OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - Prolog

02.01.2013 (15:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1069×

„Thomasi! Thomasi!“ křičela zoufalá dívka, zatímco ji její matka vlekla k již připravené drožce. Z jejích azurově modrých očí doslova tryskaly slzy a její křik se rozléhal téměř prázdnou ulicí. Prosila, žadonila, doslova před matkou klečela, ale marně. Chlapce, který se dívku pokoušel „zachránit“, od ní odtrhl její otec. Ať se snažil, jak chtěl, neměl dost síly na to, aby se mu vytrhl. Nezbývalo mu nic jiného než sledovat, jak jeho Elizabeth nedobrovolně usedá do drožky spolu se svou matkou.

„Prosím vás, mamá. Prosím vás! Nikdy jsem po vás nic nechtěla.“ Plavovlasá dívka spráskla ruce k sobě a klekla si k matčiným nohám, jako už nejméně potřetí za uplynulou hodinu. Matka si ji však jen chladně prohlížela, nejevíc žádné známky lítosti vůči své mladé dceři.
Dala pokyn pro kočího, aby jel. Muž, který dosud celou scénu s otevřenými ústy sledoval, chvíli váhal, než mu nezbývalo než jet.
Elizabeth přes clonu slz už téměř neviděla, přesto se otočila tak, aby svého milého alespoň naposledy koutkem oka zahlédla. Setkala se s jeho smutným pohledem, jak se naposledy snažil vytrhnout. Tentokrát ho její otec nechal, čehož okamžitě využil. Rozběhl se za ujíždějící drožkou, volajíc její jméno. To se však ztrácelo v dálce.
Nešťastná dívka se nakonec rozhodla upustit bílý kapesníček se svým jménem na důkaz svých citů vůči němu.

Kus látky dopadl  do kaluže vody, ale i přesto jej chlapec zvedl a přitiskl ke svému srdci.

Drožka se řítila ulicemi Londýna, aby své cestující zavčas dovezla do jejich cíle. Kočí nebo jedna z cestujících žádný zármutek z této cesty necítili, ale naopak dívka choulící se v rohu drožky měla strach. Strach z toho, kam ona cesta vede.

„Pamatuj na to, kdo jsi, dcero. Přece nechceme, aby tě tam brali jako nějakou chudinku,“ zvolala matka zvesela, mně však její slova činila jen další důvody k slzám.
„A kdo vlastně jsem?“ Skelným pohledem jsem si ženu, která mi již nějaký ten pátek přišla cizí, prohlédla. Vždy mě dráždila svým strojeným úsměvem a vystupováním dámy, přitom jsem povrchnějšího a pokrytečtějšího člověka nepotkala.
Nyní se zdála, že s odpovědí váhá. „Jsi Elizabeth Hartová, drahoušku. Dcera váženého muže! To by na tvém vystupování mělo být poznat.“
Jako bych ji nevnímala, zírala jsem kamkoliv jinam, jen abych se nemusela dívat této ženě do tváře. Zničila mi život. Vzala mi vše, co jsem milovala. Můj domov, mé přátelé, chlapce, kterého jsem měla ráda. Mohla jsem žít jako každá jiná dívka v mém věku. Místo toho mě vezla neznámo kam. A popravdě? Ani mě cíl cesty nezajímal, ale jak jsem svou matku znala, nebude to pěkné místo.
„Nemusíš se bát, dítě moje, dobře se tam o tebe postarají! Ředitelka, madam Bernadierová, je skutečná dáma. Nejen, že tě tam naučí, jak se máš chovat – jelikož to, co jsi předváděla, bylo pro mladou dívku zcela nepřípustné, převychovají tě v dokonalou dámu!“ Matka byla viditelně ve svém živlu, zatímco já jsem na ni jen nevěřícně třeštila oči. Co to právě řekla?
Převýchova?
Pokud jsem tomu dobře rozuměla, termín „převýchova“ u nás znamená jediné, soužití s mladistvými delikventy. Dívkami, které nemají pražádné vychování.
„Mamá, prosím vás!“
„Nechci nic slyšet.“ Žena významně pohodila rukama tak, aby mě utišila. Tohle u ní vždy znamenalo, že nemá cenu se s ní o něčem dohadovat.
„Chceš se mě zbavit!“ zasyčela jsem nenávistně, ruce jsem si složila na prsa. Kdybych mohla, očima bych metala blesky.
Matka se zatvářila nanejvýš uraženě. „No tak, Elizabeth! To přece není pravda,“ odmítavě zakroutila hlavou a položila mi ruku v bílé rukavičce na koleno v rádoby důvěrném gestu. Ucukla jsem a po zbytek jízdy jsem s ní už ani nepromluvila.

Když jsme na místo dorazily, už se začínalo stmívat. Dosud jsem si představovala nějaký růžový zámeček s optimistickou zahradou, kde budou dívky popíjet čaj o páté, ale zřejmě jsem se mýlila. To, před čím drožka zastavila, se rozhodně nedalo přirovnat k zámečku. Bylo to příšerné tmavé místo, z kterého přímo čišelo zoufalství mladých dívek, které tu, podobně jako já sama, musely být. Měla jsem strach, který jsem se snad už ani nepokoušela skrývat. Tohle není jen obyčejná internátní škola, je to za trest. Nic horšího jsem si snad nedovedla představit.

Vystoupily jsme a kočí mi vyndal můj kufr. Neustále jsem si uchovávala ten výraz nedostupnosti, snad jako by mi mohl nějak pomoct.
Z hlavních obrovských dveří vyšla jakási žena. Byla poměrně vysoká a mohutná, s ostře řezanými rysy a nakrátko střiženými vlasy. A řekněme, že zrovna jako žena nevypadala...
Bylo téměř jasné, že bude nesmírně přísná.
S rukama za zády přišla až ke mně. „Paní Hartová, slečno Elizabeth.“ Mírně se poklonila, s její až mužskou postavou to vypadalo však docela divně.
Matka do mě strčila, takže jsem byla nucena pozdravit.
„Vítám vás na Bernadieru. Prosím, vezměte si své zavazadlo a následujte mne. Madame Hartová, jsem si jistá, že už vás tu nebude zapotřebí.“ Žena upřela tmavé oči na mou matku, která se jen zářivě usmála a poplácala mě po zádech. Hodila jsem na ni nenávistný výraz, vzala si svůj kufřík a měla namířeno dovnitř. Alespoň kočí si sejmul klobouk z hlavy a povzbudivě se na mě usmál, zamávala jsem tomu milému muži a následovala paní Bernadierovou, která se s mou matkou ani neobtěžovala rozloučit. A to nás tu má učit, jak se stát dámami?
Jestli jsem se domnívala, že to z venku vypadalo hrozivě, znovu jsem se mýlila. Vevnitř vše bylo takové opotřebované, což tak velkým místnostem zrovna noblesu nedodávalo. Pobledlá ženština mne vedla po obrovských schodech do dalšího patra. Brzy jsme stanuly na široké chodbě, kde na každé straně bylo poměrně hodně dveří. Podobně jako dole, vše tu bylo takové tmavé, zašlé a depresivní. Ošila jsem se, když ředitelka vzala za ošoupanou kliku jednoho z pokojů. Společně jsme vešly.
Jednalo se o obrovskou ložnici s několika postelemi, které, jak jsem si myslela, byly zřejmě zatahovací. Jinak v místnosti byla jen velká skříň a několik nočních stolků u každé postele.
Povlečení se zdálo, že možná v dávných dobách bylo i bílé, nyní se však podobalo spíše jistému odstínu světle béžové. Mohutné, tmavě zelené závěsy vypadaly, že už ztěžkly prachem a o vybledlých tapetách bych raději ani nemluvila.
Bohužel jsem neměla čas na to, abych řešila interiér, jelikož se na mě nyní upíraly zraky cizích dívek, které okamžitě, jak ředitelku zmerčily, vyskočily z postelí a seřadily se do řady.
„Dámy, představuji vám Elizabeth Hartovou, která zde s vámi bude pobývat. Byla bych ráda, kdybyste se k ní chovaly co nejlépe, abychom zamezily situacím, které v minulosti nastaly...“
Dál už jsem ji skoro neposlouchala. Ani jsem nemohla, jelikož se na mě dívky vrhly a začaly mi podávat všetečné otázky.
„Co jsi udělala? Jsi těhotná? Emily je těhotná!“
„Ne! Co to tu meleš? Nemůže být těhotná! Určitě ji spíš její rodiče nenávidí.“
„Nejsem těhotná!“ rozhořčovala se Emily.
„Ne? A proč tě sem tedy rodiče dali?“ překřikovaly se dívky jedna přes druhou. Vytřeštěně jsem ze středu onoho hašteření uprchla a raději dělala, že jsem nezúčastněná.

Začala jsem si vybalovat, ale jakmile jsem od kufru vzhlédla, všechny stály u mě.
„Můžeš být ráda, že tě dali zrovna k nám,“ promluvila jedna z nich, rusovlasá bledá dívka.
„Proč?“ promluvila jsem poprvé.
„Protože... Ty naproti.. Víš... Ty jsou tu opravdu proto, že něco provedly. My jsme skupina těch, které sem rodiny poslaly jen proto, že nás nějakým způsobem nechtějí. Musíš si dávat pozor, co tu říkáš. I zdi tu mají uši,“ upozornila mě další z nich.
Zamračila jsem se. „Jak to myslíš?“
„Však uvidíš!“ křečovitě se zašklebila.
„Vyber si, buď budeš s námi, nebo sama,“ pokrčila rameny ta, kterou jsem tušila jako Emily.
„Já... Dobře, jen se potřebuji vzpamatovat,“ pokusila jsem se o úsměv. Vlastně se mi jevily celkem sympaticky. Vypadaly sice zanedbaně, měly kruhy pod očima a některé byly i velmi hubené, ale čekala jsem to horší.

Později, téhož dne, když jsem se víceméně „zabydlela“, se z chodby ozval zvuk zvonku. Všechny dívky zbledly a zpozorněly.
„No tak, dělejte, vy jedna chásko!“ ozvalo se hlubokým, hrubým hlasem.
„Za žádných okolností jim neuhýbej pohledem, nikomu tady neuhýbej pohledem,“ zašeptala mi dívka, která se mi předtím představila jako Sally. Všechny společně jsme vyšly na chodbu a seřadily se do řady.
Ze dveří na druhé straně začaly postupně chodit dívky. Vlastně se nijak nelišily od ostatních, kromě toho, že byly na rozdíl od dívek z mého pokoje oblečeny tak... jinak. Odlišněji. A vlastně mnohem lépe. Už jsem tu vůbec ničemu nerozuměla.
I ony se postavily do řady naproti nám. Všechny si mě tak divně prohlížely, jako bych byla nějaký póvl.
Měla jsem ale pocit, že v tuhle chvíli tu k žádným scénám nedojde. Z někoho nebo z něčeho měly strach obě skupiny dívek.
Z dálky byly slyšet pomalé, mohutné kroky, jako když jde někdo po schodech. Zanedlouho se na začátku chodby objevila postava. Ta žena měla až šíleně růžové šaty, vysoký drdol ze šedých vlasů, a opírala se o podivnou hůl.
„Děvčátka! Mám pro vás dnes práci.“ Zastavila se u Rose, vrásčitou rukou ji chytila za bradu. Obdivovala jsem, jak se jí zvládla dívat do těch jejích hadích očí.
„Pamatujete si ještě na chlapecký internát?“
Všechny dívky do jedné ještě více zbledly.
„Ano, slečno Williamsová,“ odpověděly sborově, proto jsem je napodobila.
„Víte, že muži jsou povětšinou cháska bez disciplíny. A pro ty z vás, zlatíčka, které nechcete dnes být zavřené v naší úžasné malé místnůstce, kterou, jak pevně věřím, plně využila slečna d'Lope, nemám pravdu?“ podívala se k dívce, která stále vedle mě. Ta polkla, přísahala bych, že jsem spatřila krůpěje potu na jejím čele. Byla tak vystrašená, že se dokonce i viditelně třásla. „Tak pro ty mám menší práci. Několik dní zůstaneme v jejich společnosti, jelikož jsme byly pozvány. To, co budete dělat, se dozvíte až tam. Nemějte však strach, s hochy, pevně věřím, se moc často setkávat nebudete.“
Netušila jsem, proč jsou pořád tak vyděšené. Vždyť se přece nic nedělo. No tak půjdeme na návštěvu do chlapeckého internátu, co je na tom tak příšerného?
Když se žena otočila, naklonila jsem se k Emily. „Co se děje? Proč jste tak vyděšené?“
„Slečno Hartová, je mi ctí vás přivítat ve vašem novém domově. Kdo vstoupí, už nikdy se odsud nedostane, ne, pokud to někdo nebude chtít,“ zašeptala, dala zvláštní, ironický důraz na oslovení „slečno.“
Žena to však zaslechla a otočila se.
„Ale! Slečna d'Lope a naše nová tvář, Elizabeth Hartová, nemám pravdu? Oh! Teď si vzpomínám. Vaše matka paní ředitelce říkala, že jste velmi problémová. S takovými si tu umíme poradit, tomu věřte. Máte štěstí, že jste tu nová, jinak byste se seznámila s mými metodami,“ pokřiveně se usmála.
„Ustrojte se, jak se sluší a patří. Za patnáct minut vás čekám v hale, ani o minutu déle!“ zvolala, než odešla.
Dívky se jako jedno tělo oddělily, jedna skupina šla doleva a druhá doprava. Šla jsem za svou skupinou. Sotva se zavřely dveře, prudce jsem se nadechla a začala se ptát.
„Nerozumím tomu. Co jsi tím myslela, Emily?“
„Nemáš ponětí, kolikrát jsme se pokoušely utíkat, Lizzie. Vždycky, když jsme to udělaly, stalo se něco hrozného. Nám nebo někomu jinému. Nevíme jak, ale ta žena, cos právě viděla, dokáže vyvolat tvé nejhorší noční můry a změní je ve skutečnost. To se děje v té místnosti ve věži, je to úzká štěrbina, kde tě na den a noc zavře. Nejíš, nespíš, nepiješ. Prostě nemůžeš,“ odpověděla mi, zatímco z velké skříně vytáhla černé dlouhé šaty a šla se převléct.
„To je ale nemožné,“ doslova jsem se uchechtla. Nyní se na mě všechny nevěřícně podívaly.
„Jsi výjimečná, jinak bys tu přece nebyla. Měla bys vědět... že takové věci jsou,“ pokrčila rameny Rose.
„Tenhle dům je naším trestem a prokletím, když to tu přežijeme, nakonec budeme přiděleny k nějakému z chlapců z internátu. Povětšinou jsou tam pouliční zlodějíčci, kteří se ale během let změní ve skutečné bojovníky,“ začala další, na jejíž jméno jsem si nemohla vzpomenout.
„Bo... bojovníky? To zní jako z nějaké pohádkové knihy. S kým by tady, nedaleko Londýna, ke všemu na venkově, kde není skoro nic než jedna vesnice a dva internáty, bojovali?“ musela jsem se po dlouhé době upřímně zasmát. Usoudila jsem, že je na čase napodobit ostatní dívky a jít se také převléct. Přece jen zašněrovat si korzet a nasadit krinolýnu nebyla zase taková legrace.
„Ty vážně nic nevíš!“ zamumlala Sally pohoršeně.
„Kdo vůbec jsi?“ ptala se Emily.
„No, normální dívka z Londýna,“ pokrčila jsem rameny.
„A co dělá tvůj otec?“
Vytřeštila jsem oči. „Já vlastně nevím...“ nadechla jsem se. Dívky se najednou vědoucně usmály. Qwen ke mně přiběhla, sundala mi rukavičku a ukázala na podivnou značku na mé ruce.
„A co je tohle?“ vzdorovitě vystrčila bradu a pohodila černými vlasy.
„Mateřské znaménko!“ odpověděla jsem s naprostou samozřejmostí.
V tu chvíli si všechny dívky sundaly své rukavičky, které, jak jsem hádala, nosily právě kvůli té značce. Všechny měly tu samou. Podivný útvar, který se na slunci zdál, že se třpytí.
„Jsi tu z nějakého důvodu a věř, že ať se budeš snažit zabránit tomu sebevíc, máš smůlu. My také.“
Vytřeštěně jsem na všechny hleděla, skoro jsem si až myslela, že z toho šoku omdlím. Ony mi tu vyprávěly takové pohádky!

~~~~~~~~~~

Vánek - dech boží - ztišil hlas
a nad vrcholem mlhy pás -
stín - stín - leč bez porušení -
je symbol jen a znamení.
Hle, jak se v kostrách stromů chví
tajemství věčných tajemství!
~~~~~~~~~~ 

(Duchové mrtvých, Edgar Allan Poe)

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - Prolog: