OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stačí uvěřit - 5. kapitola

01.02.2011 (15:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 955×

Před domem jsem se na chvíli zastavila a přemýšlela, na jakou stranu se vydat a kde by mohl být ten klub. Volba byla jasná téměř okamžitě, vzhledem k tomu, že po mé pravé straně se nenacházelo nic jiného než pole, na kterém zela uschlá tráva trčící nejméně dva metry do vzduchu. Vypadala jako tisíce mečů zabodnutých do země, ostrých a velmi nebezpečných. Rozhodně by mě nikdo nedonutil k tomu, abych se v ní prošla. Určitě se mezi suchými stonky plazila nejmíň stovka syčících hadů a pavouci velcí jako dlaň si v ní vesele tkali odporně lepící pavučiny. Při té myšlence jsem se zachvěla a na kůži mi vyskákaly drobné hrbolky. Dlaní jsem si začala třít ruku, abych se zbavila husí kůže a odpoutala pohled od mrtvé trávy, která se do krajiny, jež mě obklopovala, vůbec nehodila. Všechno ostatní totiž kvetlo, zelenalo se a hlavně žilo. Ale ta uschlá, hnědá tráva, jejíž některá stébla se už schlíple skláněla k zemi, avšak ostatní se hrdě tyčila vzhůru, vypadala, jako by ji někdo mávnutím proutku proměnil v mrtvé ostří mečů.
Na chvíli jsem zavřela oči a zapřemýšlela, jestli tam mám opravdu jít. Po chvilkové rozmluvě s mými dvěma já, z kterých jedno nadšeně pískalo - ano - až jsem měla strach, že mi prasknou ušní bubínky a druhé rozezleným a varovným hlasem řvalo - ne- jsem se rozhodla.

Vykročila jsem v před.

S hlavou prázdnou jsem procházela městem a snažila se nemyslet na nic, abych nedala příležitost výčitkách zaútočit mi na mozek. Ale hluboko hrudi se mi začal usazovat ten pocit. Nechuť nad sebou samou, jelikož jsem věděla, i když jsem si snažila tupě nalhávat, že jdu za Tylerem jen kvůli přátelství, že je to lež. Naprostá a úplná, až bolela. Podváděla jsem Kaie už jen tím, že jsem tam šla. Už jen proto, že se mi líbil. Avšak jsem nedokázala přimět své tělo k tomu, aby se otočilo a já pelášila zpátky domů. Táhlo mě za ním něco silného a mě to určitým způsobem děsilo, jelikož jsem nevěděla, co to je. Bylo to prostě jen něco.

Město vypadalo, jako by upadlo do nějakého spánku. Na ulicích nebylo ani živáčka, v domech naprostá tma a ticho. Sice bylo pozdní odpoledne, venku stále ještě světlo, a tak nikdo nepotřeboval svítit, ale díky tomu tichu, jež se kolem mě vznášelo, jsem měla pocit, že jsem tu úplně sama a kdyby se čas od času nepohnula nějaká záclona a já neviděla matný stín za ní, tak bych tomu snadno uvěřila.

Jen několikrát kolem mě projelo auto a vždycky mě naprosto vyděsilo, jelikož jsem byla ochromena tím hlubokým tichem a každý sebemenší zvuk se zdál být děsivě hlasitým, jako by mi někdo v hlavě zatroubil na trombón. Kdokoliv mě viděl, jak jsem nadskočila nad zem jakoby mě kdosi píchnul špendlíkem do chodila, si musel myslet, že jsem asi nějaká bláznivka, která trpí fobií z šlapání na chodník.

Nikdy bych nevěřila, že jediný bar ve městě bude až na samém jeho konci. Myslela jsem si, že mají být někde ve středu, aby to lidi měli blíže - odkudkoli, ale v momentě, kdy jsem si ho prohlédla, jsem měla jasno. Kdo by taky chodil do takové barabizny.

Byla to čtvercová budova, jejíž stěny vypadly, jakoby byly z papíru. Z potrhaného a ošoupaného papíru. Plechová, rezavá střecha vyhlížela opravdu děsivě. Vůbec se nezdála, jako by měla chránit před deštěm krupobití, ale spíš, jakoby se měla každou chvílí zřítit k zemi. Neonový nápis hlásající - Bar Díra, už jen chabě poblikával. Některá písmena nesvítila vůbec a ta zbylá se skláněla k zemi. Název Díra ho opravdu dokonale vystihoval. Nikde jeden byste nenašli větší pajzl.

Nerozhodně jsem postávala před tou příšernou chátrající hrůzou a snažila se vzpomenout si na to, jestli opravdu říkal, abych přišla do klubu Díra, jelikož jsem nemohla uvěřit, že by sem chodil a trávil zde volný čas, ale věděla jsem, že bych jeho název nikdy nezapomněla.

Sice jsem si byla jistá tím, že je skutečně ve vnitř, ale ani náhodou se mi tam nechtělo. Z venku vypadala ta chatrč příšerně a zevnitř to muselo být ještě tak desetkrát horší a když k tomu připočítám ty pochybné existence, které v baru seděly a v litrech do sebe házely alkohol, jako by to byla voda, rovnalo se to naprosté hrůze. Takže jsem strnule stále venku, srdce se mi v hrudi pohyboval jako splašené, protože jsem věděla, že on je jen nepatrný kousek ode mě, a nedokázala přikázat svým nohám, aby šly buď dovnitř a nebo pryč.

Za nějakou dobu, kdy jsem jen tupě stále na místě, se rozrazily dveře a ven se vypotáceli dva ohromní potetovaní chlapi. Hlasitě se smáli a v momentě, kdy mě zaregistrovali, ztichli. Se zájmem mě shlíželi a očima doslova svlékali. Z jejich oplzlých myšlenek, co všechno by se mnou dělali, se mi bylo zle a zároveň jsem dostala příšerný strach. Nechtěla jsem, aby na mě viděli, že se jich bojím, takže jsem se při pohledu na ně znechuceně ušklíbla, ale třas, který mě ovládl, jsem nedokázala zastavit.
Samozřejmě, že mi na to neskočili. Sice jsem nebyla dobrá herečka, ale za to jsem oplývala bleskovými reakcemi. Dřív, než se stihli domotat až ke mně, jsem už byla vevnitř a zavírala, tedy spíše zběsile zabouchla dveře. Opřela jsem se o ně a s hlasitým oddechováním, které nemohl nikdo slyšel, protože hudba zde hrála tak nahlas, že doslova trhala bubínky a pohybovala mými vnitřnostmi, jako bych měla uvnitř sebe svou malou kapelu, jsem se rozhlížela po místnosti a mé představy o tom, že uvnitř to bude vypadat příšerně, byly dokonalé.
Naproti mně stál plechový bar, u kterého se na stoličkách klátilo pár opilců. Okolo mě bylo několik stolů, ale jen třetina z nich byla obsazená.
Tylera jsem nikde neviděla díky hustému dýmu, jež stál v místnosti jako mléko. Už první nádech, když jsem vstoupila, mi málem způsobil plicní kolaps.

Když už jsem to vzdávala a chtěla odejít, tak jsem zahlédla, že ta bouda má ještě jednu místnost. Vydala jsem se tam a rukama šátrala do prostoru, abych do něčeho, nebo někoho nevrazila. Skoro nic jsem neviděla. Ta bílá mlha mě štípala v očích, z nich se mi řinuly slzy a já jen nemohla zastavit, ať jsem dělala cokoli, takže všechna námaha, kterou jsem soustředila na to, abych vypadala krásně, přišla naprosto vniveč. Všechnu tu nádheru jsem měla rozpatlanou po obličeji.
V té druhé části jsem zahlédla kulečník a u něho nějaký pohyb. Zamrkala jsem, abych se zbavila slz a přimhouřila oči ve snaze rozpoznat, kdo to tam stojí. Byl to Tyler. Srdce mi v hrudi poskočilo a rozehnalo rozžhavenou krev tělem. Zastavila se při svém tryskovém prozkoumávání všech žil a tepen až ve spáncích a tam začala zběsile útočit proti kostem.
Nakláněl se nad kulečníkovým stolem, v ruce držel tágo a soustředil se na šťouch. Ani nemusím říkat, jak děsně sexy vypadal. Svaly se mu napínaly pod tričkem a to ani nic nedělal. Těžce jsem polka a dřív, než by mě zradil hlas, jsem hlasitě vykřikla jeho jméno. Avšak ve chvíli, kdy jsem se rozeřvala, ta hudba utichla a jediné, co bylo slyšet,  byl můj až přespříliš hlasitý výkřik.
Okamžitě jsem zrudla jako rak. Trapas, určitě. Tyler se lekl a jeho dobře mířená střela, kterou právě provedl, se stala katastrofální. Koule se zasvištěním vyletěla z kulečníkového stolu a svůj let zakončila až v jednom z půllitrů postávajících na protějším stole, který roztříštila na padrť.

„Ups,” zamumlala jsem si pro sebe a nervózně se na něj usmála. Pátravě se na mě zahleděl, jako by se snažil přijít na to, kdo to před ním stojí a pak se široce usmál. Chtěla jsem jít k němu, ale v ten okamžik se u Tylera objevila Kate. Přisála se na něj jako klíště a dost na hlas zašeptala: „Co tady chce ona?!” Poslední slovo vyplivla, jako bych byla něco odporného.

Vykolejeně jsem na ni a střídavě na něj hleděla a snažila se najít odpověď na nevyřčenou otázku - co tady, proboha, dělá ona?! - avšak v jeho pohledu, který najednou zledověl, jsem ji nenašla. Stála jsem mlčky na místě jako hlupák a dívala se na ty dva. To ticho, které nás pohltilo, bylo příšerné. Dlaně se mi potily a s jistotou jsem věděla, že jsem opět rudá jako rak.
Nenápadně jsem mu naznačila, aby jí vysvětlil, co tu pohledávám a zbavil nás té trapné situace. Zřejmě to pochopil. Přemýšlivě naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a našpulil rty. A to, co potom udělal, mi naprosto vyrazilo dech. On prostě jen pokrčil rameny. Znamenalo to, jako že nemá nejmenší tušení, co tu dělám, že ho nejspíš pronásleduji, jelikož on je pan božský. Jestli jsem se před chvílí cítila jako hlupák, tak Tyler mě tím gestem pasoval na toho největšího. Nasadil mi korunu a do ruky vložil žezlo.
Kate se nahlas rozesmála. Tylerova ústa se roztáhla v jediném krásném úsměvu a zachytila jsem jeho myšlenky: „Snad si nemyslela, že já a ona?“ Soucitně se na mě podíval, ale stále se usmíval, takže jsem si byla jistá, že mu to není vůbec líto, že se náramně baví tím, když vidí někoho trpět.
Cítila jsem se podvedená a ponížená. V hrudi mi silně pulsovalo něco, co se mi nelíbilo. Ač jsem to chtěla zahnat do kouta a udusit, nedařilo se mi to. Rozpínalo se to ve mně, až jsem tím byla naplněna po okraj. Řezavá bolest. To to zpropadené srdce, které teď tlouklo pomaleji, jako by se chtělo úplně zastavit, ji hnalo do každé části mého těla. Cítila jsem ji až v konečcích prstů. Nechtěla jsem to, nechtěla jsem ji cítit. Hlavně ne kvůli němu. Divoce jsem zatnula ruce v pěsti a pohltil mě jiný pocit. Silnější a prudší a ten jediný mě dokázal zbavit té otravné bolesti - hněv. Žhavá láva nahradila krev putující mým tělem a soustředila se do jednoho bodu, jako bych v hrudi měla malou sopku, která hrozila, že každou chvílí exploduje. Chtěla jsem, aby explodovala a ta erupce zasáhla i jeho, abych mu taky ublížila, ale zároveň nechtěla. Nemohla jsem dopustit, aby viděl, jak moc to bolí.
Nenuceně jsem si odfrkla a rozhlédla se po baru. Musela jsem to teď zahrát opravdu dobře. Pak jsem se očima zastavila na Kate a sjela ji víc než opovrhujícím pohledem. Tylerovi jsem se vyhnula. Nemohla jsem se na něj podívat.

„Tebe určitě ne, Kate, a ani Tylera,” ledabyle jsem k němu mávla rukou, jako by ani nestál za zmínku. Jako by byl jen zbytečnou věcí,  která jen hloupě zacláněla nemístě, kam jsem se potřebovala podívat. Mé oči chtěly jen na okamžik zahlédnout jeho tvář, ale já jsem urputně bojovala s tou nutkavou potřebou, abych ji přemohla. Můj hlas zněl suše a úplně klidně, přesně tak, jak jsem potřebovala, ale na posledním slově, na jeho jméně, se mi trochu zlomil. Odkašlala jsem si, abych se zbavila slz hořkosti, které mi uvízly v krku a pokračovala: „Měla jsem tu jednu schůzku, vlastně…” odmlčela jsem se a ušklíbla se, „ani nestojí za řeč. Byla chyba sem chodit a tu už víc neudělám!” Poslední slova byla směřovaná právě jemu. Zlostně jsem je odsekávala jako kusy ledu a mrštila mu je přímo do obličeje. On se tvářil úplně normálně, klidně a spokojeně. Zase nás pohltilo to ticho. Katinu přítomnost jsem nevnímala. Neexistovala pro mě. Dívali jsme se vzájemně do očí - z těch mých sršely blesky a ty jeho byly klidné jako oceány.

Postupně ke mně doléhaly myšlenky řinoucí se místností. Patřily těm opilým kreaturám. Stačí, když řeknu, že se týkaly mě a byly dost oplzlé a nechutné. Tyler na okamžik přerušil náš tichý rozhovor, který mezi sebou vedly naše oči a zahleděl se kamsi za mě. Na malou chvíli mu z očí vyšlehl čirý zběsilý vztek, ale pak, v jedné desetině vteřiny, opět zchladly a on se usmál.

„Tak už abys šla, ne? Neměla bys tu chybu ještě více natahovat!” procedil mezi sevřenými ústy a jeho rty už neokupoval ten pobavený úsměv. Teď je měl stažené do rovné a tvrdé linky. Očima přimhouřenýma mě sledoval a jako by mi tím vším říkal, že mě nenávidí, ale on mě neměl právo nenávidět. To jsem měla já a taky jsem ho nenáviděla, celou svou bytostí. Chtěla jsem se na něj vrhnout, bušit mu pěstmi do hrudi a řvát, že je to ten největší parchant, jakého jsem kdy potkala, ale zachovala jsem chladnou tvář. Jeho slova mě totiž zasáhla přesně tam, kam je chtěl dostat.

Ani jsem se neobtěžovala s vyřknutím nějakého rozloučení. Otočila jsem se a vyšla ven a až tam na mě dolehlo všechno, co se snažilo najít si skulinku v horké vlně vzteku, jež mě v sobě utopila. Ostrá bolest zase dávala znát, že nikam nezmizela. Prokousávala se z hlubin mého nitra na povrch, aby mi mohla ublížit ještě víc, než on. V hrdle jsem dusila slzy a v očích cítila horkou vláhu. Pitomé slzy se opět snažily dostat se ven a udělat ze mě slabocha. Nenáviděla jsem je, nenáviděla jsem jeho.

Klopýtavě jsem se plahočila krajinou a snažila se vytěsnit všechny pocity i tu nenávist, protože i ona mi ho připomínala a já na něj chtěla zapomenout. Definitivně ho vymazat ze života, ve škole se mu vyhýbat a dělat, že neexistuje, že je jen vzduch.
On mě ponížil takovým způsobem jako nikdo. Zranil mě a vysmál se mi, udělal ze mě naprostou hlupačku. I když jsem měla sto chutí mu to oplatit, rozmyslela jsem si to. Nestál za to, nestál za jen špetku mé pozornosti.

V návalu všech emocí jsem si ani nevšimla, že jsem někde, kde to neznám. Zmateně jsem se rozhlédla po krajině a zastavila se. Obloha byla zahalena do temného šálu noci, ale já jsem rozpoznávala, že jsem se ocitla někde lese. Hrklo ve mně a okolo žaludku jsem cítila chvění. Chvíli jsem nervózně přešlapovala na místě a rozhlížela se kolem sebe. Nemohla jsem pochopit, jak jsem se ocitla tady. Myslela jsem si, že jdu po cestě, kterou jsem se dostala do Díry, ale jak se zdálo, mýlila jsem se.
Snažila jsem se očima zahlédnout známku světla, jelikož jsem už zapomněla, jakou stranou jsem se sem dostala, ale neviděla jsem nic víc než sametovou tmu a obrysy stromů. Nepatrně jsem se zachvěla a objala se rukama. Bylo docela chladno, ale věděla jsem, že to zachvění z části nezpůsobila zima. Byl to strach, který mě ostře bodl u žaludku.
Spolkla jsem knedlík, jež se mi usadil v krku a vykročila v před.

Opatrně jsem našlapovala do jehličí, křupalo to a příšerně nahlas. Kdesi v lese jsem slyšela houkat sovu. Všechno kolem mě tajemně šumělo. Cítila jsem, jak mi na zádech začínají vyrážet krůpěje potu. Snažila jsem se dýchat potichu, ale nedařilo se mi to. Připadalo mi, jako bych se ocitla někde, kde je vzduch tak řídký, že jsem ho lačně hltala, aby mi neunikla ani troška.
Sova přestala houkat a mě to vyděsilo, jelikož to byl jediný zvuk něčeho živého. A pak, někde za mnou, skoro pokradmu, praskla větev. Srdce se mi na okamžik zastavilo a poté se dalo na zběsilý maratón. Naprázdno jsem polkla. Nade mnou se rozkrákal krkavec. Ten zvuk mnou projel jako elektrický výboj. Nebyl to obyčejný zvuk, tenhle byl hrdelní a jako by ne úplně zvířecí, ale z části lidský. Stále jsem na místě jako přimražená a hlava mi vystřelila směrem vzhůru skoro okamžitě a tak prudce, až mi ruplo za krkem. Snažila jsem se v té tmě něco vidět, ale nedařilo se mi to. Hvězdy byly pohřbeny pod tlustými mraky a stromy se nade mnou jako by stahovaly. Zdálo se, že se snažily o to, aby z lesa neunikl jediný zvuk. Žádný výkřik - můj výkřik. Polilo mě horko. Pohnula jsem nohou, abych šla dál, ale nalevo ode mě praskla další větev. Okamžitě jsem tam střelila očima, které jsem měla široce rozevřené. Třásla jsem se a bála se toho, co bych tam mohla vidět, ale nebylo tam nic. Srdce mi tlouklo tak, až to bolelo. Kolena se mi roztřásla, nebyla jsem si jistá, zda budu schopná pokračovat, ale nohy mě naštěstí nesly dál.
Znovu praskla větev, ale tentokrát blízko u mě. Věděla jsem, že nejsem sama.

„Je tam,” vyhrkla jsem potichu, že jsem se skoro ani neslyšela, ale nedopověděla. Jazyk se mi lepila patro, v ústech jsem měla vyschlo a v krku mě ostře pálilo. Na les padlo ticho, zlovolné ticho. Krev mi šuměla ve spáncích a já neslyšela nic kromě ní a tlukotu srdce, který se zdál příliš hlasitým. Nečekala jsem už na nic. Poručila jsem roztřeseným nohám, aby se rozpohybovaly a já běžela.

Běž, utíkej! Pobízela jsem své znavené tělo a ono mě vytrvale neslo dál. Svaly se mi bolestně napínaly, už dlouho jsem neběhala. Plíce mě pálily pod nápory ostrého a chladného nočního vzduchu. Kyslík jsem přijímala s bezmocným lapáním, i když mi způsoboval bolest. Zdálo se mi, jako by mi někdo do plic zabodával ostré nože. Stále hlouběji a hlouběji a já už neměla nejmenší naději, že se někdy nadechnu.

Křečovitě jsem si svírala bok, ve kterém mě silně píchalo, jako bych snad mohla tím dotekem zmírnit to zatracené bodání. Větvě mě šlehaly do obličeje. Nemohla jsem se zastavit i kdybych chtěla, jelikož jsem ze sebou cítila něčí přítomnost. Po páteři se mi hnalo nepříjemné mrazení a tichým lesem se ozývalo to děsivé krákorání.

Po nějaké době jsem vyběhla z lesa a objevila se na hřbitově. Paráda, pomyslela jsem si útrpně, z jedné hrůzy se dostanu a do druhé spadnu! Nebylo snad nic děsivějšího než procházka po hřbitově v hluboké noci.

Zírala jsem na opačnou stranu hřbitova a snažila se najít východ a v té chvíli jsem si toho všimla. Nějaké postavy nedaleko ode mě. Ochromila mě hrůza. Ustoupila jsem o krok zpět a ona se pohnula směrem ke mně. V ten okamžik jsem věděla, že nemám šanci, mé tělo už bylo příliš vyčerpané, takže jsem o útěku nemohla ani uvažovat.

„Prosím,” kníkla jsem, ale nezastavil se, stále pokračoval směrem ke mně. Pomalu jsem ustupovala a v tu chvíli uklouzla. Ještě před tím, než jsem se ocitla na zemi a upadla do bezvědomí jsem měla pocit, že vidím ty černé a hluboké oči, že jsem zaslechla známý hlas. Jeho hlas.

„Eneys…” A pak mě pohltila tma.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stačí uvěřit - 5. kapitola: