OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 5. Lenost

17.03.2012 (10:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 971×

Ticho před bouří.

Nad školou se vznášelo očekávání něčeho strašného. A něco strašného čekalo hned za dveřmi, aby při první příležitosti jen dva prstíčky ohřálo a pak plnou silou zaútočilo. Za hory, za doly, mé zlaté parohy…

Role hrdinky v utajení mi nijak nesvědčila. Za každým rohem jsem viděla psychopata připraveného mě ihned a bez milosti zmasakrovat. Každá černá mikina s kapucí znamenala potencionálního vraha. Sebemenší stíny mi naháněly hrůzu a s každým zlověstným, i když nepatrným, zvukem jsem sebou trhla. V noci se mi před očima zjevovaly obličeje mrtvých dívek. Katy, udušená a ponechaná čumilům v hlavní chodbě. Jennifer se svým prázdným výrazem a popsaným čelem, během několika minut nahrazená Emily, s naprosto identickým prázdným výrazem. Neznámá blondýnka, která pravděpodobně stále visí na půdě naší školy. Obžerství, pýcha, lakota a závist. Každá z těch mrtvých se provinila něčím, co se vrahovi nezdálo přijatelné.

Od toho večera, kdy mi tajemný neznámý připravil krásné překvapení v podobě vtipného videa, uplynul už téměř týden. A nic se nestalo. Život plynul dál stejným nerušeným tempem. Nikomu nevadilo, že tu došlo k sérii vražd. Nikomu nechyběla závistivá blondýnka, nikdo nepostrádal nafoukanou hlavní roztleskávačku.

Jako obvykle jsem seděla u oběda s Tylerem a zatímco on mým směrem vysílal střídavě nechápavé a zamilované pohledy, já byla tělem i duší úplně mimo. Zase vykládal cosi o svých fotbalových superkreacích a já předstírala, že ho vnímám. Možná to je ten důvod, proč spolu ještě chodíme – umím výborně předstírat. Koneckonců na tu záležitost s Travisem nikdy nepřišel, nejspíš budu excelentní lhářka.

„… A prorazil jsem jim obranu, úplně sám…“

Vypracovala jsem si něco jako pořadník. Zbývají tři hříchy – konkrétně smilstvo, lenost a hněv.

„… Kolem mě nebyl nikdo, komu bych přihrál, takže jsem se k tomu odhodlal…“

Když jsem se rozhlédla po jídelně plné lidí, sevřel se mi žaludek a v krku jsem najednou měla sucho. Jeden z nich zabije další tři z nich. A já s tím nemůžu nic udělat, protože v momentě, kdy se někomu svěřím, nechtěně označím další oběť. On mi dal jasně najevo, co se stane, když budu moc sdílná. Ani nemůžu nikoho varovat. Přitom bych tak ráda šla za otravnou Olive a vysvětlila jí, že by možná měla zase začít chodit na tělocvik, jestli chce ještě někdy usnout během matematiky. Šla bych k Rebece, která byla pověstná svými záchvaty vzteku, a zkusila bych jí doporučit nějakou knížku s meditacemi. Popovídala bych si s Anette a řekla jí, že pokud bude dál dávat každému na potkání, dlouho už tu nebude. Nemohla jsem. Kdykoliv bych jednu z nich varovala, on by to zjistil. Nevím jak, našel by způsob. A tím bych jim podepsala rozsudek smrti.

„… A pak přiletěl Harry Potter na svém koštěti a předal mi zprávu od Brumbála…“

Možná zapomněl. Jakkoliv nepravděpodobně to vysvětlení znělo, možná vrah zapomněl na svoje poslání, na svůj zvrácený smysl pro spravedlnost. Alespoň jsem se to pokoušela sama sobě nalhat. Ve skutečnosti bylo ale nejpravděpodobnější, že mě chce jen nechat pořádně vydusit, povařit ve vlastní šťávě a pak udeřit, až to budu nejméně čekat.

„… Potom se země otevřela a spolkla celou školu i s pozemky. Co na to říkáš, Dylan?“

„Jo, super… Jsi jednička.“

„To jsem si mohl myslet. Zase mě ignoruješ.“

„Ale kdepak,“ odsekla jsem automaticky, aniž bych přemýšlela nad tím, co Tyler říká. Z úvah mě dostal až hrášek, který mě cvrnknul do nosu.

„Dylan, právě jsem ti vylíčil, jak na naši školu během zápasu zaútočili mimozemšťani vedeni Frodem Pytlíkem. Očividně jsi mě ignorovala, protože ti to nepřišlo vůbec divné.“

„Promiň.“ Naklonila jsem se, abych mu dala pusu na tvář. „Jsem myšlenkami úplně někde jinde, je toho na mě teď moc.“

„Já vím,“ odpověděl Tyler. A ve mně hrklo. Co může vědět? Nesmí nic vědět. Když se to dozví, může být na řadě. Prosím, Tylere, řekni mi, že nic nevíš! „Všechno to vyhrožování a kladení podmínek, z toho by byly mimo i silnější nátury.“

„O čem to proboha mluvíš?“ řekla jsem s předstíranou nevědomostí.

„O dějepisu, Bolotski ti přece vyhrožuje propadnutím, ne?“

Spadl mi obrovský kámen ze srdce. „Jo, jasně… Dějepis. O čem jiném bys asi tak mohl mluvit, že?“

A protože Tyler vypadal, jako že se chce už už na něco zeptat, rychle jsem složila příbor, nechala oběd nedojedený (I když dneska se jim to obzvláště povedlo) a zvedla se k odchodu.

„Uvidíme se odpoledne,“ rozloučila jsem se s Tylerem, vlepila mu rychlou pusu a odnesla tác s jídlem pryč, abych se vyhnula jakýmkoliv rozhovorům na téma - Proč je Dylan tak mimo.

 ***

Ticho před bouří.

Pořád jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Něco zlého už pomalu klepalo na dveře. Kůzlátka, otevřete vrátka…

Je zajímavé, jak hodně pohádky zasahují do skutečného života. Chci říct, že i když jsou to jenom pohádky, které nám měly pomoct s usínáním nebo třeba zahnat dlouhou chvíli, mohli bychom se z nich hodně naučit, nechat se inspirovat. Nekamarádit se s vlkem, nekousat do otrávených jablek a nelhat, jinak nám vyroste dlouhý nos. Někteří z nás na to už přišli. Já na to už přišla. Ale i když nám pohádky přesně říkají, co dělat nemáme, nikdo už nám neřekne, jak své chyby napravit. Čekat na odvážného myslivce s nožem v kapse, na prince na bílém koni? To bychom se asi moc daleko nedostali, že?

Ticho před bouří nepřestávalo. Vítr utichl, vzduch ztěžkl.

Po dosti napjatém dni jsem se chystala jít spát. Lucy už spokojeně oddychovala a neměla sebemenší tušení, co se kolem chystá. Já vlastně taky ne. Měla jsem jen jistotu, že se něco chystá.

A měla jsem pravdu. Na nočním stolku mi zapípal a zavibroval mobil. Skočila jsem po něm plná naděje, že je to smska od Tylera. Dřív mi je po večerech psával, ale nějak s tím přestal. Ale kdo jiný by mi posílal zprávu takhle pozdě večer? Rodiče určitě ne.

Na displeji se pod velkou obálkou krčilo malými písmenky napsáno neznámé číslo. 

„Co to má znamenat?“ zabrumlala jsem si pro sebe a zprávu otevřela.

Máš ráda překvapení? Jedno takové na tebe čeká venku. Stačí sledovat instrukce. Povel číslo jedna: Za deset minut buď před chatkou s nářadím.

Potichu, co nejtišeji to šlo, jsem na sebe opět natáhla džíny a mikinu a se slaboučkým klapnutím dveří jsem se vytratila z pokoje. Nevěděla jsem, co mě venku čeká. Jisté bylo jen to, že se nejedná o nic příjemného. Možná další oběť? Možná další varování? Možná jsem na řadě já?

Jak jsem se tak proplétala školními chodbami a chodbičkami a snažila se nevydat ani sebemenší zvuk, párkrát mě napadlo, že se zbytečně ženu do pasti, která nebyla nikterak geniálně přichystaná a spoléhala jen na moji hloupost. Vždyť to nejmenší, co můžu udělat, je přeposlat esemesku někomu jinému. Můj milý přítel v černém se to nedozví a já budu mít zálohu. Na druhou stranu ta past byla svým způsobem tak trochu geniální. Stoprocentně se mohla spolehnout na mou blbost. Radši půjdu s vlastní kůží na trh a budu riskovat život, než abych do toho zatáhla ještě někoho. A to mě přivedlo na myšlenku, že pan tajemný mě má zatraceně dobře přečtenou.

Věci se po týdnu klidu daly opět do pohybu. Stejně tak vítr, který si celý den (A vlastně i celý týden) dával pauzu. Pohrával si se stébly trávy, lehce rozfoukával listí spadané na zemi. Pročišťoval ovzduší, které bylo dusné nejen obrazně, ale i doslovně. Těžké černé mraky na nebi se daly do pomalého a líného pohybu a ona slibovaná bouře se blížila. V té chvíli se mi hlavou prohnalo něco hodně zajímavého.

„Tak nejen, že umřeš, ale dokonce u toho zmokneš, Dylan,“ řekla jsem si sama pro sebe, když jsem jako myška vyklouzávala z hlavních dveří vstříc děsivému neznámému.

Už jsem měla školníkovu chatku s nářadím na dohled, když mi zavibroval mobil v kapse. Bála jsem se zprávu otevřít, ale nevědomost mě děsila víc. Roztřesenou rukou jsem telefon z kapsy vyndala a esemesku otevřela. Číslo opět skryté, což mě už nepřekvapilo. Rád tě zase vidím, Dylan. Překvapení na tebe čeká uvnitř.  Doufám, že se ti bude líbit, docela jsem se s ním nadřel.

V hlavě se mi zase rozjel film poskládaný z obrázků, které jsem během posledních dnů viděla. Mrtvé obličeje, prázdné výrazy. Pokud tohle někdy skončí, budu si muset najít psychologa. Možná to všechno skončí už dneska. Možná je tím překvapením konec všeho. Abych pravdu řekla, nevadilo by mi to tak strašně. Nepřemýšlela jsem moc nad tím, o co bych přišla, zabývala jsem se spíš věcmi, které bych získala. Jednak by to konečně byl klid. To napětí, očekávání útoku každou minutu každičkého dne, strach a obavy – všechno by zmizelo. A vyhnula bych se závěrečným zkouškám z dějepisu.

Zhluboka jsem se nadechla, překonala jsem posledních pár metrů, které mě od chatky dělily, a vzala za kliku u dveří. Nic, zamčeno. Cože? Nějaký hloupý vtip? Snaží se mě snad vystrašit k smrti a pak mi napsat, že si celou dobu dělal srandu? Zabrala jsem znovu a tentokrát vší silou, lomcovala jsem dveřmi jako šílenec. Jestli mám umřít, tak teď. Teď jsem připravená, teď jsem s tím smířená. Pokud má v plánu zabít mě, ať to udělá teď a tady.

Svou zuřivou snahou dostat se dovnitř jsem shodila z římsy nad dveřmi náhradní klíč, který tam vždy byl a o kterém každý student věděl, tím pádem i já. Samozřejmě, tahej tu za kliku a málem při tom vylom dveře, kdo by používal klíče? Zapni hlavu, Dylan. Dokud ji můžeš používat, dokud ji máš připojenou k tělu, tak ji používej.

Odemkla jsem. Klíč potichu cvakl v zámku. Vítr teď už foukal poměrně velkou silou, ohýbaly se celé stromy. Byla mi zima. V dálce tlumeně zahřmělo. Školu jsem už neviděla, i nejbližší okolí mi ve tmě splývalo. Ačkoliv jsem před pár vteřinami umírala touhou umřít, najednou jsem se cítila na umírání moc mladá a moc plná života. Tolik věcí jsem chtěla stihnout a nestihla. Vážně je to konec? Kdy jsem vlastně došla k závěru, že mě dnes čeká konečná zastávka?

A potom, během zlomku vteřiny, se veškeré moje myšlenkové pochody obrátily úplně opačným směrem. Ať na mě za dveřmi čeká cokoliv, nemůže to být horší, než nevědět. Pomalu jsem otevřela dveře do jámy lvové. Otevřela jsem dveře k pravdě.

Uvnitř byla ještě větší tma než venku, neviděla jsem si na špičku nosu. Udělala jsem dva váhavé krůčky a očekávala úder. Třetí krok už nebyl tak nejistý a při čtvrtém už jsem byla odhodlaná přijmout cokoliv, co může přijít, s hlavou nahoře.

Dveře se za mnou zabouchly. Nevím, jestli to měl na svědomí vítr, nebo někdo v černé mikině. Ten zvuk mnou projel jako kulka a nechal mě uvězněnou mezi motykami a hráběmi. Přešlápla jsem si a pod nohami mi začvachtala voda. Super, takže si promočím tenisky! Zvedla jsem nohu, abych z ní vodu oklepala. Ubohý pokus, když mi bylo jasné, že ji znovu položím zpátky do kaluže. Něco mi ale nepřišlo v pořádku, voda jakoby víc lepila. Snad tady není vylité nějaké lepidlo! To by mi tak scházelo…

čvacht, čvacht

„Kde je sakra nějaké světlo,“ zabrumlala jsem, ale zvuk vlastního hlasu mě děsil, takže jsem radši hned zmlkla. Hledala jsem po stěnách vypínač. Pamatuju si, že jsem tu jednou byla něco vyzvednout na pokyny školníka a jsem si stoprocentně jistá, že jsem si při tom svítila. Rukama jsem zkoumala stěnu. Našmátrala jsem něco, co mohla být buď zásuvka, nebo vypínač. Ačkoliv jsem stála ve vodě, riskla jsem možnost elektrického šoku a šťouchla do toho prsty. Sice se ozvalo tlumené cvak, jak se vypínač přepnul do druhé pozice, ale světlo se nedostavilo. Prasklá žárovka, jak překvapivé.

Přece tady nebudu stát po tmě a čekat na boží soud, řekla jsem si v duchu a otočila se směrem, kde jsem tušila zabouchnuté dveře. Bohužel jsem si při všem tom šmátrání po stěnách spletla strany a narazila jsem do nějaké dlouhé tvrdé tyče, zaklíněné vodorovně mezi regály, a málem jsem spadla přímo na zadek.

Pamatujete si, jak jsem mluvila o používání mozku, dokud to jde? No, zase jsem si na vlastní radu vzpomněla a došlo mi, že když v dvacátém prvním století potřebujete světlo, nemusíte křesat oheň. Opět jsem vyndala z kapsy mobil a zmáčkla tlačítko, které rozsvěcelo světýlko na zadní straně sloužící pro focení v noci. Dvakrát jsem do vzniklé záře mrkla, aby si oči, zvyklé na tmu, přivykly na přemíru světla.

Naskytl se mi skutečně unikátní pohled. Za život jsem viděla pár strašných věcí, ty nejhorší z nich za poslední dva týdny. Ale tomuhle se nevyrovnalo nic. Oběšenec, stále se houpající na půdě naší školy? V porovnání s tímhle to není nic. Roztleskávačky, kterým někdo nejdřív zlomí vaz a pak jim čmárá rtěnkou po čele? Radši každý den deset takových než tohle.

To, v čem jsem celou dobu šlapala, nebyla voda. Nebylo to ani lepidlo. Tenisky jsem měla celé špinavé od krve. Od krve drobné brunetky, která visela na stěně chatky mezi sekačkou na trávu a regálem s toaletním papírem. K dřevěné zdi byla připíchnuta vidlemi. Její hlava spadla na ramena a vlasy jí překryly obličej. Za tenhle detail jsem byla ráda. Stačí, že jsem šlapala v louži její krve, nemusela jsem se ještě topit v jejím mrtvém pohledu.

Krev byla všude, stékala z břicha té dívenky na zem, byla rozmazaná po stěnách, takže bylo jasné, že před samotnou vraždou tu došlo k zápasu. Nad její hlavou bylo krví napsáno acedia.

Mobil mi vypadl z ruky a při dopadu na zem zhaslo i světlo, které vydával. Ačkoliv byla kolem mě už zase jenom temnota, obrázek dívky, se kterou bylo zacházeno jako s dobytkem na jatkách, mi před očima zůstal. Acedia. Lenost.

Vyklopýtala jsem se z chatky a tentokrát jsem naštěstí hned napoprvé vyrazila správným směrem. Z dveří jsem doslova vypadla a skončila tváří na mokré trávě. Během mého ozdravného pobytu uvnitř chatky se totiž dalo do silného deště. Přímo nade mnou se blýsklo a během necelé vteřiny přišel i hlasitý, zlověstný hrom.

Bouřka byla tady.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 5. Lenost: