OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slzy v očích - 2. kapitola

03.05.2011 (15:00) • martisek • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1172×

2. kapitola

Nezaujatě pozorovala, jak za okny padá déšť ve velkých kapkách a neužitečně přemýšlela nad tím, co bude dělat dnes odpoledne. Jelikož počasí nenasvědčovalo žádnou větší změnu, vypadalo to, že stráví dnešní den s knihou v ruce.

Její spolužáci se jí instinktivně stranili. Jako by věděli, co je zač. Jenže ono to nebylo jen tím. Sofia prostě nezapadala do představ jejích vrstevníků, nebyla jako obyčejné dívky. Byla prostě jiná – ta divná.

Za okny stále pršelo a šum ve třídě se najednou rozezvučel ještě hlasitěji. Bylo slyšet jakési zvláštní nadšení, a když Sofia natočila hlavu ke dveřím, aby se podívala, proč to tak je, uviděla ho stát nerozhodně na prahu a rozhlížet se kolem.

Byl to on, ten kluk ze včerejší noci, do kterého vrazila. Teď, na denním světle, vypadal nějak jinak. Jeho obličej byl tmavší, postava svalnatější a oči se vysmívaly do tváří všem jeho obdivovatelům.

Když Sofia zjistila, že je to jen on, zaměřila svoji pozornost zpátky na okno. Připadalo jí trapné, zabývat se obyčejným lidským chlapcem, který nejspíš ani nebyl ničím výjimečným od jejích spolužáků.

Ušklíbla se, když si uvědomila, že dnes je podrážděnější a kritičtější než kterýkoli jiný den.

Školní zvonek se hlasitě rozezvučel a poslal tak na svá místa i ty poslední opozdilce. Sofia znuděně odvrátila oči od okna ve chvíli, kdy do třídy vstoupil profesor. Malý mužíček připomínající kuželku si sedl za svůj stůl a něco vypisoval do poznámek.

Třída byla nezvykle tichá, a tak když se ozvalo sebejisté odkašlání, které má upozornit na něčí přítomnost, profesor povyskočil na židli. Jedna z dívek v přední lavici se zachichotala. Nebylo to vtipné, ale pokud jste na sebe potřebovali nějak upozornit, hodilo se to.

Její tváře zrůžověly, když se na ni ten nový kluk oslnivě usmál.

„Abys ji neozářil,“ pronesla tichým sarkastickým hlasem Sofia. K její smůle to ale bylo dost hlasité, aby to slyšel i onen kluk. Jeho oči střelily k ní, a jakmile ji poznaly, lehce zajiskřily.

Přece se ho nebude bát, že? A tak, aby toho nebylo málo, se na něj zářivě usmála a mrkla. U někoho jako je Sofia to vypadalo dost komicky, ale… prostě si nedokázala pomoct.

Profesorova pozornost se zaměřila na onoho mladého muže a rentgenovýma očima si ho prohlédl – ostatně, dnes to dělali všichni.

Bylo jasně vidět, že není odsud. Jeho opálená kůže jasně ukazovala slunečný jih a moře, možná nějaké letovisko, ale nikdo si s tím nijak hlavu nelámal.

Tmavě hnědé oči ladily přesně k jeho vlasům a vysoká svalnatá postava byla tím, na co zdejší děvčata letěla jak vosy na med.

Fešák se představil jako Sebastian… Sebastian Holer. Měl rodiče a mladší sestru. Víc toho říct nemohl, protože ho učitel přerušil a poslal do lavice s tím, že musí probírat novou látku.

Štěstí nějakým malým zázrakem stálo při Sofii, takže jedno volné místo bylo hned v první řadě, vzdálené přes celou třídu od ní. Díky tomu měla celou hodinu dobrou náladu a chuť si pískat.

Při dalším zadrnčení zvonku se její spolužáci vyvalili ze třídy jako velká voda za doprovodu veselého hulákání. Sofia seděla na židli ještě chvíli, dokud si nebyla jistá prázdnou cestou. Pomalu si sbalila všechny svoje věci a vydala se na další hodinu.

Tělocvik přímo nesnášela. Bylo to něco, při čem se musela aktivně zapojovat a kde se na ni každý díval. Dnes tomu nebylo jinak. Jak by taky mohlo, že? Každý den v jejím životě byl nudný stereotyp, ze kterého ji dokázala vytrhnout maximálně tak smrt nějakého člověka.

S povzdechem vyhodila míč do vzduchu a odpálila ho daleko za síť. Nevšimla si, že ho někdo odrazil a ani toho, že letí jejím směrem. A pak už bylo pozdě jakkoli zareagovat.

Když otevřela oči, skláněla se nad ní učitelka. „Jste v pořádku?“ zeptala se. Sofia párkrát zamrkala a vydechla.

„Myslím, že ano,“ zamumlala. Jakmile se ale postavila na nohy, zjistila, že to s největší pravděpodobností nebude pravda.

Profesorka ji opatrně chytila za ruku a řekla dívkám, aby pokračovaly ve hře. Poté se otočila k Sofii a pomalým krokem jí pomohla se v bezpečí dostat až k lavičkám.

„Děkuju,“ zašeptala stále tichým hlasem a položila dlaň ke tváři.

Profesorka přikývla a něco si zamumlala, poté už hlasitěji řekla: „Možná byste dnes už neměla cvičit. Běžte se převléct.“ A i když ji tvář začínala pěkně bolet, byla ráda, že se zbavila dalších minut v tělocvičně.

Převlékla se a tempem, které by ji mohl závidět kdejaký šnek, se vydala před budovu, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Potřebovala odsud vypadnout, potřebovala domů. Měla takový ten pocit, jako když vám hrudník svírá ocelová dlaň a vy pomalu ztrácíte možnost dalších nádechů, svobody.

Znovu se ušklíbla nad svými myšlenkami - obyčejně takhle patetická nebývala. Zjistila, že díky tomu míči nemůže tak nějak pořádně hýbat půlkou obličeje, a když si představila, jak asi bude zítra vypadat, zaúpěla.

I když ji všichni ignorovali a nikomu nestála za jediný pohled, neznamenalo to, že by si někdo nevšiml takové modřiny. Ještě jednou prohnala svými plícemi trochu čerstvého vzduchu a otočila se čelem ke dveřím.

A stejně jako včera v noci do někoho vrazila.

Chtěla se hystericky rozesmát, ale pohled do ustaraného obličeje Sebastiana ji to znemožnil. Díky němu bude mít na těle další modřinu – skvěle.

Zamračila se. Poté její oči sjely níž, než byl jeho obličej a uviděla jeho paže objímající její boky. Možná by si ten pocit i vychutnala, ale nějak to nešlo, když jí myslí probleskla vzpomínka na jeho obličej ve třídě.

„Začíná to být trochu nuda, že?“ poznamenal s lehkým úsměvem. Tentokrát ale nebyl výsměšný.

S tichým: „Pusť.“ se od něj odtáhla. Sebastian nespokojeně zamručel a stále ji probodával starostlivýma očima. Bylo to mírně znervózňující, ale podivně uklidňující.

„Co se ti stalo?“ ozval se jeho hlas a paže vystřelila k jejímu obličeji. Sofia trhla ramenem a už otvírala pusu, aby mu pověděla o příhodě v tělocvičně, když si uvědomila, že by ho to nejspíš ani nezajímalo.

„To je jedno.“ Mávla rukou a odtáhla se od něj ještě víc. „Už musím jít.“ Sebastian přikývl a ustoupil stranou, aby mohla projít.

Sofia se ještě chvilku před tím, než se dveře úplně zavřely, otočila, takže viděla jeho oči, které si ji starostlivě měřily. Trpí ten kluk snad poruchou rozdvojené osobnosti?

Se zatřepáním hlavy se pomalu vydala prázdnou chodbou na svoji další hodinu. Měla toho za celý den dost, ale pořád ještě zbývalo pár hodin.

Sedla si na lavičku před učebnou a nepřítomně klepala nohou o linoleum. Vydávalo to podivný čvachtavý zvuk, který ji dodával pocit bezpečí. Nebyla si jistá, čím to je, ale vždy vodu milovala. Znamenala pro ni pocit svobody, ale i jakési uzavřenosti – klidu a míru. Bylo to zvláštní a nikdy o tom nikomu neřekla.

K tomu, aby ji považovali za divnou, stačila radost z deště a všeho s ním spojeného. Tady – ve městě, kde se všechny dívky snažily ukrýt svoje nedostatky pod tlustou vrstvou make-upu, byl déšť prostě něco nežádaného.

Chvíli po ní přišly ke třídě dvě dívky. Musely stát jako předlohy pro nejnovější modely Barbie, protože jinak nebylo možné, že vypadaly tak, jak vypadaly.

Sofia protočila oči a skousla si ret, aby potlačila smích. Přestože dívky stály hned u dveří a dost nápadně pomlouvaly Sofii, ona si z nich nic nedělala. Už dávno se naučila ignorovat nepříjemné narážky na svůj vzhled a další věci.

Když se po pár minutách vedle nich objevil i ten Casanova Sebastian s divným příjmením, povzdechla si dost hlasitě. Další hodina s ním ji vážně dokázala nadchnout. Jak je možné, že máme tolik předmětů společně? pomyslela si. Jo, osud je někdy pěkná svině.

Sebastian se s dívkami začal o něčem bavit, ony mu odpovídaly hlasitým smíchem. A pak zazvonilo.

Přestávku strávila na svém místě, na stejně tvrdé a nepohodlné židličce jako obvykle. Chtěla být už doma, zalézt si do postele a dospat dnešní noc.

Ale když židlička vedle ní zavrzala, bylo jí jasné, že tohle bude ještě náročné. Střelila očima po svém novém sousedovi. Nebyla zvyklá, že vedle ní někdo sedí – nebo že se k ní někdo přibližuju blíž než na metr.

A to, že všechny její zvyklosti a stálosti ten nafoukanej kluk měnil, se jí vůbec nelíbilo. Opět zazvonilo a do třídy se nahrnula postarší profesorka s haldou papírů v náruči. Bylo jasné, že než výuka začne, chvíli to potrvá.

„Proč se tak straníš okolí?“ ozval se jeho hlas. Sofia přivřela oči, když ho uslyšela. Takhle zblízka zněl moc pěkně. Tak… Zatřepala hlavou a podívala se na něj.

„A proč bych neměla? Já o žádnou společnost nestojím.“ Sebastianovo obočí vyletělo vzhůru a zvedl jeden koutek. Věděl, že tohle na holky zabírá. Jenže to neznal Sofii, že.

Protočila oči a opřela se loktem o lavici. „Nechápu, proč se se mnou bavíš. Pokazí to tvoji image drsnýho borce,“ rýpla si. Potěšeně se zazubila, když Sebastian zatnul zuby.

„Možná bychom mohli začít od začátku –“ Ani ho to nenechala doříct a přerušila ho:

„Copak mě neposloucháš? Já o tebe a tvůj šarm vážně nestojím.“ Znovu jí věnoval arogantní úsměv a ruku pomalu položil na její nohu.

Nikdo nečekal její reakci, a jelikož už bylo všude ticho a většina studentů zaměřila svoji pozornost na učitelku, viděli, jak Sofiina ruka vyletěla rychle vzhůru a pleskla Sebastiana do tváře. Moc pěkně to mlasklo.

A tentokrát ztichlo úplně všechno. I padající špendlík by byl hlasitý.

A aby toho Sebastian neměl málo, profesorka ho s mrknutím na Sofii vyvolala k tabuli. A dnešní den byl o něco lepší.

Když opouštěla školní areál s úsměvem na rtech, přemýšlela, co bude dělat doma. A přesto že ji čekala cesta domů v dešti, byla spokojená. Dnešní den byl jeden z těch horších, ale bylo jí jasné, že může být i hůř.

A když ji po zádech přeběhl mráz, který neměl se zimou nic společného, věděla už jistě, že bude hůř.

Zhluboka se nadechla a pokusila se soustředit. Tentokrát to bylo malé dítě o pár ulic dál.

V očích ji štípaly slzy, protože tohle nesnášela úplně ze všeho. Sevřela ruce do pěstí a změnila směr cesty. Domů se s největší pravděpodobností dostane později, než plánovala.

< ≡ >

Autor: martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slzy v očích - 2. kapitola: