OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Spřízněné duše: Záchrana před půlnocí - 2. kapitola

08.05.2013 (10:00) • alanisealicecullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 934×

Pevně jsem se chytla hřívy a pobídla ji do kroku. Naděje se pomalu rozešla a já zavřela oči a vnímala teplo, houpání a napínání svalů jejího těla. Měla jsem pocit, jako bych s ní splynula.

„No, tak předveď nám, co ve vás je,“ povzbuzovali mě rodiče z druhého konce ohrady.

Otevřela jsem oči a dala Naději volnost. Plynule přešla do cvalu. Ostrý vítr mě řezal do tváří a obě jsme cítily tu radost z rychlého běhu, který připomínal let. Ty pozitivní pocity ze mě unikly pomocí bezstarostného smíchu. Všechna bolest nahromaděná posledními dny odplula pryč. Teda aspoň po kousíčkách.

Zabrzdily jsme u rodičů, seskočila jsem a z vděčnosti je objala. Moje radost naplnila i je. Konečně začaly pravé Vánoce. Naděje si nás nevšímala a snažila se pod sněhem najít nějakou trávu.

„Děkuji. Strašně moc.“

„Hm, asi to bude pěkná kyselina,“ prohlásil taťka, sledujíc Naději. A zase smích. A jedno nesouhlasné frknutí.

***

Dokončila jsem poslední tahy a moje klisnička byla suchá.

„Tak co, chutná?“ Následné strknutí jsem považovala za souhlas. Schovala jsem svou tvář do její hřívy a vdechovala její vůni. Zbloudilá myšlenka, že by tu měl být Miloš nebo Linda, mi vehnala ty slané perličky do očí. Naděje popošla, čímž mi dala najevo, ať se netrápím. Teda myslím.

„Dobře, dobře. Mír. Jsi protivnější než ty dva dohromady. Na,“ prohlásila jsem a setřela slzy. Na mě věnovala pohled, který odmítal mé prohlášení. Zadívala jsem se jí do očí a opět jsem tam viděla pochopení a inteligenci. Z domu se ozvalo zavolání na večeři.

„Tak dobrou noc. A doufám, že se ti u nás líbí.“ Naposledy jsem ji pohladila a poplácala.

U večeře jsem mluvila jen já a jen o Na. Rodiče se smáli mé zdrobnělině pro Naději, ale vymluvit mi ji nedokázali. Mamka nakonec usoudila, že zítřejší dárky pro mě nejsou vůbec potřeba. Taky jsem vyžebrala povolení na štědrovečerní projížďku, ale máma byla proti, prý nebude každý vědět, kam dřív skočit, ale nakonec roztála jako sníh, který dnes napadal.

Do postele jsem se dostala až ve dvě ráno. Po večeři jsem zasedla k telce, kde pouštěli filmy a pohádky typické pro tuhle roční dobu. Ačkoliv jsem spala od poloviny filmu, jakmile jsem padla do postele, spánek přešel. Agent 007 byl proti mně úplný žabař, když jsem se blížila do stáje k Na. Tam jsem si sedla na slámu a povídala. Na byla dobrá posluchačka. Celou dobu měla postoj, jako by mi rozuměla a chápala mě.

Už od rána všude panoval zmatek. Takže jedinou pořádnou a klidnou snídani měla Na. Což prožívala s určitou dávkou škodolibosti. Pak jsem ji vyčistila a vyčistila stání. Naštěstí jsem byla zvyklá z ranče. A náležitě se s ní pomazlila. Byla totiž žárlivka.

Pak jsem musela pomáhat mamce s posledními prácemi, aby bylo vše večer dokonalé. Na pořadí imaginárního seznamu byl další položkou stromek. Tam proběhla menší hádka. Já jsem chtěla stříbrno–fialové provedení. Bylo by to originální, ale ani jeden z rodičů nesouhlasil. A každý navrhl jiné řešení, Ale vyhrála mamka, protože vyhrožovala, že odejde do ložnice. Moc dobře ví, že nesnášíme, když brečí. Takže jsme měli červeno–zlatý stromeček. Příští rok vyhraji já. Tím tátova spolupráce na stromku skončila a krmil se cukrovím. Když jsme podotkly, že neuvidí zlatý prase, řekl, že jedno dnes ráno už viděl. Na to jsem mu odsekla jako obhájkyně Na, že jestli bude takhle žrát, tak hodí šavli, jakmile bude posílat letošního Karla do rybího nebe. Na to scvakl zuby a začal si luštit.

Když mě ta mučitelka, která si říká maminka, konečně pustila, byla jsem tak natěšená, že jsem zapomněla bundu a málem spadla na zledovatělé půdě. Nakonec jsem se do cíle dostala a začala vše připravovat, abych si mohla s Na užít naši první vyjížďku. Na byla stejně neklidná jako já. Asi to ode mě chytla.

***

Se vší slávou jsem se vyšvihla do sedla a pobídla svou kobylku, která už byla netrpělivá, protože jsme musely vyslechnout dlouhou přednášku od mamky. Jemně jsem ji nasměrovala směrem do lesa, kde vedla bezpečná lesní stezka, což vlastně bylo teď v zimě nejlepší řešení.

Pod námi křupal sníh a já si užíval pohled na zasněženou krajinu. Připadala jsem si, jako kdybych byla v nějakém kýčovitém těžítku, které mají tak v oblibě v USA. Stromy před námi prořídly a my vjely na mýtinu. Jakmile jsme za sebou nechaly les, neodolala jsem pokušení. S citem jsem zaryla paty bot do jejích boků. Moji pobídku pochopila a hned zrychlila do trysku. Přitiskla jsem se k její šíji a pevně se držela za hřívu. Nechala jsem ji vedení,

Páni!

Rychlejšího koně jsem v životě neviděla, a to jsem jich už viděla hodně. Měla jsem pocit, že jen světlo je rychlejší než my. Pod sebou jsem cítila tu hru jejich svalů. Pevně jsem sevřela stehna, abych se vůbec udržela. Z jejího těla vyzařovalo tolik energie a radosti z té jízdy, která se převtělila do mě, a já se v euforii rozesmála na celý les. Krajina se kolem nás míhala a od kopyt odlétávaly kousky sněhu. Najednou se před námi objevil stín, který se rychle přibližoval.

Napínala jsem oči, a pak mě polil studený pot. Rychle jsem pustila hřívu a přitáhla otěže. Bylo to natěsno. Na se vylekala a ona začala trojčit. Bohužel ani koně dvou jezdců, do kterých jsem málem naletěla, na tom nebyli o moc líp. A tak jsme se snažili každý uklidnit svého koně. Naštěstí byli i oni dost zkušení na to, aby to zvládli, a tak jsem si ulehčeně oddychla, když bylo po všem. Měla jsem docela slušně nahnáno, protože svého koně ještě moc neznám, ale zabral přívětivý tón a pár milých slov.

„Omlouvám se,“ vydechla jsem, když jsem popadla dech.

„A taky máš za co,“ osočil se na mě kluk a dál konejšil svého bělouše.

„Moje slova,“ přitakávala dívka. Podle podobnosti asi sestra. Oba byli rozčíleni až na nejvyšší míru. 

Autor: alanisealicecullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spřízněné duše: Záchrana před půlnocí - 2. kapitola: