OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 6. kapitola

14.12.2012 (20:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1003×

Sám z nebes sešel, mraky obepínajíc jeho svalnaté tělo oděno jen v cárech kdysi bílé košile.  Majestátná křídla, jež se třpytila v měsíčním světle, připomínajíc dvě zbloudilé duše. Dvě hvězdy, tak blízko a zároveň daleko od sebe. Stál tiše, napjatý shlížejíc na ubohé, mrzké lidstvo a na jejich uspěchané, sobecké činy.

Havran s lesknoucíma se očima a srdcem divokého lva.

Netušila jsem, jak se mi ještě podařilo po tom všem znovu usnout. Snad to byl pocit bezpečí, vzhledem k tomu, že Shayne ležel na pohovce sotva pár metrů od mé postele. Navíc tady nehrozilo, že by mě překvapila Isabela, trčící hlavou ze stropu s nepřirozeně vyvalenýma očima, které mě pokaždé neskutečně děsily. Možná proto byl můj spánek neobvykle spokojený. Však cosi mě z mého spánku velmi brzy probudilo. To náhrdelník, který mi Shayne tak mile daroval. Na holé kůži pod noční košilkou jsem ucítila pálení, téměř nesnesitelnou bolest, která mě probrala. Prudce jsem se posadila, snažíc se onu věc dostat z mého krku. Podařilo se mi to včas, však podivná bolest mě doprovázela i dál, nejen že se mi obrys onoho náhrdelníku vyryl na hruď, ale bolest byla jiného rázu. V mém nitru nyní žhnul spalující oheň, který věru nebyl příliš příjemný. Naštěstí pro mě hned, jak jsem položila náhrdelník na hedvábnou pokrývku, bolest zmizela. Nyní však přišel šok. Jedno ze jmen, dosud zdánlivě vyrytých na kouzelném stromku, bylo přeškrtnuto tlustou čárou, jako když někdo jedním tahem přeškrtne špatně napsané slovo. Jméno, které bylo takto přeškrtnuto, znělo Kathryn, jedna z mých sester. Ta, která byla prodána na trhu mezi prvními. Kahryn vždy oplývala neskutečnou, až andělskou krásou. Její zářivě rudé vlasy, vždy spletené do úhledného drdolu, působily elegantně ve spojení s její porcelánovou pokožkou a veselou tváří. I přes všechna úzkalí našeho života, ať už v našem prvním „vězení“, nebo v tom druhém, vždy se dokázala naivně usmívat a vše brát optimisticky. Měla jsem ji ráda, stejně jako všechny své sestry. A právě proto mi velmi rychle došlo, co se s nebohou džinkou stalo. Byla mrtvá.

Mé oči se rozšířily hrůzou těsně předtím, než jsem téměř bezděky vykřikla. Můj společník, který ještě spal, naráz vyletěl a v rychlosti byl u mě. „Co se stalo?“ ptal se vylekaně, však mou odpověď zjevně nepotřeboval, jelikož si už musel té věcičky všimnout.
Dal si dvě a dvě dohromady velmi snadno. Na jeho překrásné tváři se začaly zračit obavy smísené s něčím, co jsem nedokázala takto identifikovat, přece jen mužské vystupování a myšlení mi bylo dosud záhadou

Bolest v mém nitru se vrátila, teď se ale lišila, nebyla fyzická. Na smrt nikoho blízkého jsem nebyla připravená. Své biologické rodiče, džiny, jsem nikdy nepoznala, a mé sestry obvykle neumíraly. My džinky nestárneme, ale zemřít samozřejmě můžeme velmi snadno. Podobně jako u lidských bytostí je náš život křehký. Podvědomě jsem se třásla, tisknouc si lesklou látku ke svému tělu. Shayne si okamžitě sedl ke mně a k mému překvapení mě stiskl v pevném, bezpečném objetí.
„Je mi líto tvé ztráty,“ špitl.
„Děkuji, můj pane,“ váhavě jsem přikývla, snažíc se zadržet slzy, které mi nyní pomalu stékaly z koutků očí. Několik stříbrných, horkých slz dopadlo na Shayneovo rameno a nechalo za sebou nepatrnou mokrou skvrnku.
Jeho to však zjevně zneklidnilo, trhl sebou a odtáhl se. Chtěl odejít z místnosti a nechat mě mému žalu.
Jak sobecké.

„Počkej, prosím! Nemohl bys jakkoli zjistit, co se mé sestře stalo?“ ptala jsem se, utírajíc si cípem přikrývky mokrou tvář.
Můj pán se zastavil a mírně otočil, ale ne tak úplně, abych mu neviděla do tváře. „Možná ano, Eleanor. Jsi si ale jistá, že sneseš pravdu?“

V tu chvíli jsem vzdorovitě vyzvedla bradu. „Chci vědět, co za prevíta jí to udělal. Má pomsta bude sladká, pokud mi ji dovolíš.“ Samozřejmě jsem si byla vědoma faktu, že cokoli mi zakáže, je pro mě zcela nemožné udělat. Byla jsem na něj odkázaná dokonce i s tím, jestli se mohu napít.

Váhal. Viditelně hodnou chvíli váhal. „Uvidíme, půjdu to zkonzultovat s Lukem,“ prohodil jen tak mimochodem a odešel z mísnosti.
Až nyní jsem si všimla kusu draze vypadající látky, přehozené přes vzorovaný paraván. Ne, v tu chvíli mě to nezajímalo. Jestliže náhrdelník nelhal a jedna z mých sester byla skutečně mrtvá, ten, který ji o její život připravil, krutě zaplatí. Po chvíli, která se mi zdála až nekonečná, jsem se konečně odhodlala vstát. Popadla jsem kus šperku, který jsem si opětovaně pověsila na krk, a odebrala se k paravánu, abych si prohlédla šaty, které mi tam nechal poslat zřejmě Luke. Jak jsem předpokládala, byly trošku odvážnější, ačkoli vcelku vkusné. Rudé, s tylovou ornamentovou výšivkou na dlouhé suknici a korzetu. Neměla jsem náladu o něčem tak povrchním přemýšlet, zavolala jsem služebnou, aby mi výjimečně pomohla s oblékáním, těsně předtím, než jsem se odebrala dolů, kde už Luke se Shaynem o něčem horlivě diskutovali. Lukeův majordomus se na mě velmi nuceně usmál a mírně poklonil, jako bych byla nějaká urozená panička. Přesto jsem mile pozdravila, ale neusmála se mu na oplátku, místo toho jsem se ujmula volného místa u obrovského vyleštěného stolu z tmavého dřeva.
Oba přítomní muži na mě vrhli zaujatý pohled, smísený s jistou dávkou soucitu. „Dobré ráno, Eleanor. Je mi líto vaší sestry, však nemějte strach, přijdeme na to, kdo jí ublížil. Navíc to s vámi docela souvisí, zřejmě vás už onen démon hledá, proto začal u vaší sestry,“ prohodil zcela vážným hlasem Luke, který se mi nyní zdál na svou povahu... až příliš starostlivý o mou osobu. I Shayna to viditelně trošku zneklidnilo, ačkoli se snažil nedávat to najevo.

Nic jsem neřekla, jsen jsem mlčela s pohledem symbolicky sklopeným do země.

„Půjdu se podívat do města a na Černý trh, zda se něco nového nepovídá, brzy budu zpět,“ promluvil najednou Shayne. To mě donutilo zvednout hlavu a vytřeštit oči. Nehodlal mě tu nechat, že ne?!
„Ale pane!“ vyhrkla jsem a zoufale rozhodila rukama. Nemohla jsem uvěřit tomu, že včera byl vůči svému příteli tak nedůvěřivý a teď mě tu s ním klidně nechá.
„Uklidni se, džinko, budu brzy zpět,“ ubezpečil mě. Ten tón jeho hlasu se mi vůbec nelíbil. Zase se choval jako arogantní, namyšlený panák. Zřejmě typický muž, pomyslela jsem si v tu chvíli ke své vlastní hrůze.
To už ale Shayne mizel z místnosti. Nechal mě napospas svému příteli.

„Tak, Eleanor, máš jistě mnoho otázek, kterými bys mě zahrnula, nemám pravdu?“ ptal se Luke, přičemž sáhl po červeném jablku, které bylo dosud v míse uprostřed velkého stolu.

Zvedla jsem zrak a dlouze zamrkala. Ten muž si mou maličkost vskutku zaujatě prohlížel! „Ehm,“ odkašlala jsem si. „Vlastně nevím, na co bych se měla ptát. Když se vás zeptám, co jste se Shaynem zač, odpovíte mi snad?“

Luke vypadal, že se chvíli rozmýšlí, těsně předtím, než se ležérně opřel rukama o stůl a trochu víc se přes něj ke mně nahnul. Jeho černé oči tak zvláštně jiskřily, zvlášť když byly spojeny se zářivým, vypočítavým úsměvem. „Možná.“ Najednou se zase stáhl a pomalu se zakousl do jablka.

Na sucho jsem polkla. „Shayne říkal, že je Strážce, ovšem nevím, co přesně to znamená. Zvlášť, když jsem viděla to, v co se proměnil.“

Přehodil si jablko z jedné ruky do druhé a vědoucně se usmál. „Takže si myslíš, že je náš pan Black anděl, že? Jestli ano, věř mi, že bys nebyla první,“ zasmál se. Já jsem tu však neviděla nic, čemu bych se měla smát. Zřejmě mu nedošel fakt, že mi zrovna zemřela sestra.

„Možná,“ napodobila jsem jeho předchozí odpověď s triumfálním úšklebkem. Jeho to však ještě víc pobavilo a zřejmě i potěšilo.

„No dobrá. My zrovna nejsme tak úplně hodní andělé, i když si myslím, že se nám tak může říkat. Jsme Strážci, chceš-li bojovníci. Většina Strážců jsou takoví ti ochočení andílci, kteří se někde zašili a sledují, jak se lidé chovají, a zasahují tím, že chrání nevinné. Někteří však byli vyhoštěni, jako třeba Shayne. Oženil se s Isabelou, smrtelnou ženou, což bylo pro takové jako on nemyslitelné. Vyšší jej tedy potrestali tím, že ho k Isabele připoutali. I Shayne – i přesto, že ji vroucně miloval, později pochopil, že nebyla jeho nejlepším počinem. Isabela, řekněme, byla velmi dětinská žena. Co neměla, chtěla. Ráda koketovala s bohatými muži a žila si na úrovni. Shayne ji musel chránit, ale faktem, že byla Isabela zavražděna, selhal. Vyšší se rozzlobili a připoutali ho k jiné ženě. Nikdy předtím se to nestalo, nikdo nemohl být připoután k takové ženě, jako jsi ty. Je nucen tě chránit, Eleanor, stejně tak, jako ty ho musíš poslouchat. Je to stejné prokletí.“ Prošel se po prostorné místnosti a pokračoval. „Já jsem byl také vyhoštěn, ale z mnohem složitějších důvodů. Byl jsem potrestán už faktem, že je musím poslouchat na slovo a že jsem tedy jejich „mazlíček.“ Proto jsme se se Shaynem před lety potkali a založili tak trochu klub, chceš-li klan.“

Chvíli jsem na něj zírala. Myslel to vážně? Takže Shayne mě doopravdy MUSÍ chránit? Jako by nestačilo, že jsem „prokletá“ ve všech směrech! To je vážně neuvěřitelné, jak se dokáže někomu změnit život během několika dní či hodin.

„Takže... je vás víc?“

„Ano, má milá. Je jen málo těch, kteří by se Vyšším zavděčili. Některé potrestali už jen faktem, že o své neuvěřitelné síle nemají potuchy, a ti, kteří se prohřešili kupříkladu vraždou Vyššího, těm jejich moc zanikla zcela. Řekněme, že neustále vymýšlí nové věci, jakými by své svěřence trestali,“ pokrčil mohutnými rameny.

Váhavě jsem kývla, alespoň už jsem tomu začínala trochu rozumět.

„A proč jste Shayneovi navrhl mou ochranu? Já se vás přeci netýkám,“ nadzvedla jsem jedno obočí.

Otočil se ke mně a spražil mě svým pronikavým pohledem. „Protože rád pomáhám ženám v nesnázích, co dodat.“ Došel ke mně a začal si hrát s pramenem mých vlasů. Cukla jsem sebou, jelikož se mi jeho osobní přístup vůči mně příliš nezamlouval.

„Jestli o tom nevíte, tak jsem tady Shayneův majetek, což znamená, že vy byste neměl...“ Ani jsem to nedořekla a měla jsem jeho obličej těsně u mého. Nemohu popřít, že v té chvíli jsem měla srdce až v žaludku. Ve chvíli, kdy se mě pokusil políbit, jsem ucukla a úplně vstala. Takže takhle, pokoušel se jen o to samé, co ostatní muži. Nechutné!

Ani jsem se neomluvila, jak by se na ženu slušelo, a vyběhla po schodech nahoru. Nemohla jsem s ním být v místnosti už ani minutu.

Zabouchla jsem za sebou dveře a opřela se o ně. Zatracení muži a jejich nápady! Zřejmě mě proklel nějaký vypočítavý muž.

Brzy se ozvalo bouchání na mé dveře. Křečovitě jsem zavřela oči a víc se o ně zapřela. Nevěděla jsem, zda mu věřit. Byl... zvláštní a pokoušel se o věci, které jsem nechápala. Proč by se o tohle někdo pokoušel?

„No tak, El, drahoušku! Nechtěl jsem tě nějak vyděsit,“ mumlal tichým hlasem. Kdyby chtěl, mohl ty dveře klidně vyrazit a přizabít mě. Ale... proč to tedy neudělal?

„Nechte mě být! Chci mluvit jen a pouze se Shaynem!“ křikla jsem, stále křečocitě svírajíc zlatou kliku.

Dveře, které se dosud chvěly pod jeho dotykem, náhle znehybněly. Hluboce jsem si oddychla a váhavě odstoupila od dveří, které se však s ránou otevřely a v nich stál Luke. Jeho oči ještě o něco více potemněly. Začala jsem ustupovat, až jsem narazila do sloupku u postele. Oči se mi rozšířily hrůzou. Vypadal tak... děsivě. Vážně jako temný anděl. Přistupoval pomalu, jako šelma obhlížející si svou kořist, aby ji poté mohl co nejlépe lapit do spárů. Když se dostal až ke mně a já už neměla kam ustoupit, zapřel se rukama po stranách mého obličeje. Na jeho tváři hrál zvláštní úsměv. Pak se ale jeho pohled náhle změnil. Otřepal se a sám uspoutil. „Panebože, omlouvám se... Já, moc se omlouvám,“ zašeptal, otočil se a mizel.

Chvíli jsem se za ním zmateně dívala, než jsem se konečně donutila k tomu, abych se posadila na postel.

Muž v černém oblečení a stejně černými vlasy uchopil rusovlasou dívku za zátylek a hrubě ji odhodil k protější zdi. Křehká dívka se schoulila do kouta a třásla se. Její bledá pokožka ve tmě doslova svítila, stejně jako její vyděšené, rozšířené oči.

Mladý muž, zřejmě démon, vzhledem ke svému démonickému zevnějšku, uchopil nebohou džinku za zápěstí a trhl jím. Noční klid prolomil dívčin bolestným křik. Muž se široce usmál.

„Lituješ toho, že jsi mou nabídku nepřijala?“ ukázal bílé zuby v širokém škodolibém úsměvu.

Dívka plakala, její světlé oči zalévaly přívaly slz, ale mlčela.

„Nechť mě tvá moc zcela ovládne!“ vykřikl, když se ozvalo křupnutí dívčina krku a její tělo se svezlo do kaluže vody v temné uličce.

Nic se však nestalo, muž chvíli stál se zavřenýma očima, jako by něco očekával, když se nic ale nestalo, vztekle zařval. Jeho černý plášť se v rychlosti, kdy se obrátil a mizel v jiné tmavé uličce, mihl kolem jeho mohutné postavy.

„Já si tě stejně najdu,“ ozvalo se tiše, jako by ten hlas ani nikomu nepatřil.

S výkřikem jsem se probudila a zoufale se rozhlédla po místnosti už zahalené do tmy. Nikdy jsem sny přece nemívala!

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 6. kapitola: