OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 7. kapitola



Svázané duše - 7. kapitola

Především mezi Bojovníky a Čarovnými se začíná ujasňovat, kde má kdo své místo. Elizabeth se ale nesmíří s poslední příčkou společnosti a začne Lise dokazovat, že její místo právem patří jen a pouze jí samotné. Později ale pochopí, že souboj vůlí se odehrává i mezi někým jiným, a co víc, začne si uvědomovat, že jejich lidskost není zaručená...

Za komentáře budu vděčná! :-)

Když jsem se následujícího rána probudila po boku dosud spícího Isaaca, vše se mi zdálo nějaké jiné. Slunce mi svítilo do obličeje, obloha byla čistě modrá bez jediného mráčku. Ptáci zpívali a stromy se ohýbaly v jemném vánku, až se zdálo, že s větrem tančí. Vyskočila jsem z postele a hnala se k oknu, jelikož jsem v okolí Londýna tak hezké počasí už dlouho neviděla. Zdání ale opět klamalo, v dálce, tedy někde v místech, kde mohl být Londýn - můj starý domov - bylo stále tak zataženo jako vždycky. Příroda se usmívala jen na nás.

Zakroutila jsem hlavou a šla se obléct raději za paravánem, kdyby se ten příšerně otravný Bojovník ráčil probudit.
Zároveň jsem už od včerejška doufala, že Christopher vymyslí něco hezky rychle, než se po mně začne Isaac sápat. Při té představě jsem se otřásla a raději se věnovala převlékání. Nebylo to jednoduché, vůbec to nebylo jednoduché, neustále přemýšlet o tom, kam v této společnosti patřím. Jednou jsem na jejím vrcholu, jsem vším, a teď klesnu až na samé dno. Ne že by to bylo důležité, ale jestliže je Christopher na samé výši, chci tam být s ním. Zatímco teď jsem sama ve tmě, ukrytá před okolním světem.
Ozdobným hřebenem jsem si pročísla vlasy a hnala se ke dveřím. Dnes by měl být trénink brzo a pro většinu dívek tady by to měl být trénink na dlouho poslední. Až na nás. Já a Emily, vyvrhelové společnosti, patřící k těm, kteří by se v boji obětovali pro ty lepší. Pro rodiny těch, kteří tu rodinu mít mohou.
V krku se mi udělal knedlík při představě Christophera, jak drží v náruči malého roztomilého chlapečka, a vedle něj stojí Lise s rukou důvěrně položenou na jeho rameni. Už jen představa něčeho takového mi rvala mé napůl zlomené srdce a tělo mi zaplavovala vztekem a nenávistí. Jenže koho vlastně nenávidět?

Hodila jsem hřebínkem o zeď, nečekala na to, až dopadne na zem, a bezděky jsem se rychle hnala pryč. Samozřejmě jsem na chodbě nedávala pozor a do někoho vrazila. Tentokrát to však nebylo příjemné překvapení. Dotyčná osoba mě srazila k zemi a vztekle si odfrkla. Pohlédla jsem té dívce do tváře a spatřila falešnou Lise, s rukama založenýma v bok a povýšeným úšklebkem.
„Ani se své vůdkyni neomluvíš? Podle Edny bych tě za tohle mohla klidně i potrestat.“
Prsten na mém prsteníčku teď ukrutně pálil. Symbol mého vůdcovství teď jaksi ztrácel smysl. Chtěla jsem vstát, ale něčí ruka mé ztuhlé tělo poslala opět k zemi.
Vztekle jsem na ni mhouřila oči, ve kterých již teď žhnuly do výše se tyčící plameny čiré nenávisti.

Ty nejsi má vůdkyně. Jsi jen něco jako chovná klisna pro Christophera. Nechápeš to? Dotkne se tě, jen když bude muset,“ pohrdavě jsem se usmála. Nebyl to ale rozhodně úsměv radosti, byl to křečovitý úšklebek vyjadřující můj vztah k ní.
Lise chvíli doslova zírala, div jí oči nevypadly z důlků, než začala rozhazovat rukama a rozčileně funět. Zachtělo se mi jí znovu vysmát.
„Dnes se vydává příkaz, nemá na výběr. Zapomene na tebe, je to jen pobláznění. Brzy budeš jen prach pod jeho nohama, ať jsi sebevíc krásná tvářička.“
Sehnula se ke mně tak, že mi až dýchala do obličeje, než popadla mou ruku a z prsteníčku doslova servala zlatavý kroužek. Bolestně jsem zasyčela – bylo to i s tenkou kůží.
Než se nová vůdkyně stačila vzpamatovat, stála jsem na nohou a svírala pro změnu já její zápěstí zrovna ve chvíli, kdy si můj prstýnek bezostyšně navlékla na prst.
Pod mým pohledem začal kroužek žhnout, rudnout. Lise překveně vykřikla, když se jí žhavý prsten začal zarývat do kůže a zanechával tam za sebou tak obtisk. Dál jsem se soustředěně, až téměř hypnoticky dívala na svůj cíl a s klidným svědomým jsem Lise nechala, aby tam poskakovala a snažila se toho zbavit.
„Dál si hraj na vůdkyni, dokud máš jak,“ prohlásila jsem lhostejně a obrátila svůj pohled jinam. Žhavý stín utvořený z plamenů za mými zády zmizel a s tím přestala i Lisiina bolest.
Ztěžka oddychovala, vyděšeně na mě upírajíc svůj zrak, než konečně můj prsten sundala, hodila ho na zem a bez dalších slov odkráčela pryč.
Spokojeně jsem se usmála a vzala si svůj prstýnek zpět. Cítila jsem se mnohem lépe. Bez něj to bylo, jako kdybych byla nahá.

Až teď jsem si začínala uvědomovat, že něco na tom, co říkala Unna a ta druhá žena - ty věci o mém potenciálu, kterým jsem dosud tak úplně něvěřila - pravděpodobně budou pravdivé.

 

Emily! Emily!“ rozkřikla jsem se po rozlehlém dvoře. Samozřejmě jsem přítelkyni ihned musela sdělit svůj pokrok se svými schopnostmi, ale nemohla jsem dívku nikde najít. Začínala jsem si dělat starosti.
V davu dívek, které čekaly na trénink, jsem ji hledala marně, bylo to takřka nemožné, když se všechny dívky neustále pohybovaly a přemisťovaly.
Až pak, po nějaké té chvíli, jsem konečně spatřila v dálce její kulatý, jindy veselý obličejík orámovaný nepoddajnými kudrnami. Prodrala se davem až ke mně.
„Páni, Lizzie! Ty jsi to Toddartový vážně natřela, že?“ V jejích očích už zase hrály ty pobavené škodolibé jiskřičky. Vypadala sice stále trošku sešle, ale vracela se jí barva do tváře a štěstí do očí. Vrtalo mi to hlavou.
„Jak to víš? Zrovna jsem ti to chtěla říct.“ Nechápavě jsem se rozhlédla po dvoře. Všechny dívky teď stály ve skupinkách a o něčem horlivě hovořily.
„O ničem jiném se dnes ráno nemluví! Pár dívek to vidělo a samozřejmě rozšířilo. Jen doufám, že ti Williamsová nic neprovede,“ ztišila hlas, dala si dlaň před ústa a začala se rozhlížet, jestli nás ta stará rašple neposlouchá.

Musím ti něco říct!“ pokračovala Emily, mluvila přesně tak, jako když mi kdysi vyprávěla všechna ta fakta – stejně zaujatě, stejně nadšeně.
„Ten Bojovník, o kterém jsem říkala, že skoro nic nevím... on není zase tak špatný. Je sice trochu tichý, ale když jsem si s ním promluvila, zjistila jsem, že je citlivý, milý a hlavně zábavný. Povídali jsme si skoro celou noc,“ nadechla se, tváře jí podivně zrůžověly. „Dokonce jsem se před ním i převlékla!“
S úsměvem jsem přítelkyni plácla přes ruku. „A já myslela, že jsi cudná.“
Koutky úst jí zacukaly. „Ale jistě,“ zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho.
„Ale zapomněla jsem na to nejdůležitější. Není vůči mně lhostejný, když se mnou mluví, má takové hezké jiskřičky v očích, pořád se na něco ptá a když odpovím, dokonce ho to i zajímá!“ divoce gestikulovala rukama. Musela jsem se usmát. Zřejmě to s ní a s prvním přiřazeným Bojovníkem nebylo opravdové, jak si Emily předtím myslela. Přála jsem jí, že tohle možná bude o něco lepší. O mně a Isaacovi se tohle ale rozhodně říct nedalo. Nechovali jsme k sobě žádné sympatie, on možná tak maximálně k mému vzhledu, ale jinak se o nic z mého života nezajímal. Netoužila jsem po ničem, co mi on mohl nabídnout. Toužila jsem jen po Christopherovi, protože s ním se vše zdálo opravdové. S ním to byl život, jak má být.

To ti přeji, je to skvělá zpráva,“ přátelsky jsem ji chytila za ruce. „Pokud se vše podaří, budete spolu šťastni,“ povzbudivě jsem na ni mrkla.
Emily mi věnovala upřímný úsměv. „A co ty a Christopher?“ zeptala se šeptem.
Jak to snášíš?“

„Později ti vše řeknu, ale tady ne,“ ukázala jsem na skupinky dívek, které kolem nás stály.
„A Lizzie,“ oslovila mě měkkce, chytila za ruku a společně jsme se otočily. „Špatná zpráva je, že se k nám Qwen otočila zády.“

Co prosím?“ Párkrát jsem zamrkala a rozhlédla se po davu dívek. Skutečně! Drobná dívka stála v kroužku převážně Bojovnic a nevypadala vůbec nešťastně.
„Třeba si jen povídají...“
Emily do mě šťouchla, když se ozvalo: „Lise je lepší vůdkyně.“
Podívala jsem se směrem, odkud to zvolání vedlo, a spatřila jeho původce. Zbledla jsem. Náhle mi nebylo dobře, ztěžka jsem oddychovala, ruce v rukavičkách se mi zpotily. Znovu jsem letmo pohlédla na kroužek mladých dam. Ty pohledy! V hlavě mi bušilo. Dosud tiché brebentění se pozvolna měnilo na nelibozvučný smích. Kdysi úzkostné pohledy se měnily v chladné a záměrné pohrdání. Ony mě z nějakého důvodu prostě neměly rády. Ale od Qwen, té milé, klidné dívky, bych takový podraz vážně nečekala.
„Uklidni se, Elizabeth, div nehoříš!“ okřikla mě kamarádka právě včas. Nadechla jsem a vydechla. Naštěstí jsem se velmi rychle dokázala ovládnout. Den ode dne to bylo těžší. Ovládnout samu sebe, schopnosti, které se draly na povrch.
Trénink konečně začal. Konečně proto, že dnes nás trénovala Unna. Alespoň jsem na chvíli dokázala přestat myslet na to, že Lise je s Bojovníky a trénuje tak, jako já kdysi s Christopherem.

Díky mému narůstajícímu vzteku byl trénink docela nudný. Koho jsem vyřadit ze hry chtěla, toho jsem bez váhání vyřadila. Trénink s Bojovníky byl tvrdší a proto jsem měla slušnou výhodu mezi dívkami. Musela jsem si získat alespoň trochu té autority, ať jsem vůdkyně, nebo ne. Nemohu je nechat, aby si dovolovaly a záměrně mě ponižovaly – tahle dvě slova byla v mém dosavadním životě zcela běžná, ale já tomu toužila teď zabránit.
„Elizabeth, pojď sem!“ zvolala Unna na konci tréninku, kdy se dívky pomalu, ale jistě odebíraly zpět do budovy, aby byly na oběd se svými drahými polovičkami.

Poslušně jsem k ní šla, lačníc po informacích od Christophera.

Vlastně jsem tě nejprve chtěla pochválit – své schopnosti ovládáš vskutku skvěle! Jsi tu nejsilnější z dívek, o dost silnější než většina Bojovnic,“ přetřela si kapesníkem kulaté brýle, které však na její očividné kráse nic neubíraly. Nikdy jsem nepochopila, že někdo, kdo mi na začáku připadal tak upjatý, v přísném drdolu, choulící se za stolem mezi hromadou papírů, může být tak divoký a silný, jako je právě Unna.
Plaše jsem se usmála, přece jen jsem nevěděla, jak se k ní mám chovat. Tolik mi pomohla!

„Děkuji.“
„A teď,“ odkašlala si. „Příkaz bude už za tři hodiny, ale podařilo se mi Ednu přesvědčit, abychom Lise, jakožto novou „vůdkyni“, podrobily takovému roztomilému, neškodnému rituálu. Což tak na hodinku, možná hodinu a půl umožní tobě a Christopherovi únik do té staré stáje. Musíte si ale pospíšit! Ve čtyři hodiny tam buď. Doufám, že to Christopher stihne, nerada bych dělala ty hloupé časové smyčky,“ našpulila rty. „Vždycky mě pak rozbolí hlava. No nic, hodně štěstí!“ mrkla a pospíchala do budovy.
„Co stihne?!“ křikla jsem za ní, ale to už neslyšela. Rozrušeně jsem pohodila rukama. Co si to na mě vymysleli?


Po obědě jsem měla dlouhosáhlý rozhovor s Williamsovou, kázala mi, abych si vůči vůdkyni nedovolovala. Snažila se, abych si uvědomila svou vlastní bezvýznamnost. Dělala, že se o mě zajímá, že jí na mém ubohém životě záleží, ale že nebýt Lockwooda staršího, už bych dávno skončila v té díře jako minule.
Musela jsem uznat, že za tohle jsem Christopherovu otci velmi vděčná. Williamsová mne tedy nakonec pustila s tím, že ještě jednou a už se nebude ptát nikoho na to, co se mnou smí provést.

Hned, jak jsem vyšla na chodbu, jsem se podívala na velké starožitné hodiny v temném rohu, přimhouřila jsem oči, abych na ně viděla. Bylo pět minut před třetí hodinou – tedy časem, kdy se vydával rozkaz. Možná právě proto už teď byly všechny dívky zalezlé ve svých pokojích, totiž ne tak úplně všechny. Všechny kromě mé maličkosti.
Nehodlala jsem se později do pokoje k Isaacovi vracet, chtěla jsem mu dát jasně najevo, že se ho ani nedotknu. Není k tomu žádný důvod.
Usmála jsem se směrem ke dveřím, kde byl teď pokoj Emily. Tušila jsem, že ona se ke mně nepřidá, aby ignorovala nějaké příkazy, které se nás stejně netýkaly. Přála jsem jí to. Mohla se s tím chlapcem trošku víc sblížit. Třeba našla toho pravého, třeba jí to vážně bylo souzeno.
Já byla ale plně přesvědčena o tom, že co se mého osudu týče, patřím ke Christopherovi.
Stála jsem uprostřed chodby a hypnotizovala obrovské hodiny pohledem. Oči mi sjížděly zároveň s hodinovými ručičkami.
Odbíjela třetí. Uslyšela jsem hlasy a mohutné kroky na schodech. Přicházející chlapci se hlasitě smáli, povykovali a o něčem živě mluvili. Když se dav urostlých skoro-mužů objevil na druhém konci chodby, hodiny stále odbíjely. Čas se pro mě zastavil. Bloudila jsem očima v davu a hledala povědomovou tvář.
Bojovníci mě míjeli, někteří občas utrousili nějakou sprostou poznámku nebo zahvízdali, ale jinak jako kdybych neexistovala. Bylo porozuhodné vidět, jak jeden po druhém mizí ve svých pokojích. Dnes měli až moc dobrou náladu, tudíž jsem raději ani nehádala proč. Dav řídl, jak postupně všichni odcházeli. Zbyli jen dva. Šli záměrně daleko od sebe, ale házeli na sebe varovné pohledy. Oba se mi zdáli velmi nastražení, jejich vzhled tak nabral divokosti, až se téměř zdáli jako hladové šelmy.
Isaac šel přikrčeně, oči nenávistně mhouřil na vůdce před ním. Zastavili se, oba upíraje zrak právě na mou osobu. Ztěžka jsem polkla. Cítila jsem se tak nicotná, oba byli tam vysocí a mohutní proti mé postavě, zvláště Christopher působil nebezpečně – možná jeden z rysů, který na něm nenapravitelně miluji. Ale Isaaca jsem nyní viděla ve zcela jiném, novém světle. Žárlil. Nechtěl mě s Christopherem nechat na chodbě o samotě. Chtěl, abych s ním odešla, jak se slušilo na Čarovnou. Chtěl, abych ho poslouchala.
Ve vzduchu byl ale cítit strach a respekt. Věděl, že se vůdci nemůže postavit. Místo toho, aby mu cokoli řekl, pronesl: „Pojď se mnou.“
Jeho hlas zněl vyrovnaně jako vždy. Někdy se mi zdál, že je mu úplně všechno jedno. Proto se mi už od první chvíle tak moc hnusil.
Christopher si významně prokřupával klouby na rukou, čímž svého „podřízeného“ dokonale znervózňoval.
Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a o krok ustoupila. Isaac začínal být vzteklý. Christopher byl také vzteklý, ale z jiného důvodu. Opřel se o dveře a zamračeně Isaaca pozoroval. Každý jeho nepatrný pohyb zaznamenával a podle toho se také měnil jeho výraz. Hruď se mu divoce zvedala. Vypadal soustředěně.
Na Isaacově čele se leskly krůpěje potu. Odolávat vzteku vůdce viditelně dokázal málokdo.
„Pojď se mnou!“
Jeho hlas se rozezněl ztichlou chodbou. Bylo to, jako by vedle mě uhodil blesk. Ustoupila jsem o další krok.
„Bojovníci, Čarovní a Osamělí. Každý z vás se okamžitě odebere do svého pokoje,“ ozvalo se. Vyděšeně jsem se ohlédla, ale původce toho hlasu jsem neviděla. Ten hlas vycházel ze zdí, rozléhal se, a pokaždé, kdy tyto dvě věty zopakoval, se zdál naléhavější. Zdi tu vážně mají oči a uši.
Toto nebylo upozornění pro více lidí, týkalo se dvou Bojovníků a jedné Čarovné. Nás.
Nerozuměla jsem, proč si tu ti dva hrají na souboj vůlí, nevěděla jsem, co to má znamenat, ale bylo mi z toho úzko.
Isaac se zhluboka nadechl a vydechl, věnoval mi varovný pohled, který nepřipouštěl námitky, a zmizel v našem pokoji. Vypadal vyřízeně, téměř se až zdálo, že se teď vrátil z těžkého tréninku. Christopher se odlepil ode zdi. Připadal mi nějak moc rozčilený, úplně jiný, než jak jsem ho znala. O dost nebezpečnější.
Začínala jsem chápat, proč jsme my - všechny dívky - jen darem pro silné Bojovníky a proč je musíme poslouchat a respektovat. Nemáme na výběr, zvlášť, když jde o vůdce. A tenhle vůdce byl znepokojen tím, že oficiálně náležím někomu jinému. Vyvolávalo to jeho přirozené instinkty chránit svou vyvolenou.
Dlouhými kroky došel až ke mně, velmi rychle zdolal tu malou vzálenost mezi námi. Nedbal na žádné příkazy. Natáhl ke mně ruku, ale ta má byla příliš daleko. Udělala jsem krok, ale stále to nebylo dost. Naše natažené paže na to nestačily. Konečky prstů jsme se vzájemně dotýkali jen málo, sotva na to, abychom mohli pocítit horko vycházející z toho druhého. Jeho pohled byl podmanivý, majetnický a stále rozčilený. Zahřálo mě u srdce, že nebyl schopen snášet to, co se tu dělo. Že to cítí jako já.
Upozornění se znovu ozvalo. Hlas teď téměř až křičel. Bojácně jsem odtáhla ruku, věnovala mu plachý úsměv, který jasně říkal: „ani se ho nedotknu“ a šla jsem ke dveřím. Než jsem je za sebou zavřela, uviděla jsem, že se usmál, stejně jako já. Teď už stačilo jen věřit.

 

Isaac pochodoval po malé místnosti sem a tam. Byl rudý vzteky. „Nerozumím tomu, proč tohle dělal!“ rozhořčeně vykřikl, jakmile mě spatřil ve dveřích.
Nervózně jsem si začala pohrávat s pramínkem svých plavých vlasů.
„Proč dělal co?“ nevinně jsem na něj zamrkala.
„Souboj vůlí. Dělal to tak dlouho, dokud jsem to prostě nevzdal.“ Zastavil se, aby si mě prohlédl, než popadl mé paže a přitáhl mne za ně k sobě tak, že jsem tělem byla natisknutá na jeho hruď.
„Nikdy jsem větší vztek a sílu nepocítil.“
Chytil mě za zátylkem. Po zádech mi začal tančit mráz. Tohle rozhodně nebylo dobré.
Musela jsem uznat, že tohle jsem vážně nevěděla. Myslela jsem si, že ho jen něčím znervózňoval. Tento souboj se ale nekonal před mýma očima, ale v jejich hlavách. To proto Isaac vypadal tak vyděšeně. Neměl na výběr.
Netušila jsem, že něco takového Christopher dovede. A dělal to s takovým klidem, jako by to bylo samozřejmostí.
„On si tě vážně vybral, co?“ Hřbetem třesoucí se ruky mi přejel po tváři. Tentokrát jsem neucukla.
Až téměř hystericky jsem se zasmála. „Ale prosím tě,“ konečně jsem ho od sebe odstrčila.
„Ve válce, která je psaná v našich dějinách, se tak o ženy bojovalo. On o tebe bojoval a bude bojovat dál. Protože jsi mu zaslíbená, že? Oni to hloupé pouto nedovedou zrušit!“ pohazoval rukama. Mračila jsem se. Vůbec jsem nechápala, o co tady jde.
„Je to vůdce, je samozřejmé, že-“
„Je samozřejmé, že si chrání své území, že?“ Pomalými kroky se za mnou vydal. Bázlivě jsem pochodovala po pokoji, až se zdálo, že před ním utíkám.
„Nejsem území,“ namítla jsem, zapadla za paraván v naivní domněnce, že mi to nějak pomůže. Objevil se na druhé straně, v očích mu nebezpečně jiskřilo. Vypadal jako šílenec.
„Jsi žena, to je totéž,“ pokrčil rameny a chňapl po mně. Uskočila jsem a utekla druhou stranou. Hned mi byl v patách. Najednou se mi nejevil tak lhostejný jako dosud. Poháněly ho nějaké zatracené pudy! Muži a jejich nutkání pořád něco uchvacovat. Obratně jsem vyskočila na postel a seskočila až na druhé straně. Měla jsem teď dvě možnosti. Vlevo nebo vpravo? Kousla jsem se do rtu a vyběhla vpravo, což ale nebyla dobrá volba. Jednou rukou popadl těžkou židli a shodil mi ji pod nohy právě v ten moment, kdy jsem se pokusila se mu vyhnout. Skončila jsem na zemi přímo před jeho nohama. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho zvláštním pohledem.

„Je jediná možnost, jak si to území vzít zase zpátky.“ Vytáhl mě za paže nahoru, usmál se a zastrčil mi neposedný uvolněný pramen vlasů za ucho. Vyděšeně jsem na něj hleděla, nechápala, co se to vůbec děje, a pomalu jsem si začínala uvědomovat, že můžeme vypadat jakkoli lidsky, ale lidé nejsme. Nic, co je člověk, se nedokáže tvářit takhle. Jestli je v nitru svého srdce zrůdou, pak jsem také...



 



Pokud vám z toho všeho ještě nehrabe, můžete si gratulovat. Zároveň bych se chtěla zeptat na vaše pocity ohledně Isaaca, co myslíte, je záporná postava nebo tak něco mezi? Celkově by mě moc zajímalo, co si o těch třech, kteří v této kapitole byli asi to nejpodstatnější, myslíte, jaký na ně máte názor... (Elizabeth, Christopher, Isaac) :-)

Kapitolka věnována: Lenis, Poisson a VonDelete - děkuji za hlasy. :-)
A samozřejmě i Domeenika, jelikož její komentáře mne vždycky rozesmějí  a potěší.  


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 7. kapitola:

4. Domeenika přispěvatel
21.01.2013 [20:02]

DomeenikaAhoj :D
Super kapitola :D
A to ako ju chcel Chris spat, krasne.
Issac, urcite zaporna postava, nema na nu ziadne pravo, dufam, ze jej nic nespravy.. Ze sa Lizzi dokaze ubranit.
Som strasne zvedava ako to dopadne, lebo s tym, ako si zacala ze kazdy z nich nie je clovek.
Uz sa tesim na dalsiu kapitolku :D

3. Everlinet přispěvatel
21.01.2013 [14:38]

EverlinetPoisson, za to se rozhodně omlouvat nemusíš! Takovéhle komentáře já mám ráda, je z toho poznat názor a člověku to alespoň něco řekne. Emoticon
Nojo, Lizzie je prostě klidné, vychované děvče, však on jí život (možná) později naučí a konečně si uvědomí, že si taky může k ostatním dovolovat (to by bylo, aby nebyla po mé maličkosti ) Emoticon Jinak moc děkuji, komentář moc potěšil. Emoticon Emoticon

2. ann
21.01.2013 [14:37]

skvělý díl, osobně mi Issac není příjemný, už jen doufám až bude zase Elizabeth s Christopherem Emoticon

1. Poisson admin
21.01.2013 [11:34]

PoissonJů, díky moc za věnování, nemáš vůbec zač - zasloužíš si to Emoticon Isaac je podle mě pěkná svině, ale tipuju, že to tak nebude napořád... Na to, jakou moc ve společnosti má Christopher i jeho otec, mi připadá, že toho teda chlapec pro svou vyvolenou moc nedělá... Emoticon A Lizzie (promiň, přejmenovala jsem si ji po svým Emoticon ) by si taky konečně měla občas dupnout a být pořád tak zmatená... Můžu být podle ostatních sebebezvýznamnější, ale takhle mě chlap popadnout, tak dostane facku, i kdyby mě za to pak zas měli zavřít do skříně!

Tfuj, to jsem se rozohnila, promiň Emoticon je to samozřejmě jen můj názor, ale když už ses na něj ptala Emoticon

Jinak kapitolka moc povedená, jsem ráda, že tam má Lizzie Emily, protože aspoň jedna spřízněná duše je třeba... A Lise to dala pěkně sežrat, káče jedný! jen tak dál, jen do ní, hurá!!!

P.S. Máš pravdu, asi už mi hrabe Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!