Protiklad lásky - Kapitola devátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se, ale po delší době vám přináším novou kapitolku povídky Protiklad lásky. A kde jsme to vlastně minule skončili? Lily je již měsíc v agentuře, jejího výcviku se ujal Nikolas. Výlet s Maxem se vyvinul trochu jinak než by se dalo očekávat a bude to mít taky tvrdý dopad. Vítejme v realitě... Vaše LG

02.09.2012 (10:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 811×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Protiklad lásky

Kapitola devátá

„Děkuji,“ zašeptala jsem znovu, když jsme se od sebe odtrhli a hudba dohrála. Nádherně se na mě usmál, chytil mě za ruku a my se vydali zpět do agentury.

Druhého rána mě čekalo znovu cvičení. Nikolas měl obzvláště špatnou náladu, jak sjem si při cvičení všimla.

„Ruku výš… skloň se… musíš vykopnout výš…“ štěkal rozhazy mezitím, co jsem boxovala do boxovacího pytle.

„Co se děje?“ zeptala jsem se parovinu, když mě to jeho chování přestalo bavit.

„To tě nemusí zajímat a neřekl sjem, abys přestala.“ Štěkl znovu. Vzpurně jsem se postavila proti němu.

***

„Nenechám, abys na mě tady štěkal jako na nějakého psa. Pokud se budeš takhle chovat nebudu tady.“ Odporovala jsem mu. Vzápětí mě, ale překvapil. Rukou mě chytil pod krkem a vytáhl mě do vzduchu. Ve tváři se mu objevil zlostný výraz. „Budeš mě poslouchat na slovo, jednou si tady a tady taky zůstaneš. Pokud se ti to nelíbí můžeš si pak postěžovat třeba Maxovi, ale teď budeš dělat, co říkám já.“ I když jsem kyslík nepotřebovala jeho stisk mi i tak ubližoval. Snažila jsem se mu vykroutit, ale ještě jsem proti němu neměla šanci.

„Prosím, to bolí,“ zaprosila jsem plačtivě. Jeho výraz se najednou změnil a on mě pustil. Otočil se ke mně zády a odcházel. Ještě se zastavil a otočil se na mě, jak mě viděl? Jako ubohou holku, která se snaží být něčím víc? Nebo jako dívku, které právě ublížil? „Promiň,“ zašeptal a odešel. Netušila jsem, co ho to popadlo, ale v podstatě mě to ani nezajímalo.

Když jsem se dostatečně sebrala na to, abych vstala rychle jsem vyrazila do pokoje. Když jsem za sebou zavřela dveře svezla jsem se po nich a poprvé za tu dobu,co jsem tady se rozbrečela. Nevěděla jsem, proč. Nic jsem nechápala. Prostě to na mě všechno padlo a já si najednou připadala hrozně slabá. Po chvíli jsem se přesunula do koupelny, kde jsem si lehla do vany a napustila si ji horkou vodou. Ještě dlouho dobu jsem jen tak ležela a brečela. Hlavou se mi míhali různé myšlenky a já propadla zoufalství. Vzpomněla jsem si na něco, co mi kdysi vyprávěla moje babička. Zdálo se to směšné, že jsem si na to vzpomněla zrovna v ten moment, ale vzpomínka na to, jak mi babička vždy vyprávěla pohádku, když jsem byla malá mě perfektně uklidnila.

Byl už večer a já ležela schovaná pod peřinou. U postele mi na stolku stál hrnek kakaa a sušenky, kdybych na ně dostala ještě chuť. Babička seděla na kraji postele a vyprávěla mi pohádku.

„Byla kdysi dávno jedna princezna. Nebyla ani krásná ani škaredá. Nebyla ani bohatá ani chudá. Pocházela z obyčejného království, kde všichni žili v míru, ale království sužovalo něco temného. Lidé tvrdili, že princezna se musí oženit, aby bídu zahnala, ale ona nikoho nechtěla. Až pak jednoho dne přišel na námluvy krásný princ. Princezna poblázněná jeho krásou a jeho dvořením prohlásila, že si ho hned druhého dne vezme. A tak se i stalo, ale rok po svatbě přišla paní královna za princeznou a našla ji jak sedí sama ve věži a pláče. Ptala se jí, co se děje a princezna jí řekla: „Maminko, princ si mě nevšímá.“ A královna ji objala a začala hladit po vlasech.

Devět měsíců na to se princezně narodila holčička a princ s jí začal zase všímat a království jakoby ožilo. Ale princezna už s princem nebyla šťastná. Litovala toho, že si ho vzala. A temnota, která sužovala království se přenesla na princeznu.

A jaké z toho plyne ponaučení? Nikdy se nenech obalamutit krásný slovy nebo činy, Lily. Vždy poslouchej své srdce.“ Pak mě políbila na čelíčko, pohladila po vlasech a odešla. Tehdy mi ta pohádka připadala smutná, ale když jsem vyrostla uvědomila jsem si, že je pravdivá.

Když voda vystydla oblékla jsem si župan a lehla si v obýváku na pohovku, pustila televizi a otevřela si láhev vína. Upír se téměř nemohl opít, ale já věřila tomu, že dnes večer se mi to povede.

Mohlo být něco po jedenácté, když někdo zaklepal na dveře. Neodpovídala jsem.

„Lily otevři, to jsem já.“ Křikl zpoza dveří Max.

„Běž pryč, prosím.“ Křikla jsem nazpět.

„Lily, co se děje?“

„Nic se neděje. Jen chci být chvíli sama.“ Věděla jsem, že tomu nevěří, ale po chvilce opravdu odešel. Po půl hodině se klepání ozvalo znovu.

„Běž pryč, Maxi. Opravdu dneska nemám náladu.“ Zavolala jsem,.

„To jsem já,“ ozval se Nikolas a já se okamžitě napřímila. Došla jsem ke dveřím a prudce je otevřela. Nevěděla jsem, kde se najednou ve mně bere ten vztek.

„Co tady děláš?“ Vyštěkla jsem na něj. „To ti dneska nestačilo? Musíš přijít ještě sem? Chceš mě snad znovu chytit pod krkem?“ Byla jsem tak rozčilená, že jsem si nevšimla jeho výrazu. Byl strhaný. Teprve v ten moment jsem si ho prohlédla. Stále měl na sobě cvičební oblečení.

„Ne, přišel jsem se ti omluvit. Nevím, co to do mě vjelo.“ Zpoza zad vytáhl kytici růží a já oněměla úžasem. Ale nad tímto chabým gestem převládl můj vztek.

„A co má být?. Myslíš, že to spraví jedna kytice? Dneska si se choval jako idiot!“ Vykřikla jsem ještě hlasitěji. Můj hlas se ozýval chodbou. A já znovu viděla, jak se jeho výraz mění. Rozzuřil se. Jeho tvář se změnila.

„Přišel jsem se ti jenom omluvit,“ řekl klidným hlasem. Ale i tak se mu hlas třásl potlačovaným vztekem.

„Nemám čas na tvoje omluvy,“ odvětila jsem a chtěla zavřít dveře. Zabránil mi v tom svojí rukou. „Co ještě?“ dodala jsem nedočkavě. Podruhé za dva dny mě někdo překvapil.

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování