OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svázané duše - 3. kapitola

10.01.2013 (12:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 826×

Zastavila jsem se až u dveří do pokoje. Opřela jsem se o ně a ztěžka dýchala. Proč mi musel lhát? Dělat ze mě hlupáka? Moji rodiče mi lhali v jednom kuse a vzpomínám si, že jsem to vždy nenáviděla, a v tomhle bych nerada něco měnila. Než jsem si vůbec stihla urovnat myšlenky, stál přímo přede mnou. Za ním se přihnali skoro všichni z obou škol.

„Elizabeth... já,“ začal, uhnula jsem však pohledem.
„Nic neříkej, dobře?“ Pohlédla jsem na hordu chlapců za jeho zády. Necítila jsem se dobře, když na mě všichni takhle zírali.
„Chtěl jsem jen vědět, jak bys na mě reagovala bez toho, aniž bys věděla, kdo jsem. Nechtěl jsem, abys to všechno brala jako povinnost.“
Viděla jsem, jak je nervózní, díval se mi sice do očí, ale podivně si pohrával s rukama.
Prudce jsem se nadechla. „Vždyť to je povinnost!“ Sáhla jsem po ošoupané klice od pokoje.
Chodba už byla přeplněná k prasknutí, téměř všichni tam byli, dokonce i starší Lockwood a Williamsová.

„Právě tohle jsem nechtěl! Abys to tak brala! Já jsem byl rád, že jsi mi byla přiřazena ty, ale nevěděl jsem, jestli se já budu líbit tobě.“ Teď už mluvil téměř šeptem.
„Nesnáším lži!“ zasyčela jsem, napřáhla se a než jsem si to stihla byť jen uvědomit, vlepila jsem mu pořádnou facku. Jediné, co jsem uslyšela, byl smích a zahvízdání z davu Bojovníků za ním. Otočila jsem se, že už konečně odejdu, když mě Williamsová rozzuřeně popadla za paži.
„Zlatíčko, co kdybychom si promluvily u šálku čaje?“ zašvitořila strojeně a táhla mě chodbou pryč. Všichni přítomní jí ustupovali. Zahlédla jsem však, jak Emily zbledla a přitiskla si dlaň k ústům.
Chris se nechápavě zamračil na Emily, jakmile uviděl její výraz. Ta nic neřekla, jen ho gestem s vytřeštěnýma očima poslala za nimi.
Žena mě vlekla až ven, kde už dopadaly na zem obrovské kapky vody. Mířila k bráně, takže jsem konečně pochopila, že nás šálek čaje zřejmě nečeká. Zrovna ve chvíli, kdy Williamsová otevřela bránu, ze dveří vyběhl Christopher. Než jsem se stihla byť otočit, stála jsem za bránou. Christopher doběhl až k ní a natáhl ke mně ruku, ale zcela marně. Neviditelná bariéra ho odhodila pár metrů dozadu.
„Je mi líto, mladý pane Lockwoode, ale nerada bych, abyste si snad nějak ublížil,“ zamumlala slečna Williamsová a táhla mě po ušlapané lesní pěšince směrem k dívčímu internátu. Otáčela jsem se téměř celou cestu a vždy jen zahlédla, jak se Christopher marně snažil bariéru všemožně zlomit. Teď jsem si to zavinila sama a sama za to budu pykat.

Prošly jsme dlouhými temnými chodbami internátu až tam, kam jsem se ani nestihla podívat. Octly jsme se v pracovně, která, jak jsem předpokládala, byla zrovna její. Stará žena mě až neobvykle pevnou rukou dotáhla k malým dvířkům nedaleko obrovského stolu z tmavého dřeva. Otevřela je a já spatřila až děsivě malou a úzkou místnůstku, která se snad ani místnůstkou nazývat nemohla. Šoupla mě dovnitř a s triumfálním úšklebkem je za mnou zavřela. Nezamykala je, ale věděla jsem, že udělá nějakou kouzelnou bariéru.
Nasucho jsem polkla a rozhlédla se. Téměř jsem se nemohla hýbat. Strop byl přesně tak vysoký jako já a stěny daleko od sebe sotva na to, abych se otočila. Byla tam tma, měla jsem pocit, že se dusím, že mi tam dojde kyslík. Začala jsem pěstmi zoufale bušit do dvířek, ale bez úspěchu.
Z dálky se ještě ozýval smích té staré otravné rašple. Věděla jsem, že tohle chtěla. Kvůli něčemu mě nenávidí, ale kvůli čemu?
Klekla jsem si v domnění, že to bude pohodlnější, ale bylo to ještě horší. Když jsem vzhlédla, všechno kolem mě začalo rudnout. Mé ruce olizovaly plameny, které se plazily po zdech i dvířkách. Horko mě zcela pohlcovalo, dusila jsem se a nemohla se hnout. Tohle bylo to, o čem dívky mluvily? Williamsová vyvolává mé nejtajnější obavy a používá je proti mně?
Vše bylo tak skutečné, když jsem se dotkla zdí, jako bych se popálila. Kašlala jsem, dusila se, stejně jako ve snech, které jsem mívala jako dítě. Jenže tam jsem se mohla probudit. Tohle byla tak dokonalá iluze, že se probudit ani nešlo.
Zcela zplavená potem jsem se postavila na nohy a křečovitě zavřela oči. Pocítila jsem žízeň takovou jako nikdy, jelikož horko bylo nesnesitelné.
Snažila jsem se tomu vzepřít. Položila jsem si prsty na spánky a jemně si je masírovala, snažíc se přimět myslet na něco jiného.
Na Christopherovu nádhernou, andělskou tvář. Na jeho smích, který rozechvíval celou mou bytost a naplňoval ji až po okraj nepoznanou radostí. Na hebké rty, když se jimi poprvé dotkl mé ruky. A na ty uhrančivé oči barvy moře, orámované uličnickými jiskrami.
Ačkoli jsem se chvěla strachem, oči jsem otevřela. Plameny zmizely a v místnosti bylo opět o něco chladněji. Hluboce jsem si oddychla a opět se sesunula k zemi. Doslova jsem se modlila, aby už bylo ráno a ona mě odsud vytáhla.

Za tu noc jsem několikrát viděla ve svých iluzích plameny, několikrát svou vlastní smrt. Několikrát se malá komůrka stala mou rakví, ze které jsem nemohla ven. Několikrát jsem cítila bolest rozedřených kloubů. Několikrát se po mně sápali mrtví bez tváří. Točili se kolem mě, vysmívali se mi. Kostry s vysokými klobouky oblečené v oblecích mi ukazovaly karty. Byly stále blíž a blíž, až jsem téměř cítila jejich vyzáblé prsty na svém obličeji. Několikrát jsem se octla na nebi, mezi mraky, vždy jen na chvíli, než mě kdosi shodil a já nekonečně dlouho padala. A několikrát jsem viděla v Christopherově náručí jiné, smějící se, šťastné děvče.
Těžko říct, která z těch iluzí byla nejhorší, jasné ale je, že když se ráno dvířka pomalu, zlehka otevřela, můj „osvoboditel“ uviděl jen hromádku neštěstí v podobě sklíčené, bledé dívky s široce otevřenýma očima a nepřítomným výrazem.
„Elizabeth!“ zaslechla jsem. Vše bylo jako z dálky, někdo na mě snad křičel?
„Lizzie! Prober se!“
Párkrát jsem zamrkala, abych si přivykla světlu, které nyní ze dvířek vycházelo. Mých zachránců bylo několik: Emily, Rose a Qwen si mě starostlivě prohlížely a Rose ke mně natahovala ruku.
Chvíli trvalo, než jsem své končetiny přiměla k pohybu a její ruku jsem dokázala přijmout.
Jakmile jsem se objevila zase na denním světle ve velké místnosti, div se mi nepodlomila kolena štěstím. Emily mě podepřela a společně s Qwen a Rose mě vedly do pokoje.
„Tohle sis nezasloužila!“ rozčilovala se Emily. Takhle vzteklou jsem ji ještě neviděla.
„Moje řeč! Je na tebe prostě vysazená!“ pokračovala Qwen.
Netuším jak, ale najednou jsem ležela na své posteli.
„Co tady děláte?“ ptala jsem se tiše, jelikož jsem jinak mluvit ani nemohla.
„Dnes se všechny na dva týdny vracíme. Williamsová nás sem odvedla dřív, abychom tě „vyzvedly“. Ostatní jsou už na cestě,“ pokrčila rameny Rose.
Vzala jsem si od Emily sklenici s vodou, kterou mi podávala, a hltavě se napila. Byla jsem vyprahlá, jako by voda snad nikdy nespočinula na mém jazyku.
Prázdnou sklenku jsem roztřesenou rukou položila na ošoupaný noční stolek.
„Dva týdny? Takže oficiální předávání bude za dva týdny?“
Trojice dívek přikývla.
„Co se týče Christophera, je to hlupák! Vidíš, co ti zavinil!“
„Kdyby ti tak řekl pravdu,“
„Nemuselo se to vůbec stát!“ překřikovaly se dívky, já jsem jen zakroutila hlavou.
„Mám na tom svou část viny, nemusela jsem se chovat jako malé dítě,“ prohlásila jsem co nejvíce rozhodným hlasem, ale dívky přesto odmítavě kroutily hlavami.
„Musíš si odpočinout, odpoledne nás opět čeká mytí nádobí,“
„Drhnutí podlahy,“ dodala Emily.
„Úklid sklepa,“ pokračovala Qwen a Rose raději jen mávla rukou.
Vytřeštěně jsem na ně hleděla. Tak takovéhle obyčejné práce? Měla jsem za to, že to bude něco... magického, ale to nás zjevně čeká, až co budeme se svými budoucími ochránci.
Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Sotva dívky odešly z místnosti, víčka mi klesla a já se odebrala do říše snů... O mnoho příjemnějších, než jsem si dosud zažila.

Dny mi ubíhaly kupodivu vcelku rychle, protože jsem se vlastně nikdy skoro nezastavila. S ostatními jsme měly pořád co dělat a když náhodou ne, Williamsová si stejně vždy něco vymyslela. Jen večer, když už všechny spaly, jsem měla čas na to, abych si sedla na parapet a dívala se přes lesík, zda neuvidím nějaké světlo z chlapeckého internátu. Přemýšlela jsem, co asi dělá, a byla jsem plná obav, že si myslí, že jsem mu to ještě neodpustila.
Ale co víc, nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím! Ať to bude za jakékoli sebevíce špatné události. Jedno jsem totiž stihla pochopit; nemá cenu vzdorovat, jelikož za každý vzdor se tu platí. Nemá cenu dávat najevo vlastní názory, protože vás někdo vždy ubezpečí, že váš názor je špatný, a to nejdůležitější - za uhození Bojovníka stejně vždycky skončíte v té „rozkošné“ místnůstce.
Co tady vlastně má smysl? Poslouchat – jedna z vlastností, které zrovna nejsou z těch, které bych vlastnila.

Konečně jsme se dočkaly. Byl den před tím, než jsme se měly dostavit zpět na chlapecký internát – respektive spíše den před „předáváním“. Přípravy ale zrovna dvakrát nevrcholily, alespoň ne pro nás. My jsme drhly příšerně ušpiněné obrovské hrnce dole v kuchyni. Zhruba tak každých pět minut nás přišla zkontrolovat jedna z těch divných žen, které měly neustále nepřítomný, až mrtvý výraz a poslouchaly Williamsovou na slovo.
Šťouchla jsem do Emily, která se právě snažila z hrnce dostat něco příšerně odporného, u čeho mě raději ani nezajímalo, co to je. Měla zaujatý, až naštvaný výraz, podobně jako všechny ostatní dívky.
Já však byla myšlenkami zcela jinde.
„Proč pro nás ještě nenechala poslat?“ zašeptala jsem směrem k ní. Vztekle odhodila špinavý hadr do umyvadla a podívala se na mě.
„Netuším,“ nadechla se. „Zřejmě se vyžívá v tom, jak tady tiše trpíme!“ S jazykem mírně vystrčeným, jak to dělávala, když byla soustředěná, se nožem snažila seškrabat nějaký tmavý flek.
„Qwen před pár dny říkala, že nás čeká nějaký... rituál, víš o tom něco?“ pokračovala jsem se svými otázkami stejně nepřítomně jako doposud.
„Naše „školy“ jsou rituály přímo posedlé, takže bych řekla, že je to možné. Myslím, že to je ten, kdy se tvá mysl spojí s tou jeho. Bude to takové zasvěcení, zkouška důvěry. Když říkám zkouška, tak myslím zkouška.“ Vítězoslavně se usmála, když se jí podařilo flek konečně odstranit.
Vyděšeně jsem se na ni podívala. Už jen slovo „rituál“ mi připadá děsivé, natož ještě nějaká zkouška!
„Jaká zkouška?“ Divoce jsem zamrkala na důkaz toho, že jsem z toho velmi nesvá, a položila jsem umytý hrnec na jednu ze skřínek.
„Nic hrozného, myslím, že to bude iluze boje. Vyzkouší tak, jak byste spolu komunikovali, kdyby náhodou došlo k nečekanému boji,“ pokrčila rameny. Emily se mi někdy zdála až podivně klidná, vše brala jako úplnou samozřejmost. Kdežto já jsem uvnitř doslova šílela.
„Tak to je... To je doopravdy skvělé,“ odfrkla jsem si a posadila se na starou, rozvrzanou židličku v rohu tmavé místnosti.
Konečně se ve dveřích objevila ona škaredá osoba, kterou jsem od jisté noci naprosto nenáviděla.
„Děvčátka, jděte si sbalit a připravte se na své milé! Do zítřka máme co dělat!“ rozhodila vrásčitýma rukama a nasadila široký úsměv. Mně však věnovala jen úšklebek, než pohodila hlavou, a odkráčela pryč.
Když zmizela, všechny dívky radostně vyskočily a mizely ve dveřích za ní. Zřejmě jsem nebyla jediná, která se nemohla dočkat, až odsud odejdu.
Stále jsem se však nemohla zbavit pocitu, že pro mě bude chlapecký internát, jakožto můj nový „domov“, mnohem krutější než pro ostatní dívky.

S Emily jsme se přátelsky držely za ruce, když jsme kráčely nyní naprosto čistou, až zářící chodbou po schodech nahoru do dalšího patra chlapeckého internátu. Už žádné rozvrazené postele a myši zabydlené v rozích.
Každá jsme měly jen tašku, ve které jsme měly ty nejnutnější věci, tudíž to stěhování nebylo tak těžké.
Prošly jsme několika dalšími chodbami až k té nejširší a zároveň asi nejhezčí. Na zemi byl rozprostřený překrásný dlouhý koberec a u každých dveří stál stoleček s květinou či svícnem. Zdi byly ozdobeny obrazy různých výjevů, které zjevně znázorňovaly jakési souznění a nově vytvořené přátelství mezi všemi čtyřmi druhy.
A to, co mě nejvíc překvapilo, bylo označení všech dveří. Div jsem se nerozběhla, když jsem z dálky spatřila dveře, které stály přímo uprostřed chodby a na nichž bylo ozdobným zlatým písmem napsáno „Christopher & Elizabeth.“
Srdce mi div nevyskočilo radostí z hrudi. Náš pokoj! Náš společný pokoj!
Sáhla jsem po zlaté klice a opatrně do dveří strčila. Zacházela jsem s tím jako s pokladem, jelikož jsem měla strach, abych s něčím tak dokonale vyleštěným něco neudělala.
Stanula jsem v prostorném pokoji, jehož dominantou byla velká postel s rudým přehozem a sametovými polštářky. Dále jsem stačila zahlédnout kulaté zrdcadlo ve zlatém ozdobném rámu, obrovskou skříň s vyřezávanými trojúhelníky na dvířkách, černozlatý paraván a bílou toaletku s taburetem.
Zůstala jsem stát jako opařená. Tohle bylo moje? Naše?
Všimla jsem si ještě dalších dveří, kde jsem tušila koupelnu, ale na takový šok jsem teď nebyla připravená.
Vzpamatovala jsem se až díky Emily, která do pokoje vtrhla jako tornádo a začala do mě vesela šťouchat. „Tak takhle náš pokoj rozhodně nevypadá!“ vyhrkla se smíchem.
„Naše vůdkyně,“ poplácala mě po zádech. Obdařila jsem ji nehezkým pohledem, ve kterém bylo ale znát zřejmé pobavení.
Položila jsem si tašku na postel a začala z ní vyndavat to málo, co jsem s sebou měla. Především jsem vytáhla svůj deníček, do kterého jsem nic nenapsala od doby, kdy mě přivezli na internát. Ani jsem psát nechtěla, ale mít tu věcičku v kožených deskách u sebe pro mě znamenalo mnoho. Měla jsem tam své poznámky, zážitky, každou sebemenší radost jsem si zapsala. Šaty jsem sebou měla jenom jedny, jelikož jsem nikdy jiné ani neměla. Přehodila jsem si kus látky přes ruku a došla ke skříni. Emily každý můj pohyb fascinovaně sledovala, zřejmě z té místnosti byla více nadšená než já.
Otevřela jsem masivní dvířka a čekala naprosto prázdnou skříň, jaké tedy bylo mé překvapení, když byla téměř celá naplněná. Byly tam šaty všech možných barev a střihů a co víc, i Christopher tu už měl své oblečení. Několik čistě bílých košil a kalhot. Měla jsem chuť si k jedné přivonět a přitisknout si ji k sobě, ale když tu byla Emily, tak jsem něco takového rozhodně nedělala.
Odkašlala jsem si a úhledně složila své šaty, než jsem dveře opět zavřela.
„Máte asi i vlastní koupelnu, že? To je tedy něco!“ pokřikovala, míříc si to ke dveřím. Nenásledovala jsem ji, na něco takového jsem teď neměla myšlenky.
Záhy, po několika sekundách, jsem uslyšela udivené zahvízdnutí, což mě přinutilo k malému úsměvu. Emily vážně dokázala každý ošklivý den proměnit v zábavný svým optimismem a nadšením z maličkostí. Byla jsem si téměř jistá, že i ze svého pokoje byla takhle paf, ačkoli se tomuhle zřejmě nemohl rovnat.
Pocítila jsem lítost vůči ostatním, nezasloužily jsme si, nikdo z nás, aby se mezi námi dělaly nějaké rozdíly jen kvůli síle nebo moci, ale s hrůzou jsem zjistila, že oni to berou jako samozřejmost a vše jim připadá přirozené.

„Víš co mě tak napadlo?“ ozvala se znovu Emily a vykoukla z vedlejších dveří.
„Zajímalo by mě, jestli se s nimi před tím rituálem vůbec uvidíme.“
Pokrčila jsem rameny a schovala prázdnou tašku do škříně. „Pravděpodobně ano, vždyť to není svatba jako u lidí, ne? Myslím tím, že oni si mohou dělat, co chtějí, na rozdíl od nás.“

„Asi máš pravdu,“ váhavě přikývla. „No nic, už půjdu, musím si také vybalit. Před večeří tě ještě půjdu navštívit!“ mrkla a pospíchala na chodbu.
S hlubokým povzdychem jsem padla na postel. Od té doby, co jsem byla zavřená na tom hrozivém místě, jsem se moc neusmívala, ani příliš neprojevovala radost, snad jsem tedy doufala, že s Christopherem to bude jiné. Že se budu cítit... bezpečně.

Zabořila jsem hlavu do polštáře, sáhla po deníku a přejela ukazováčkem po obrazcích vyrytých do černé kůže, poté jsem ho otevřela a sáhla po obyčejné tužce – do deníku jsem psala vždy jen tužkou, nechtěla jsem si totiž sedat ke stolu, abych mohla psát.
„Milý deníčku....“

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svázané duše - 3. kapitola: