavrčím hrubě a provokativně se zašklebím, až se Mia uculí a otevře ústa. Na prst vezmu středně velké množství fialových krystalků a nechám ji, aby mi prst sála a olizovala. Tahle báječná věc, kterou mi ukázal Oskar, naštěstí zabírá velmi rychle. Mia přede mnou leží na posteli. Nohy zeširoka rozevřené.

„Už to cítíš?“ zavrčím vzrušeně, když vyvalí oči a cosi zachraptí. To intenzivní vzrušení mnou projede jako vlna slasti a mně se do klína nažene krev. Teď je mi naprosto odevzdaná a můžu si s ní dělat, co chci!

„Teď ti to udělám podle svého a ty ani necekneš!“ zašeptám jí do rtů a bez nějaké předehry jí vrazím svou nejtvrdší část mezi nohy, až jí z úst vyjde zaskuhrání. Rozesměju se a beru si ji tak hrubě a nenasytně… Její bezmoc mě fascinuje a dostává zároveň. Myšlenka, že je mi oddaná na milost a nemilost mě naprosto rozechvívá. Když se poprvé dostanu na vrchol, kousnu ji do ucha a olizuju její krev. Mia tiše pode mnou tiše a prosebně kňučí, což mě pobaví.

„Neboj se… Máme na to celou noc!“ zavrčím jí do rtů. Vášnivými polibky sjedu až do jejího klína, kde ji s menší surovostí koušu a olizuju, jak jí z úst vycházejí radostné i zoufalé steny zároveň.

„Teď mi hezky podržíš…“ zavrčím a nadzvednu si ji tak, abych měl přístup i k její zadní části. Nejsem přímo šílenec přes zadečky, ale nepohrdnu tím. Především, když má moje nevlastní sestřička zadek přímo k nakousnutí.

„A pak si vyzkouším tvou pusinku…“ zachraptím vzrušeně a vezmu si, co mi patří.

Ta bestie tam snad zaznamenávala chronologicky každou naši soulož! Zúžím oči a křivě se usměju. Vzpomínky ve mně rozjitřily chtíč i jakousi nostalgii.

"Vidím, že jsi opravdu na nic nezapomněla," zavrčím, ale Mia se jen provokativně ušklíbne. Z přemítání o minulosti nás vytrhne Di, která si odkašle. Oba naráz se s Miou pohneme.

„No, tak kdybyste ho našli, tak víte, kde mě najdete…" Usměje se Mia a zmizí. Di začne zachmuřeně přecházet po pokoji. Ruce má složené za zády, ale co chvíli si s nimi vjede do dlouhých hustých rovných vlasů a zavrčí.

„Chybí ti?“ ozve se po chvíli a dál probodává dveře vražednými pohledy.

„Máš na mysli Miu? Proč by mi měla chybět? Víš, že mezi námi nikdy nic nebylo… Tedy… Myslím citového.“

„Musel jsi fakt hodně zkrotit svoje sexuální vášně,“ prskne a divoce se ušklíbne.

„Už chápu tu její výtku, kterou mi v začátcích předhazovala…“ zahučí a mračí se.

„Říkala, že ti nebudu stačit, ale já ti stačím… Protože ses uskromnil a už tě sexuální vyžití tolik neláká. Se mnou už to totiž tolik nepotřebuješ!“

„Asi stárnu,“ uchechtnu se, ale když uvidím její výmluvný výraz, přestanu.

„No tak, Di, já se přece nekrotím. Nebo … Máš ten pocit? Já myslím, že v tuto chvíli se to ani moc krotit nedá,“ mrknu na ni povzbudivě při vzpomínce na její slastné sání.

„Je snad špatně, že při tom nemyslím jen na sebe?“ pokračuju, když zarytě mlčí a kouká z okna.

„Děláš, jak kdybychom si spolu nikdy nic bolestivého nebo vášnivého neužili. A pokud to tak vnímáš, tak … asi moc dobrý milenec nejsem," poušklíbnu se, protože si vzpomenu na moje nedávné selhání.

„S ní sis užíval nonstop!“ zahučí tupě a ještě více se ode mě odvrátí.

„Se mnou to tak častý není. Nejspíš už ti to přijde jako nezajímavá rutina… Nebo se ti prostě nelíbím, sakra. To je … fajn. Já to … chápu. Neužíváš si to, protože jsem v posteli dřevo a na Miu nemám a nikdy mít nebudu.“

„A víš, proč to tak je?!“ zavrčím natolik ostře, že sebou bolestně trhne a z očí jí vytrysknou slzy. Začíná mě tím svým chováním vytáčet!

„Je to tím, že mi dva se více hádáme a řešíme stále nějaké Dicky… Mii a Oskárky! Než abychom řešili jenom nás dva a naše děti! Myslíš, že kdyby se mi to s tebou nelíbilo, že bych to s tebou dělal?! Že bych si to nechodil vynahrazovat jinam?!“ pokračuju rozčileně, zatímco Di rozechvěle těká očima po mém obličeji.

„Nehledě na to, že… že naposledy jsi spíš vypadala ty jako někdo, koho to moc nebere," řeknu hořce a poníženě zároveň. Di zalape po dechu a já se připravuju na další, ještě ostřejší pokračování naši (kolikáté už?!) hádky, ale… Žádné pokračování se nekoná. Di se strnule posadí na postel a složí si hlavu do dlaní. Na nic z toho, co jsem řekl, nereaguje. Dívám se na ni a čekám, kdy vyskočí a začne do mě bušit pěstmi nebo křičet, jak to s oblibou tak často dělává, ale ani to se nestane. Jen tiše sedí a mlčí.

„Proč mi do hajzlu neřekneš, co si myslíš?!“ zavrčím vztekle. Nevěřím, že by to v sobě dokázala udusit. Rozrušeně pokrčí rameny a tvář má sevřenou úzkostí.

„Protože máš pravdu.“

„Neříkej,“ ušklíbnu se.

„A v čempak?! V tom, že se ti to se mnou minule nezdálo dost dobré?!“ rápu do ní a snažím se ji k něčemu vyprovokovat. Tohle její klidné jednání hraničí s ignorací a mě to vytáčí! Vzpomenu si na období po Oskarově smrti a celý se oklepu. To se s ní budu raději do krve hádat, než procházet fázemi totální kapitulace, odevzdanosti a lhostejnosti!

„Mně se to s tebou zdá vždycky krásný… Nejde jenom o… orgasmus. Jde o krásnou chvíli, kterou s tebou trávím. V tvý blízkosti. V tu dobu jsi pro mě prostě tím nejdůležitějším na světě a mně je nádherně už jenom proto, že seš se mnou. Že mi tyhle chvíle věnuješ.“ Pokrčí rameny a tvář jí protne bezbřehá láska.

„Takže ty přiznáváš, že jsi z toho nic neměla?“ vydechnu tupě. Vyslovená pravda je o dost horší, než jen moje chorobná představa, která bohužel vlastně ani chorobná nebyla… Nemůže si přece myslet, že tímhle mě uchlácholí! Já osobně bych si sex bez orgasmu představit nedokázal. A nikdy předtím se mi nestalo, že by ho neměla ani ta žena… pokud to na mě ovšem úspěšně nehrály - napadne mě zákeřně. Kdoví, kolikrát to hrála ona, když jí o to vlastně ani nejde.

„Stalo se to sakra jenom jednou… Nedělala bych z toho nějakou aféru. Nevidím v tom prostě žádnej problém.“

„Aha! Jednou…“ usyknu a jsem to tentokrát já, kdo se stáhne. Už toho je na mě moc. Přesvědčil jsem se o tom, že jsem měl pravdu. To by stačilo. Moje ego utrpělo trhlin ažaž. Teď je načase olízat si rány a sebrat svoje pošramocené sebevědomí z popela. To, že mi to nějakou chvíli bude trvat, je zbytečné dodávat. Posadím se na parapet a zadívám se z okna. Vlastně ne, není pravda, že ho pokaždé ta dotyčná měla. Měla ho, když jsem to chtěl. Pokud to ovšem byly rychlé krvelačné jízdy, neměla šanci. O to hůř se cítím, když u Di jsem se o něj snažil pokaždé a vlastně zbytečně.

„Ty se na mě zlobíš?"

„Ne," hlesnu s pohledem stále upřeným do šera. Nezlobím se na ni. Jak bych také mohl? Tohle není její chyba… Tohle je moje neschopnost. Až se nad tou myšlenkou musím poušklíbnout. Pro někoho s takovou pestrou minulostí, je těžké si něco takového přiznat. Di se zvedne a váhavými kroky dojde až ke mně.

„Trápíš se… Prosím … Sakra, netrap se.“ Opře se mi čelem o rameno a vzdychne.

„Netrápím se!“ zavrčím a odtáhnu se od ní. Jedním skokem uniknu z jejího dosahu a posadím se do křesla. Poslední co chci je, aby mě ještě začala litovat!

„Běž si lehnout, ať se dáš trochu do kupy… Než budou chtít děti napít,“ řeknu odměřeně, až se mírně ošije, ale neodradí ji to. Nikdy ji můj chlad a nadřazenost neodradila.

„Sakra, jak takovýho sebevědomýho upíra může srazit jedna nedovršená soulož?! Místo toho, abys šel a ukázal sám sobě, že na to máš, tak budeš sedět v koutě a litovat se! Když je sakra mizerně tobě, tak je mizerně i mně! Copak to nechápeš?!“ zavrčí rozezleně a očividně se mě snaží k něčemu vyprovokovat, ale já nechci. Svraštím čelo.

„Mlč a běž si lehnout! Nikdo se nelituje, ale chuť s tebou spát vážně nemám!“ zavrčím velmi ostře a odměřeně a možná to v tu chvíli vyzní trochu jinak, než to myslím… Di tupě vydechne a zamžiká.

„To jsem … netušila.“ Dostane ze sebe a oči jí protíná intenzivní bolest i bezmoc. Poznám, že to pochopila špatně. Zase!

„Di," udělám k ní krok, ale znovu couvne. „já jsem to tak nemyslel." Promnu si unaveně obličej. Bolestně se ušklíbne a oči jí zaplanou ironií.

„Já to chápu! Pohlídej děti.“ Otočí se ke mně zády a než ji stačím zastavit, uteče mi. Ještě chvíli se mlčky dívám na dveře, kterými odešla a pak se se vzdychnutím posadím na okno, abych se mdlým pohledem zadíval dolů do zahrady. Jedna věc se nám vážně upřít nedá. Schopnost podělat všechno, co se dá, tím “nejlepším“ způsobem…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování