OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkají, že nejsme lidi 9. kapitola

26.02.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 675×

Pomalu otevírám oči. Vidím slunce? Ne. Je to jenom obyčejná zářivka. Obrátím se na záda a pohlédnu na bílý strop. V místnosti je pouze jedna postel a jeden stolek u ní. Odkryji přikrývku a zjistím, že jsem v noční košili. Bílé. Vlasy mám umyté a jsem tak celkově čistá. Přes rámě postele je přehozeno nějaké oblečení. Seskočím z postele. Kouknu na pravý kotník. Nebolí. Zázrak? Popojdu k oblečení a navléknu se do černého trička a sportovních (takový ty khaki kalhoty, co si je nikdy nikdo na sebe dobrovolně nevezme) kalhot s kapsami (víte, který myslím? Jo, takový ty vojenský.). Obula jsem si kotníkové boty na vyvýšené podrážce. Vyšla jsem do chodby. Všude mě obklopovaly betonové zdi. Začínaly mě z toho bolet oči. Samozřejmě jsem šla dál.

„Stacey, zlatíčko, odboč při první možné odbočce. Narazíš na dveře. Potřebujeme s tebou něco vyřešit," zazněl laskavý hlas doktorky Morganové. Trochu (kecám, hodně) mě to vyděsilo, ale udělala jsem to. Vešla jsem do těch dveří a ocitla se v kulaté (velké, nemyslete si) místnosti. Podlaha svítila jako v (viděli jste Kita? To mluvící auto? Hraje tam s ním... David Hasnevímjaksetopíše.). Asi tak nějak to vypadalo, jako velké výcvikové centrum. Na židli tam seděla Doktorka a vedle ní všichni moji kamarádi (Ben, Amanda a Andy). Při pohledu na Amandu, která vypadala štastněji a mnohem lépe než předtím, jsem se rozběhla a obejmula ji. 

„Jsi v pohodě?" Cítila jsem, že mám slzy na krajíčku. Nevím, co bych dělala bez kamarádky. Kývla a narozdíl ode mě brečela. 

„Děkuju, že jsi mě tam nenechala," pošeptala a mně se jedna slza vyronila na tvář. 

„Děvčata?" Až teď jsem si všimla, že doktorka stojí uprostřed místnosti, tedy ve středu kruhu, a kluci jdou k ní. Ukázala, abychom tam taky šly, a my poslechly. 

„Děkuji," řekla jenom nám, když jsme se postavily mezi chlapce. Až teď jsem si všimla, že na sobě mají to stejné jako já, jenom jiné velikosti (pochopitelně). Začala chodit před námi a všem se dívala vždy do očí. Začaly se mi potit ruce a všimla jsem si, že ani Andy vedle mě není zrovna v klidu. Protože možná se teď máme dozvědět něco, co nám bývalo osmnáct let zatajováno. 

„Takže, vysvětlím vám, kde jste, proč tu jste a kdo jste," když zmínila to, kdo jste, zbystřila jsem a začala dávat stoprocentní pozor. „Jste v krycím centru. Nejvyší strop tady je pětadvacet metrů vzdálený od povrchu zemského. Léčíme zde Asary a cvičíme je," upravila si bílý plášť. „Já jsem doktorka Morganová, Stacy už mě zná," kývla ke mně hlavou a usmála se. „Chtěla bych, abyste mi říkali Emo. Přidělíme vám třídu, kam budete chodit. Každý den krom soboty a neděle. Přidělíme vám i pokoje. Jsou sice menší, ale budete je mít každý sám."

„Cože to jsme zač?" odkašlal si Andy.

„Asaři. Nový druh člověka. V roce 2950 vybuchla chemická laboratoř na jednom z malých Havajských ostrovů. Nakažení byli zpacifikování až třetí den po výbuchu. Takže stačili nakazit svoji rodinu, třeba pouhým dotykem. Dnes je rok 3014 a tato vzácnost už je přenosná pouze geneticky. Každý z vás je výjimečný. Každý z takzvaných nakažených má nadpřirozené schopnosti. Asar Sota je nadměrně chytrý. Je schopný zapamatovat si vše, co kdy viděl. Je taky jeden ze dvou druhů, který vidí i neviditelné věci. Asar Meta je velice silný. Má takzvané laserové vidění, což zahrnuje vidění skrz předměty. Dá se taky použít jako zbraň. Asar Kuta je druh, který se dokáže zneviditelnit, a stejně tak umí udělat neviditelné věci okolo sebe. Všechny. Většinou se zde projevuje i procházení předměty. Zdi atd. Je druhý druh, který vidí neviditelné věci. Asar Pota vidí do budoucna a dokáže ji tak změnit. Říkáme tomu vize. Jsou velice náročné a většinou nakaženého úplně vysílí. Tohle jsou zatím všechny druhy, které byly od roku 3001 odhaleny. A aby to nebylo tak lehké, jsme jedno z jednadvaceti zařízení po celé zemi. Naše kapacita je tisíc žáků. S vámi je tu nyní devět set sedmdesát osm. Každý má přiděleného staršího žáka. Vždy o rok. Takže jsem poprosila čtyři naše druháky, aby vám dělali mentory. Budou nám o vás dělat zprávy a pomáhat vám tak nějak ve všem. Děti?" zavolala do tmavého kouta, odkud jsem přišla i já.

Vešli tři „děti". Každý měl na sobě podobné oblečení jako my. Asi nějaká uniforma, jak bych tipla. Stoupli si před nás. 

„Tohle je Mark," Ema ukázala na vysokého pohledného blonďáka. Usmál se. „Taylor," ukázala na druhou v pořadí. Dívka měla také blond vlasy, které ji spadaly rovně po prsa. „Jannifer," dívka s taktéž blond vlasy, ale střižené těsně nad rameny. Sestříhané do mikáda a v jemných vlnách. Krásná. „A Erik," ukázala na místo vedle sebe. Pak jí asi došlo, že tam není, protože si odkašlala. „Jennifer, kde je Erik," položila to spíš jako oznamovací větu, ale dívka jí stejně odpověděla. 

„Naposledy jsem ho viděla na oběděm, Emo," její hlas byl jemný, ale asi by klidně někoho seřvala. Ema si povzdychla a usmála se na nás. 

„Tak budeme pokračovat bez něj. Mark je druh Sota, Taylor druh Kuta a Jennifer Pota. Erik, zde nepřítomný, je druh Meta. Nevíme, koho vám přidělíme, podle toho, jak projdete testem. Posaďte se, prosím, támhle," ukázala na čtyři židle vedle sebe. Za nimi stálo nějaké zařízení. Sevřel se mi žaludek. 

„Jen vás to trochu bodne."

Kývla jsem a na jednu se posadila. Prvního bodla Bena. Trochu mrkl, ale jinak nic. Uklidnila jsem se. Zapípalo to. Ten přístroj. Ema na něj koukla a pak ho vyzvala, ať jde za ní. Postavila ho doprostřed místnosti. Sama trochu popošla. Stála u hromady velkých kamenů. Vážně. Rozhlédla jsem se více. Nic zvláštního už jsem neviděla. Jen stoly a počítače. Ben se na ni koukal a asi taky nevěděl, co dělat. Pak se strašně rychlým pohybem Ema ohnula a hodila jeden opravdu velký kámen po Benovi. Bez problému ho chytil a pak se na ni podíval. Ema se usmála. 

„Vítej, Bene, jsi druh Meta a tvůj mentor bude Erik. Později se určitě seznámíte," řekla formálně. Ben se usmál a položil kámen na zem. 

„Ema je taky druh Meta. Většinou se s tímto druhem narodí chlapci, proto je to zvláštní," vysvětlila nám Taylor. Přikývli jsme. 

„Kdo je další?" zeptala se s úsměvem Ema. Mně se do toho nechtělo, ale Andy a Amanda do toho byli celý bdělý. 

„Já kli.."

„Já se taky.." překřikovali se navzájem. Ema se zvučně zasmála.

„Dobře, tak Amando. Když jsme teď měli Bena," udělalo jí docela dobře, že se do toho tak mají. Všimla jsem si, že po mně přejela pohledem, ale nedokázala jsem identifikovat, co to má znamenat, nebo co se jí tak asi honí hlavou. Amanda se pohodlně opřela. Ema k ní došla a vzala jehličku. 

„Au..." řekla tiše kamarádka. Ema se zase zahleděla do přístroje a pak ji, stejně jako Bena, vyzvala doprostřed místnosti. 

„Soustřeď se," pobídla ji doktorka. Neviděla jsem kamarádce do obličeje, ale její zatnuté pěsti symbolizovaly, že se opravdu snaží soutředit. Ema vytáhla tužku (obyčejnou propisku ze stolu) a mrštila ji po Amandě. 

„Neuhýbej!" zakřičela na ni a ona se ani nehnula. Tužka ji bouchla do břicha, ale jinak se nic zvláštního nestalo. „Jak to, že to nejde?" divila se spíš sama pro sebe doktorka.

„Jde to," řekla jsem tiše. „Jde to!" zvýšila jsem hlas. 

„Jak to myslíš, Stacey?" nechápala doktorka. 

„Její rukou projela tyč, ale nic se jí nestalo. Sama jsem to viděla." Nezmiňovala jsem kde ani proč, ale ostatní si zřejmě taky vzpomněli a věnovali mi ostré pohledy. Neoplatila jsem je.

„Dobře. Budeme ti věřit," otočila se zpátky k Mandy. „Vítej, Amando, jsi druh Kuta a tvoje mentorka je Taylor. Můžete zde počkat a potom ti ukáže pokoj," řekla zase formálně. Amanda se otočila a zamířila k blond dívce. Pozdravily se a začaly o nečem mluvit. Neslyšela jsem je. Raději jsem svoji pozornost obrátila na Andyho. Proběhlo to všechno znovu a když Andymu ukázala krátký text, on si ho přečetl a potom ho rychle zopakoval úplně stejně, a tak mu byl přiřazen Mark.

Když došla ke mně, zmocnila se mě panika. Co když nejsem nijak talentovaná? Sakra. Moc nad tím uvažuji. Píchla mě do prstu, tak jsem trochu sykla. Zadívala se na monitor. 

„Hmm...to je zvláštní." Chvíli ještě mrkala. „Stacey. Pojď za mnou." Šla jsem doprostřed místnosti. „Zkus si představit, že máš vizi." Zavřela jsem oči a přemýšlela. Bylo to s Benem vize? Možná. A sakra. Mysli, mysli, ale na co, ksakru? Uslyšela jsem, jak Ema zalapala po dechu. 

„Stacey! Sežentě někdo pomoc. Hasičák!" řvala Amanda. Otevřela jsem oči. Vše bylo rudě červené. Na holé kůži jsem cítila teplo. Rozhledla jsem se.

„Stacey! Ty hoříš!" Andyho hlas mě vyvedl z míry. Ucítila jsem žahnutí na rameni a pak se svět kolem rozplynul.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkají, že nejsme lidi 9. kapitola: