OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 16. kapitola



Prokletí jménem život - 16. kapitolaTakže snad po sto letech jsem se zase dostala k Prokletí a přidávám novou kapitolku. Doufám, že se vám bude aspoň trošku líbit a zanecháte mi v komentářích nějakou tu kritiku. :)

Když jsem pak nakonec otevřela oči, v pokoji byla černočerná tma protkaná jemnými, stříbrnými paprsky měsíce. Pomalu jsem se vyškrábala na nohy, oči upřené k nebi, jako by můj zrak přitahovala nějaká nadpozemská síla vycházející přímo ze samotné luny. Donutila jsem své ztuhlé tělo k pohybu a přistoupila k oknu.

Byla to nádhera. Připadalo mi, jako bych se na měsíc dívala poprvé v životě. Byl tak zářivý, tak jasný, tak… skutečný. Jako bych se na něj celá léta dívala skrze nějakou clonu, která mi bránila vidět jeho skutečnou krásu. Krásu, kterou lidé obdivovali už od počátku věků, skládali o ní básně i zpívali písně, jen aby jeho vesmírnou velikost přiblížili všem lidem. To jen já jsem před tím vším celou dobu tvrdošíjně odvracela zrak.

Jenže teď jsem to všechno viděla. Dokázala bych ho pozorovat celé hodiny a stále bych měla co obdivovat. Něco se změnilo. Ve mně se něco změnilo.

Před očima mi vyvstanula Ianova tvář. Díval se na mě s něhou v očích a s milým pokřiveným úsměvem, který dokázaly vykouzlit jen jeho rty. Při tom pohledu mé srdce znásobilo svou funkci, jako by se chtělo probojovat ven z mé hrudi a uchýlit se k Ianovi do bezpečí. Měla jsem takový pocit, že bych mu v tom ani nebránila.

Náhle se obraz změnil. Ianova tvář zmizela a místo do jeho očí jsem se náhle dívala do svých. Ne, moment. To nebyla moje tvář. To byla Rose. V píjela se do mě pohledem a já měla pocit, jako bych se skrze její oči dívala až na dno své duše a v ní konečně spatřila vše, o co jsem díky své slepé nenávisti přišla. Viděla jsem bolest a samotu. Vše zapříčiněné jen vlastní chybou, vlastní hloupostí. Rose ve svém životě přišla o všechno a jen kvůli své vlastní blbosti. Nejprve o Iana a nakonec i o život a za vše mohla jen její slepá nenávist.

Uvědomila jsem si, že se v žádném případě nesmím dopustit stejné chyby. Dostala jsem příležitost podívat se do minulosti, vidět svět očima mé příbuzné, cítit všechny její emoce, a byla bych vážně blbá, kdybych si z toho nevzala nějaké ponaučení.

Moc dobře jsem si byla vědoma toho, co je Ian zač i čeho všeho se dopustil, ale zároveň jsem si moc dobře uvědomovala, že bez něj by můj život už nikdy neměl smysl. Dělalo mi nemalé potíže to sama sobě přiznat, ale mé city k Ianovi byly čím dál tím silnější, ať už jsem s tím souhlasila či nikoli. A rozhodně nemělo smysl vzpírat se sama sobě.

Žaludkem se mi prohnalo hejno motýlů a celým tělem mi procházelo příjemné svrbění. Nic podobného jsem nikdy před tím necítila a musela jsem uznat, že to bylo vážně… vzrušující. Náhle jsem měla úplně jasno v tom, co budu muset udělat.

Odstoupila jsem od okna s poslední vizí mé matky, která svým láskyplným pohledem jen podporovala mé rozhodnutí, a přistoupila jsem ke dveřím. Odemkla jsem a otevřela je, odhodlaná zachránit co se ještě dalo z našeho donuceného přátelství. Doufala jsem, že bude Ian vstřícnější než já, a že bude ochotný přijmout mou omluvu.

Páni, od kdy se já omlouvám? podivila jsem se v duchu. No co, je na čase začít se konečně chovat jako člověk, jinak nebudu o nic lepší než kdejaký upír.

K mému velkému překvapení jsem na Iana narazila hned za dveřmi pokoje. Seděl tam na zemi s hlavou opřenou o zeď, se zavřenýma očima a s poklidným výrazem v obličeji. Spal. Byl tak roztomilý, jako dítě, spící ve své postýlce. Nedokázala jsem se ubránit dalšímu motýlímu náletu, který ve mně pohled na něj vyvolával.

Poklekla jsem vedle něj a lehce se dotkla jeho tváře. Byl to zvláštní pocit, dotýkat se ho tímto způsobem, ale přitom naprosto úchvatný. Pomalu jsem mu prstem mapovala obličej, jako bych se ho chtěla naučit nazpaměť a s planoucím pohledem obdivovala jeho dokonale symetrické rysy. Jeho čelo, oči, nos, ústa…

Jakmile jsem se dotkla jeho rtů, jako by samovolně je otevřel a já na prstech ucítila jeho teplý dech, který ve mně vyvolával další nekonečné vlny vzrušení. Věděla jsem, že už dávno nespí, ale ani jeden z nás nechtěl zničit tenhle okamžik. Chvíle mimo prostor a čas. Jen my dva a celý svět i s jeho problémy byl teď na míle vzdálený.

Pomalu jsem se k němu sklonila a jemně se otřela svými rty o jeho. Celé tělo se mi chvělo vzrušením a miliony dalšími pocity, které jsem ani nedokázala pojmenovat. Srdce mi bilo jako o závod a dech se mi zrychlil. Držela jsem obličej těsně u jeho a vdechovala jeho omamnou vůni. Vpíjela se do mě každou buňkou mého těla a převracela mi svět vzhůru nohama.

Zůstali jsme tak snad celou věčnost, než Ian konečně otevřel oči. Díval se na mě s láskyplnou něhou, s jakou se nedíval snad ani na Rose.

„Takže se mi to jen nezdálo,“ pronesl tiše svým sametovým hlasem a na rtech mu pohrával úsměv.

„Ne,“ zašeptala jsem v odpověď.

„Měl jsem strach, že otevřu oči a všechno to bude pryč,“ přiznal se stále s úsměvem.

„To se nikdy nestane.“

„Perfektní.“ Úsměv se mu rozšířil a s prudkou vášní, která nás oba spalovala, se zmocnil mých rtů.

Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a s vědomím, že teď jsem už celá jen jeho, jsem mu polibky oplácela. Líbal mě s divokou náruživostí a já mu hladově vycházela vstříc. Toužila jsem po něm celým svým tělem i duší. Chtěla jsem ho mít celého jen pro sebe. Chtěla jsem cítit jeho vroucí polibky na svém těle a opájet se jeho blízkostí. Toužila jsem se mu odevzdat a zůstat navždy už jen jeho.

Najednou, aniž bychom se od sebe oddálili, mě Ian rychlostí blesku vyzvedl do náruče a odnesl zpátky do ložnice, kde mě něžně položil na postel.

„Miluji tě,“ zašeptal mezi polibky a pomalu rukama přejížděl po mém těle.

„Miluji tě,“ slyšela jsem sama sebe vyslovit ta dvě slůvka. Překvapilo mě, jak lehké to bylo, a jak dobře jsem se potom přiznání cítila.

Ian se zarazil a odtáhl se ode mě s nevěřícným výrazem v očích. Díval se na mě, jako by nemohl uvěřit vlastním uším a popravdě jsem se mu ani nedivila. Vždyť já sama jsem tomu nemohla uvěřit.

„Nedívej se na mě tak,“ pronesla jsem s úsměvem a poprvé od smrti svých rodičů jsem se upřímně a od srdce zasmála. Byla jsem pobavena Ianovým výrazem a cítila jsem se opravdu šťastně.

„Jen obdivuji tvou krásu,“ zamumlal Ian nakažený mým smíchem.

„No to určitě,“ zasmála jsem se a přitáhla si ho zpátky k sobě.

Odevzdala jsem se mu s láskou, o jaké jsem ani netušila, že jí jsem vůbec schopna a celý svět se mi postupně bortil přímo pod rukama, dokud naše těla nesplynula v jedno a já měla konečně pocit, že je vše přesně tak, jak má být.

 

Ráno jsem se probudila po zdravém, vydatném spánku bez nočních můr schoulená v Ianově náruči. Byla jsem šťastnější než kdy dřív a spokojenější než jsem kdy doufala, že budu.

„Dobré ranko,“ zašeptal mi do ucha Ian a něžně mě políbil do vlasů.

„Překrásné ráno,“ odporovala jsem mu a natočila se k němu obličejem, abych si mohla ukrást více jeho sladkých polibků.

„To je ale proměna,“ usmíval se, když jsem mu na chvíli propůjčila zpátky jeho rty a on se spokojeně položil na záda. Majetnicky si mě přitáhl na svou svalnatou hruď a očima neustále přejížděl rysy mého obličeje, jako by si je toužil uložit co nejpřesněji do paměti. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se cítila bezstarostná a volná, jako malé desetileté děvče.

„Člověk by ani nevěřil, co všechno se může stát za jednu jedinou noc.“

„Byla to víc než jen jedna noc a hlavně to bylo hodně přemýšlení,“ řekla jsem pomalu a opřela si hlavu o jeho hruď. „Dlouho jsem byla zaslepena nenávistí a předsudky, ale potom, co jsem zažila v Rosině těle, co jsem prožívala její pocity, jsem byla nucena vše přehodnotit. Ona tě milovala, Iane,“ pronesla jsem a pohlédla mu do očí. „Milovala tě víc než bys tušil a velice se trápila. To proto se její nemoc po vašem rozchodu tak zhoršila. Trápila se každou vteřinu svého života a neustále bojovala s touhou padnout ti kolem krku a prosti za odpuštění. Jenže to ji její pýcha nedovolovala a tak se raději dál trápila,“ dopověděla jsem a odmlčela se. Příliš živě jsem si vzpomínala na všechny ty bolestivé pocity a myšlenky, se kterými byla Rose odsouzena žít. Už tenkrát jsem žasla nad tím, jak to může všechno zvládat a v tuto chvíli jsem ji obdivovala ještě víc. Po dnešní noci by mě nejspíš zabilo, kdybych měla o Iana přijít. „Uvědomila jsem si, že nemůžu udělat stejnou chybu jako ona a tak mě tu máš a od této chvíle už nepatřím nikomu jinému,“ dodala jsem ještě a sledovala Ianův obličej v očekávání nějaké reakce.

Jeho obličej však byl napnutý a nečitelný. Oči měl upřené na strop a najednou vypadal strašně zranitelně. Pozorovala jsem jeho obličej a přála si, aby konečně promluvil.

„Iane?“ oslovila jsem ho, když už pro mě začínalo být ticho opravdu nesnesitelné a mě se pomalu začínala zmocňovat panika. „Co se děje? Co jsem řekla?“ ptala jsem se s obavami v hlase.

„N-nic. To nic,“ vykoktal ze sebe. „Jen ti chci poděkovat,“ řekl a zadíval se mi do očí. „Chci ti poděkovat za to, že jsi mi vrátila důvod k žití.“

Teď jsem na něj zůstala nevěřícně zírat já. Byla jsem ráda, že mi to řekl, ale zároveň jsem měla pocit, jako bych toho nebyla hodna.

„Za to bych měla být vděčná spíše já tobě,“ odporovala jsem mu.

„Ne, já tobě,“ hádal se se mnou a v očích se mu objevil ten známý šibalský plamínek.

„Ne, ne. Já tobě,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Já tobě.“

„Já tobě.“

„Já…“

… a tak jsme se ještě chvíli se smíchem dohadovali, dokud jsme naši hádku neutopili ve společném polibku.

Trvalo nám ještě minimálně další půl hodinu, než jsme byli schopni se od sebe odlepit a vylézt z postele. Ani jednomu z nás se nechtělo, protože to znamenalo opustit naši chvilku svobody a bezstarostnosti a vrátit se zpět do kruté reality, ale neměli jsme na výběr. Realita na nás už stejně tak jako tak nedočkavě čekala za dveřmi. Máme před sebou pořádný kus práce, jestli se někdy chceme dočkat klidných dnů, ale ještě chvíli si bude muset počkat. Minimálně do snídaně. Tu si ještě hodlám vychutnat.

Nakonec jsem musela být já ten „zlý“, kdo přerušil naši chvilku svobody, vymanil se z Ianova objetí, hodil na sebe jeho košili a odešel do kuchyně přichystat něco k snědku. Ian se mezitím s hraným ztrápeným povzdechem odebral do sprchy, ze které se za chvíli začaly ozývat zvuky podobné zpěvu, čímž mě dokonale rozesmál.

Když jsem chystala snídani, nedokázala jsem z tváře vymazat ten přihlouplý úsměv naprosté spokojenosti a vůbec jsem se nedokázala soustředit. Chtěla jsem promyslet nějakou strategii, jak budeme v našem boji postupovat, ale každou chvíli jsem v myšlenkách utíkala zpátky k Ianovi. Pokaždé jsem si musela dát v duchu facku, abych se vrátila zpět na zem, ale stejně mi to bylo houby platné. Ianovy dokonalé rty líbající mé mi prostě nedopřávaly pokoj.

V tomhle rozpoložení se ani nemůžu divit, že jsem nebyla schopna předem odhalit blížící se nebezpečí.

„Pššt,“ ozvalo se za mými zády a než jsem stihla jakkoli zareagovat, měla jsem ústa ucpaná širokou, silnou dlaní a pod krkem mě tlačilo ostří nože. Stačil by jen nepatrný pohyb a celá kuchyně by se topila v mé krvi.

Byla jsem zaskočená a v pasti. Nemohla jsem skoro dýchat a nenapadala mě naprosto žádná možnost úniku. Nezbývalo mi, než se obrnit veškerou trpělivostí, které jsem byla schopna, a čekat, co se bude dít.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Má vlastní mysl mě strašila nejhrůznějšími představami následujících událostí, ale nic mi plně nedocházelo. Dokud se Ianovo falešné prozpěvování nezačalo přibližovat ke kuchyni. Došlo mi, že si Dimitrij patrně potrpí na dramatické scény a jen jsem s těžkým srdcem čekala, až se Ian objeví ve dveřích.

Ten neskutečně bolestivý výraz v jeho očích, když nás spatřil, mi vehnal slzy do očí. Stékaly mi vroucí po tvářích, když mi země zmizela pod nohama a celý svět se rozplynul ve tmě.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 16. kapitola:

4. Zefa
05.07.2011 [22:21]

Úžasný!!!!!! Opravdu dokonalý!!! Řeknu ti... za to čekání to stálo! x) Já nevím, co jinýho bych ti na to měla říct... =( xD snad jen to, že skvěle píšeš, a že se mi to prostě HROZNĚ MÓÓC LÍBÍ ♥♥ těším se na další díl ;)

05.07.2011 [19:58]

marketasakyKrásný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Nika
04.07.2011 [19:56]

Verčo, na tvoje povídky se nedají psát komenáře, to prostě nejde tak dokonalé slova prostě neexistují.. tady nepomůže ani ten smajlík s palcem nahoru, protože je to malý pán.. a na pokračování tvé povídky se vždycky vyplatí počkat, zvlášť když v každém dílu přijdou takové nečekané a procítěné věci.. můžu jen dodat WOW

1. LoveRain přispěvatel
03.07.2011 [15:06]

LoveRainááá je to nakažlivý! Chytla jsem to já, dostalo se to i k tobě. Epidemie... epidemie useknutých konců Emoticon Emoticon
Tvůj styl obdivuju a jsem hrozně ráda, že jsi zase zpátky Emoticon Díky za skvělý díl Emoticon Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!