OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survival - 3. kapitola

01.05.2013 (15:00) • darkAsh • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 959×

Arsantes de fre Niewrostal

„Tak co se tam dělo?“ otázal se celkem nezaujatě Ithrin, sedíce za volantem a chroustajíce pochoutkové lískové ořechy, které mu věnovala ředitelka za vyřízení incidentu s Leyrothe. Původkyně všech potíží seděla vedle mě a už asi podesáté se rádoby roztomilým výrazem pokoušela vyžebrat oříšek, a už podesáté marně.

„Ona mě vůbec neposlouchá, prostě jde a rozsekne mu ruku, já za to nemůžu...“ lamentoval jsem a Ithrinův chápavý úsměv mě štval ještě víc.

„Co mi k tomu povíš, Leyr?“ Aha, jak to, že jí říká Leyr? prolétlo mi hlavou. Ti dva spolu něco mají, a toto vědomí mě dralo taky.

„Za ořech povím cokoliv,“ kontrovala ta proradná osoba. Ithrin navztekaně zavrčel, pak rezignovaně natáhl ruku k Leyrothe. Ozvalo se zakřupání.

„Ten imbren měl ošklivé řeči na moji adresu,“ sdělila nakonec Ithrinovi poté, co jí věnoval další lískové jádro jako poplatek za sdělení osobních informací. Tahle věta Ithrinovi nestačila, takže Leyrothe poskytl zasyčení říkající „laskavě to vysyp“. Thrésanka se líně protáhla.

„Jó, kdyby byl další ořech...“

Auto prudce zastavilo, Ithrin s prásknutím dveří vyletěl z vozu jako blesk, obešel ho a se smrtícím výrazem v očích otevřel dveře vedle Leyrothe, na jejímž flegmatickém výrazu se nic nezměnilo. Rychlým pohybem ji chytil pod krkem a přitiskl k sedadlu. Nebránila se, a já jsem se nedivil, protože být Leyrothe, asi bych se bál. Ithrinovy zúžené zornice, uši přilepené k hlavě a napolo vyceněné zuby totiž nevzbuzovaly strach, ale hrůzu.

„Teď mi řekneš všechno,“ pronesl strážce s hrdelním zavrčením, „nebo to nepřežiješ.“

Asi minutu si beze slova jen zírali do očí, světlounce stříbrné bojující se smaragdově zelenými a naopak. A tehdy mě poprvé napadlo, jestli i thrésané nemají nějakou svoji telepatii, založenou pouze na jemných náznacích, pohybech očí a uší, ale tuhle domněnku jsem zaplašil, byla příliš přitažená za vlasy. Po minutě se Ithrin narovnal a pomalu se vrátil na své původní místo, auto se rozjelo a Leyrothe se rozpovídala.

Poté se ti dva normálně bavili, jako by si před pár momenty nepřáli jeden druhého zabít. To mi bůhví proč vadilo taky, možná proto, že když jsem byl s Leyrothe o samotě, nikdy sama neřekla ani slovo, dokonce i odpovědi na jednoduché otázky jsem z ní musel tahat téměř násilím. A teď s Ithrinem komunikovala tak živě, až se zdálo, že se znají celý život.

Normálně se domů netěším o moc víc než do školy, ale dnes jsem byl rád, když za mnou zapadly domovní dveře, protože jsem si konečně přestal připadat jako páté kolo u vozu. Avšak jakmile jsem v kuchyni spatřil sedět tatínka, veškerá radost mě přešla.

„Promluvíme si, Arsante,“ usmál se rádoby mile otec. Začal jsem panikařit, protože když si chtěl otec naposledy promluvit, skončilo to tím, že jsem dostal měsíc domácího vězení za drzosti. A to byl zrovna ten měsíc, kdy byl přespávací mejdan u Licie. Já tam nebyl, zato Grehen ano. A dopadlo to takhle.

Otec mi zjevně četl myšlenky, neboť dodal: „Ne, dnes žádný takový průšvih nemáš.“

Nervozita se zmírnila jen nepatrně, to už ale bylo otci jedno, protože mi bez dalších vysvětlení pokynul, abych se usadil na židli vedle něj. Pak mávnutím ruky zahnal oba thrésany, kteří se sice před domem bavili a nevnímali okolí, ale teď s našpicovanýma ušima zaujatě poslouchali opodál.

„Milý Arsante,“ začal tónem, který se používá pro pětileté děti, „je ti osmnáct, máš už i svoji strážkyni, a více či méně... tedy, mezi námi spíš méně... už zvládáš žít na vlastních nohou.“ Tohle nevypadalo dobře, mé zlé tušení bylo natolik silné, že jsem se ani neodvažoval něco říct na tu jeho narážku na samostatnost.

„Zkrátka a dobře, myslím, že je čas, aby ses poohlédl po nějaké dívce, se kterou si založíš rodinu. Měla by být mladá, hezká a samozřejmě taky výhodná partie, další krk příživník nepotřebujeme.“ Čekal jsem ledacos, ale tohle ne. Zprvu jsem začínal propadat depresi, ale pak jsem si to uvědomil. Tohle je moje jediná šance. Licia si může chodit, s kým chce, ale když něco řekne její otec, bude mít smůlu. A jsem si jistý, že mě bude mít ráda, když dostanu šanci.

„Možná by tu taková byla...“ začal jsem opatrně. Povedlo se, otec zbystřil.

„Je bohatá?“ byla jeho první otázka. Tak nějak jsem to čekal.

„Je.“

„Má její rodina dobré jméno?“ Ani toto mě nepřekvapilo.

„Má.“

„Znám se s jejím otcem?“ I tuto otázku jsem úspěšně předvídal. Asi se v té telepatii zlepšuju.

„Myslím, že znáš.“

„To je výborné,“ zaradoval se otec. Být na jeho místě, moc se neraduju, protože za chvíli polezu do hlavy já jemu. A to bude teprve zajímavý.

„Která to je? Od vás ze třídy, předpokládám.“

Tohle mě překvapilo, nečekal jsem, že bude hrát hloupého. „Jako bys mi nečetl myšlenky, tati.“

Otec se na chvíli zatvářil poněkud uraženě, ale pak mu nejspíš došlo, že zapírat nemá cenu. Vstal ze židle, urovnal si záhyby saka a zamířil k domovním dveřím.

„Dneska se s ním uvidím na té firemní oslavě, tak se domluvíme. V noci ti napíšu, jak to dopadlo.“ Radostí jsem ani nevnímal bouchnutí domovních dveří. Licia bude moje a Grehen má smůlu.

Večer jsem ležel v posteli, na stolku telefon, a očekával zprávu. Čím dál více se opozdívalo a já se čím dál více bál, že otec zapomněl. Pak se ale konečně ozvalo zapípání. Obsah zprávy mě ale dost zklamal... „Možná to půjde, ale nebude to jednoduché. Víc ti řeknu ráno.“

Autor: darkAsh (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survival - 3. kapitola: