OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S duší vraha - 5. kapitola

05.09.2011 (12:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 862×

A pak přišel sen. Veronika najednou stála sama na zasněžené planině. Pomalu se otáčela, aby si prohlédla okolní krajinu. Byla stále stejná. Jen bílý sníh a šedý obzor. Pak konečně spatřila změnu. Na obzoru se začaly kupit velké tmavé mraky, které slibovaly pořádnou sněhovou bouři. Myslí jí projelo znepokojení, měla ráda sníh, ale v rozumném množství a síle. A tyhle mraky rozhodně nevypadaly ani rozumně a ani neškodně. Z jejího zaujetí mraky ji vytrhlo slabé zavrzání sněhu. Prudce se otočila a zůstala zírat na krásnou impozantní ženu. Byla vysoká, oděna do světlých šatů, přes které byla natažena železná košile a brnění.  Jako plášť měla bílé kožešiny, snad z vlka nebo z medvěda. Její obličej byl úzký s vysokým čelem a výraznou bradou. Rty měla plné, ostře vykrojené, nos rovný a dlouhý, ale ani široký a ani úzký. Tváře ji lemovaly dlouhé, světlé vlasy. Avšak nejvýraznější byly oči, které dominovaly celé tváři. Byly velké a živé, neklidně těkaly po okolí, ve snaze všechno postřehnout. Jejich barva snad mohla být světlá, snad modro-zelená, ale to nemohla přesně určit. Ty krásné oči si ji se zájmem prohlížely, a aniž by si to uvědomila, polapily ji a už ji nikdy nechtěly pustit. Pohled té ženy, byl tak zvláštní, byla v něm směsice zvědavosti, soucitu a strachu. Jako by se něčeho bála.

Nekonečnou dobu pak spolu jejich oči vedly němý rozhovor. O čem byl, netušila ani jedna z nich, zatím si nemohly rozumět, ale doba, kdy k tomu mělo dojít, se nezastavitelně blížila.

Když se konečně Veronika zmohla na otázku, nestihla ji ani vypustit z úst, protože se žena dala nečekaně do pohybu. Plynule došla až k Veronice a své ruce začala velmi pomalu natahovat k jejímu obličeji. Ten pohyb Veroniku zneklidnil, něco jí připomínal, ale její mysl jí nechtěla prozradit co. A pak si to uvědomila. Živá vzpomínka na nepopsatelnou bolest se vynořila stejně rychle a nečekaně, jako temné mraky na obloze. S prozřením přišla i panika a strach, protože si uvědomila, kdo před ní stojí a také věděla, co její dotek přinese.

Chtěla utíkat, ale tělo ji opět zradilo. Nebylo schopno ani nejmenšího pohybu, bylo znovu spoutané, zalité v betonu a odsouzené k bolesti. Strachem sevřela víčka.

Bolest se do ní zabodla tisícem rozžhavených jehel a naprosto ovládla její mysl. Byla horší než před tím, protože i když čas byl vedlejší, poznala, že bolest nekončí, jen se stupňuje a nabírá na intenzitě. Byla tak vyděšená, že málem přeslechla ten zvláštní šelest větru.

„Prosím! Nebraň se mi!“ zpíval v dálce. Nejdříve si Veronika myslela, že blouzní, ale v zápětí jej uslyšela znovu a naléhavěji. Ta zvědavost potlačila bolest a přinutila ji otevřít oči a podívat se na ženu před sebou. Její tvář byla zkroucená stejnou bolestí a její rty se jen s námahou otevíraly a ruce se křečovitě dotýkaly její tváře.

Sen se pomalu začal bortit a Veronika znovu upadala do temnoty své mysli. A vítr zpíval znovu, plačtivěji než před tím dvě slůvka:

„Odpusť mi…“

A stejně jako před tím, začala po čase, tuto temnotu vnímala. Objevil se však jeden rozdíl, jen malý a nepatrný. Už zde nebyla sama. Jako by tu s ní někdo byl a ona pozbyla soukromí své mysli. Někdo jiný s ní sdílel její podvědomí. I když jej neviděla a i když to bylo šílené, byla si tím pocitem jistá. Zběsile začala prohledávat temnotu a snažila se spatřit vetřelce, který se schovával ve tmě. Spatřila však jen pár modro-zelených živých očí, které pomalu mizí ve tmě a v dáli se ozval zpěv větru.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S duší vraha - 5. kapitola: