OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletí jménem život - 14. kapitola



Prokletí jménem život - 14. kapitolaCo že se to stalo Ditě? A kdo za to může?
Přečtěte si to...

14. kapitola

„Co se stalo?!“ rozrazila jsem dveře šéfovy kanceláře a celá ustaraná se rozhlížela po všech přítomných.

Hned jak jsem dnes ráno položila sluchátko, na nic jsem nečekala a rychle se přichystala k odchodu. Nevěděla jsem, co se stalo nebo o koho se vlastně jedná, ale věděla jsem, že se stalo něco vážného a já musím zjistit co. A i přesto, že se mě Yvette snažila zadržet v obavě o mé zdraví, jsem se vypravila sem. Do „Instituce“.

V místnosti mého nadřízeného, jehož jméno jsem si nedokázala vybavit, byl postarší manželský pár a dívka mého věku. Ve tváři měla strhaný výraz a oči zarudlé pláčem, stejně jako ta druhá žena. Obě se na mě bolestně podívaly a já měla v tu chvíli sto chutí se otočit a utéct, neboť jsem se tam cítila značně nepříjemně. Stálo mě hodně sebeovládání, abych to nakonec neudělala a zůstala tam. Touha vědět, o co kráčí, byla silnější.

„Tak co se stalo?“ zopakovala jsem svou otázku, když už bylo ticho příliš dlouhé a příliš tíživé. Když už jsem měla pocit, že se jím udusím.

„Dita je mrtvá,“ pronesl šéf mdlým hlasem.

„Ano,“ povzdechla jsem a sklopila pohled. Tohle mi už kupodivu došlo, ale stejně mi ta skutečnost bolestně sevřela srdce. Až po chvíli jsem si něco uvědomila. „Upřímnou soustrast,“ popřála jsem rodičům zemřelé.

„Děkujeme,“ hlesl Ditin otec, zatímco jeho žena propukla v usedavá pláč. Při pohledu na ní mě najednou přepadl tíživý pocit viny. Netušila, jsem z čeho ten pocit pramení. To jsem měla zjistit až za chvíli.

„Anno, počkejte mě s Rose ve společenské síni,“ obrátil se šéf na tu mladší dívku, mou kamarádku, jak jsem si v tu chvíli uvědomila. „Já si teď musím promluvit s rodiči Dity, potom za vámi přijdu a vše si vysvětlíme,“ dodal ještě a při posledních slovech na mě upřel varovný pohled, jako by říkal, že tam mám vážně počkat. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale dříve než jsem se z toho stihla vzpamatovat mě Anna něžně vyvedla z místnosti.

Dovedla mě do prostorného pokoje vybaveného pohodlnými křesly, čajovými stolky a poličkami s knihami. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jsem se ocitla v čajovně či knihovně, i když jsem se zde určitě nebyla poprvé v životě. Anna šla ihned aktivně připravit kávu, zatímco já jsem se svalila do jednoho z křesel.

Bylo toho tolik, co mi unikalo, tolik, co mi nedávalo smysl a já neměla ani ponětí, co s tím budu dělat. Vyčerpávalo mě to. Mozek mi běžel na plné obrátky, jak se snažil přijít na nějaké východisko a nebral žádný zřetel na můj nedostatek energie. Byla jsem Anně neskonale vděčná, když mi podala hrnek silné černé kávy. Stačil jeden lok, aby se mi do žil vlil nový přísun života.

„Anno, řekni mi co se vlastně stalo,“ oslovila jsem ji, když se usadila naproti mně a já znovu pocítila touhu zjistit, jak se věci mají.

Anna na mě pátravě upřela své zarudlé oči,  jako by posuzovala, zda jsem schopna přijmout to, co se mi chystá říct. Netuším, co v mé tváři vyčetla, ale už to vypadalo, že začne mluvit, když si jen odevzdaně povzdechla a raději sklopila zrak k zemi.

„William nechce, abych ti to řekla. Nejspíš si myslí, že bys zase vzala spravedlnost do svých rukou,“ zamumlala sotva slyšitelně a omluvně na mě pohlédla.

Jo, takže můj šéf se jmenuje William, byla první věc, která mi probleskla hlavou po doznění jejich slov. Teprve až potom jsem si uvědomila zbytek toho, co bylo řečeno. Zůstala jsem na ni nechápavě zírat.

Já? A udělat něco takového? To snad ne…

Ovšem už v tu chvíli jsem věděla, že to tak nejspíš bude. Cítila jsem, jak se mi při jejich slovech žilami rozlil vzdor a zároveň mě jakýsi hlásek vzadu v hlavě nabádal, abych z ni ty informace jakýmkoliv způsobem vymámila. A já ho samozřejmě poslechla…

„Anno, já to musím vědět,“ naléhala jsem na ni. „Řekni mi, kdo za to může.“

„Já nevím,“ váhala, přestože na ni bylo vidět, že by to ze sebe ráda co nejrychleji dostala. „Ale musíš mi slíbit, že nebudeš jednat na vlastní pěst a pěkně počkáš na Williama a teprve s ním se domluvíš,  jak se v té věci bude postupovat,“ vznesla svou podmínku, která mi byla proti srsti snad ještě víc než samotné její mlčení.

„Tak to ti slíbit nemůžu,“ přiznala jsem upřímně.

„Ach, Rose…“ povzdechla si a rty se ji na chvíli zkroutily pobaveným úsměvem. Nejspíš od samého začátku věděla, že mi stejnak podlehne.

„Tak už mě netrap a mluv,“ pobídla jsem ji. „Kdo za tím stojí?“

„Ian,“ hlesla jen a opět sklopila zrak.

Mé srdce v tu chvíli prodělalo krátkodobý infarkt. Cítila jsem, jak mi z těla někam zmizela veškerá krev a vzduch z plic a já měla na chvíli pocit, že to se mnou nejspíš sekne. Před očima se mi samovolně promítaly nejrůznější obrazy, které spojovala jen Ianova tvář. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu věřit. A už vůbec ne po včerejší noci. Vždyť jsem s ním mluvila a viděla jsem mu ve tváři všechen ten smutek a bolest. Jak by mohl být schopný něco takového udělat?

Jednoduše, je to upír! Zařval na mě ten hlásek v hlavě.

Bylo to velice jednoduché a taky jediné vysvětlení, které mě napadlo a mě v tu chvíli připadalo víc než dostačující. Překvapení vystřídal vztek a já neměla zapotřebí vymýšlet nějaké omluvy, které by ztlumily žár nenávisti, jež spaloval celé mé tělo.

„Řekni mi, co se stalo,“ vyzvala jsem Annu a sama sebe nutila do klidu. Nechtěla jsem riskovat, že si svou výřečnost rozmyslí až zjistí, jak moc velké potíže mi dělá zůstat v téhle místnosti a nevrhnout se okamžitě do akce. Musím přiznat, že mě znala lépe než já sama.

„Will nechtěl, abys to věděla, ale Dita mu byla na stopě už nějakou dobu,“ začala vyprávět a já měla co dělat, abych skryla svůj vztek, který ve mně její slova vyvolávala. „V době, kdy jsi se s ním začala stýkat a kdy ještě nikdo netušil co je zač, byl váš románek v téhle instituci veřejným tajemstvím. Proto nebyl nikdo překvapený, když jsi se zhruba před rokem přišla Willovi přiznat a svěřit mu jeho tajemství. Jelikož jsi neměla sílu ani chuť proti němu zakročit a navíc jsi ho stále ještě milovala, dohodli jste se, že ho necháte být a zlikvidujete ho jen v případě, že bude dělat moc velký nepořádek. Jenže hned jak jsi tenkrát opustila Instituci, zavolal si k sobě Ditu a požádal ji, aby ho vystopovala a zničila. Dělal to jen pro tvé dobro a proto jsem ti nic neřekla. Chtěli jsme tě toho ušetřit,“ pospíšila si rychle s vysvětlením, když jsem se na ni zaraženě podívala. Nechala jsem ji pokračovat: „Celý rok ho Dita sledovala a on ji stále obratně unikal. V zametání svých stop byl fakt jednička a hádám že jen z lásky k tobě se vyhýbal většímu střetu. Několikrát jsem Ditě říkala, ať ho nechá plavat, že on problémy dělat nebude a i William nakonec souhlasil s tím, že to nemá smysl. ,Však ono na něj jednou dojde!´ řekl tenkrát a tím považoval věc za vyřízenou. Ale Dita byla neoblomná. Měla pocit, že selhala a myslela si, že nebude mít klid dokud ho neuvidí rozprášeného po zemi. Nemohla jsem ji v tom nijak zabránit a tak jsem si říkala, že ji to možná časem přejde. Napadlo mě, že ti to prozradím, ale tohle jsem rychle zavrhla. Nechtěla jsem ti přidat další starosti, teď, když jsi tak často podléhala svým záchvatům slabosti. Každopádně Dita se teď do akce vrhala úplně bezhlavě, což ji dnes nad ránem dovedlo až k Ianovi. Tentokrát se už konfliktu nedokázal vyhnout a hold v boji vyhrál ten silnější,“ klesla smutně hlasem a po tváři ji stekla ještě jedna, poslední slza. „Hádám, že jednal v sebeobraně, i když to ho ani v nejmenším neomlouvá,“ dodala ještě a v očích ji vzplál oheň prahnoucí po pomstě.

To ovšem bylo úplné nic v porovnání s tím, co spalovalo mě. Já vzteky přímo běsnila, i když jsem se to zatím snažila ještě nějak potlačit a nejdřív si to rozumně promyslet. Nevím co mě k tomu přimělo, ale pořád jsem ještě chtěla najít aspoň nějaký nepatrný důvod, který by mi zabránil v krvavé pomstě. Možná jsem v sobě chtěla najít aspoň jednu buňku, která by k němu v tuto chvíli cítila alespoň soucit nebo cokoliv pozitivního, a ne jen nenávist a vztek.

Ale nenašla jsem vůbec nic. Ani vědomí, že ho tam někde hluboko uvnitř stále ještě miluji a vždy budu milovat, mi nezabrání v tom, abych ho vlastnoručně rozcupovala na kousíčky. Možná, že jsem byla jen momentálně zaslepena bolestí a jednala ukvapeně, ale to jsem teď nehodlala řešit.

„Já ho zabiji!“ vykřikla jsem a vyskočila na nohy tak prudce až jsem převrhla hrnek, který jsem si předtím odložila na opěradlo křesla. Nedbala jsem na to a dvěma kroky přeskočila místnost. Nevím, jak jsem věděla, kam mám šáhnout nebo kam jít, ale poháněná myšlenkou na pomstu jsem si stoupla k jedné z knihoven, vytáhla jednu z knih a v uvolněném prostoru nahmatala tlačítko, jež otevíralo dveře do šatny.

„Rose, něco jsi mi slíbila,“ následovala mě Anna a marně se mě snažila zastavit.

„Ne, Anno!“ zakřičela jsem na ni trošku drsněji než jsem měla v úmyslu, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. „Neslíbila jsem ti vůbec nic!“ připomněla jsem ji a šla dál do místnosti, dokud jsem nenarazila na skříňku se svým jménem.

„William ti řekl, ať tu na něj počkáš,“ snažila se mě dál přesvědčit.

„Vsadím se, že mu to nějak vysvětlíš,“ ujistila jsem ji chladně zatímco jsem si ve skříni našla to nejpohodlnější oblečení, jaké tam bylo. Vyměnila jsem hnědý kostýmek ve kterém jsem přišla za volné kalhoty se vzdušnou halenou a lodičky za boty s rovnou podrážkou. Ještě jsem si sundala klobouček se závojem a krátké vlasy si po stranách připnula sponkami, ať mi nepadají do očí. Nakonec jsem ještě vytáhla kožený opasek s běžnou výbavou: dřevěný kůl a dýka.

„Já věděla, že ti nemám nic říkat, že mám mlčet,“ bědovala Anna, když ji konečně došlo, že nemá smysl se mě snažit zarazit.

„Prosím tě, přestaň fňukat,“ vyjela jsem na ni nevrle. Nechtěla jsem na ni být hrubá, ale v tomhle rozpoložení to jinak nešlo. Doufala jsem, že to pochopí. „Víš stejně dobře jako já, že si zaslouží zemřít a já tu nehodlám jen tak nečinně sedět a dát mu tak čas k tomu, aby se někde ukryl. Čím dřív ho zničím, tím dřív bude moct Dita klidně spát.“

„Asi máš pravdu,“ připustila Anna po chvilkovém zamyšlení. „Ale stejnak nevíš, kde ho máš hledat. Pochybuji, že by se ještě zdržoval v tom skladišti, kde ho našla Dita.“

„V jakém skladišti?“ zeptala jsem se zájmem. Pokud to bude tam, kde si myslím, tak by neměl být zas tak velký problém ho vystopovat.

„V tom starém skladišti na konci města. Vedle…“

„…vedle novinové tiskárny,“ dopověděla jsem za ni.

„Přesně tam,“ přitakal Anna s neskrývaným údivem. Opuštěných skladišť bylo v tomto městě nespočet. „Jak…?“

„Už vím, kde ho najdu,“ řekla jsem spíš pro sebe než Anně a bez jakéhokoliv dalšího slova se rozeběhla k východu.

„Měj se na pozoru!“ slyšela jsem za sebou ještě křiknout Annu a pak už jsem se ocitla na rušné ulici před Institucí. Nasedla jsem do auta a spěšně nastartovala. Vyjela jsem tak prudce, že na mě muselo pár aut pohoršeně zatroubit, ale já si jich nevšímala a nejvyšší rychlostí, jakou jsem z toho auta dokázala vymáčknout se řítila přímo na druhý konec města. Jestli byl Ian naposledy v tom skladišti, je velmi velká pravděpodobnost, že se teď bude zdržovat ve svém domku. Byl to nádherný dřevěný baráček na kraji lesa a já vždy říkávala, jak ráda bych v něm viděla vyrůstat své děti.

Bylo zajímavé, jak lehce jsem si teď vybavovala všechny souvislosti i jednotlivé události. Jako by můj mozek nadopovaný adrenalinem a vztekem začal pracovat tak, jak má, a nebo jsem já naopak neměla čas pozastavovat se nad tím, co by pro mě mělo být naprosto samozřejmé. Ať tak či onak, automaticky jsem proplouvala ulicemi až jsem se ocitla před zmíněným baráčkem.

Nezdržovala jsem se obdivováním jeho prosté krásy ani nostalgickými vzpomínkami, ale bez meškání zdolala tu krátkou vzdálenost mezi mým autem a vstupními dveřmi. V tu chvíli se ve mně probudil instinkt lovce. Nejprve jsem nenápadně nahlédla do obou oken po stranách dveří, abych si prohlédla terén. Uvnitř panoval klid. Byla tam tma a ticho, jako by tam vůbec nikdo nebyl. To bylo dost dobře možné, ale nechtěla jsem odtud odejít dřív, než se o tom pořádně přesvědčím. Jak znám Iana pravděpodobně se bude schovávat někde v zadní části domu, aby vzbudil klamný dojem, že je dům prázdný.

Vytasila jsem dýku a připravena na všechno, co by mě tam mohlo potkat, jsem opatrně otevřela dveře. Nejdříve jsem očima prolétla celou místnost, která se přede mnou naskytla a až potom pomalu vkročila dovnitř.

Ocitla jsem se ve vkusně vybavené kuchyňce. Rychle jsem zahnala vzpomínky na ty šťastné dny a pokračovala dál do domu s očima i ušima nastraženýma. Postupovala jsem pomalu a neustále se rozhlížela kolem sebe s tíživým pocitem, že mě někdo pozoruje. Věděla jsem, že tu někde je. Cítila jsem to. Teď jenom zjistit kde…

„Já už myslel, že ani nepřijdeš,“ ozval se za mými zády známý, arogantně povýšený hlas.

S úlekem jsem se k němu prudce otočila. Stál trochu blíž, než jsem si myslela, takže jsem do něj při své otočce málem vrazila. Zavrávorala jsem překvapená jeho blízkostí, ale hodně rychle jsem našla zpět svou rovnováhu a postavila se do obranného postoje. Mimoděk jsem pevněji sevřela dýku.

„Copak, Rose? Snad mi nechceš ublížit,“ pronesl ledově chladným hlasem a já musela čelit jeho upřenému pohledu.

Jako bych se teď dívala do tváře úplně jinému člověku než včera večer. Veškeré emoce minulé noci byly pryč. Místo toho byl zase chladný, povýšený a arogantní, jako v den, kdy jsem ho potkala. Uvažovala jsem, co mě na něm tak přitahovalo. Hádám, že to byla právě ta povýšenost a arogance, že mi přišel nějak tajemný a záhadný. Teď jsem mohla jen proklínat onen okamžik, kdy se můj život proplet s jeho.

„Neboj,“ ujistila jsem ho chladně. „Chci tě jenom zabít.“

„Tak to potom jo,“ pronesl se smíchem. Znělo to, jako by se mi vysmíval, jako by pochyboval o tom, že jsem toho schopná a popravdě, chvíli jsem o tom pochybovala i já. Jenže o to víc mě to utvrdilo v mém přesvědčení zbavit tento svět jeho přítomnosti. Chtěla jsem mu dokázat, že to dokážu. A taky sobě…

„Jak jsi mohl?“ vyrazila jsem ze sebe plačtivě a poprvé za celou dobu jsem pocítila, jak mi hrdlo svírá pláč. Nechtěla jsem před ním brečet, vypadat slabá, ale zároveň mě pohled do jeho očí nutil více vnímat vlastní emoce.

„Já…“ najednou mu došla slova a ze tváře zmizel ten chladný a nepřístupný výraz. Oči mu zaplály bolestným plamenem.

„Copak?“ odrážela jsem na něj, podpořena jeho rozpaky. „Nechceš snad říct, že toho lituješ, že ne? Protože na to je už trošku pozdě,“ vmetla jsem mu nemilosrdně do tváře a sledovala, co to s ním dělá. Znovu jsem před sebou viděla toho Iana z předešlé noci, Iana s emocemi, kterého už nebude tak lehké zabít, jako toho arogantního.

„Lituji toho už celých sedmdesát let,“ zamumlal a dál na mě upíral svůj bolestný pohled.

„Co to…“ zmlkla jsem uprostřed věty, když jsem si vzpomněla na všechny ty nesmysly co mi říkal večer. „Tebe to ještě nepřešlo? Nehodláš mě ale dneska krmit podobnými nesmysly jako včera, že ne?“

„Nepočítám, že bys tomu teď rozuměla, jen si na má slova vzpomeň až se dostaneš domů,“ řekl a já se v tom už zase ztrácela. Uvědomila jsem si, že místo toho, abych vykonávala svou pomstu, tu jenom tak stojím a lámu si hlavu těmi jeho řečmi. Jenom doufám, že to nedělá schválně, aby odvrátil mou pozornost, protože jestli ano, tak ho to bude bolet dvakrát tolik.

„Víš co? Je mi jedno, jestli ti přeskočilo. Je mi jedno, jak dlouho toho lituješ, jestli toho teda vůbec lituješ. Nic, žádný důvod, který mi tu dáš, nesmaže to, cos provedl a nezabrání mi v tom, abych ti prošpikovala srdce kůlem.“

„Správně,“ zamumlal sotva slyšitelným hlasem a obličej se mu naposled zkroutil bolestí, než se mu ve tváři znovu usadil ten typicky chladný výraz.

Je až s podivem, jak rychle dokáže tenhle člověk měnit své nálady a pocity. Skoro jako by to ani člověk nebyl. Vždyť to taky člověk není, opravila jsem se rychle v duchu. Když jsem se zase dívala na ten jeho arogantní ksicht, nedělalo mi moc velký problém ho nenávidět.

„Teď mi řekni, proč jsi to udělal…“ vyzvala jsem ho výhružně a volnou ruku si mimoděk položila na kůl. Měla jsem v plánu ho po něm hodit hned, jak mi dá aspoň jeden důvod. V opačném případě ho budu mučit tak dlouho až bude litovat dne, kdy se stal upírem.

„Proč to chceš vědět?“ otázal se hlasem chladným jako led. „Stejně si budeš myslet, že lžu, ať ti řeknu cokoliv.“

„To je sice docela dost možné,“ přitakala jsem zamyšleně, „ale stejně by mě zajímalo, co se podle tebe stalo.“

„Nic neobvyklého,“ prohlásil a popošel trošku blíž ke mně. „Jen jsem opět nechtěně doplatil na hloupost tvé kolegyně. Kdyby nebyla tak blbá a nechala mě na pokoji, mohla být ještě naživu. Jednal jsem v sebeobraně a je mi upřímně líto, že jsem ti svým činem způsobil další vrásku na čele.“ Jeho hlas ale zas až tak upřímně nevyzněl, jen jeho oči prozrazovaly něco podobného lítosti.

„Měl jsi pravdu. Nevěřím ti ani půl slova,“ ubezpečila jsem ho, abych sama před sebou ukryla, jak mi pohled do jeho očí znovu podlomil všechna má rozhodnutí.

„Tak to bys mě měla asi zabít,“ připomněl mi tím otravně vychloubačným tónem, aby mě snad ještě víc utvrdil v tom, že ho nenávidím.

Neobtěžovala jsem se mu na to něco říkat a místo toho mu bez váhání podrazila nohy. Ian se svalil na podlahu jak široký tak dlouhý, zatímco já jsem pohotově vytáhla kůl z opasku a plně ozbrojená, v jedné ruce celkem zbytečným nožem a v druhé ruce smrtícím kůlem, si na něj obkročmo sedla. Celou dobu jsem čekala, že na mě vyzkouší jeden z těch jeho upírsky superrychlých pohybů a přejde do protiútoku, ale zatím to nevypadalo, že by se chtěl nějak bránit. Podezřívala jsem ho, že si se mnou jen zahrává a zaútočí až to budu nejmíň očekávat. Slíbila jsem si, že si budu dávat pořádný pozor a zadívala se mu do očí. Byly kovově šedé a bezcitné jako obloha před bouřkou. Napřáhla jsem ruku s kůlem k chystanému výpadu a dál se dívala do jeho očí. Netuším, co jsem v nich viděla, nebo chtěla vidět, ale nebyla jsem schopna z nich spustit oči a on mi pohled vytrvale opětoval. Díval se na mě upřeně a za celou dobu nevydal ani hlásku.

Už jsem to nemohla dál vydržet. S bolestným výkřikem jsem spustila ruku dolů s úmyslem mu ten kůl zabodnout přímo doprostřed hrudníku. Jenže má odhodlanost selhala někdy v půlce pohybu, takže místo v jeho hrudi skončil ten kůl těsně vedle jeho hlavy. Cítila jsem, jak mi zběsile tluče srdce a ve snaze uvolnit svému napětí jsem mu uštědřila pořádnou ránu do obličeje, až mě rozbolela ruka.

„Braň se!“ zakřičela jsem na něj vztekle. Nechtěla jsem, aby mi to jakkoliv ulehčoval.

„To nemá cenu,“ zamumlal skleslým hlasem. „Nechci, aby se historie opakovala a navíc nechci Jessice ublížit.“

„Co to zase meleš?“ řvala jsem na něj dál. Nevím, jestli jsem měla větší vztek na něj za to, že se nebrání a dovolí mi dělat si s ním co chci, nebo na sebe za to, že jsem takový slaboch a nedokážu využít příležitosti.

Rychlým, ale opatrným a něžným pohybem mě postavil na nohy a sám si stoupl naproti mně, v ruce svíral můj kůl.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se ho obezřetně.

„Já nic,“ odpověděl a natáhl ke mně ruku s kůlem tak, že jeho hrot směřoval k němu.

Zmateně jsem se dívala střídavě na kůl a do jeho očí. Nechápala jsem, co tím vším sleduje a nemohla jsem se rozhodnout, jestli mu mám věřit, nebo ne. Bylo těžké nepodléhat jeho pohledu a uchovat si jasnou mysl. A vše ještě zhoršoval zmatek, který jsem měla v srdci. Bily se ve mně dva protichůdné pocity a já netušila ke které straně se naklonit. Zatímco se mi srdce zběsile roztlouklo při každém závanu jeho dechu a prosilo pro něj za odpuštění, rozum na mě křičel všechny pádné důvody, proč se chopit nabízeného kůlu a se vším skoncovat. Tenhle vnitřní boj mě vyčerpávala já začala pociťovat, jak se mě pomalu zmocňuje závrať.

Ne, teď ne! přesvědčovala jsem se v duchu. Právě teď je ta nejméně vhodná doba na další záchvat. Nerada bych se mu zhroutila přímo před očima, ale předem jsem věděla, že tenhle boj mám prohraný. Slabost byla silnější než moje vůle a já za chvíli cítila, jak se mi podlamují kolena. Rukou jsem samovolně uchopila nabízený kůl v marné snaze najít nějakou oporu.

„Rose! Rose, co je ti?“ slyšela jsem Ianův starostlivý hlas zatímco se mi jeho tvář rozplývala před očima. „Rose!“ vykřikl a zachytil mě v pase zrovna ve chvíli, kdy mě už gravitace stahovala k zemi.

Vše jsem viděla rozmazaně a jen zdálky slyšela jeho ustaraný hlas. Chtěla jsem na něj promluvit, ale v ústech jsem měla sucho. Nebyla jsem schopna vydat ani hlásku nebo mu jakkoliv dát vědět, že ho slyším. Měla jsem pocit, že to už dlouho nevydržím, že co nevidět ztratím vědomí a v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci jen jedno, než mě obklopí tma.

Z posledních sil jsem k němu vztáhla ruku a uchopila ho za vlasy. Snažila jsem se přitáhnout si jeho obličej blíž k mému, ale měla jsem příliš málo sil. Naštěstí ale Ian pochopil, o co se snažím a vyšel mi vstříc. Naše rty se setkaly v něžném polibku plném lásky a bolesti. V tu chvíli jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a celý svět se se mnou zatočil.

Když se konečně svět ustálil a já začala znovu plně vnímat, Ian mě ještě stále líbal. Znechuceně jsem ho od sebe odstrčila a dívala se na něj jak na blázna.

„Co to vyvádíš?“ zavrčela jsem na něj a vlepila mu pořádnou facku.

Po tváři se mu rozlil pobavený úsměv.

„Vítej zpátky, Jess.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí jménem život - 14. kapitola:

28.01.2011 [14:56]

FaireProsím další pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.01.2011 [12:44]

marketasaky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. monisek
20.01.2011 [8:52]

Tak ten konec je nejlepsi Emoticon Emoticon doufam ze dalsi kapitola bude co nejdriv Emoticon Emoticon

19.01.2011 [20:34]

TerezCtak to je fakt super kapitolka, hlavně to jak mu vlepila facku a sem ráda že je to zase Jess Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
prosím rychle další Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!