Prokletá ~ 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zmatené vzpomínky možná Eleanor ujistí, že to, co jí bylo namluveno, zkrátka nebylo pravdivé, ale je to ještě vůbec možné? Shayne v to může jen doufat.

12.02.2013 (18:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 741×

„Shayne, lásko, Shayne Black. Nevzpomínáš si?“ mírně se odtáhl tak, aby mi viděl do očí. Zamračila jsem se a znovu si ho prohlédla.

„Já... já si nejsem jistá, nevzpomínám si,“ raději jsem se odtáhla úplně. Poté mou maličkost ale něco zaujalo. Nebyl to okouzlující Shayne, jehož vůně zastiňovala vše ostatní v místnosti, ale byly to odrazy. Nebyla jsem tam už já, ale mé sestry. Jedna z nich se vyděšeně choulila v koutě Londýna, její tělo smáčely obrovské kapky vody, třásla se a plakala. Další seděla v noční košilce na posteli, kolébala své dítě ze strany na stranu a cosi mumlala. Jejich situace byly odlišné, ale přece v něčem podobné. Neštěstí, smutek, bolest. Byly zlomené, ztracené a v jejich krásných tvářích už nebylo stopy po radosti jako kdysi. Věděla jsem, že takhle dopadneme. Ti démoni, kteří tenkrát na černém trhu byli, neměli žádné peníze, kromě těch, za které nás koupili. Chtěli si jen užívat, a jakmile zjistili, že džinky na zneužívání a trýznění nejsou stavěné, buď je prodali dál, nebo nechali na ulici. Řekla bych, že Imogen, moje milovaná sestra, která podle odrazu chovala dítě, na tom nebyla ještě úplně nejhůř. Musela jsem jim přeci nějak pomoct! Takový život si nezasloužily.

Shayne mi položil ruku na rameno. „Pomůžeme jim, ale musíš si vzpomenout.“

Zoufale jsem se na něj otočila. „Mám strach, až vás tu Liam najde, nedopadne to dobře.“

„Ne! Nemluv o něm,“ nadechl se, viditelně se musel hodně přemáhat, aby nevybuchl vzteky.

„Už se tě... dotkl?“ procedil skrz pěvně zaťaté zuby. Zrudla jsem a začala si pohrávat s konečky dlouhých vlasů.

„Ano.“

„A domníváš se, že byl ten pravý, ten vyvolený?“

„Ne.“ Mírně jsem se usmála. O tohle jsem se tedy vážně nebála.

Shayne si oddychl. „Ochráním tě, to se spolehni, ale musíš si vzpomenout.“ Popadl mne za ruku s neuvěřitelnou něžností a kráčel se mnou pryč z místnosti. Cheron nás samozřejmě následoval.

Došli jsme až k mému pokoji, kde už naštěstí služebné nebyly. Nebyly nikde, což mne zmátlo. Občas Liam skutečně nebyl doma, byl kdesi v posvětí. Možná, že o Shayneovi ještě neví. Jestliže to tak je, máme výhodu.

Cheron už se chystal také vejít do mého pokoje, ale Shayne mu důrazně přibouchl dveře před nosem.

„U démonova levého oka!“ zaklel démonek za dveřmi. Shayne se škodolibě usmál, zjevně potěšen, že Cheron na kliku zřejmě nedosáhne.

Bylo mi ho trochu líto, ale neodvažovala jsem se něco namítat, pořád to byl pro mě téměř cizí muž, ačkoli jsem si myslela, že ho znám.

Shayne si ale s tím, že si na něj nevzpomínám, moc starostí nedělal. S děsivým klidem uchopil mou bradu a konečky prstů druhé ruky začal obkružovat linii mých rtů, aniž by je přestal sledovat.

„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal. „Byl jsem majetnický hlupák, když jsem si myslel, že mi patříš. Že mi tě nikdo nemůže vzít.“

Otřásla jsem se, ale odtáhnout jsem se nedokázala. Nechtěla jsem. Nebo možná ano, ale ta částečka mého já se vzpírala, toužila být v jeho blízkosti.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odmítavě jsem zakroutila hlavou. Koutky úst se mu zvedly v malém, letmém úsměvu. Všimla jsem si, jak dokonalé dolíčky ve tvářích má. Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem zkoumala každý jeho pohyb, neschopna se odtrhnout.

„To protože on chtěl, abys na mne zapomněla.“

Hypnotizoval pohledem mé rty, stejně jako já hypnotizovala ty jeho. Jakýsi záblesk vzpomínky mi proplul hlavou, že jsem ani nevěděla, jak.

„Jmenuji se Shayne, ale je mi jedno, jak mi chceš říkat, na tohle si příliš nepotrpím.“

Párkrát jsem zamrkala. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, třeba to byl jen výplod mé mysli.
Než jsem však stihla zareagovat, svými rty se vpíjel do těch mých, nejprve je o sebe jen otíral, hladil jazykem, než jsem pocítila horkost jeho jazyka na tom svém. Reakce byla okamžitá, rozlila se celým mým tělem, pohlcovalo mě to. Naléhavě mi stiskl boky a přitáhl mne za ně k sobě, snad automaticky jsem ho objala kolem krku a zkoumala prsty jeho vlasy. Stalo se to najednou, jako bílý záblesk, který prolomil tmu v mém mozku. Nejdřív to byly krátké intervaly, jakési scénky, které nedávaly smysl, až pak...

Jednu ruku dal kolem mého pasu, druhou bořil do mých vlasů a rty dobýval ty mé. Brzy jsem na jazyku cítila chuť whisky, kterou měl položenou na klavíru a zřejmě ji předtím upíjel. Ta chuť byla však tak omamná, když byla ve spojení s ním, že jsem zcela podlehla. Neschopna se nadechnout, odtáhnout či přestat jsem se vpíjela rty do těch jeho, užívajíc si onen smyslný okamžik, který patřil jen nám.

Sjel na krk, kde po sobě zanechával mokrou cestičku až k lemu výstřihu. Vzal mne s neobvyklou jemností za ruce a přitiskl mé chvějící se tělo ke klavíru.

Vzpomínky se vpíjely do sebe, poskakovaly mi v hlavě a vyplňovaly ta prázdná místa.

Nebyl krásný tak, jako ostatní muži tady. Jejich krása byla pozemská, taková, jakou my ženy vnímáme krásu. Nejde jen o vzhled, jde o úsměvy, o to, jak vystupují. To všechno k sobě patřilo. Ale tohle... Vůbec se nedal přirovnat k nějakému muži, protože žádný muž takhle nikdy vypadat nemohl.

„Shayne,“ zašeptala jsem přerývavě, když jsem se donutila odtáhnout se od jeho lákavých rtů. „Jsi hrozný sprosťák, víš to?“ zamumlala jsem a laškovně mu pěstí praštila do hrudi. S ním to samozřejmě ani trošku nehnulo.

Usmál se, nejdřív tak trochu ležérně, pak více, široce, až to vypadalo jako ten jeho dokonalý samolibý úsměv, při kterém ukázal zuby.

„Eleanor,“ popadl mne do náručí a protočil se se mnou po místnosti.

Měla jsem pocit, že ta prázdná díra v mém srdci byla právě znovu vyplněna. Vyplněna tím pravým a jediným, co ji vyplnit mohlo. Byl zpátky. Přišel si pro mě. Můj havran, můj havran s lesknoucíma se očima a srdcem divokého lva.

„Vítej zpátky,“ pronesl, když se uráčil mne konečně postavit na nohy. Věnovala jsem mu plachý úsměv. Návrat do reality znamenal strach, strach z toho, že o něj znovu přijdu.

„Tak dobrá, jdeme přesvědčit jednoho démona, že nemá sahat na to, co mu nepatří.“

Znovu mě táhnul pryč. Jakmile jsme vyšli na chodbu, přivítal nás pěkně naštvaný Cheron, který dosud seděl opřený o jednu ze zdí a prohlížel si své drápy.

„To mlaskání Cheron slyšel až sem!“ dal oči v sloup a zvedl se. Shayne ho zpražil varovným pohledem.

„Taky jsi mi chyběl,“ ujistila jsem Shayneova společníka s úsměvem.

„To být moje dáma!“ teatrálně se mi poklonil, ale to už jsme se Shaynem kráčeli dlouhou chodbou. Totiž – Shayne kráčel a já byla vláčena někde vzadu za jeho dlouhými ráznými kroky.

Nestačili jsme ještě ani dojít na druhý konec chodby, když se rozrazily dveře a v nich stál pěkně naštvaný Liam.

„Říkám si, vyjdu si do města, podívám se, co nového v Londýně, co nového v podsvětí. Pár nových děvek, pravděpodobně guvernantky, které byly pro svou neschopnost vykopnuty na ulici, pár nových žebráků, pár nových Eleanořiných odkopnutých sestřiček...“ zastavil se a pokračoval. „Očekávám, že až se vrátím, moje džinka bude poslušně ve svém pokoji s pevně utaženým korzetem, jak jsem přikázal. A hleďme! Zatím si sem klidně přijde jedna stará tvář a můj majetek tu pobíhá polonahý po mém vlastním domě.“

Shayne dal oči v sloup a stoupl si tak, abych já byla za ním. „To bylo důmyslné, jak se ti podařilo ukrást mi ten kámen,“ přimhouřil oči. Poznávala jsem to napětí v jeho těle.

„To bylo důmyslné, jak se ti podařilo vrátit Eleanor paměť, dokonce i její podstatu, a pak mi ji tu bezostyšně svlékat.“

Stáli teď naproti sobě, napětí bylo téměř hmatatelné, stejně jako vztek obou mužů.

„Svlečená už byla,“ mávnul rukou. „Ostatně, do toho ti nic není.“

„Tak jsem si říkal, Shayne, jestli nepostrádáš svého přítele,“ rádoby zamyšleně si položil ukazováček na ústa a nadzvedl obočí.

„Luke je bůhví kde,“ zasyčel v odpověď.

„Bůhví kde v mém sklepě, ujišťuji tě.“ Dal si ruce za záda a začal se ke mně pomalu přibližovat. Ten lesk v jeho očích jsem poznávala. Byl tam vždycky, když se rozhodl mi nějak ublížit. Začala jsem ustupovat. Cheron si začal hrát na hrdinu a stoupl si jako můj ochránce, ale to mi na pocitu bezpečí příliš nepřidávalo.

Shayne vypadal mírně vyvedený z míry, ale pak se otřásl a nechal to být. „Dost her. Dost tvých hloupých triků. Bál ses mi postavit, ale teď už budeš muset,“ otočil se na Cherona.

„Je tu někde portál?“

Liam poměrně nechápavě skákal pohledem z Shaynea na démona, ale to už Shayne pěstí praštil do podlahy, která byla viditelně skutečně velmi křehká a rozdělila se na dvě části.

„Rychle!“ vykřikl Cheron. Shayne nezaváhal ani na vteřinu, přehodil si mne přes rameno jako pytel brambor a rozběhl se do vstupní haly. Místo aby dveře otevřel, vrazil do nich a ony doslova vypadly z pantů. Už jsem viděla, jak se Liam nebezpečnou rychlostí blíží k nám, ale Shayne byl naštěstí rychlejší. Na zahradě, tam, kudy se sem dostali, už byl znovu ten podivný červený záblesk. Cheron skočil první a hned za ním Shayne se mnou.

Padali jsme.

Dlouho jsme padali.

Místo bolestného tvrdého pádu, jaký jsem čekala, jsem dopadla na Shayneovu hruď v jakési místnosti s dveřmi.

„Portálový dům?“ špitla jsem.

Shayne přikývl a pomohl mi vstát. „Nevím ale, jaké dveře zvolit. Budeme muset spoléhat na to, kam nás dovedou.“

Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že je konec. A Shayne také ne. Zřejmě se jen potřeboval připravit na boj, jak jsem tušila, i já jsem byla jeho součástí.

„Co si můj pán myslí, že udělá?“ huhlal Cheron a masíroval si svou šedou pokožku, zřejmě z toho pádu.

„Najdeme místo, kde přečkáme dnešní noc,“ ušklíbl se a začal chodit od dveří ke dveřím.

„Co myslíš, miláčku, které?“

Z něžného tónu, kterým vyřkl oslovení miláčku, se mi zatočila hlava. Div jsem se nezačala uculovat jako nějaká malá holka. Rozhlédla jsem se a pochybovačně si ty dveře do nikam prohlížela.

„Myslím, že tyhle,“ ukázala jsem na bílé s květinovým vzorem.

„Dobrá tedy,“ natáhl ke mně ruku, kterou jsem s radostí přijala. Potom vzal za kliku a dveře otevřel.

Znovu jsme padali, tentokrát do menší nicoty. To, co jsme viděli, se dalo nazvat spíše vysokými komíny, střechami budov a kostelními věžemi.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování