OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sedmý smrtelný hřích: 1. Obžerství



Sedmý smrtelný hřích: 1. ObžerstvíKdyž zemřela první dívka, vypadalo to jako náhoda. Ale proč měla na předloktí latinsky napsáno obžerství? Dylan postupně zjišťuje, že o žádnou náhodu nešlo. A že je v nebezpečí každý člověk, který se někdy prohřešil vůči sedmi smrtelným hříchům. Takže vlastně úplně každý. I ona sama... První kapitola navazuje na PROLOG.

Prolog

Shrnutí povídek

 

„Taky jsi to slyšela? Prý ji uškrtil její vlastní punčochou…“

„Já zase slyšela, že prej se jenom zadusila jídlem.“

„Bylo by jí to podobný, stejně pořád jenom něco jedla.“

„A to jsem ti neřekla to nejlepší.“

„Ono toho je víc?“

„Víš, jak občas z kuchyně mizelo jídlo, hlavně sladkosti a podobně, a nikdo si s tím nevěděl rady?“

„Neříkej, že to byla ona.“

„No to si piš! Chodila tam potají v noci. A právě tam šla tu noc, co ji zabili.“

„Zabili? Neříkala jsi, že se zadusila?“

Přibližně takhle probíhal toho dne snad každý rozhovor, ať už v jídelně nebo ve třídě, na záchodech nebo na chodbě. Kam se podělo ono „odpočívej v pokoji“ a další nepsaná pravidla o ctění památek zemřelých? Copak už všichni ztratili i ten sebemenší zlomek úcty?

Ale ačkoliv to tak na první pohled a poslech nevypadalo, celá škola tu ztrátu skutečně cítila. Bylo to jako těsně po zemětřesení – zem se dochvěla, a všechno nasvědčuje tomu, že se věci vrátily do normálu. Ale jako památka na přírodní katastrofu zůstávají pobořené domy a plačící rodiny, kterým se zhroutil svět. Katy už tu sice nebyla, ale její přítomnost stále visela ve vzduchu. Ve skutečnosti to vypadalo, jako by si její nepřítomnost každý uvědomoval mnohem víc než její přítomnost. Dokud tu byla, prostě tu byla. A hotovo. Najednou po ní zůstala ohromná díra, prázdný prostor, který vypadal podstatně menší, když byl zaplněný.

Nejcitelněji to bylo patrné během oběda. Jako každý čtvrtek jsem seděla u stolu s Tylerem. Pomalu jsem v puse převalovala sousto něčeho a konsternovaně zírala na prázdnou židli u vedlejšího stolu. Něco s ní nebylo v pořádku, ale nemohla jsem říct co. Ani jsem si nevšimla, že se mi Tyler snaží celou dobu něco říct.

„…a pak jsem kopnul do toho balónu a šel přímo do branky, měla jsi to vidět. Přijdeš na příští zápas, viď? Fakt by mi hrozně pomohlo, kdybych věděl, že tam nahoře na tribuně sedíš ty a fandíš mi. Tak přijdeš? Dylan? Dylan!“

„Promiň, říkal jsi něco?“ škubla jsem sebou, když zakřičel mé jméno.

Tyler se podíval stranou. To dělal vždycky, když zjistil, že mu nevěnuju patřičnou pozornost. Potom se zhluboka nadechl a řekl: „Víš, zlato, tím, že budeš zírat na její místo, ji nevrátíš.“

„To je ono…“ zašeptala jsem pro sebe. To mi na té židli nesedělo. Aniž bych si to uvědomovala, postrádala jsem rozesmátou přítomnost Katy. „Já, promiň, jenom to pořád nechápu. Co se mohlo stát? Chci říct, každý ji měl přece rád, ne? Kdo mohl mít jakýkoliv důvod ji zabíjet?“

„Víš, co se říká,“ chytl mě za ruku. „Možná to nebyla vražda, ale jenom nehoda.“

„Tomu nevěřím. Těsně předtím, než ji schovali pod to prostěradlo, jsem si všimla modrého pruhu na jejím krku. Tylere, ať to udělal kdokoliv, rozhodně to byla vražda.“

Tylerovo sevření ještě zesílilo. „Nevíš, co jsi viděla, mohl to být jen stín. Byla jsi v šoku, zlato.“

Vyškubla jsem svou dlaň z té jeho. „Vím, co jsem viděla! Tu holku někdo uškrtil, ať už to bylo její vlastní punčochou nebo ne. Nedělej ze mě blázna a neříkej mi zlato, nesnáším to.“

Najednou mě přešla chuť k jídlu. Zvedla jsem se a odešla. Tyler za mnou ještě něco zavolal, ale neslyšela jsem co.

 ***

Do třídy jsem tím pádem přišla o dost dřív než obvykle. Třískla jsem taškou a učebnicí o lavici a nasupeně jsem si sedla. Několik dlouhých minut jsem jenom zírala na prázdnou tabuli před sebou a snažila se uklidnit. Může se to zdát jako naprostá hloupost, ale opravdu mě to vytočilo. S Tylerem tvoříme ten ideální středoškolský pár, jsme spolu už od poloviny prvního ročníku a za tu dobu jsme měli jen několik málo drobnějších hádek. Ale tentokrát jsem prostě vypěnila. Nesnáším, když mi říká zlato a nesnáším, když mi nevěří.

Asi pět minut před zvoněním se ke mně připojila Lucy, moje nejlepší kamarádka už od školky. „Jááá tak strašně nesnáším dějepis. Stejně se to všechno už dávno stalo, tak proč se přes to nemůžeme přenést, zapomenout to a pokračovat dál? Proč se k tomu musíme pořád vracet a přemýšlet proč to a proč ono? Stejně už nic nezměníme, tak o co jde?“

Když se nedočkala žádné reakce, došlo jí, že něco není v pořádku. Stačil jeden pohled a hned taky přišla na to, co. „Zase ti řekl zlato?“

„Jo,“ procedila jsem mezi zuby.

„Ale je toho víc?“

„Jo.“

„A chceš mi říct co?“

„Ne.“

„Dobře.“

Sedla si vedle mě a upřela kamenný pohled na tabuli, stejně jako já. Asi po dvaceti vteřinách kolektivního zírání mi celá situace přišla hrozně směšná. Vyprskla jsem smíchy a Lucy mě hned následovala. Nezastavilo nás ani zvonění ohlašující začátek hodiny, ani příchod pana Bolotskiho, kterému jako vždy koukaly ponožky s obrázky, protože měl moc krátké kalhoty. Až test z minulého týdne, který mi přistál na lavici, mě trochu zklidnil. Přes polovinu papíru se táhlo červeným písmem HROZNÉ a v rohu velká pětka v kolečku.

Pan Bolotski na mě byl zasedlý. Jednou jsem totiž omylem vešla na pánské záchody a načapala jsem ho, jak si během vykonávání potřeby zpívá operní árie. Což je dost divný i na člověka, co nosí ponožky s kačerem Donaldem. A aby toho nebylo málo, podařilo se mi jeho úžasný pěvecký výkon nahrát na mobil, nějak mi z toho šoku sklouzla ruka nebo co. Rozhodně jsem neplánovala nastavit si hulákajícího učitele dějepisu jako nové vyzvánění, prostě se to stalo. Nicméně když už jsem tu krátkou nahrávku měla, musela jsem se o ni podělit se světem. Co bych byla za člověka, kdybych si něco takového nechala pro sebe? Vsadím se, že to vylepšilo den hned několika zakomplexovaným jedincům. Až na pana Bolotskiho, přirozeně, který se neuvěřitelně naštval a od té doby mi nedal jinou známku než čtyřku.

Ale tahle pětka už byla poněkud přehnaná. Uznávám, že to nebyl jeden z mých nejlepších testů, spoustu věcí jsem popletla a u většiny letopočtů jsem se sekla o několik desítek let. Ale rozhodně bych si nedala pětku, protože pořád přibližně polovina odpovědí byla správně.

„Trojku?“ postěžovala si Lucy. „On mi dal trojku? Co mu zase přelítlo přes ponožky? Vždyť to mám všechno správně!“ Ano, jedničkářka se ozvala. Nevím, jak to ta holka dělá, ale všechno v jejím životě je nějakým způsobem dokonalé. Vzhledem začínaje, známkami pokračuje, sociálním životem konče. Proto pro ni průměrný výsledek byl docela šokující.

„Asi by si s ním měl jít někdo promluvit,“ řekla jsem, když se hodina blížila ke konci. „Takhle nás šikanovat nemůže.“

Lucy nasupeně házela věci do tašky a tvářila se přitom, jako by chtěla tu tašku zabít pohledem. „To by teda opravdu měl, protože tohle už hraničí s týráním! Ještě nikdy jsem nedostala z dějepisu trojku a nehodlám si z toho udělat zvyk.“

„No, ale kdo by byl takovej sebevrah a mluvil na něj?“ podotkla jsem.

V tom se ke mně Lucy otočila, pohodila svými špinavě blond vlasy a zamrkala. „Dylan?“

„Ano?“

Mrk, mrk. Tenhle pohled už jsem párkrát viděla. Nikdy nevěstí nic dobrého, alespoň pro mě ne. Vlastně to většinou předznamenává katastrofu kosmických rozměrů, nebo alespoň menší trapas.

Lucy mi položila ruku na rameno a svým hlubokým přesvědčovacím hlasem řekla: „Jsem tak ráda, že to pro mě uděláš. Jsi tak statečná. Děkuju, Dylan.“ A než jsem stihla zaprotestovat, už byla venku ze třídy.

Pomalu, jako na smrt, jsem se plížila ke katedře. Pan Bolotski si rovnal nějaké strašně důležité papíry a vypadal jako někdo, kdo ráno vstal levou nohou a šlápnul rovnou do hovna. Ustupující vlasy mu na hlavě udělaly nehezké plešaté kolečko, které házelo po třídě prasátka, kravatu měl špatně uvázanou a jeho sako pamatovalo snad i napoleonské války. Bylo mi ho vlastně trochu líto. Zanedbaný a osamocený pán ve středních letech s neuskutečnitelným snem o pěvecké kariéře, který čirou náhodou skončil na internátní střední škole jako učitel jednoho z nejnudnějších předmětů.

„Dobrý den, pane Bolotski, já jsem přišla-…“

„Ani se nesnažte, slečno Milesová,“ přerušil mě, aniž by mě nechal cokoliv vysvětlit. „Jestli chcete žebrat o lepší známku, můžete rovnou odejít. Dostala jste přesně takovou, jakou jste si zasloužila.“

„Ale pane Bolotski, já si opravdu nemyslím, že-…“

„Pokud se vám vaše hodnocení zdá nespravedlivé, zkuste si udělat nahrávku a rozšířit ji po škole. Máte v tom přece praxi, ne? A teď odejděte,“ řekl dějepisář nekompromisně. „Hned!“ dodal ještě, když jsem se ani nehnula.

V životě jsem ho neslyšela použít tenhle tón. Celá zaražená jsem se otočila a šla ke dveřím.

„Pokud máte v plánu postoupit do dalšího ročníku,“ zavolal za mnou ještě, „měla byste se na příští test lépe připravit, slečno Milesová.“

 ***

„A ten blb by mě klidně nechal rupnout,“ stěžovala jsem i ten den večer na pokoji Lucy. „Člověk udělá v životě jednu hloupou chybu a má za to platit až do smrti? Tak to teda ne. Jestli se mi jenom pokusí znemožnit postup do třeťáku, půjdu to řešit někam výš. Minimálně k ředitelce. Tohle si prostě nemůže dovolit. Lucy?“ zvedla jsem hlas, když jsem se nedočkala žádné odpovědi.

Lucy seděla na posteli, v jedné ruce držela mobil a v druhé rovnátka, která nejspíš měla v plánu si nasadit, ale nějak se k tomu už nedostala. Zírala na displej jako zkamenělá a pravděpodobně neslyšela ani slovo z toho, co jsem jí celou tu dobu říkala.

„Lucy?“ přesedla jsem si na její postel a šťouchla ji do ramene. Bez reakce. „Lucy, co se děje?“

„Víš, jak s tímhle mobilem ještě moc neumím?“ mávla Lucy svým novým dotykovým přístrojem.

„Jo, jasně… Jako tuhle, když ses mi snažila zavolat, ale omylem jsi vytočila číslo svý mámy a než se stihla představit, vyklopila jsi jí celou tu záležitost s Mikem. Neboj, to si pamatuju. Žádná máma nechce slyšet o milostných eskapádách své dcery. Co se stalo tentokrát, poslala jsi jí žhavou esemesku?“

Lucy zvedla své velké modré oči a z jejího pohledu mi přejel mráz po zádech. Něco mi říkalo, že tady jde o víc než jen o špatného příjemce zprávy.

„Dneska ráno, když jsem šla na snídani, jsem narazila na tělo Katy Shieldsové. Byla jsem tam mezi prvníma. Zrovna jsem se dívala na fotky, co jsem nafotila minulý týden na fotbalu. A omylem jsem něco zmáčkla a vyfotila Katy. Zjistila jsem to až teď.“ Pomalu mi podávala mobil a ruka se jí klepala tak, že jí málem vypadl. „Podívej se na její ruku,“ zašeptala.

Otočila jsem si mobil správným směrem a přiblížila si Katyinu pravou paži, položenou vedle těla v nepřirozeném úhlu. Něco na ní bylo napsané, nejspíš fixou nebo propiskou.

„Gula? Co to má znamenat??“ podivila jsem se.

„Je to latinsky, učili nás to na těch volitelných hodinách teologie, na které jsem chodila minulý rok.“ vysvětlovala Lucy. „Znamená to obžerství.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sedmý smrtelný hřích: 1. Obžerství:

6. Katniss přispěvatel
25.04.2012 [19:19]

Katniss Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Gracewhite přispěvatel
22.03.2012 [9:33]

GracewhitePěkná kapitola Emoticon Emoticon

4. Lilium přispěvatel
29.02.2012 [15:50]

LiliumWuáw zaujímavé... teším sa na pokráčko!! Emoticon Emoticon Emoticon

3. Nerissa přispěvatel
29.02.2012 [15:21]

NerissaPěkná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

2. annaliesen
29.02.2012 [13:13]

paráda honem další díl Emoticon Emoticon Emoticon

1. Alča
29.02.2012 [9:43]

Máš pěkný čtivý styl. Emoticon Jsem zvědavá na pokračování. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!