OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá realita - 5. kapitola

22.12.2010 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1262×

5. KAPITOLA

Po tváři mi začaly stékat první slzy. Nijak jsem je nezadržovala, nechala jsem je téct. Zaslechla vrzání schodů. Někdo se blíží.

Vzhlédla jsem. Blížil se ke mně Mike.

„Proč?“ vzlykala jsem.

Mike se na mě krutě usmál: „Byla to pomsta.“

Nechápavě jsem na něj zírala. Stále jsem nevěděla, proč jsem to musela udělat. O jaké pomstě to mluví?

„Pojď, právě si pohřbila jediné, co tě tu drželo. Můžeme jít do tvého nového domova,“ vybídl mě.

Podívala jsem se na něho, a pak zpět na babičku. Pohladila jsem ji po vlasech a zvedla se. Mike se na mě znovu usmál. Naposledy jsem se ohlédla na babičku a vydala se vstříc svému osudu.

Došli jsme až k průchodu do druhého světa. Mike mě nemusel ovlivňovat, šla jsem dobrovolně. Měl pravdu, jediné, co mě tu mohlo držet, byla babička.

Vešli jsme do nového světa.

Mike se na mě otočil: „Opravdu tu chceš žít?“

Jak se mě na to může ptát? Zabila jsem kvůli tomu babičku.

„Ano,“ hlesla jsem. Mike se usmál a pokynul mi, abych šla. Bála jsem se, že znovu narazím do té neviditelné zdi.

Nejistě jsem šla, natáhla jsem ruku před sebe. Za mnou se ozval smích. Prošla jsem. Mike mi byl stále v patách. Tentokrát jsem se na něj otočila já. Stále se usmíval.

„Pojď, ukážu ti, kde budeš bydlet.“ Natáhl ke mně ruku. Nebránila jsem se. Vzala jsem ho za ruku a nechala se vést. Ohromilo mě, jak je ten svět úžasný a ty lidé, co jsme potkávali, všichni se zdáli, tak přátelští.

Zanedlouho jsme dorazili k domku. Byl malý, ale překrásný. Mike mi podal klíče. Nevěřícně jsem na něj zírala.

„To je můj dům?“ nevěřila jsem. Mike jen s úsměvem kývl.

„Můžu dál?“ zeptal se radostně. V tu chvíli jsem k němu necítila žádnou nenávist, ani odpor. Uvědomila jsem si, že i přes to, co mě donutil udělat, tak ho mám docela ráda. Cítila jsem k němu opravdu zvláštní vztah.

„Jasně, že můžeš,“ opětovala jsem mu úsměv.

Vstoupili jsme do domku. Zevnitř vypadal ještě lépe než zvenku. Domek byl moderně zařízený. Všechno k sobě přesně ladilo.

„Mohla bych tě poprosit, abys mi ukázal, kde je nějaký obchod nebo tak něco?“ zeptala jsem se.

Mike se usmál a kývl na souhlas, pak dodal: „Chceš teď hned?“

„Pokud by to šlo?“ usmála jsem se a vydala se k hlavním dveřím.

Tentokrát mě Mike nedržel za ruku, šli jsme vedle sebe. Nebyla jsem schopná slova, jak jsem obdivovala tu nádheru.

Lidé tady byli jiní, než v mém bývalém světě. Tady vypadali jinak a také se jinak chovali. Typovala jsem, že si na to chvilku budu muset zvykat.

„A co peníze? Jak se tu platí?“ vzpomněla jsem si.

„Platí se tu normálně, ale máme odlišné peníze. Pro začátek ti něco dám, ale pak si budeš muset vydělávat sama,“ odpověděl mi.

Konečně jsme došli k obchodu. Od mého domu to byl docela kus. Vešli jsme dovnitř. Mike mě musel se vším seznamovat, protože nic z toho, co tu nabízeli, jsem nikdy neviděla. Nic nebylo podobné tomu, co jsem jedla dříve.

Nakoupila jsem pár věcí na zkoušku a těšila se, až něco z toho ochutnám.

Mike s nikým nemluvil, věnoval mi plnou pozornost, ale já si ho nevšímala, když jsem si zrovna neprohlížela okolí, byla jsem přilepená očima na bytostech, co chodili kolem mě. Jedni měli špičaté uši, jiní zase byli o půlku menší než já.

Před mým domem jsme se s Mikem rozloučili a já si v klidu mohla prohlédnout svůj nový domov.

Jako první, co jsem udělala bylo, že jsem šla do kuchyně vyzkoušet něco z toho, co jsem nakoupila. Pozorně jsem pročítala návody, co k čemu patří a začala kuchtit. Trvalo mi docela dlouho, než jsem to dovařila a při pohledu z okna byla vidět jen černo černá tma.

Vyrušilo mě tiché zaklepání na dveře. Šla jsem otevřít.

„Ahoj, zapomněl jsem ti dát ty peníze.“ Díval se na mě Mike omluvně.

„To je v pohodě, zrovna jsem dovařila, nedáš si?“ pozvala jsem ho.

Posadili jsme se ke stolu. Mike vytáhl velké bankovky. Se zájmem jsem si je prohlížela. Vůbec nepřipomínaly koruny.

Podal mi balíček: „Tohle by ti mělo vydržet, než si najdeš práci.“

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu, ale všimla jsem si, že se tváří nějak divně. „Co se ti stalo?“

„Nepřišel jsem jenom kvůli těm penězům...“ začal. Se zájmem jsem si ho prohlížela a čekala na vysvětlení.

Mike stále mlčel. Povzbudivě jsem se na něho usmála.

S velkým nádechem spustil: „Týká se to tvé babičky.“