OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 1. kapitola

09.06.2012 (15:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1275×

1. k a p i t o l a

Chester

Stojím v našem obývacím pokoji a dívám se na upíra s fialovýma očima, který se obezřetně rozhlíží a pozoruje naši společnost, kam patří i lidé.

Šťastní, živí a netýraní.

Díky takovému zjištění mu svítí oči nadšením, ale jinak to na sobě nedává znát. Stále je tak podivně klidný a obezřetný.

Možná by mě to děsilo, kdybych si nebýval všímal těch pohledů, které hází po mně, protože … já mezi ty mírumilovné tvory na pohled a ani minulostí nepatřím. Ano, nejsem jako Dick, který snad v životě nezabil, přestože upírem je a není.

Od proměny byl jiný… Citlivý a nesobecký upír, který by se pro mou Maličkou obětoval, zatímco já byl ten špatný, který jí podle všeho škodil.

Mám toho nového upíra plné zuby… Ovšem uvědomuji si, že si za to vlastně mohu sám. A o to více jsem naštvaný. Nechávám zbývající domluvy na samotném Cristoballovi. Já už jsem toho řekl dost, tak ať si své zařídí. Ostatně… Je to jeho věc, nikoliv moje.

V obývacím pokoji sedí všichni, mimo Dextera, Diany a Angely, která nejspíš ještě stále podřimuje v knihovně, která se stala jejím pokojem.

Desire se tiskne k Dickovi. Objímá ho kolem krku a nejistě očima sjíždí k upírovi v černé džínové bundě.

Dick se usmívá a se zájmem k němu pohlíží. Je celkem klidný, až na to, že každou chvíli slétne očima ke dveřím mé ložnice, jako by čekal, kdy z nich vyjde moje žena…

Cristoball se tulí se svou Vinnie, která se mazlí se psem.

To zvíře mě rozčiluje, ale zjistil jsem, že se tím dobře udržuje upír v obezřetnosti a já si tím cvičím klid. Proto ho mám docela rád a nechávám ho tu.

Moje sestra Mia, která má napnuté uši, protože poslouchá každé zabrečení dvojčat a Balta, se tiskne k Mikeovi.

Ten nedává svou upjatost nijak moc najevo, ale vím, že má za sedačkou schovaný samostříl, kdyby se něco dělo… Kdyby se nám přece jen náš Člověk utrhl ze řetězu, i když si myslím, že u něj to nehrozí.

„Tak Angela…“ zamumlá přemýšlivě Člověk a mně dojde, jak k ní to andělské jméno jde… Je to stejně ironické, jako kdyby se tak jmenovala moje Šťastná krev, která je na povrchu ďábelská a divoká…

Jako bych to tím přivolal.

Moje maličká vpadne do domu jako velká voda.

Poklesne mi čelist, protože je za prvé celá od krve a za další rozohněná, znechucená a téměř děsuplná!

„Di!“ vyhrkne horlivě Dick a oči se mu rozšíří.

Diana trhne hlavou, až jí černé vlasy rozevlají kolem tváře a zaškaredí se. Obličej protne jí typický cynismus. Téměř běsnivě se zadívá na Člověka a vycení špičáky, zatímco běsnivě vrčí. Šlehne nás tak silnou dávkou feromonů, že i já poklesnu v kolenou. „Sakra, co to je? Veřejný linčování, protože jsem šla mučit, vraždit a týrat ty, který tak moc cítí bolest?" rozchechtá se divoce a olízne si krev ze rtů.

„Ježíši Kriste!“ Desire bezmocně vykvikne a složí se Dickovi do náruče, zatímco ten nový upír zalapá po dechu.

„Tak kdo bude na řadě teďka?!“ zavrčí a vycení špičáky, zatímco jí z očí bodá ostrý sarkasmus. „Budeme si hrát na lovce… Kdo bude kořist a chcípne?!“

Pohled na upírskou Dianu mě přibije k zemi. Když se konečně oklepu z jejích feromonů, drapnu toho debila Dextera pod krkem a probodnu ho vzteklým pohledem. Doteď jsem si ho ani nevšiml, protože se chtěl tajně proplížit do pokoje, ale teď má smůlu. Věděl jsem, že byla s ním! „Co to má znamenat?!" zavrčím mu do obličeje, až na mě vyvalí pichlavé oči.

Dex se samozřejmě jako vždy vzmůže akorát na nějaké koktání.

Nakonec s ním zlostně smýknu o zem a pak chytím Di za paži. „Jdeme…" syknu a chci ji odvést do ložnice. Lepší chvíli a způsob návratu si vážně nemohli vybrat! K vzteku mě znovu šlehne dávkou feromonů, až zavrčím a s prskáním se mi vytrhne.

„Dicku, potřebuju pomoct! Potřebuju někoho hodit do nemocnice!“ Udělá na něj upíří obličej a vjede si prsty do dlouhých, jedem živených vlasů.

„Ty je nejdřív mučíš a pak je odnášíš do nemocnice?" Pozvedne Člověk chladně obočí.

„Nemučila! Myslel jsem, že jdeme na lov, ale když na to přišlo, tak se se mnou poprala a zabránila mi se najíst!" prskne nerudně Dex a schová se za Miu.

„Drž hubu, sakra!" vyjede Di po Dexovi a se zamračením se po něm ožene.

„Řekl jsem, že jdeme!" zavrčím, když se znovu vyhrabu na nohy a aby mě nemohla znovu uzemnit svou vůní, předeženu ji tou svou. Ovšem ve vzteku to neodhadnu a místo toho, abych dostal na kolena jen ji, srazím tím všechny. Nevšímám si toho a hodím si Di do náručí, abych ji odnesl do ložnice.

*** *** ***

Sedím v křesle a dívám se na svou omámenou maličkou. Když se probere, žaludek se jí stáhne strachem a nervozitou. Snaží se poklidně nadechnout a já jí v tom pomůžu klidnými feromony. „Nemusíš se bát..." řeknu tiše a pohled mi znovu padne na prstýnek, co mám na levém ukazováčku. Cítím to napětí, ten její strach, který je v tuhle chvíli téměř hmatatelný, a je mi z toho čím dál hůř.

„Já … nikoho … nezabila,“ dostane ze sebe a ten strach jí ostře projede až do hrudi. Zalapá po dechu a zatváří se, jako bych se na ni měl každou chvíli vrhnout.

„Já ti věřím..." řeknu klidně a myslím to vážně. Věřím jí, to jen ona se bojí opaku. Moje výchova se v ní otiskla natolik, že jí svým vzhledem chladného a divokého Nad-upíra uvádím do bezbřehého stavu hrůzy a to … mě moc mrzí. Chtěl bych být jejím manželem, kterého by milovala a nikoliv se ho bála.

„Porvala… Porvala jsem se kvůli tomu s Dexem. Chtěla jsem zabíjet, ale… nedokázala jsem to. Už nemůžu a nechci.“

„A to tě tak trápí?" zamumlám a zvednu k ní překvapeně oči. Myslel jsem, že se spíš bojí, že budu dělat scény, nikoliv, že jí bude tak moc vadit, že nedokáže týrat a zabíjet. Vždy bývala soucitná…

Di se na posteli zamračí a tvář jí protne bezbřehá ironie. Klackovsky protočí oči a odfrkne: „Sakra, ty to nevidíš? Seš Nad-upír a co jsem já? Nejsem ani člověk, ani upír. Děsný!“ Ruce si dá křížem a opře se o pelest, zatímco se stále mračí. Vypadá jako malá rozmazlená holčička, která toužila být něčím víc a teď sama neví, kam patří. Ale nutně chce být vším, ať už je to cokoliv! Ta její dětská naivita ji neopustila.

Tu jsem z ní nevymlátil…

„Díky našemu poutu už nedokážu bejt upírem. Nedokážu se ubránit!"

Tak tohle ji trápí… Dojde mi a jsem rád, že se mi podařilo správně rozluštit její emoce i myšlenky. Nevadí jí, že nemůže zabíjet a ubližovat, ale že se neochrání… Ten její obdivuhodný pud sebezáchovy. „Možná právě proto jsem upírem... Aby ty ses bránit nemusela a já tě mohl ochránit tak, aby ti už nikdy nikdo neublížil," řeknu pevně. Zvláštní, jak ten obřad odhadl naše slabiny. Ne, že bych byl rád, když je slabá, ale… mám rád její bezbrannost a nevinnost. Nechci ji jako vražednou bestii, chci ji jako svou soucitnou maličkou. Já sám rád budu katem, hlavně, když ona bude moje. Bude na mně viset, bude mi podléhat… Už to však není ten upíří cit, chci, aby se mnou byla šťastná, aby na mně byla závislá a nikdy mě neopustila, protože ji potřebuju!

„Myslíš, že ten obřad má vážně nějaký vyšší cíle? Víš, jako že přesně vystihnul naše slabiny a to, jak chceme žít… Že já k tobě chci vzhlížet, proto ty seš Nad-upír a máš tak sílu se o svou rodinu postarat. A já jsem soucitná a bez síly, abych tě držela při zemi?“ hlesne, jako by mi četla myšlenky. Tváří se přemýšlivě a zatímco očima těká po rudých skvrnách naší ložnice, houpe nohou a tiše si brouká tu melodii, kterou ji dříve uspávala její matka… „Asi nám to bude prospěšný, no…“ Zkřiví rty do šklebu.

Tupě přikývnu. „Ano, mělo by nám to pomoct… Sám jsem byl vždycky spíše upírem a ty člověkem. Je to jako na začátku…“ Tělem se mi rozlije podivná slast. Jako na začátku, jako když byla moje maličká, moje kořist! Tohle Nad-upíří tělo tíhne k té upíří stránce více, ale kupodivu mě to až tolik neděsí. Ulevuje mi, že na všechno pohlížím z té rodinné stránky a myslím především na naši společnou budoucnost. Mám v hlavě jen ji a děti. „Ten obřad nám oběma ukázal, kam vlastně patříme. Kam vůbec patřit, abychom se … prostě doplňovali. Jen to prostě není takové, že já bych byl bezcitný upír,“ odmlčím se a příjemně si uvědomuju tu lásku, která mi koluje v žilách. Naplňuje mě. „A ty rozhodně nejsi nevinná oběť,“ ušklíbnu se na ni, až jí to v očích vykouzlí ty ohnivé plamínky. „Máš feromony a já mám zas city. Vlastně dokonale vymyšlené…“ brouknu a zadívám se do postýlek, kde se převalují naše děti a poklidně oddechují. Cítím, že ji strach pomalu přechází. Usměju se na ni a ona se nejistě ušklíbne.

„Jo, dokonalý, no. Jenom nevzali v potaz mou pitomou povahu. Možná ti měli dát ještě něco, čím bys uklidňoval ty moje výbuchy a unáhlený výmysly, kterýma nám život jenom zhoršuju… Jinak to už asi chápu. Ty seš Nad-upír jenom pro ostatní, pro mě budeš furt můj egoistickej a sebestřednej Chester, kterej mě bude milovat, zachraňovat a srát. Takže tě zase můžu zlobit, dělat vylomeniny, tulit se s Dickem a ty mi stejně neublížíš,“ zazubí se, ale ty šedé duhovky tápou v nejistotě, když ke mně pohlíží.

„Tak nějak,“ usměju se a zatnu drápy do opěradel křesla. Podělal jsem to a pořád se mi to vrací jako bumerang. „Neublížím ti. Já jsem prostě stále takový, jakého mne znáš. A ani to nechci měnit, to mi věř. Jen jsem teď trochu víc upíří a ty dvě poloviny se mi míchají do sebe a já… potřebuji trochu času, abych je dokázal oddělit.“

„Mocný úplňkový duchové asi počítali s tím, že ti pomůžu to překonat..." ušklíbne se mrzutě. „Ale to mě neznaj. Při minimálním nebezpečí vezmu do zaječích a nechám to všechno jako vždycky na tobě, sakra." Lítostivě si povzdychne. „Máš to se mnou setsakra těžký. Ani se nebudu divit, až mi jednou sbalíš batůžek a vyprovodíš mě na hřbitov,“ odfrkne ironicky a protáhne své drobné tělo.

„Nemůžu se ti divit potom, co sis se mnou prožila, ale... já tě potřebuju, Di," zadívám se na ni a snažím se jí ukázat ten cit, který skrývám uvnitř svého těla. Mám tu lásku hluboko v sobě, i pod kůží. Cítím, jak mě celého prostupuje. Já bych bez své maličké už nedokázal žít. Jsem k ní téměř přikovaný a každá chvíle bez ní mi útrpně svírá hruď a já se cítím nešťastný. „Ten pocit, že jsem na všechno sám, není zrovna z těch lidských můj oblíbený," pokusím se o úsměv. Nemohu se na ni spolehnout… Nevím, zda je to tím, že je stále dětinská – přímo nedospělá nebo tím, že jsem ji vychovával jako obyčejnou kořist, či jí vzal právo na normální život. Moc dlouho spoléhala jen sama na sebe a teď mě možná už nikdy nepřijme tak, jak bych chtěl.

„Na všechno nejseš sám... Jediný, na co seš sám, jsem já..." ušklíbne se a vjede si prsty do vlasů. „Dick by ti svou pomoct nabídl, ale počítám, že bys asi nechtěl," uchechtne se a blýskne očima. „S ostatním ti pomůžu... Zkusím si roli hodný ženušky a pokusím se potlačit ty svoje psychopatický záchvaty... Možná by se mi hodil nějakej psycholog," zazubí se plna ironie a zatváří se jako by o tom vážně přemýšlela.

„Toho bychom tu potřebovali všichni,“ poušklíbnu se a pozdržím ochvění. Zkouším se dostat z té podivné skleslosti, do které jsem se díky této rozmluvě dostal, ale nejde to. Ani pohledy na ni a na děti mi nepomáhají zlepšit si náladu. Připadám si, jako bych klesal ke dnu. Nikdy jsem netrpěl náhlými depresemi… Ale také jsem nikdy tolik neselhával. Dokud jsem nepotkal Di, připadal jsem si dokonalý. Chyby jsem na sobě začal vidět až s tím, jak moc se mnou ona trpí.

„Ty vážně lituješ tý svatby, sakra?“

Němě zavrtím hlavou.

„Já taky ne… Jsem ráda, že jsem s tebou. Víš, že tě moc zbožňuju…“ Křivě se usměje a zvedne se z postele jedním malým skokem. Pár drobnými kroky překoná tu mezeru mezi námi a posadí se mi do klína.

Jako bych se teprve s ní cítil celý.

Zadumaně se mi zadívá do očí a zatímco mi prsty jedné ruky vjede do vlasů, až přivřu oči, tak druhou dlaní mě pohladí po jizvě, kterou mám od svatby.

Dlouze zanaříkám a útrpně zakloním hlavu, jak se ta láska v mém těle ještě zintenzivní natolik, že to až bolí a já se k ní přitisknu jako štěně, které touží po pohlazení.

„Sakra, pěkný vyznání,“ zachraptí pobaveně a skousne mi spodní ret. „Mrzí mě, že jsem takový zlobidlo…“ Otře se mi o nos. Kouká se na mě téměř nevinně a prosebně, jako bych dokázal jí neodpustit, co si zamane. Má mě v hrsti, ale bohužel pro mě si to neuvědomuje, jinak by se mě přestala bát.

Lehce ji políbím na rty a tak, jak mi sedí obkročmo na klíně, ji k sobě ještě více přitisknu. Položím si hlavu na její rameno, abych se na obličeji nechal lechtat jejími vlasy a vdechoval její vůni. Divná skleslost mě sice neopouští, ale takhle mi je v tu chvíli dobře. Chytím ji za ruku, abych se s ní propletl prsty a palcem jí hladil po dlani. „Vážně jsem byl na tebe posledně v posteli tak... zlý?" Podívám se jí do tváře, která se provokativně, plna ironie, šklebí. Ta Dickova poznámka o moc náruživém sexu mi pořád zůstává v hlavě.

Zamyšleně zavrtí hlavou. „No, nebyls zlej. Jenom takovej tyranskej, upíří a divočejší,“ uchechtne se a skousne si spodní ret. „Ale já to brala. Já jsem se nebála, fakt. Jenom… prostě ta lekce, kterou jsi mi dal… Když ses vrátil po třech dnech od Nicka, byla asi na mě moc drsná. Asi mě to nějak změnilo a vyděsí mě každá maličkost. Jsem srab, jak ten Dex, sakra…“ Prohrábne si dlouhé černé vlasy a pohodí hlavou, jako by ji ta poslední věta mučila. „Kdybych to nezažila, tak by mi to nejspíš ani nepřišlo. Ještě bych se divila, že je to milování na tebe až moc něžný. Tys byl v posteli dycky velký zvíře,“ zasní se a protáhne se mi v náručí tak provokativně, až ji sjedu lačným pohledem.

Drsná lekce, na kterou se nezapomíná. Tohle mi zrovna náladu nezlepší. Myšlenky se mi zase dostanou k době, kterou mi už dneska připoměl ten blbeček upír. Tisknu její úzký pas a nejraději bych si ji přitiskl ke klínu silně a pozoroval, jak se v ní probouzí touha. Sex, krev a mučení. Tři věci, které mě dělají upírem… A které mě teď zajímají více, díky tomu, že jsem Nad-upír.

„To se mi děsně líbilo,“ zavrčí zvráceně a znovu se ke mně nakloní. Skousne mi něžně ret a přitom se mi šedýma bojovnýma očima dívá do těch mých.

„Hm..." protáhnu nenadšeně. Svraštím čelo. „Nemůžeš pořád doplácet na moje myšlenkové zkraty... Vážně jsem jako Oskar.... a zasloužil bych si to samé, co on..." Zavrtím nešťastně hlavou a dívám se kamsi před sebe, jako bych spíš mluvil sám se sebou než s ní, a přemýšlel, jak vyřešit neřešitelné.

„To je blbost, sakra! Jenom děláš chyby, jako každej. A protože máš větší moc a seš víc upíří, tak děláš trochu větší chyby, no, to je toho!“ Roztáhne ruce, jako by se vůbec nic nedělo.

Jenže ono se děje! Ubližuju jí, zas a přitom nevědomě, jako kdysi.

„Ale jinak žádnej extrém," zabručí a protáhne se. Přitiskne mi vlahé rty na čelo.

Užívám si ten prostý dotek. Tak moc, což bych vlastně vůbec cítit neměl a o to víc mě těší, že to vnímám… že po ní přesto moc chci tyhle vděčné něžnosti.

„Nelituj se furt. Kdybych si myslela, že seš jako on, už dávno bys poletoval kolem, jo! Jenže ty seš jinej, víš? Kdyby nebyl, neměl bys výčitky. Ale ty se jima trápíš natolik, až seš nešťastnej… Proč se tejrat kvůli jedný ironický holce?“ hlesne zamyšleně a probírá se mi ve vlasech.

Vážně se jí zadívám do očí a pak skloním hlavu, aby mi neviděla do obličeje. Je mi vážně podivně. Jak kdyby se na mě sesypaly všechny negativní lidské pocity a já se z toho nedokázal oklepat. Proto tady vykládám věci, které bych před ní snad nikdy neřekl. „Není mi dobře. Nevšímej si toho, co říkám..." Promnu si čelo. Do hajzlu, může mít upír depresi? Prolítne mi hlavou úplná absurdita, která se však v tuhle chvíli nezdá až tak nemožná.

„Sakra, napij se.“

Němě zavrtím hlavou. To je to poslední po čem bych toužil… Abych ji děsil lokáním své Šťastné krve.

„Sakra, napij se! Potřebuju tvůj jed…“ zakňučí nevrle a přitiskne mi rty na její krk.

Vdechnu její dívčí vůni, která mě okouzluje, i když na mě Di nepoužívá feromony.

„Fofr, jo? Si snad myslíš, že budu celej den čekat, než se nažvejkneš!“ zaprská ironicky a já jí špičáky protnu kůži.

Ta chuť, která se mi nahrne do úst, mě naprosto ohromí. Moje Šťastná krev je naprosto dokonalá. Okouzluje, probouzí ve mně emoce, dodává mi sílu. Tančí mi na jazyku v nejlepších chuťových variacích a opřádá mě. „Do hajzlu, tohle manželství mi dává zabrat. Doufám, že to příští bude lepší," popíchnu ji s úsměvem, když se od ní odtrhnu a cítím se jako znovuzrozený. Ta její šťastná krev vážně pomáhá na všechno. Neskutečně chutné antidepresivum.

„Sakra, co to říkáš?!“ Zúží oči a výhružně se mi zabodne drápem do místa, kde mám srdce. „To ti Dick neříkal, že tohle manželství je doživotní? Pokud budeš chtít rozvod, tak jeho součástí je, že ti probodnu srdce kůlem, miláčku," zazubí se na mě ďábelsky, jako by ji představa, že mě bude špikovat, líbila.

Svraštím obočí. „Ne, tuhle maličkost jste mi jaksi zapomněli říct," zašklebím se na ni. „Jsem doživotně odsouzen k milenkám," uchechtnu se, abych jí to trochu vrátil.

Di mi mírně zatne drápy do ramen a odtáhne se. „Jdu za Dickem!“ řekne temně a práskne dveřmi.

Vyjdu za ní a zadívám se na nového upíra s fialovýma očima, který stojí na chodbě a se zájmem ji pozoruje.

„Dvojčátko… Divoké dvojčátko,“ řekne poklidně a zvučně.

Moje maličká přede mnou zkrotne a vycení špičáky.

„Když sem vpadla, nestihl jsem si ji pořádně prohlédnout…“

„Zacku, ona nezabíjí. Di je … spíše člověk,“ poučuje ho s úsměvem náš blonďatý zachránce Dick. „Snažíme se vraždění a mučení vyvarovat, takže i když někteří z nás stále pijí lidskou krev, snaží se to dělat bezbolestně a oběti pokládat u nemocnice, kde jsou ošetření a tudíž nehrozí smrtelné nebezpečí.“

Upír s fialovýma očima přemýšlivě přikývne, aniž by dával najevo nějaké větší emoce.

Něčím… něčím mi připomíná Oskara. Snad tím temným klidem, přemýšlivostí a grácií, s jakou zakrývá cokoliv, co cítí.

„Už ti Cristoball ukázal Angelu?“ zajímám se a pohlédnu na Dicka, který laxně obejmul Di kolem boků. „Hele Romeo, bacha na ruce?" zašklebím se směrem k němu, zatímco se snažím zvládnout emoce, které to ve mně vyvolává. Na tohle je tenhle dům vážně dobrá škola. Nikdy mě nikdo nenechá moc dlouho v klidu. Na trénování sebeovládaní je to jak dělaný.

Di se provokativně zašklebí a náznakem se k Dickovi přitiskne ještě blíže a důvěrněji! Tetelí se v jeho náručí a ironicky se tiše směje, zatímco mně začínají rudnout oči a upír s fialovýma očima si mě prohlíží o to zatvrzeleji. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 1. kapitola: