OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 08.

30.10.2013 (15:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1849×

Příští den ráno jsem ve skřínce našla svou tašku se všemi věcmi, které jsem v ní měla a vzkazem.

Promiň, stálo tam jeho písmem.

Takže jsem se cítila mnohem hůř než předtím. A to jsem si myslela, že už to ani nejde.

Vpadnu do bytu a opřu se zády o dveře. Začínám naplno vzlykat a připadám si jako největší mrcha na světě.

„Claire? To jsi ty?“ Annie nakoukne do předsíně s úsměvem na rtech. Jakmile mě spatří, její úsměv zamrzne. Okamžitě si ke mně sedá. „Co se to stalo? Někdo ti ublížil?“

„Ne-e,“ brečím tak moc, že mi není skoro vůbec rozumět. „Já jsem někomu ublížila.“

Annie nechápavě nakrčí čelo. „To nechápu.“

„To je dobře.“ Vstanu a opráším si kalhoty. Přes slzy vůbec nic nevidím, takže skoro přepadnu. Jen tak tak se zachytím o skříň.

„Pojď, udělám ti čokoládu, vypovídáš se mi,“ řekne Annie nekompromisně.

„Ne,“ odvětím stejně pevně. Zatím o tom nemůžu mluvit. Nechci o tom mluvit. Je vůbec o něčem mluvit?

Skopnu si boty a běžím do kuchyně. U stolu sedí Adam a rozpačitě se na mě dívá. Jindy bych byla červená jako rajče, ale teď už je mi to jedno.

„Adame,“ pozdravím sklesle a téměř panicky hledám čokoládu.

„Claire,“ oplatí mi Adam a poklepe prstem na skřínku. Otevřu ji a tam se na mě usmívá Milka, což mi nálady moc nepřidá. Adam se orientuje u mě doma lépe než já. Super.

Vpadnu do svého pokoje a zamknu se. Lehnu si na postel a brečím.

Brečím, až mám oči úplně červené a nateklé.

Brečím, a ignoruju Anniny a později i matčiny pokusy dostat se ke mně do pokoje.

Brečím, až mám peřinu úplně mokrou.

A potom, až mi dojdou slzy, nebrečím. Protože vím, že se zase nasbírají a všechno to začne znovu.

Když ráno vstanu, je pět ráno. Vypadám hrozně. Vlasy mi trčí ze všech stran, oblečení mám celé mokré a pomuchlané, a ta trocha řasenky, kterou na mě Annie napatlala, skončí rozmazaná po celém obličeji. Lépe řečeno – vypadám jako zombie. Holčičí zombie, které někdo zlomil srdce. Chce se mi nad tím paradoxem smát. Vždyť jsem to byla já, kdo lámal srdce.

Počkat. Co to plácám? Samozřejmě, že jsem nelámala srdce. Vůbec mu na mně nezáleží… a mně by nemělo záležet na něm, že? Tak proč to tak není? Proč to tak, do prdele, není?

Opět se s pláčem zhroutím na studené kachličky koupelny a stočím se do klubíčka, jako by mě snad to hloupé, dětinské gesto mělo ochránit před okolním světem.

oOoOo

„Dost!“ zavrčela Annie a bouchla pěstí do stolu, až jsem sebou trhla. Draco v mém klíně se nespokojeně zavrtěl. „Takhle už to dál nejde!“

„A co takhle dál nejde?“ zeptala jsem se klidným hlasem.

„Tohle,“ řekla Annie neurčitě a mávla rukou směrem ke mně. „Co se ti, sakra, stalo?“

„Nic,“ odpověděla jsem hořce a podrbala Draca za uchem.

„Lžeš!“ vyjekla Annie a frustrovaně si rukama prohrábla své krátké blonďaté vlasy.

Ne. Nelhala jsem, jen jsem mlčela. Sice už mě pár dní sžírala touha se někomu svěřit, ale nevěděla jsem, co by mi Annie na to řekla. Vlastně jsem se toho zbaběle bála. A zbabělost… vlastnost, o které jsem byla přesvědčená, že ji nemám, ale asi jsem se mýlila. Za posledních pár dní jsem se zachovala zbaběleji, než za celý můj dosavadní život.

Nejdříve jsem tak hezky utekla z Cookie místo toho, abych se postavila Reidovi, nebo spíš té situaci, která nastala. Ve škole jsem každý den hrála mrtvého brouka, takže už nám odpadly dvě hodiny doučování. A i když jsem celé středeční a páteční odpoledne proseděla na gauči v naivním očekávání, že se co chvilku rozrazí dveře a o futra se bude s tím svým úsměvem opírat Reid, odmítala jsem si přiznat, že mi chybí. A potom mi to všechno došlo.

Vadilo mi, že jsem se do toho nechala zatáhnout, vadilo mi, že mě políbil a nemyslel to vážně. Byla jsem pro něj jedna z těch hloupých husiček, se kterými si může dělat, co chce. A mně vadilo, že to tak bral. Vadilo mi, že mi ukradl to, co se už nikdy nedá vrátit. První polibek. Vadilo mi, že mi chybí. Vadil mi ten jeho úsměv. Vadily mi jeho zelené oči, ve kterých se pokaždé tak zvláštně zajiskřilo, když se usmál. Vadilo mi, že jsem se do něj asi zamilovala. Vadilo mi to, že jsem probrečela několik dní a nocí, když jsem si to všechno uvědomila.   

A od té doby jsem se na něj ani nepodívala. Stejně jsem to nepotřebovala, jeho obličej jsem měla v paměti vypálený jako obraz. Chtěla jsem za ním někdy zajít, hrozně moc jsem to chtěla…

Jdu po chodbě plné lidí a snažím se být neviditelná. Alespoň pro dnešek, když už jsem se konečně rozhodla. Vím, že je za mnou, cítím v zádech díru, kterou mi tam svým zeleným pohledem vypaluje. Mám z toho husí kůži. Instinktivně se otočím a spatřím ho.

Jde asi deset kroků za mnou a někam se nesoustředěně dívá. Asi taky cítí můj pohled, protože se otočí a zpříma na mě pohlédne. Nejraději bych ucukla, otočila se a rychlým krokem odešla na hodinu, ale něco mě drží. To zajiskření, které mu vidím v očích. Tělem se mi rozlévá teplo a já mám chuť všechno hodit za hlavu, jen se rozběhnout a…

„Hej, Lukeu, jsi v pohodě?“ drcne do něj někdo loktem a on něco nepřítomně zamumlá.

„Tak pojď, přijdem pozdě na hodinu,“ dodá a táhne ho. Odvrací se ode mě a ta skoro magická chvíle pomine stejně rychle, jako přišla. Akorát že teď je to jako probuzení ze snu kbelíkem ledové vody.

Potřesu hlavou, jako bych se snad mohla zbavit všech nežádoucích myšlenek, a loudavě se vydám na hodinu.

Asi má nějaké výčitky svědomí, jenže… ty nestačí. A já o ně stejně nestojím.

Ale o co tedy stojím? 

Nevím, tuhle kapitolu nemám ráda. Psala se těžko, protože Wicky má v sobě momentálně zápavu pocitů, které se špatně zachytávají, takže pokud se vám nebude kapitola líbit, naprosto to chápu. No, každý den zkrátka není posvícení. A taky je kapitola enormě krátká, ani ne tisíc slov (fuj!). 

Jinak, příště se můžete těšit na Rickyho monolog a tričko, které mnoho způsobí. 

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 08.: