OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 8. kapitola



Survivor - 8. kapitolaStíny obklopovaly potemnělou místnost a plížily se jí jako hejno rozbouřených mračen. Šířily kolem sebe smutek a žal jako smrtonosnou nákazu a pohled na ně byl vskutku nesnesitelný.

Osmá kapitola s názvem Poslední umírající, kterou přidávám po měsíci nečinnosti. Stydím se za sebe. Tomu věřte. Více uvnitř.

8. Poslední umírající

Zezadu mi někdo tvrdě překryl ústa rukou a zabránil tak přísunu kyslíku do mého těla.

A v tu chvíli jsem se probudila.

 

Stíny obklopovaly potemnělou místnost a plížily se jí jako hejno rozbouřených mračen. Šířily kolem sebe smutek a žal jako smrtonosnou nákazu a pohled na ně byl vskutku nesnesitelný.

Nathaniel ale neměl strach. Ve svém životě viděl ohyzdných věcí víc než by si sám přál. Postupem času přestalo být těžké je ignorovat.

Přidal do kroku a přitáhl si svou tmavou koženou bundu blíže k tělu. Noc byla chladná, přesto to téměř nevnímal. V hlavě mu vířily myšlenky, které nedokázal zaplašit, ať už se snažil sebevíc.

Týkaly se temnoty, která ho obklopovala a které se nedokázal zbavit. Týkaly se Raven, kterou nedopatřením dovedl do něčeho tak prohnilého jako bylo Společenství. A týkaly se také jeho vlastní bolesti a výčitek, které ho trýznily a nedaly mu spát.

Strčil do dřevěných dveří, které byly poznamenány léty těžké práce a vstoupil do velké místnosti plné prachu a knih. Uprostřed místnosti stál starý muž s kulatými brýlemi přiraženými na křivém nose, které zdůrazňovaly jeho moudrost.  

Když Nata uviděl, pohrdlivě se zašklebil.

„Čekal jsem, kdy se tu ukážeš,“ poznamenal a zaklapl knihu, kterou držel v rukou. Udělal pár kroků směrem k Nateovi a trochu zvědavě si ho prohlížel.

„Věděl jsi, že se vrátím,“ odvětil Nate. Netrpělivě přešlápl. Nepovažoval to tu za místo, kde by se rád zdržoval ve svém volném čase. Koneckonců měl mnohem lepší věci na práci, než klábosit se starcem o knihách. „Sehnal jsi, co jsem po tobě chtěl?“

Po chvíli napjatého mlčení, při kterém zíral do Nateových očí jako by se rozhodoval, co má vlastně říct, stařec přikývnul.

„Originální výtisk. Vlastně neexistuje žádná kopie, takže bych opravdu ocenil, kdyby ses k tomu choval jako by to byl největší poklad, který jsi kdy měl možnost držet ve svých nespolehlivých rukách, míšenče.“

Nateovi se nelíbilo, jak ho ten muž oslovil, ale neměl chuť mu vysvětlovat, že označení míšenec není pro jeho druh adekvátní. Jen popadl knihu, kterou mu stařec nejistě podsouval. Vypadala velmi ošuntěle a staře.

„Najdu tam všechno co hledám?“ zeptal se ve chvíli, kdy strkal knihu do tašky. Na to se muž lehce usmál.

„Záleží na tom, co vlastně hledáš,“ odpověděl a založil si ruce na prsou.

„Pravdu,“ odpověděl Nate. „Hledám pravdu.“

„Pak najdeš, co jsi hledal,“ odvětil muž po chvíli a přisunul si své kulaté brýle blíže k nosu.

 

* * *

Dalo se to považovat za jeden z deseti nejhorších snů mého života. Stále jsem si pamatovala na tu chvíli, kdy jsem uviděla Nathanielův úšklebek ve chvíli, kdy mi vraždil sestru.

Byla jsem si sice na devadesát procent jistá, že to byl jen pouhý sen, ale přesto už jsem nebyla schopná znovu usnout. Proto jsem seděla v kuchyni nad zeleným čajem snažící se zaměstnat svou mysl něčím naprosto odlišným. Bohužel bezúspěšně.

Myšlenky se mi točily kolem Nata, ať už jsem chtěla nebo ne. Nedokázala jsem se rozhodnout, co bych vlastně měla dělat. Zítra – vlastně už dneska – jsem s ním měla naplánováno jít do Společenství. Ale dokázala bych se na něj podívat? Měla jsem sice devadesáti procentní jistotu, že to byl jen sen, ale bylo tu ještě těch zbývajících deset.

Pak jsem si ale vzpomněla na dnešní – vlastně včerejší – odpoledne. S naprostou jistotou jsem mohla určit jeho pocity. A jediné co z něj vyzařovalo, byla starost a pochopení. To nejsou pocity typické pro někoho, kdo vás chce zabít. Uznávám, že to nebyly ani pocity typické pro někoho, kdo vás zná jen pár dnů, ale… Bylo možné, aby mě nějak zmátl?

Z frustrace jsem praštila hlavou o stůl. Nevěděla jsem co dělat. Část mě chtěla utéct a už nikdy se Nathanielovi nepodívat do očí a ta druhá nazývala tu první část největším paranoikem a srabem na světě.

Netrvalo to dlouho a v kuchyni se objevila máma. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala a zjistila, že její dcera leží na kuchyňském stole a tváří se vrcholně zoufale. To ji nejspíš přimělo zeptat se, co se stalo.

„Je mi fajn, mami, vážně,“ zdůraznila jsem jí, když jsem jí dovyprávěla příběh o tom, jak se nevyznám v jednom klukovi ze školy. „Klidně běž spát, se mnou si vůbec nedělej starost. Stejně už za chvíli taky půjdu.“

„Jsi si jistá?“ optala se máma. Cítila jsem podobné šlehnutí starosti, jako tomu bylo odpoledne. Vážně si na to budu muset najít odborníka, co mi zodpoví mé otázky ohledně vciťování se.

„Naprosto,“ opáčila jsem a tvářila se, co nejsebejistěji to šlo.

Poté co máma odešla, jsem se ještě pár minut poflakovala v kuchyni, dokud jsem se definitivně nerozhodla. Musela jsem za Danielem – přítelem, který mě ještě nikdy v životě nezklamal.

V pokoji jsem na sebe hodila první ucházející oblečení, co mi pod ruku přišlo a než jsem se nadála, startovala jsem svého Brouka na naší příjezdové cestě. Jen jsem doufala, že to neprobudí mámu.

 

* * *

Danielův domek stál kousek od pláže, což pro mě znamenalo, že jsem musela jít část cesty pěšky. Samotná chůze by mi nevadila tolik jako fakt, že mi to dávalo až příliš prostoru k přemýšlení nad věcmi, které jsem nedokázala vyřešit.

Jako například nad tím příšerným snem. Přestože jsem z něj měla husí kůži pokaždé, co jsem si na něj vzpomněla, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych s tím přestala. V hlavě se mi pořád dokola a dokola ukazoval ten pár černých očí, který krutě propaloval mou sestru.

Vážně jsem potřebovala přítele. A vzhledem k tomu, že Sel mi v tomhle ohledu nebyla schopná nijak pomoct, zbýval mi Daniel.

Cesta byla tmavá a téměř neosvětlená až na pár spoře svítících lamp, jejichž světelné kužely zářily až příliš daleko ode mě. Za normálních okolností bych to považovala za strašidelné, ale dnes jsem to téměř nevnímala. Z jedné části proto, že jsem se snažila si připomínat, že spasitelka by se neměla bát vlastního stínu a z té druhé proto, že jsem byla příliš ponořená ve vlastních myšlenkách.

Pláž byla poměrně tichým místem, pokud pomineme burácení vln, bylo to perfektní místo na přemýšlení – kterému jsem se snažila co nejvíce vyhnout.

V dálce jsem uviděla postavu. Byla zahalena temnotou, která celou pláž obklopovala, ale díky sporému osvětlení lamp jsem mohla poznat stavbu těla, která jasně naznačovala, že se jedná o ženu.

To mě přimělo se uklidnit a zapomenout na svou paranoidní část a klidně vykračovat dál.

Tak tomu bylo ovšem pouze do chvíle, než se postava přiblížila dostatečně na to, abych byla schopná se do ní vcítit. V tu chvíli to přišlo. Její pocity mě téměř srazily k zemi svou intenzitou. Nikdy jsem necítila nic tak temného, kluzkého a odporného. Byla v ní jen temnota, kterou částečně doplňovala bolest a vztek. Reflexivně jsem začala hledat nůž, který jsem s sebou obyčejně nosila od chvíle, kdy jsem se vrátila z nemocnice, ale kapsy mé mikiny byly až žalostně prázdné.

Nebyla člověk, tím jsem si byla naprosto jistá. A další z věcí, kterou jsem si byla naprosto jistá, byla ta, že jsem se nacházela na pláži naprosto neozbrojená s někým, kdo se mě s největší pravděpodobností pokusí zabít.

Mozek mi říkal, abych začala utíkat, ale nohy přestaly poslouchat ve chvíli, co jsem si uvědomila, že jsem naprosto nahraná. Zastavila jsem se na místě a nebyla schopná udělat vůbec nic.

Možná když budu dost křičet, bude to slyšet až k Danielovi a on sem přijde dřív, než ze mě zbude jen hromádka kostí, pomyslela jsem si, ale rázem jsem tu verzi zavrhla. Nebylo možné, aby přišel včas.

Žena už byla skoro u mě. Páteří mi projel chlad a měla jsem pocit jako by mi měla každou chvílí explodovat hlava.

Mohla jsem vidět konečky jejích světle hnědých vlasů, které čouhaly zpoza kapuce černé mikiny, kterou měla na sobě. Její kroky byly rytmické a houpavé jako by byl každý z nich do detailu promyšlený.

A čím blíže byla, tím více ve mně sílily její pocity. Snažila jsem se je zahnat do pozadí, ale šlo to ještě hůř než s Natem. Její temnota mě pohltila.

Zastavila se. Mohla být tak dva, tři kroky ode mě. Mohla jsem vidět rysy její oblé tváře i plné rty. Zbytek její tváře byl skryt ve stínu, který vytvářela kapuce.

Udělala další krok a napřímila se. Byla o něco vyšší než já, což byl další z faktorů, který hrál v můj neúspěch při případném boji, na který jsem nebyla ani zdaleka připravená.

Magie neklidně bublala v mém žaludku, ale já věděla, že ani ta mě tentokrát nezachrání. Byla jsem ještě příliš zesláblá, abych ji dokázala použít v plné síle. Ale kdo ví, třeba kdybych se dokázala vzchopit, mohla by mi získat dostatek času pro útěk.

Dívka nic neříkala. Jen nehybně stála. Ovšem pouze do chvíle než udělala rychlý pohyb pravou rukou. Okamžitě jsem se zaklonila, protože jsem předpokládala, že se mě chystá praštit, ale nebylo tomu tak. Její pohyb vedl k tomu, že si shrnula kapuci a já mohla konečně vidět její tvář.

Pár čokoládových očí mě propaloval s nevídanou intenzitou. Stejný pár čokoládových očí jako měla má matka. Očí, které mě provázely mým dětstvím, dospíváním a v podstatě celým mým životem.

Očí, které patřily mé sestře.


Moji nejdražší. Dívala jsem se a poslední kapitola Survivor byla zveřejněna 29. 5. což je přesně měsíc ode dne, kdy jsem sepsala tento článek. Stydím se, jak už vám prozradil perex, ale na psaní jsem neměla ani trošku náladu. V mém životě se teď obrazně řečeno stahují mračna a psaní je teď pro mě naprosto vedlejší.

Nemusíte se bát. Se Survivor neseknu na to mám ten příběh až moc ráda. Právě naopak. Začaly prázdniny a pro mě to znamená i spoustu volného času jehož část bych chtěla věnovat právě psaní. Proto vás nemusí trápit ani ten příšerný konec, který jsem zase nasadila, protože se pokračování dočkáte brzy. Koneckonců musím vám vynahradit ten čas strávený čekáním.

Doufám, že se vám kapitola bude líbit.

Vaše Shade



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 8. kapitola:

1. Nerissa přispěvatel
03.07.2012 [12:26]

NerissaSestra? Co tam dělá její sestra? A co Nathaniel hledá? A co je zač? Doufám, že další kapitola tu bude brzo. Takhle to seknout...
Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!