OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 9. kapitola



Svázané duše - 9. kapitola

Bojovníci na hlídce chytí zvěda v domnění, že z něj dostanou potřebné informace. To by ale nebyla Elizabeth, kdyby se do něčeho takového nepřipletla a nedovedla tak Christophera téměř k šílenství.

Stála jsem opřená o zeď naší ložnice, do které statní Bojovníci znovu přemisťovali mé věci a to i přesto, že jsem jim neustále opakovala, že to zvládnu. Nehnuli se z mé blízkosti ani na krok, jelikož Christopher vedle s ostatními projednával nějaké ty bojové věci, které se mnou samozřejmě neměly vůbec co dělat. Doufala jsem, že se vzdálí alespoň po dobu, co se budu mýt – ty podivné ženské v bílých hábitech s ještě podivnějšími obojky mi právě připravovaly koupel.

Říkala jsem si, jak je možné, že Williamsová se ještě neukázala, aby začala křičet kvůli tomu, co Christopher udělal... co jsem udělala já. Brala by to zajisté jako porušení nějaké knihy, nebo něco takového, jak jsem se domnívala.
„Je pěkně naštvaný,“ pronesl jeden z mladíků a položil tašku s mými věcmi na postel.
„Kdo?“ nazdvedla jsem obočí, bylo hodně možností, kdo teď mohl být naštvaný..
„Isaac, je z toho úplně vyřízený, asi bude dělat nějaké problémy,“ dodal za něj ten druhý a věnoval mi okouzlující úsměv. Nerozumněla jsem, co se změnilo, že mnou teď byli všichni posedlí. Před pár minutami jsem se dlouhosáhle prohlížela v zrdcadle, ale přes světlo, které z mé bytosti vycházelo, jsem skoro nic neviděla. Obličej jsem měla ozářený a vlasy se tak zdály ještě zlatější, jinak jsem kromě toho třpytu neshledávala na svém vzhledu nic tak závratného.
„Je mi ho líto,“ špitla jsem a začala si vybalovat, bylo to unavující, neustále zabalovat a vybalovat, doufala jsem tedy, že konečně naposledy.
„Isaaca?“
„Je to prevít, princezno,“ jeden z nich mávl rukou a opřel se o dveře. Široce jsem se usmála a skryla zardění ve vlasech. Být tu Christopher, už je ten chlapec přišpendlený ke zdi.
Naskládala jsem si oblečení do prostorné skříně a jako jsem to dělávala vždycky – deník, který jsem sice už ani nepsala, ale měla k němu silné citové pouto, jsem schovala mezi šaty tak, aby jej popřípadě nějaký zvědavec nenašel.
„Nemyslím, že je prevít,“ pokrčila jsem rameny a skříň zavřela. „Jen je zoufalý. Chtěl jen plnit příkazy a když se mu to nepovedlo, byl smutný z toho, že teď zase nemá nikoho.“
Dva páry očí se na mě teď překvapeně upřely, pravděpodobně nečekai, že bych byla ohledně cizích lidí takhle vnímavá.
„Má Liseanu, ať si Williamsová myslí, co chce, Lockwood ji stejně zase vrátí Isaacovi. Docela jim to spolu slušelo,“ odpověděl ten vyšší, urostlejší, který měl tendenci mi říkat roztomilými přezdívkami.
„Lise je ale nudná společnice,“ dodal ten druhý. Jejich veselí mi zlepšovalo náladu. Nikdy jsem si nevšimla, že by byli Bojovníci někdy tak zábavní. Bylo zřejmé, že jim v příštích hodinách či dnech půjde o holé krky, a oni si tu klidně vtipkovali a bavili se.
Z koupelny vyšly dvě statné ženy v bílém, jako obvykle neřekly ani slovo a mířily ke dveřím, kde se obě totožně, až děsivě podívaly na Bojovníka, který se o ně ležérně opíral. Chlapec leknutím uskočil a nechal je projít. Když zmizely, teatrálně si položil ruku na srdce. „Jednou mě přivedou do hrobu.“
„Co jsou vůbec zač?“ ptala jsem se s přimhouřenýma očima.
„Jak to říct, aby ti to bylo jasné, Lizzie,“ druhý Bojovník, kterého jsem tušila jako Williama, se zamyšleně podrbal na bradě, ale i takové gesto mi u něj připadalo spíše vtipné. „Ti muži, co se vždycky vynoří ze zdí, jsou tak trochu „vychovatelé“, ale zároveň poskoci. Jsou tu už od té doby, co tu jsem, a myslím, že tu byli vždycky. Nejsou lidé, jsou to takové tiché přízraky, které bezmezně plní každé přání svého pána. Tyhle byly však Williamsové, takže tuším, že jim tu tvou koupel nařídil ředitel. Williamsová totiž odešla do dívčího internátu s tím, že vyhledala nějakou novou dívku,“ vysvětlil.
Chápavě jsem přikývla a mířila ke dveřím od koupelny. Ti dva mi byli samozřejmě automaticky v patách. Ve dveřích jsem si odkašlala. „Se mnou nejdete.“ zakroutila jsem hlavou.
Oba totožně nadzvedli obočí. „Proč? Máme tě chránit.“ Jeden z nich se mě chystal obejít, aby vešel první – zřejmě, aby zakročil, kdyby se náhodou vynořil nějaký vodní duch a toužil mě zabít. Ušklíbla jsem se a zapíchla mu ukazováček do hrudi.
„Christopher by vás zabil a osobně... já taky. Počkejte za dveřmi,“ divoce jsem zagestikulovala rukama, takže jim nezbývalo než poslechnout. Cosi si oba zamumlali, ale už jsem je neposlouchala. Práskla jsem za nimi dveřmi a téměř blaženě se vrhla k napuštěné vaně. Hodnou chvíli mi trvalo se vyprostit z šatů a položit se do horké vody. Cítila jsem se perfektně, horká voda mi uvolňovala ztuhlé svaly a smývala všechnu tu pomyslnou špínu. Pořádnou koupel jsem neměla už dlouho, jelikož v dívčích umývárnách to moc dobře nešlo.
Přemýšlela jsem o tom, jak jsou vlastně ti Bojovníci skvělí... Tohle nebyla ta nudná společnost v Londýně, do níž mne nutila matka chodit, tady byli všichni takoví uvolnění, skutečně žili a chovali se nenuceně. Další důkaz o tom, že nejsme lidé. Možná si tak mohu připadat, mít lidské pocity, tužby. Mé srdce tluče v hrudi stejně jako lidské, ale nejsem jím. Jsem víc než člověk, stejně jako všichni tady.
Přemýšlela jsem o nebezpečí, které nám nyní hrozilo, ale ať byly mé myšlenky jakkoli chmurné, vždycky se vrátily zase tam... do staré polorozpadlé stáje. Téměř jako kdybych se znovu dívala do teplého, až snového světla planoucí svíčky. Bezděky jsem se zlehka dotkla špičkami prstů naběhlých rtů a zachvěla se. On mne líbal! Skutečně, vroucně, láskyplně. A nejen to.

Zavřela jsem oči a vzpomínala na každý jeho dotek, nemohla jsem tomu uvěřit, tomu, co by pro mě bylo před pár dny ještě nemyslitelné. Když jsem si představila, jak by matka reagovala, kdyby zjistila, co tu dělám, musela jsem se usmát. Křičela by až řvala, pohazovala rukama a zavrhla mne. Bylo mi to jedno. To ona sama musela mít schopnosti, tak jako já. To ona mi celý život lhala! To ona zavinila vše. Ale zároveň jsem jí mohla poděkovat. Nebýt toho, nikdy bych nepoznala sebe samu a nikdy bych nebyla s Christopherem, kterému nyní patřilo celé mé srdce. Uchvátil si ho jen a jen pro sebe, ukradl si mě tak, jako nikdo předtím. Vše, co jsem kdysi považovala za lásku, byl jen klam.

Z vody jsem vylezla až dlouho poté, co začala chladnout. Zabalila jsem se do ručníku, chvíli váhala, zda mám vylézt takhle neustrojená, nebo se raději dvakrát převléknout. Nakonec jsem vyšla neustrojená – další prohřešek proti mravnosti. K mému údivu už před dveřmi nedočkavě přešlapoval Christopher. Jakmile mne takhle uviděl, vytřeštil oči a zastínil dvěma Bojovníkům, stojícím opodál, výhled.
Oba se jenom uchechtli, ale vzápětí zmlkli, jelikož je Christopher obdařil naštvaným pohledem a okamžitě je poslal za dveře.
Když zmizeli, obrátil se na mne. „Nahá bys tu chodit nechtěla?“
V jeho očích vzplála žárlivost, musela jsem se usmát. Líbil se mi, když žárlil. Měl takový horoucí pohled.
„Chtěla jsem hned jít za paraván,“ pokrčila jsem rameny a podle svých slov jsem za něj skutečně zašla.
Dal si ruce v bok. „Teď už nemusíš.“
„Ale ano, jsi muž,“ upozornila jsem ho laškovným tónem hlasu. Před tou událostí bych si to nikdy nedovolila – měla bych strach, že budu znít lacině. Ale teď jsem již oficiálně jeho „ženou“, ne?

Už jsem tě nahou viděl,“ namítl vyčítavě.
„Samozřejmě,“ přehodila jsem mokrou osušku přes paraván a natáhla se pro čistou spodničku. „Oni už také nějakou nahou ženu viděli, vzpomínáš?“
Ozvalo se zavrčení. Spokojeně jsem se usmála a oblékla se.
Když jsem se pak ale otočila, zatarasil mi cestu s tím svým dokonalým, vypočítavým úsměvem. Popadl mě do náruče a shodil na postel, kde si ke mně lehl a věnoval mi několik zdlouhavých polibků. Znovu jsem se v duchu tetelila blahem.
Znovu mě vzal, připadala jsem si jako hadrová panenka, když mne starostlivě zachumlal do deky, sám si svlékl košili a lehl si ke mně.
„Otec mi vynadal,“ postěžoval si a zadíval se do neproniknutelné tmy, která venku panovala. Něžně jsem ho hladila po silné paži.

„Proč?“
„ Prý jsem tě svedl, že jsem to neměl dělat - jsi teď příliš zranitelná a budeš přitahovat pozornost. O tom, že jsem dokázal pravdu o tvém vůdcovství, se ale ani slovem nezmínil.“
„Jiná možnost nebyla, je to i má vina,“ přivinula jsem se k jeho pevnému tělu a zavřela oči. Odpočívala jsem.
„Ne, to nebyla,“ líbl mne na zavřená víčka. „Spi sladce,“ zašeptal a přitáhl deku ještě blíže mému tělu, až mi bylo horko. Nic jsem však nenamítala, věděla jsem, že jen skrývá mou zář.
V jeho bezpečné náruči jsem usnula velmi rychle. A vážně jsem spala sladce.

 

Probuzení už však nebylo tak příjemné. Rozespala jsem sáhla na podivně prázdné místo vedle sebe, ale jeho horké tělo jsem tam nenalézala. Nespokojeně jsem otevřela oči a spatřila, že Christopher se právě obléká. Posadila jsem se a protáhla.

„Co se děje, kam jdeš?“
Znervózněla jsem, to kvůli jeho zamyšlenému, nespokojenému pohledu.
„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil mne. Povzdychla jsem si – zrovna teď musel myslet na vychování.
„Dobré, tak co se děje?“ naléhala jsem. Zřejmě mi to nechtěl říkat, to proto, že jsem žena? To všichni muži jsou takhle paličatí a nechtějí do svých „bojových“ záležitostí tahat „bezbranné“ ženy, nebo je to nějaký rys Bojovníků?
„Včera naši chytili zvěda, slídil kolem našich pozemků, už byl skoro tady. Kdyby jich bylo víc, kdyby se sem dostali, byla bys v nebezpečí.“

Jeho krásná tvář se zachmuřila. Vstala jsem a pospíchala k němu. Vzala jsem jeho tvář do dlaní.

„Nic mi není, dobře? Co s ním teď bude?“
„Budeme ho vyslýchat a pokud nebude mluvit, nezbývá nám, než ho mučit,“ pokrčil širokými rameny, vždy, když to udělal, jsem se nevědomky zachvěla – a strachem to rozhodně nebylo.
Váhavě jsem pokrčila rameny. „Budeš u toho?“
„Samozřejmě,“ upravil si rozhalenku a mířil ke dveřím, ale já jsem za ním okamžitě cupitala.
„Buď opatrný,“ stoupla jsem si na špičky, abych na něj lépe viděla. Využil toho, popadl mne za boky a políbil.
„Ty také,“ s těmi slovy odešel a místo něj se ve dveřích objevila známá dvojice ze včerejška.
„Nazdárek, princezno,“ zašvitořil John zvesela, zato William se tvářil spíš nespokojeně a ospale. Asi byl kvůli mé maličkosti vyhnán z postele, ještě ke všemu od své Čarovné.
Musela jsem se usmát.

 

Zanedlouho jsem s oběma Bojovníky kráčela dlouhou chodbou na snídani. Měla jsem hlad jako vlk a těsila jsem se, až se o svou radost podělím s Emily. Konečně! Měly jsme si o čem povídat, hodlala jsem z ní vytáhnout každičký detail o tom jejím novém Bojovníkovi a nepochybovala jsem, že i ona ze mě bude tahat informace. Dokázala jsem si živě představit, jak se má přítelkyně bude tvářit.
Procházeli jsme dolním patrem, když jsem chtěla zahnout do jídelny, z některých dveří se ozval až nelidský výkřik. Otřásla jsem se a prudce zastavila.
„Co to bylo?!“ obrátila jsem se na dvojici mých ochránců. Tvářili se nervózně, ačkoli se to především John snažil všemožně zamaskovat.
„Ale no tak, tohle není nic pro tvoje ouška, vůdkyně,“ zamračil se, pokoušejíce se mě odtáhnout pryč. Z doslechu toho, co se tam dole právě dělo. Co se tam ale dělo? Šlo snad o toho zvěda? Zasloužil si mučení? Vytrhla jsem se mu a znovu zastavila.
„Pojď už,“ naléhal William, byl bledý, nevěděla jsem, jestli strachy nebo rozčilením.
„Ne!“ namítla jsem a než se stačili vzpamatovat, už jsem k těm dveřím mířila. Možná jsem se zachovala hloupě, ale musela jsem vědět, co je na tom zvědovi tak zlého, že si něco takového zaslouží. Mým křížem bylo vždy to, že jsem se na někom pokoušela najít jen to dobré. Povětšinou jsem to našla, ale v poslední době jsem nacházela ve zdánlivě dobrých lidech jen to zlé. Liseana, Isaac, dokonce i Qwen. Když na to přišlo, rádi se otočili zády. Rádi respektovali společenské zákony – společenské zákony našeho druhu, stejně jako příkazy, které bezmezně plnili, ať byly sebevíc nesmyslné. Jenom stádo ovcí.

Dveře nebyly zamčeny, pravděpodobně nepředpokládali, že by tam někdo vtrhnul. Nikdo nebyl tak naivní, vzhledem k faktu, že v místnosti bylo asi tak deset silných Bojovníků – byla by to okamžitá sebevražda. Já jsem však do dveří bez váhání vtrhla a spatřila hrůzný výjev, cizího Bojovníka přivázaného řetězy k tmavé zdi. Byl celý zakrvácený, vypadal doslova příšerně. Nad ním se skláněl Christopher, měl zlostný pohled a napřahoval se k tomu, aby dotyčného uhodil. Než tak ale stačil učinit, přiběhla jsem, abych zvěda chránila vlastním tělem.
Christopher se tvářil nanejvýš překvapeně, stejně jako jeho otec a několik Bojovníků, stojících po jeho boku.

„Elizabeth,“ jeho hlas zněžněl, ale výraz nikoli. Vytřeštěně shledal, že si mne zvěd zaujatě prohlíží.
„Tady nemáš co dělat! Odveďte ji!“ křikl na ty dva, kteří mne doprovázeli a právě teď sem zadýchaně vběhli. Okamžitě uposlechli.
„Nepřeháněj to, Chrisi!“ stačila jsem za ním křiknout snad v domnění, že toho chudáka nebude tak týrat.
Nestihli to, zvěd si mne už prohlížel. Christopher se rozhodl zakročit sám, urychleně se ke mně vrhl a sevřel mě v pevném objetí tak, že mi zakrýval obličej. Nemohla jsem dýchat, ale nebránila jsem se, když mě vlekl ke dveřím. Ve vzduchu byl cítit pach krve, vpíjel se do zdí, stejně jako do mé paměti. Bylo to odporné.
Strčil mne ven, počkal, než vyjdou i William s Johnem a pak za sebou dveře opět zabouchl. Vztekle se na ty dva podíval. Oba mladí muži pokorně svěsili hlavu, najednou se mi nejevili tak mohutní a dominantní. To Christopher je oba dokonale převyšoval.
„Tohle si budete zodpovídat. Chtěl jsem po vás, aby jste ji chránili. Záležel na tom osud nás všech a vy jste jí to dovolili! Nezabránili jste jí v tom!“ rozhořčeně svíral dlaň v pěst a křičel oběma téměř u obličejů. Nic neříkali, jen s pohledy upřenými do země přikyvovali.
„Christophere!“ chtěla jsem ho vzít za paži, ale ucukl.
„Uvědomujete si, co se teď stane?!“ nevnímal svět kolem sebe, věnoval se jen vlastní zlobě, která zaslepovala jeho úsudek.
„Chris -“
„Ten zatracený...“
„Christophere!“
Konečně se obrátil na mě a vyčkával, co mu hodlám povědět. Podvědomě jsem se pod jeho vůdčím pohledem roztřásla. Nikdy by mi nic neudělal, ale byla to snad přirozená reakce vůči někomu silnějšímu.
„Vždyť se tolik nestalo. Nemohou za to, tak obrať svou zlobu na mne. To já za to mohu.“ Ruce jsem si založila na prsa a stoupla si před ty dva. Nadzvedl tmavé obočí, i při tom nevinném gestu jsem se celá rozechvěla. Neměla bych na takové věci myslet!
„Že se tolik nestalo? Lizzie! Zjistili jsme, že oni chtěli, abychom toho zvěda chytili! 'To, co vidí on, vidí i jeho vůdci. Potřebovali se ujistit, že půjdou pro správnou vůdkyni. Chtěli vidět každý detail z tvé tváře. To proto jsme ho mlátili. Museli jsme zjistit, co ví.“ Vztek z jeho tváře pomalu vyprchával, nahrazovalo jej něco mnohem horšího. Bezmoc, zoufalství. Pořád jsem tomu ještě tak úplně nerozumněla.

Já, já...“ ztěžka jsem se nadechla a rozpačitě přešlápla. Moc informací! Moc informací na někoho, kdo v podstatě neví vůbec nic.

Když tě ani nedokážu ochránit, co jsem to pak za vůdce?“ hlesl Christopher o něco tišeji a lehce, něžně mne popadl za bradu, abych se mu podívala do očí. Dva modré krystaly, připomínající moře. Divoký oceán, nezkrotné vlny, které narážejí o stěny útesů.

Už jsem se nadechovala k odpovědi, ale on promluvil dřív. „Dohlédněte na to, ať se převlékne, udělej cokoli, jen ať vypadáš jinak. To je jedna z mála věcí, kterou můžeme ještě udělat. Je už ale příliš pozdě.“ Palcem setřel slzu, která si brázdila cestu po mé tváři. Ještě chvíli se na mne díval, než se tam vrátil.

Sotva se ukázal ve dveřích, zvěd ukázal zakrvácené zuby v širokém úsměvu, začal se až hystericky smát, za což ho Christopher znovu vztekle uhodil.
„Ta tvá děvka je pěkná,“ smál se dál, nepřestával se smát, Christopher ho udeřil znovu. A znovu. Smích neustával, byl stále hysteričtější, šílenější.
Div by ho nerozmlátil na kaši, kdyby ho Lockwood starší neodtrhl včas.
„Všechno je ztracené,“ zoufale zasténal. Zvěd se smál ještě víc.
„K čemu tu jsou, když ji nedokážou uchránit? K čemu tu jsem já?!“ rozkřičel se Christopher, popadl zbraň a chystal se tomu Bojovníkovi zasadit smrtelný úder.
„Ne! Nemá to cenu, ještě se nám bude hodit.“ Christopherův otec ho popadl za paži a odtáhl ho od toho muže pryč.
„Vím to! Zapamatoval jsem si ji, to, co vidím já vidí i oni!“ zajíkal se smíchy. Christopher ztrácel trpělivost. Byla to jeho vina, vystavil ji nebezpečí.
Měl vědět, že je příliš zvědavá a že o tom životě tady neví mnoho, měl tušit, že se tohle stane.
„Když to bude nutné, zabijte ho,“ zavrčel a zmizel z mísnosti. Teď je nutné shromáždit co nejvíce schopných ochránců pro Elizabeth.

 

Rozechvěle jsem se posadila vedle Emily, která se doslova cpala vším, co jí padlo pod ruku. Prohlížela jsem si jí ze všech stran, ale netřpytila se... prostě se netřpytila.
„Strašně ti to sluší,“ usmála se, jakmile se přestala věnovat jídlu. Shlédla si mě od hlavy k patě. William s Johnem mne donutili se převléct a stáhnout si nápadné vlasy do copu. Věděli stejně jako já, že to mou zář stejně nezmění, ale rozkaz byl rozkaz.

Bylo to zvláštní... Takhle šťastnou jsem Emily už dlouho neviděla. Byla bych také tak šťastná, nebýt té divné situace, jakou jsem právě zavinila.

Tak co?“ šťouchla jsem do ní a ohlédla se. Mí dva ochránci byli naštěstí z doslechu, ale dost blízko na to, aby mne chránili před případným nebezpečím, které se blížilo.
„Mýlila jsem se v něm, je vážně moc hodný,“ zářivě se usmála. I já jsem jí věnovala úsměv.

Bojovníci jsou teď takoví... jiní, nezdá se ti?“ ptala jsem se s úsměvem, myšlenkami jsem byla však jinde... U Christophera a u toho podivného zvěda.
V tu chvíli se všichni Bojovníci u stolu zvedli a jako jeden muž kráčeli ke dveřím, až na několik, kteří, jak jsem tušila, měli chránit nás.
„Co se děje?“ zeptala se Emily, pravděpodobně o ničem z toho nevěděla.
„Je tu zvěd,“ ohlédla jsem se a naklonila se k ní blíž. Můj hlas se v tom tichu rozléhal o něco více, než před chvilkou.
„Zvěd?“ nechápavě pohodila vlasy a zvedla si starožitný hrnek ke rtům, aby se napila.
„Zvěd těch... druhých, těch nepřátelských. Poslali ho, aby zjistil, jak vypadám. Ví to,“ nervózně jsem se kousla do rtu. Emily vyprskla čaj na stůl, div se nezačala dusit. Vyděšeně jsem ji plácla po zádech a počkala, než ji přešel záchvat kašle.
„Takže je to pravda!“ konstatovala a otřela si rty do rukávu – na dámu jejího postavení zcela nevhodné, pomyslela jsem si. Matka mne vychovala vážně k obrazu svému, vzpomněla jsem si, jak mi má guvernantka neustále vtloukala do hlavy pravidla toho, jak se má žena chovat ve společnosti. Nad tou vzpomínkou jsem si musela odfrknout. Ještě štěstí, že jsem jako menší měla dost kuráže, abych tu ženu nakonec donutila odejít. Pamatovala jsem si, jak nade mnou postarší, příšerně nudná dáma tragicky spráskla ruce, vzhlédla k nebesům a prohlásila: „Dítě, z tebe nikdy nebude dáma.“ A hle, něco ve mně stále zůstalo.

Jdou po tobě,“ zamumlala a založila si ruce na prsa, jako kdyby se snad zlobila.
„Jak to zjistil?“
Rozpačitě jsem si prohlížela špičky svých už dostatečně sedřených bot. „To se ani neptej.“
Mladší dívka si cosi zahuhlala - možná i zaklela - než na mne znova pohlédla. „Takže v nejbližších hodinách můžeme čekat to nejhorší?“
„Pravděpodobně,“ přitakala jsem, neustále si prohlížíc podlahu.
„A to už jsem si začínala myslet, že se dožiju toho, až Williamsová konečně půjde do pekla,“ odfrkla si.

 


Dobře, uznávám, že jsem měla v plánu udělat z toho v téhle kapitole zase trošku větší drama, ale uvědomila jsem si, že to chci vlastně ještě tak trochu rozvést, a budu doufat, že mne při psaní té další kapitolky chytne nějaká romantická nálada, takže budu doufat, že tuhle docela nudnou jste nějak přečkali. :-) 
Jako vždy: za komentáře budu jen a jen ráda.  



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 9. kapitola:

2. Lenis
26.01.2013 [12:43]

Úžasný!!!! Prosím honem další nemůžu se dočkat..! :)) Emoticon Emoticon

1. steel
26.01.2013 [1:10]

Je to užasná a skvela poviedka.Elizabeth a Chris sú skvelý pár hádam ostanú spolu až na veky vekov. A Isaac bi mohol byť pre nu niečo ako brat. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!