OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 6. Hněv

20.03.2012 (14:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1086×

Pomalu jsem se ze studené země zvedla. Kolena se mi klepala a srdce mi málem prorazilo díru v hrudním koši, jak zběsile bušilo. Stála jsem ve tmě na dešti, byla mi zima a chtělo se mi zvracet. Oči jsem upínala k místu, kde visela další oběť šílence s kapucí, ačkoliv jsem ji neviděla. Díkybohu, že jsem ji neviděla. Jediná věc, kterou jsem v té chvíli chtěla, bylo dostat se co nejdál od tohoto místa. Daleko od téhle školy - Utéct z hororu, kterým se můj život stal. Nohy mě neposlouchaly, zarostly do země. A navíc jsem se bála, abych se znovu neporoučela k zemi, kdybych se pokusila o jeden jediný krok.

Nad hlavou mi opět proletěl blesk a na setinu vteřiny ozářil okolí. Kromě jiného i krví zalitou brunetku. Nevědomky jsem vykřikla, ale za boha jsem nemohla utéct. Ale během toho kratičkého momentu světla jsem si všimla ještě něčeho jiného. Vlivem šoku, který jsem utrpěla (A který se tentokrát opravdu neobejde bez trvalých následků), mi trvalo dost dlouho, než jsem zpracovala všechny informace, které mi záblesk světla poskytl. Něco černého. Něco šišatého. Někdo v černé mikině krčící se za chatkou.

Krev v žilách se mi začala vařit. Bublala ve mně a nechtěla nic než pomstu. Zabít. Když toho prachanta hnusnýho zabiju, skončím tím s veškerým umíráním. Vyměním dva velmi cenné lidské životy za jeden naprosto bezcenný. Což je věc, kterou jsem si měla uvědomit mnohem, mnohem dřív. Nedala jsem na sobě znát, že jsem si ho všimla. Alespoň doufám, že jsem to nedala znát. Každopádně se neměl k odchodu, takže z mé strany rozhodně žádné nebezpečí neočekával. Dvěma kroky jsem se vrátila do chatky, popadla první věc, co mi přišla pod ruku. Byla to malá lopatička, s jakou se náš školník velmi často a velmi rád vrtal v hlíně a přesazoval kytičky. Mohla jsem sice pořídit lépe, ale taky hůře, když vezmu v úvahu celý regál plný rolí toaletního papíru.

Schovala jsem lopatku do rukávu, připravená vytáhnout ji rychlostí téměř světelnou. Připravená ublížit, připravená zabít. Dva čvachtavé kroky ven, znovu na déšť. Další blesk mě ubezpečil, že můj milý tajemný přítel stále neopustil své místo, a hrom mi zase pomohl zakrýt mé hlasité nervózní nadechnutí. Vlhký a chladný vzduch mi pročistil hlavu a já se tak mohla soustředit jen a pouze na svůj cíl.

Na kratičký moment se naše pohledy setkaly. Zaregistroval mě a musel také zaregistrovat jakési vražedné odhodlání v mých očích, protože se rychle otočil a dal se na útěk. Nebylo času na přemýšlení, bezmyšlenkovitě jsem ho následovala. Kmitala jsem nohama, co mi síly stačily, lopatka mi už v rukávu stihla rozedřít kůži na zápěstí.

Mířil do školy, k bočnímu vchodu. Chodby jsou tam mnohem rozvětvenější, část jich vede do hlavní budovy, část k ložnicím a část ke skladům, prádelnám a kuchyni, kde by se mi mohl bez problému ztratit. Nemohla jsem dovolit nechat ho zaběhnout tak daleko. Přidala jsem do běhu, ale on taky. Postupně se mi vzdaloval, byl rychlejší než já. To není žádné překvapení, většina lidí byla rychlejší než já. Začala jsem litovat, že jsem nikdy nedělala žádný sport, protože v tu chvíli by se mi lepší kondička vážně hodila.

Několik metrů před školou mu podklouzla noha na mokré trávě a málem spadl. Sice se mu podařilo pád na poslední chvíli vyrovnat, ale i zavrávorání mi poskytlo vzácných pár vteřin k dobru. Vzdálenost mezi námi se poměrně zkrátila a ve mně vysvitla další špetka naděje, která mi vehnala netušenou sílu do nohou. Běžela jsem tempem, které by mi za běžných podmínek určitě způsobilo srdeční zástavu. Běžela jsem doslova o život. O můj, ale především o život dalších dvou dívek, které jsem mohla zachránit. Každý další krok, každé píchnutí v boku, každý náznak křeče v lýtku jsem vzpomínala na ty, kterým jsem nepomohla, když jsem měla tu možnost, a na ty, kterým můžu pomoct teď. Do toho, Dylan. Jestli to někdo může zastavit, jsi to ty. Zastav to!

S náskokem pouhých několika málo metrů doběhl k bočnímu vchodu a vrazil dovnitř. Tak trochu jsem doufala, že bude zamčeno, ale ta racionální část mého mozku namítala, že někdo jako on by si nedovolil takovou hloupou chybu, jakou je neuvolnění únikové cesty. Zase je za sebou přibouchl, čímž opět získal náskok, který předtím ztratil svým vrávoráním. Vběhla jsem akorát včas, abych viděla jeho patu zahýbající za roh. Ačkoliv jsem už dávno překonala své maximum, ještě jsem zvýšila tempo. Dostanu tě, hajzle. Chtěla jsem mu prohnat ostrou hranu lopatky krkem, chtěla jsem mít jeho krev na svých rukou. Utíkal dál a dál, ale bylo vidět, že mu docházejí síly. Jeho náskok se pomalu ale jistě zmenšoval, zatímco mě hnal adrenalin ještě rychleji než předtím.

Když jsme se konečně vymotali ze spleti chodeb a chodbiček a doběhli do hlavní chodby, měla jsem ho skoro na dosah. Protáhla jsem krok a skočila. Vlastní vahou jsem ho strhla k zemi, se svou ubohou zbraní připravenou k zabití. Ale jemu se povedlo kopnout mě do ruky. V zápěstí mi něco křuplo a zelená lopatka na přesazování kytek mi vyletěla obloukem z ruky. Zařvala jsem z části bolestí a z části vztekem. Kopnul mě znovu, tentokrát do kolene, ve kterém mi taky křuplo, a pak se úctyhodnou rychlostí zvedl a odběhl mi z dohledu.

Koleno i zápěstí mi pulzovaly bolestí, pravou ruku jsem měla pořezanou od ostré hrany mé vražedné zbraně a plíce jsem si mohla vyplivnout. Po všech čtyřech (Respektive jen po pravém koleni a levé ruce) jsem se doplazila ke zdi a použila ji jako podpěru, abych se vyškrábala do stoje. Nemohla jsem pořádně došlápnout, moje poslední šance právě umřela.

Minutu jsem jen tak stála, opřená o stěnu a zoufale si přála mít ještě jeden pokus. Nebo pistoli, potom bych se nemusela takhle štvát. Postupně mi, ale došlo pár dalších věcí. Jedna z prvních byla, že jsem promočená až na kost a jestli nedostanu zápal plic, čeká mě minimálně pěkně hnusná rýma. Ale potom mi docvakla další, mnohem závažnější věc. Stála jsem v chodbě, která vedla ložnicím. Klučičím ložnicím. A jelikož jsem já byla promočená na kost, on byl taky promočený na kost. A lidé, co jsou promočení na kost, po sobě obvykle zanechávají stopu. Mokrou stopu.

Přidržujíc se zdi a poskakujíc po jedné noze, vydala jsem se směrem, kterým odběhl. A skutečně, stopa tu byla. Ale s každým dalším metrem, který mému bolavému koleni připadal jako kilometr, se postupně vytrácela, až zmizela úplně. Napadl mě ještě poslední způsob, jak vraha dostat. A buď ho zabít, nebo ho předat do rukou, které už budou vědět, co s ním. Tímhle směrem už bylo jen pár pokojů, maximálně šest. Věděla jsem to, protože o několik metrů dál má pokoj i Tyler. Jediné, co jsem potřebovala, bylo dostat se dovnitř každého pokoje ještě dnes v noci a hledat hromádku černého mokrého oblečení. Sáhla jsem do kapsy, ale mobil tam nebyl. Ani mě to nepřekvapilo, není divu, že jsem ho během té šílené honičky ztratila. Nezbývalo mi tedy, než se k Tylerovu pokoji dokulhat sama a požádat ho o pomoc osobně.

Zabušila jsem na jeho dveře, ale neotvíral. Možná už spí, pomyslela jsem si a zabušila silněji. A ještě. A znovu. Konečně otevřel, mokrý od hlavy k patě a jen v trenýrkách.

Jen tak pro rekapitulaci si připomeňme, jaký se mu naskytl pohled. Vyděšená holka, vytřeštěné oči, udýchaná a promoklá. Zakrvácené a zablácené tenisky, zelená kolena, pořezané předloktí. Nemohla jsem se jeho reakci divit.

„Dylan, co se proboha děje?“ vyhrkl, chytil mě za ruku a vtáhl do pokoje. Bohužel za tu pořezanou ruku, která byla náhodou i tou rukou s nejspíš zlomeným zápěstím. Zařvala jsem bolestí. Teď si ještě budou všichni ve vedlejších ložnicích myslet, že tu provádíme nějaký zvrácený sexuální praktiky.

„Co se ti stalo, proč jsi mokrá?“ pokračoval Tyler v otázkách. Jenže já měla taky jednu otázku. A dost zásadní. Skoro jsem se styděla, že mě to vůbec napadlo, protože jestli nemůžu na sto procent věřit Tylerovi, tak komu? Ale nedalo mi to.

„Proč jsi mokrý ty?“ odpálila jsem místo odpovědi.

„Zrovna jsem se sprchoval.“ A zastyděla jsem se ještě víc. Dylan, přestaň být tak podezřívavá. Dokud máš lidi, na které se můžeš obrátit, važ si jich. „Ale ještě jsi mi neřekla, co se sakra stalo?“

S jeho pomocí jsem se dokulhala k posteli, spíš jsem na ni spadla, než abych si na ni sedla, a začala jsem ve zkratce své vyprávění. O Katy a všech, které ji následovaly. O šíleném vrahovi, který ve jménu božím zabíjí dívky na naší škole. A také o dnešním večeru. A o svém plánu, jak ho dostat. Když jsem skončila, Tyler měl tak vyvalené oči, že mu málem vypadly z důlků. Po několika dalších zbytečných minutách, ve kterých jsem se snažila obhájit svůj zdravý úsudek, psychickou vyrovnanost a spolehlivou paměť, jsem ho konečně přesvědčila o pravdivosti mých slov.

„Chápu to dobře? Ty teď chceš, abych obešel okolní pokoje, jestli nenarazím na šílence, co jen tak pobíhá po škole a vraždí na potkání?“ zeptal se udiveně, jako by vůbec nepochopil, co mu celou dobu říkám.

„Ano, přesně to chci. Ale musíš jít hned. Nebo to oblečení uschne a jsme nahraní. Černou mikinu s kapucí má každý kluk na téhle škole, dokud nebude mokrá, nemáme důkaz.“ Když to vypadalo, že se k odchodu nemá, popostrčila jsem ho zdravou rukou. „No tak, jdi už. Buď hrdina, zachraňuj životy.“

Konečně se zvedl, natáhl na sebe džíny a odešel, ačkoliv vypadal pořád extrémně zmateně a ne zrovna dvakrát důvěřivě. A já se zhroutila bezvládně na postel. Během několika vteřin jsem usnula vyčerpáním, jak psychickým tak fyzickým. Vzbudila jsem se až za hodně dlouhou dobu.

„Dylan? Dylan! Jsi vzhůru?“

„Dej pokoj, Lucy. Řekni učitelce, že jsem nemocná,“ odbyla jsem svou spolubydlící, která se mě pokoušela vzbudit. Přetočila jsem se na druhý bok, a v tom mi došlo, že něco není v pořádku. Rukou mi projela šílená bolest. Najednou jsem si na všechno vzpomněla. Na krev, na zimu a tmu, na bouřku a déšť. Na svůj půlnoční sprint přes celé školní pozemky, na kraťoučkou, ale bolestivou bitku na chodbě.

Otevřela jsem oči a neviděla nic než bílo. Obličej nade mnou měl sice velmi rozmazané obrysy, ale rozhodně nepatřil Lucy. Když o tom tak přemýšlím, nechápu, jak jsem si mohla myslet, že ten hlas byl její. Když se všechno kolem mě rozjasnilo a zaostřilo, rozeznala jsem tvář naší zdravotní sestry, postarší drobné paní s nejlaskavějším úsměvem na světě.

„Dobré ráno, Dylan. Spíš dobré odpoledne. To si piš, že to učitelce řeknu. Kromě té ruky a kolene jsi taky pořádně nachlazená. Kde ses, prosím tě, v noci courala? Když tě Tyler přivedl nebo spíš přinesl, měla jsi docela děsivou horečku. Divím se, že už jsi v pořádku. Teď chvilku počkej, donesu ti léky.“

Jen to sestra dořekla, už byla pryč. Snažila jsem se v novém a pro mě neznámém prostředí aklimatizovat. Hlava mi třeštila dvakrát tolik jako při té nejhorší kocovině.

Na nočním stolku vedle postele jsem měla ve váze nějaké květiny a pár kartiček s přáním rychlého uzdravení. Tyhle nicotné maličkosti mi na tváři vykouzlily úsměv, který jsem posledních několik dní v důsledku událostí odložila a vyměnila za ustaraný výraz.

„To je dobře, že se směješ,“ poznamenala sestřička, která se právě vrátila s táckem plným prášků a všelijakých kapek. „Pár lidí se tady za tebou stavilo a nechalo ti tady pár věcí. Ty kytky máš od Tylera, milý chlapec. Můžeš být šťastná, že ho máš. Takových je opravdu na světě jen pár. Tady máš.“ S těmi slovy mi podala kelímek s nějakou hustou hmotou prapodivné chuti a zápachu. Vyklopila jsem to do sebe a překvapivě to chutnalo ještě odporněji, než jsem se odvažovala si představit. Potom do mě ještě nacpala jeden dvoubarevný prášek. Podala mi sklenici vody, abych oba dva humusy zapila, a pak i se svým úsměvem odešla zase pryč.

I přes bolest jsem se natáhla po hromádce psaníček na stolku. Byla tu narychlo napsaná kartička od Lucy, jakési univerzální přání od naší matikářky (Vědělo se, že ho posílá vždycky všem, pokaždé stejné, ale i tak mě to potěšilo) a několik vzkazů od mých spolužáků. Na konec jsem si nechala napěchovanou obálku. Těšila jsem se, co v ní asi tak bude. Netěšila jsem se dlouho. Hned jak jsem si všimla malé sedmičky napsané tam, kam se většinou lepí známka, bylo mi jasné, že uvnitř nenajdu nic hezkého.

Roztrhla jsem obálku a do klína se mi vysypala hromada fotek. Kromě starých známých tváří, které mě asi už v životě nepřestanou strašit, se tu našlo několik nových fotek. A nebyl to pěkný pohled. Vana a v ní pěkně opálená tmavovlasá slečna. Hlavu spadlou na ramena, do obličeje jsem jí neviděla. Díky Bohu. Jednu ruku měla nataženou přes okraj vany. Na předloktí té ruky měla vyřezaná tři písmena. IRA. Hněv. Z otevřených ran vytékala krev a zabarvila vodu do ruda. Pocákala i kachličky na stěně a podlahu. Proč mám takový prazvláštní pocit, že se v těch vraždách vyžívá čím dál tím víc? První oběť uškrtil, druhé zlomil vaz. A teď se najednou doslova koupou v krvi.

Otočila jsem fotku. Na druhé straně byl hůlkovým písmem napsán velmi jednoduchý vzkaz.

POSLEDNÍ VOLNÉ MÍSTO. KDO HO ASI ZAPLNÍ? MĚLA BYS ZÁJEM?

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 6. Hněv: