Prokletá ~ 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Shayne a Eleanor si užívají chvilku klidu s náramným potěšením. Eleanor je ráda, že našla samu sebe, a Shayne, že našel Eleanor. Kdyby nebylo pár dalších záležitostí, které budou muset vyřešit, snad by mohli být i šťastní.

20.02.2013 (13:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 771×

Tentokrát byl pád o něco horší, přistáli jsme v postranní temné uličce. To místo se zdánlivě podobalo Londýnu, ale nevěřila jsem, že to Londýn je. Co když podsvětí vypadá právě takhle?

Shayne mi pomohl vstát, oprášil si oblečení a rychle jsme se společně odebrali uličkami ponurého města.

„Najdeme nějaký hostinec nebo něco takového, kde přespíme. Potom uvidíme,“ rozhodl Shayne cestou. Pravděpodobně to měl nějak vymyšlené, tudíž jsem se mu do toho nechtěla plést.

„Kde to jsme?“

„V Londýně, nebo... pod ním,“ pokrčil rameny a já pochopila. Tak přece jsem se nemýlila!

„Vypadá to tu úplně stejně,“ konstatovala jsem nechápavě. Proč by si démoni vytvářeli svět, který by vypadal stejně, jako ten lidský?

„Ano, také to stejné je. Jen je to tu horší... žádní lidé, jen démoni.“

Nasucho jsem polkla. Takže démoni, všude?

Shayne nás odvedl k jakési budově, byla oprýskaná, uvítací cedule s nečitelným nápisem byla zrezlá a místy postrádala písmenka. To místo vypadalo strašlivě už zvenku, nechtěla jsem ani vědět, jak to bude vypadat vevnitř.

A nemýlila jsem se. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, přivítal nás zavalitý chlápek – nebo spíše démon, který se povaloval za zaprášeným stolem a něčím se cpal.

Shayne si odkašlal, přešel k pultu a lokty se o něj opřel. „Promiňte, máte volný pokoj?“

Muž div nespadl ze židle. Ukázal zkažené zuby v úsměvu a okamžitě vstal. „Ale jistě, vzácný pane,“ chvíli něco hledal pod stolem, než vytáhl klíčky a vtiskl je Shayneovi do dlaně.

„Pokoj číslo 10. Užijte si noc!“ utřel si rukávem zašlé košile špinavá ústa. Musela jsem uhnout pohledem, jinak bych se pravděpodobně pozvracela.

Shayne v kapse nahmatal několik mincí a položil je na pult. Muž nás nasměroval k našemu pokoji, který by ale stejně nebylo těžké nalézt. Šli jsme dlouhou chodbou, kterou pravděpodobně nikdo dlouhou dobu neuklízel, než jsme narazili na zaprášené dveře s číslem 10. Vevnitř to ale nebylo tak hrozné. Byl to prostě jen pokoj s postelí pro dva, dvěma lampičkami a křeslem, další dveře asi vedly do koupelny. Cheron se okamžitě ležérně položil na postel a začal si olizovat drápy, téměř jako kdyby byl doma. Shayne vztekle zavrčel, praštil s dveřmi a dlouhými kroky zdolával vzdálenost k démonovi.

„Vypadni vedle,“ sykl. Musela jsem skrýt úsměv. Když se ti dva hašteřili, bylo to zkrátka nesmírně zábavné.

„A nechat tu svého pána s Eleanor samotného? Nesmysl!“ vyplázl šedý jazyk. Shayne ztrácel trpělivost.

„Na svatební noc mají času dost, můj pane. Eleanor moc křehká,“ bezostyšně provokoval dál. Divila jsem se, že takhle riskoval. No, zřejmě nevidím do mužského mozku, zvláště pak do démonského.

„Vypadni, nebo ti zakroutím krkem!“ popadl ho za paži a shodil z postele. Démon si cosi zamumlal a nakonec poslušně odkráčel do koupelny. „A běda ti, jestli tě uvidím ve zdi!“ dodal Shayne a rázně za ním zamkl dveře.

S úsměvem jsem se posadila na postel. Strašně mu to slušelo, když se zlobil. Ten jeho rádoby zamračený pohled, pramínky vlasů, které mu spadaly do tváře, když bezmyšlenkovitě pohazoval hlavou. Jestli si myslel, že jen on přemýšlí o každém detailu mé osoby, tak se mýlil.

Svlékl si kabát, který pohodil na křeslo. Přešel k posteli, ležérně se posadil a vzal mě kolem pasu. „Měla bys odpočívat,“ zašeptal mi do vlasů, opíraje se bradou o mou hlavu. I já jsem se opřela, jen o jeho hruď, abych tak mohla poslouchat jeho pravidelný tlukot srdce.

„Odpočívala jsem už dost, vzpomínáš?“

Věnoval mi letmý úsměv. „Tolik jsi mi chyběla,“ Začal si naplétat prameny mých vlasů na ukazováček.

Nakonec se mu podařilo mi ten složitý, příšerný drdol, ač omylem, rozplést, takže konečně uvolnil záplavu mých vlasů z jejich vězení.

„Jsem na tom stejně. Bylo to hrozné, víš? Být tak sama... úplně bez tebe. Nevědět, že existuješ,“ pohlédla jsem na něj a setkala se s jeho zářícím stříbrným pohledem.

„Cheron má hlad! Potřebuje do zdí!“ ozvalo se zrovna ve chvíli, kdy jsem se k němu nakláněla, abych ho políbila. Shayne hrdelně zavrčel, vstal a přešel ke dveřím. Odemkl a otevřel tak silně, že dveře skoro vyletěly z pantů.

„Shayne, nezabíjej ho!“ křikla jsem a líně se rozvalila na posteli. Divila jsem se, že z ní už nestoupal prach, kterého tam muselo být požehnaně.

Dlouho se nic neozývalo, snad až za pět minut se Shayne vrátil. Nadzvedla jsem se na loktech a zamračila se. „Shayne...?“

„Už je na lepším místě...“

„Shayne!“ dala jsem si dlaň přes ústa a třeštila na něj oči.

Zašklebil se, než se široce usmál a lehl si ke mně. „Nezabil jsem ho, nechal jsem ho odejít do zdí, aby od něj byl konečně pokoj. Doufám, že se bude zdržovat jen ve vedlejších místnostech.“

Dlouze jsem si oddychla a zabořila hlavu do polštáře. „Málem jsi mi přivodil infarkt!“ postěžovala jsem si.

„Ale, já nevěděl, že džinky mohou mít infarkt,“ pronesl laškovně a přejel konečky prstů přes zavazování na korzetu. Ztuhla jsem. Najednou se začal chovat tak... něžně, už to nebyl ten majetnický hlupák, jako kterého jsem ho znala. Díky tomu, že mne na delší dobu ztratil, si zřejmě konečně uvědomil, že nejsem majetek.

Pevně utažený korzet se mu podařilo zcela uvolnit. Zhluboka jsem se nadechla a otočila hlavu tak, abych na něj viděla. „Jestli si myslíš, že... Tak já...“

Než jsem se vůbec stihla vyjádřit, položil mi ukazováček na ústa a usmál se. „Do ničeho tě nenutím, Eleanor,“ vstal.

Lekla jsem se, že někam odchází, že jsem ho odradila. Naštěstí pro mě jen došel pro svůj kabát a přehodil ho tak, aby mi nebyla zima. Děkovně jsem se usmála

„Já jsem ale neřekla ne,“ zamumlala jsem a odvrátila zrak, tak, jak jsem to dělávala vždy, když jsem se styděla nebo nevěděla, co říct.

Teď se tvářil překvapeně on. „Eleanor...“

„Pssst!“ zašeptala jsem a přiložila mu ukazováček na rty tak, jak to on udělal před chvilkou. Usmál se.

„Kazím tě, maličká,“ přejel hřbetem ruky po mé tváři.

Otřásla jsem se. Ne, to nebyl on, kdo mě „zkazil.“

On zřejmě odhadl mé pocity, protože mě konejšivě sevřel v náručí. „Jsi si jistý, že se tu Cheron neobjeví?“ zeptala jsem se, usilovně si přitom kousajíc spodní ret.

„Jestli ano, ujišťuji tě, že živý odsud nevyjde,“ procedil skrz zuby.

„Neměl bys na něj být tak přísný...“

„Já nebyl ten, kdo křičel na celý dům. To ty jsi se ho bála,“ připoměl mi s ležérním úsměvem. Ano, tahle vzpomínka mi utkvěla v hlavě zvlášť.

„A neprávem. Je docela milý.“

„Hm,“ zamručel už zcela nezúčastněně, místo tlachání se přesunul k mému krku a začal jej zasypávat něžnými polibky.

Teď jsem se chvěla vzrušením, místo strachy.

„Přísahám, že už nikdy nedovolím, aby se tě nějaký špinavý démon druhé kategorie dotýkal,“ zašeptal po chvíli, kdy vcelku obratně rozšněrovával korzet, aby mi ho sundal úplně. Konečně jsem se mohla opět svobodně nadechnout.

Brzy mne dostal i ze spodničky a než jsem se nadála, držel mě v náručí, aby na nepřirozeně holou postel mohl rozprostřít deku. Položil mě na ni a nahnul se tak, že jsem byla téměř jako kořist uvězněná pod jeho tělem. Propaloval mé oči těmi svými, planoucími, žádoucími, než spojil naše rty v dychtivém polibku.

Nikdy jsem se takhle necítila, mé tělo se chvělo, doslova třáslo vzrušením, které ve mně ten příšerný Liam vyvolat nemohl, ať byl sebevíc pohledný. Shayne byl více než to, byl nádherný, a to nejen vzhledem, ale i svou duší, povahou, která byla patrná vždy, kdy jsem se mu podívala do očí. Viděla jsem mu do srdce, do myšlenek, aniž bych použila svůj „dar“. A co hlavně, nemusel mě k ničemu nutit, jelikož jsem s radostí dělala vše, co dělalo radost jemu.

Váhavě jsem se dotkla prsty jeho hrudi, dosud skryté pod košilí, a pokusila jsem se mu ji sundat. Nenechal mne to ale udělat, s podivným zavřením si ji strhl sám, snad abychom neztráceli čas.

Na chvíli ještě odběhl z postele a cosi hledal ve starých šuplících u postele. Raději jsem se neptala, co hledá, jelikož jsem ho nechtěla ještě více popudit. Vypadal, že se jen velmi těžko ovládá. Bůhví proč ho to činilo ještě krásnějším. Brzy jsem pochopila. Podivné, nepěkné šero vystřídal teplý svit několika svíček, které Shayne rozmístil po pokoji.

Pociťovala jsem nervozitu. Takový podivným, stísněný pocit u srdce. Nebylo to však nepříjemné, spíše... zajímavé, takové neznámé.

Ještě než si lehl zpátky, si sundal kalhoty. Snad ze studu, jež mě náhle pohltil, jsem odvrátila zrak a chytila se za hořící tváře.

Konečně se vrátil zpátky ke mně. Postel se mi bez něj jevila prázdná, neútulná.

„Jsi si tím jistá?“ zašeptal láskyplně. S plachým úsměvem jsem přikývla. Cítila jsem, že on je ten jediný

správný. Jediný, který ke mně pasuje, který mě dokáže učinit šťastnou, celou.

Zamyslela jsem se, takže jsem byla velmi překvapená, když mne něžně vzal za boky a vnikl do mě. Žádná bolest už snad ani přijít nemohla, ba naopak, neodpustila jsem si slastný vzdech.

Bylo to úplně jiné, než jsem to čekala. Mé ženské, nebo chcete-li dívčí představy byly sice příjemné, ale realita byla mnohem lepší. Celou dobu mě zasypával polibky, dotýkal se mně s takovou až hmatatelnou láskou, že celá má bytost se chvěla rozkoší. Svět kolem nás zkrátka neexistoval ani poté, co jsme vedle sebe spokojeně leželi, bok po boku. Mlčeli jsme, co bychom si také měli povídat? Poprvé v životě jsem se cítila doopravdy šťastná. S mužem, který pro mě znamenal svět. Byl mi vším a já mohla jen tiše doufat, že i já jsem pro něj vším.

Cítila jsem se tak uvolněně, tak jinak.

„Shayne?“ prolomila jsem dlouhé ticho.

„Mhm?“ zašeptal zamyšleně, zřejmě nad něčím usilovně přemýšlel.

„Chtěla bych vidět Londýn a... Paříž, všechna ta velká města, jejich obyvatele, jejich zvyky, ochutnat jejich jídla,“ zasnila jsem se. Shayneova silná paže se mi ovinula kolem pasu a zanedlouho mi vtiskl polibek na holé rameno. Věděla jsem, že se usmívá.

„A já ti ten svět ukážu, lásko, hned, jak se zbavíme Liama.“

„A zachráníme Luka,“ dodala jsem.

„Pak...“

Nestihl to doříct a ze zdi se zjevil Cheron s širokým úsměvem na jeho nehezké tváři. „Ale, ale!“

Shayne mě vztekle zabalil do deky téměř až pod bradu, než vrhl na démona nenávistný pohled.

„Zmiz!“ sykl.

Musela jsem dát oči v sloup. Chovali se jako nějaké malé děti.

„Cheron tu nechá chvíli sličnou Eleanor samotnou a jak to dopadá,“ olízl si dlouhý dráp a vyskočil k nám na postel.

Z Shayneových očí metaly blesky. Musela jsem do něj něžně strčit, abych mu dala jasně najevo, že si nepřeji, aby ho tu mlátil.

„Usneš?“ zašeptal mi u ucha. Přikývla jsem. On naopak vstal, obtočil si deku kolem těla a už hnal démona pryč z místnosti. Musela jsem se smát.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování