OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stačí uvěřit - 6. kapitola

18.02.2011 (17:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 871×

Probudily mě nějaké dunivé zvuky, které se pravidelně opakovaly - něco jako buch, buch.
Mrzutě jsem mlaskla, jelikož mi poloha, ve které jsem se nacházela, nevyhovovala. Nohy mi přes něco visely dolů a pohupovaly se sem a tam. Stejně na tom byla i má pravá ruka. V té druhé mi zase rejdila tak miliarda mravenců a měla jsem ji totálně umrtvenou, úplně necitlivou. Kdyby mi do ní teď někdo řízl nožem, pochybuji, že bych to cítila.
Nespokojeně jsem se zavrtěla, abych našla vyhovující polohu a proklínala tu zatracenou houpací postel, jež mi byla příšerně malá. A v ten okamžik mě zaplavila vlna obrazů, která spláchla můj mozek do hlubin jasných vzpomínek na předešlé události. Les, hřbitov, někdo, kdo šel směrem ke mně a pak tma.
Mé srdce, jenž prozatím bilo klidně, mi v hrudi začalo sprint na tisíc metrů. Útočilo mi na hrudník, jako by chtělo utéct před tím, kdo mě právě nesl kamsi do neznáma.
Strach mě dočista ochromil a já se neodvažovala ani nedechnout, abych nevzbudila podezření, že už nejsem v limbu, ale plně při vědomí. 
Plánovala jsem si, že otevřu oči - rychle, a pak je zase zavřu. Ale ony mě neposlouchaly. Nejprve se mi podařilo otevřít jedno. Víčka se od sebe jen líně odtrhla, pak jsem otevřela i to druhé.
Mžourala jsem do tmy a snažila zaostřit, abych poznala, kdo mě to nese, ale díky zbabělému měsíci, který se schovával pod rouškou tlustých mraků, jsem nic neviděla.

Zhluboka a velmi nenápadně jsem se nadechla, jelikož mě začaly pálit plíce z nedostatku kyslíku.V hlavě jsem si sesumírovala jasný plán - na tři vyskočím, překvapím mého únosce, několikrát zakličkuju, abych ho zmátla a pak se dám na zběsilý úprk, ať je to kamkoli, ale hlavně daleko od něj. Avšak, když se mi v hlavě rozsvítila číslovka tři, tak se nic nestalo. Místo útěku jsem stále zůstávala v jeho náručí. V ten moment se strach, který mě pohltil a obalil jako balící papír, rozplynul a odplul daleko mimo mě. Jeho místo zaujal vztek. Rozběsněná zuřivost se mi hnala žilami, spalovala mě zevnitř. Vztekala jsem se na sebe, protože jsem nebyla schopna nic udělat. Tělo nedbalo mým rozkazům a já se zmohla jen na to tupě ležet a čekat na smrt. Co jiného by se mnou chtěl taky můj věznitel dělat? Určitě mě nevláčel někam na romantickou večeři při svíčkách na mýtině, kde kolem nás budou poletovat světlušky. Vůně rosy uplívající na spících poupatech nám bude otupovat smysly a sova tu atmosféru dokreslovat houkáním sonetů. Pche, to určitě!

Když jsem si byla stoprocentně jistá, že se prostě nepohnu z místa, tak jsem veškeré své soustředění vložila do své ruky, která schlíple visela dolů. Vymrštila jsem ji vzhůru a jednu mu pořádně pleskla, aby věděl, že to jednoduché se mnou mít nebude. Pak jsem rychle zavřela oči, nakrčila se a očekávala bolest za své troufalé chování, ale místo rány pěstí, jež jsem očekávala, se začal smát. Nebylo takový ten děsuplný smích, jaký bývá v hororech, kdy se vrah směje své oběti, když ona udělá něco, co mu nemůže ublížit a dává tím najevo, že to má marné. Tohle byl takový veselý smích, od srdce, až jsem měla chuť začít se smát taky, ale nakonec jsem to potlačila, jelikož by bylo vážně pošetilé a hloupé se smát, když se nacházím v tak svízelné situaci. Zmateně jsem zamrkala.

Přimhouřila jsem oči, zatnula ruce v pěsti a nacpala mu je těsně před obličej, ale jen jsem s nimi bláznivě zamávala a ve vteřině se mi svezly bezvládně do klína.

„Umím se prát, abyste věděl!” řekla jsem a výhružně vystrčila brdu. Uchechtnul se a následně to zamaskoval předstíraným odkašláním.

„To nepochybně, ale musím přiznat, že hladit umíš na výbornou!” Tentokrát se už rozesmál naplno a neobtěžoval se to ani zakrývat a nebo potlačovat. Ten hlas, znala jsem ho, ale můj mozek nedokázal určit odkud a komu patří. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažila ho identifikovat a přiřadit k nějaké tváři, ale všechno bylo marné. Z ničeho nic mi v mysli vytanula obrovská cedule, která hlásala, že je spojení dočasně přerušeno a já byla úplně ztracená. Nemohla jsem dělat vůbec nic, byla jsem tak nějak podivně omámena, slabá. Najednou se mě zmocnilo čiré zoufalství. Už nikdy neuvidím mámu a její vějířky vrásek, které se jí shlukovaly kolem očí, když se smála. Už nikdy nepolíbím Kaie, nevklouznu do jeho náručí a Carol. Už si s ní nebudu povídat, smát se, prostě nic. Do očí se mi pokradmu vkradly slzy a momentě, kdy jich bylo až příliš, se přelily přes okraj a slané potůčky brázdily mé tváře.

„Nechci umřít,” vzlykla jsem. Tohle byl ten moment, kdy jsem ztratila svou hrdinskou náturu a proměnila se v ubrečenou holku prosící o život. To buch, buch ustalo a mé uši zaplavilo ticho. Přišlo to, teď zemřu. Jaké to asi je? Bolí to? Uvidím je potom ještě?

„Eneys, já ti neublížím!” zašeptal mi do ucha něžně a mně se divoce rozbušilo srdce. On znal mé jméno, takže ho musím znát i já!

„Kdo jsi?” zeptala jsem se, když se mi podařilo spolknout knedlík, který mi bránil mluvit.

„Aliyah, copak jsi mě nepoznala?” řekl nevěřícně, „já jsem si myslel, že to víš a hraješ se mnou nějakou hru, nevěděl jsem… promiň.” V tu chvíli jsem se rozplakala. Úleva na mě padla, celou mě objímala a bylo to tak příjemné.

„Neplač!” vyhrkl rychle. Rozesmála jsem se a dál plakala. Slzy mi smáčely popraskaná ústa, která se proměnila ve vyprahnou poušť. Cítila jsem, že se taky usmál, jelikož měl stále obličej zabořený v mých vlasech a mně se z toho dotyku zbarvil obličej do ruda.

„Já… myslím, že zvládnu jít sama,” vychrlila jsem ze sebe a snažila nedat rozpaky najevo, ale nepovedlo se mi to. Hlas mi poskakoval.

„Eneys, já si myslím, že to není dobrý nápad…”

„Vážně to zvládnu.” Přesvědčila jsem ho, i když si pro sebe mumlal, že jsem bláhová. Opatrně mě postavil na nohy a já zjistila, že měl pravdu. Kolena se mi okamžitě podlomila, ale dřív, než jsem stihla dopadnout na zem, mě zachytil.

„Já ti to říkal!” pronesl káravě, ale v jeho hlase jsem slyšela smích. Ta změna pozice mi do hlavy nahrnula krev a okamžitě mi v ní začalo ostře tepat.

Hlava mi třeštila, připadala jsem si jako po nějaké dlouhém flámu s několika litry alkoholu v krvi.

„Co se to stalo?” zakňučela jsem a držela si hlavu, aby se mi nerozskočila tou příšernou bolestí. Měla jsem pocit, jako by mě někdo přetáhl flaškou po hlavě a její střepy se mi zabodávaly do mozky a s každým pohybem se zavrtávaly hloub a hloub.

„Ty si nevzpomínáš? Byla jsi na hřbitově, uklouzla jsi a uhodila ses do hlavy.” Vzpomínala jsem si. Taky se mi vybavily ty oči, které jsem zahlédla a hlas, který volal mé jméno. Přísahala bych, že tam byla Tyler, a ne Aliyah.

Chtěla jsem se ho zeptat, co tam dělal, protože nikdo většinou na hřbitov v noci nechodí, ale únava mě přemohla, víčka těžkla a já usnula téměř okamžitě.

Probrala jsem se a už ležela v měkké posteli. Rozespale jsem zamžourala do místnosti a s úlevou shledala, že se nacházím ve svém pokoji. Po Aliyahovi nebyla ani stopa, takže se mi to zdálo? Byl to všechno jen sen? Pulsující bolest, která mi na okamžik zatemnila mysl, mě ale utvrdila v opaku. Nebyl to sen, všechno se to stalo.

Vstala jsem a vydala se ke dveřím, chtěla jsem se podívat za mámou, jestli spí anebo je vzhůru a doufala, že mě neviděla, když mě Aliyah přinesl domů. Otevřela jsem dveře a po tmě šla chodbou k její ložnici. Prsty jsem se dotýkala stěny, abych do něčeho nevrazila.
Po nějaké době jsem došla k jejím dveřím, opatrně jsem je otevřela a nakoukla dovnitř. Ležela na posteli, přešla jsem k ní, měsíční paprsky slabě osvětlovaly místnost a já si všimla, že se na mě dívá. Skoro jsem vykřikla, jelikož jsem se vyděsila. Myslela jsem si totiž, že spí.

„Mami,” zalapala jsem po dechu a chytila se za srdce, „vyděsila jsi mě!” Nic neřekla, jen se na mě stále dívala. Ten pohled, který na mě upírala, byl zvláštní, až jsem se ho děsila. Oči měla prázdné, ale přesto jsem v nich viděla jakési šílenství.

„Mami?” šeptla jsem potichu a ona se postavila. Stalo se to během vteřiny. Instinktivně jsem ustoupila dozadu. Stála naproti mně, natočila hlavu na stranu, jako by se snažila rozeznat, kdo to před ní stojí a pak se usmála. Mrazivý děs mi sjel dolů po páteři. Její takzvaný úsměv nebyl nic příjemného. Byl umělý, jako by jí někdo násilím roztáhl ústa a já se děsila, kdy se jí roztrhnou. 

„Mam…” nedopověděla jsem, protože se začala šíleně třást. Zvětšovala se, z hrdla se jí draly podivné zvuky. Zněly jako krkavčí skřehotání. Zavalila mě panická hrůza jako lavina a já se nemohla pohnout, i když jsem tolik chtěla. Kůže jí zešedla, oči propadly do temnoty a nezbylo po nich nic jen černé díry, rty se vytratily. Zuby nahradily nové, ostré a špičaté. Páteř se klubala skrz kůži, ruce se jí křivily. Místností se neslo křupání a skřehotání.

Křičela jsem, až mě pálily plíce a pak otevřela oči.

„Klid, Eneys, jsem u tebe, neboj se!” Hladil mě po obličeji Aliyah. Tričko se mi lepilo za záda, po kterých mi stékaly kapičky studeného potu. Třásla jsem se a křečovitě se ho držela za tričko a až v tom momentě mi došlo, že ho objímám. Odtrhla jsem se od něj.

„Nezadusila jsem tě?” pípla jsem a promnula si ruce. Bylo mi zvláštně. Ano, tak se asi dalo nazývat to, když jsem se ocitla v jeho blízkosti, jelikož se na mě díval, tak… jinak než přítel.

„Ne,” zasmál se potichu.

„Jak,” vyhrkla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem ve svém pokoji, máma tu nebyla, ale on mě předběhl. Zamával mi mými klíči před obličejem.

„Spala jsi a já tě nechtěl budit. Zkusil jsem kapsy u mikiny a ony tam byly,” pokrčil rameny a omluvně se usmál.

„Máma?”

„Spí,” odpověděl. Nastalo rozpačité ticho. Byli jsme sami v mém pokoji, blízko u sebe, až jsme se vzájemně dotýkali jeden druhého.

„Já… půjdu,” zvedl se, protože mu došlo, v jaké trapné situaci jsme se ocitli. U dveří se zastavil. „Nešla bys zítra ven? Řekněme kolem jedné? Zastavím se pro tebe.” Rychle jsem kývla na souhlas a vyslala k němu křečovitý úsměv.

„Dobře, dobrou noc.” Když za sebou zavřel dveře, tak jsem bezvládně padla na postel a okamžitě usnula.


°°°


Celé dopoledne jsem proležela.

„Tak co? Jaký bylo rande?” mrkla na mě spiklenecky máma. Hořkost nenávisti a vzteku mi zaplavila ústa. Na jazyku se mi převalovaly samé nadávky určené jemu, ale ovládla jsem se. Nechtěla jsem jí to do podrobností líčit a vzpomínat na to všechno. Na tu potupu.

„Nebylo to rande, ale jen schůzka,” dlouze jsem se na ni zadívala, „a bylo to v pohodě, bavila jsem se dobře. Co ty? Co jsi dělala?” odvedla jsem téma hovoru někam jinam, abychom se v tom už nešťouraly a mámě to bylo jasné.

„Pustila jsem si nějakej doják, posmrkala několik kapesníků, nacpala se čokoládou a šla spát,” usmála se.

„Jo, dole máš oběd, miláčku, lasagně!” Vystřelila jsem z postele jako střela a hnala se dolů, abych spořádala ty nejúžasnější lasagně, jaké umí jen máma.



°°°


Seděla jsem v kuchyni a hypnotizovala hodiny. Vteřinová ručička se vláčela pomalu jako slimák a ty další se nehnuly vůbec.

„To je on?” zeptala se mě máma, která se v kuchyni zjevila jako duch. Polekaně jsem nadskočila a rukou smetla ze stolu skleničku s vodou. S tříštivým zvukem se rozplácla na zemi. To byla naše poslední sklenička.

Sklouzla jsem pod stůl a začala blesku rychle sbírat střepy, ale ruce se mi třásly tak, že jsem se o jeden řízla. Z prstu se mi vyvalila krev. Stiskla jsem si ho, abych zastavila krvácení.

„Je vážně pěknej!” zapištěla a div nerozbila obličejem sklo, jak se na něj tiskla. Vyletěla jsem na nohy, ale ještě se stačila o stůl bouchnout do hlavy.

„Sakra!” zaklela jsem a držela se za místo, kde se mi začínala rýsovat pořádná boule a přímo na čele. To budu vypadat, jako by mi rostly rohy! Zmučeně jsem zamručela a vydala se ke dveřím, máma byla v mém závěsu. Otočila jsem se na ni.

„Mami, je to kamarád a prosím tě, nedělej to!” Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vážně, ale spíše jsem jen zaúpěla. Zatvářila se nechápavě a zvonek se hlasitě rozdrnčel, už byl u dveří.

„No to, nezvi ho na kafe a nechovej se, jako by mě přišel požádat o ruku!”

„To nedělám!” bránila se. Jen jsem protočila oči a vystřelila ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a zabouchla je mámě přímo před obličejem.

Milovala jsem ji, nesmírně, ale někdy se vážně chovala bláznivě a mně bylo kolikrát tak trapně, že jsem si přála zalézt někam hodně hluboko a už nikdy nevylézt.

Aliyah se na mě usmál a nadechl se, aby mě pozdravil, ale já ho popadla za ruku.

„Tak půjdeme, ne?” vyhrkla jsem rychle a táhla ho pryč. Upíral na mě zmatený pohled, zřejmě nic nechápal. Omluvně jsem se na něj usmála, ale nic neřekla.

„A kam to jdeme?” zeptal se mě po chvíli, kdy jsme pochodovali. V jeho hlase jsem slyšela známky smíchu. Zarazila jsem se a pokrčila rameny. Vlastně jsem nevěděla kam, ale jen hodně daleko od našeho domu.

„Znám jedno místo, kde by si ti mohlo líbit,” šeptl s úsměvem a mrkl na mě.

„Dobře,” kývla jsem hlavou dala mu souhlas k tomu, aby mě tam zavedl.

Prodírali jsme se hustým porostem stromů, cesta tam někam se mi zdála nekonečná, až se stromy začaly rozestupovat a řídnout a my se ocitli mýtině.

Zastavila jsem se a na vteřinu přestala dýchat. Stála jsem na místě, které vypadalo, jako by ho někdo namaloval. Všude kolem mě se rozprostírala tráva, nebyla vysoká. Vítr mi foukal do vlasů, hrál si s nimi. Tráva se před ním vznešeně ukláněla. Sem tam z ní vykukovaly drobné kvítky, které toto místo provoněly a jejich kouzelná, sladká vůně se úzce pojila s vůní malého jezírka obklopeného vrbami. Jejich větve se vlnily a skláněly dolů, aby se mohly dotknout té křišťálově průzračné vody a okusit, jaká je. Mraky, které ještě před okamžikem zakrývaly slunce se nadobro rozplynuly a nechaly sluneční paprsky, aby se rozlily po mýtině. V tu chvíli mi přišlo, jako by se tráva, stromy a všechno, nemohlo nabažit těch hřejivých paprsků, jenž zářily, jako by byly ze zlata.

Ucítila jsem, jak se mi na rty dere úsměv. Dívala jsem se na tu krásu a mé oči se toho nedokázaly nabažit. Cítila jsem, jak spolu se slunečnímu paprsky, které mě šimraly na tváři, do mě vléval pocit naprostého štěstí.

Aliyah se rozesmál a rozeběhl se pryč ode mě. Sledovala jsem ho, jak s neobyčejnou lehkostí našlapoval do té hedvábné trávy, která sváděla k dotyku a zdálo se mi, jako by se ani nedotýkat země. Pak se zastavil naproti slunci, roztáhl ruce a z květin vyletělo tisíce barevných motýlů, kteří kolem něho utvořili spirálu vedoucí k nebesům. Omráčeně jsem sledovala tu nádheru, a ani nedýchala.

Otočil se ke mně a s úsměvem natáhl ruku. Opatrně jsem procházela trávou a sem tam jsem se sklonila, abych se jí dotkla.

„Není to nádhera?” zeptal se a dál se díval do slunce.

„Ano,” vydechla jsem. Zadíval se mi do očí a pak sjel pohledem dolů k mým rukám.

„Jsi zraněná,” zašeptal. Podívala jsem se na prst, ze kterého mi stále vytékala krev a mávla rukou. „To nic není.” Zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Můžu?” natáhl ruku k té mé, kývla jsem na souhlas. Sledovala jsem, jak opatrně vzal mou ruku, jak něžně se prsty dotýkal té rány. Pak sevřel můj prst do dlaní a zavřel oči. Nechápala jsem, co to dělá. Ve zranění jsem ucítila brnění a zvláštní teplo, které prostupovalo prstem do celé paže. Po nějaké době otevřel oči a rozevřel ruce. Zadívala jsem se na ukazováček a po rozšklebené trhlině nebyla ani stopa. Jen zaschlá krev dávala znát, že tam kdysi z nějakého otvoru vytékala ta rudá tekutina.

Zalapala jsem po dechu.

„Jak?” vyhrkla jsem vyděšeně. Uhnul před mým zmateným pohledem.

„Aliyahu!” zvýšila jsem hlas. Teď totiž přišla ta chvíle, kdy měl začít mluvit o tom všem, čeho jsem byla svědkem. O tom, že umí číst myšlenky, o tom, že ovládá živly a o tom, že umí léčit pouhým dotekem.

Jeho oči opět zabloudily k těm mým a já se na ně upnula, aby neměly šanci dívat se jinam, než do těch mých. Mlčky jsme stáli na místě, zahleděni jeden do druhého. Zelená barva v jeho duhovkách se začala podivně vlnit, rozestupovat a za ní jsem něco viděla. Snažila jsem se dohlédnout co nejdál, abych přišla na to, co tam je.

Tam, v těch dálkách skrytých v jeho očích, jsem uzřela nějakou postavu. Přibližovala se a já klesala hloub, až jsem se ocitla na místě, kde hořela země, právě tam, kde stála i ta osoba. Dívala se na mě prázdnýma černýma očima a usmívala se, jako by věděla, že tam sem, že stojím naproti ní. Havraní vlasy se jí kroutily, jako by byly živé. Ruku měla pokrytou obrovským černým ještěrem, jehož šupiny byly temné jako její oči. Dotkla se ho jedním prstem a on se pohnul. Vytřeštila jsem oči, jelikož jsem měla za to, že je jen namalovaný. Z úst mu se syčivým zvukem vystřelil rozeklaný jazyk, pomalu sestupoval z její ruky a zvětšoval se. Nespouštěl ze mě oči a ony nebyly zvířecí, ale lidské. Sledoval mě lidskýma očima. Ona se usmála, když se jí obtočil okolo noh. Plameny ji hladově olizovaly, ale nespálily. Spíš jako by ji hladily.

„Neunikneš tomu,” zasyčela a ústa se jí roztáhla v odporném úsměvu a v tu chvíli jsem ji poznala. Byla jsem to já. Zírala jsem jí do mrtvolně bílé tváře a pozorovala žíly, které skrz tenkou kůži doslova svítily.

„Ne!” zavrtěla jsem hlavou a ustoupila. Někde za ní jsem viděla jeho oči, ale nemohla jsem se k nim dostat. Byla jsem uvězněná v plamenech.

„Ne!” zakřičela jsem a semkla oční víčka. Už jsem nemohla dál snášet pohled na ni. Na sebe.

„Eneys!” Uslyšela jsem, jako by z obrovské dálky Aliyahův hlas. Nohy mě přestaly poslouchat a já se svezla na zem.

„Jsem tady, probuď se!” zatřásl se mnou a já otevřela oči.

„Co to mělo být?” zamumlala jsem. V ústech jsem měla sucho, jazyk se mi lepil na parto, potřebovala jsem vodu.

Aliyah mi zvedl hlavu, jako by věděl, co potřebuji a z dlaně mi přelil do úst doušek vody. Hltavě jsem ji spolkla.

„Ještě,” pípla jsem. Hrdlo mi svlažil ještě jeden doušek a následovaly další, dokud mě nepřestalo pálit v krku.

„Co to bylo?” zeptala jsem se znovu. Smutně vzdychl a zavrtěl hlavou.

„Eneys, teď na to není vhodná doba.”

„Ne? A kdy?!” vyjekla jsem podrážděně. Už mě to vážně nebavilo. Věděla jsem, že s ním není něco v pořádku, že není jako ostatní lidi a kdykoli jsem se ho na to zeptala, tak se buď vymluvil, a nebo nám do toho někdo skočil.

„Řeknu ti to, slibuji, ale ne teď.” Naléhavě se mi zadíval do očí, ale ten tichý kontakt trval jen nepatrný okamžik, pak opět uhnul pohledem a zabloumal na růžový kvítek. Postavila jsem se na nohy a vzpurně si založila ruce na prsou.

„A kdy, Aliyahu, co? Myslím, že mě tady jenom balamutíš, ale nemáš vůbec v plánu mi to říct. Nikdy!”

„Myslím, že bychom už měli jít,” řekl jen a postavil se. Zatnula jsem zuby a potichu zuřila. Chytil mě za ruku a já se mu vyškubla.

„Zvládnu to sama!” Vykročila jsem v před.

Celou cestu nikdo nás nepronesl ani slovo. Věděla jsem, že kdybych otevřela ústa, tak už bych neměla šanci ukočírovat proud hrozných slov, kterých by mi bylo následně líto, takže jsem semkla ústa a šlapala vedle něj.

Doprovodil mě až ke dveřím. Nerozloučila jsem se s ním a už chtěla je otevřít, když promluvil.

„Eneys, ani nevíš, jak rád bych ti vše řekl, ale zatím nemůžu. Věř, že se to dozvíš, už brzy.” Vztekle jsem si odfrkla a rychle se otočila, ale on tam nebyl. Prostě se vypařil, zmizel a na místě, kde před okamžikem stál, se nacházela bílá lilie. Přišla jsem k ní a sebrala ji ze země. Její vůně byla neskutečná.

„Aliyahu,” vzdychla jsem a zahleděla se do dálek.

Zabouchla jsem za sebou domovní dveře a šla do kuchyně, abych se něčeho pořádně najedla. Za tu dobu, kdy jsme byli venku, mi pěkně vyhládlo. Otevřela jsem ledničku a přemítala, co si vezmu, když jsem zaslechla mámin smích. Zarazila jsem se a nastražila uši, protože se mi zdálo, že jsem slyšela i druhý hlas. A taky to byla pravda. S maminým zvonivým smíchem se snoubil ještě jeden - mužský.
Opatrně jsem našlapovala a postupovala směrem k obýváku, abych zjistila, kdo tam s ní je.

„Ale paní Garliová!” V tu chvíli mi z rukou vypadl talíř s lasagni, který jsem si vzala z lednice. Ten hlas…

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stačí uvěřit - 6. kapitola: