OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 12. kapitola

20.01.2013 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 918×

Chvěla jsem se. Nedokázala jsem tomu zabránit, ať jsem se snažila sebevíc. Bylo mi z jeho dotyků špatně, hnusilo se mi to, přesto jsem to dělala dobrovolně. Něco mi říkalo, že bych neměla na výběr. Nevěděla jsem, co přesně se bude asi tak dít – popravdě jsem to ani vědět nechtěla, protože to by mé obavy jen zhoršilo. Toužila jsem to mít pouze za sebou, toužila jsem udělat, co on chtěl, aby mi dal konečně pokoj. Nic jiného jsem v tu chvíli nechtěla, jen zbavit se jeho dotěrných rukou na mém těle. Mou němou prosbu, která byla patrná i v mém výrazu, ale nevyslyšel. Byl plně zaujat rozvazováním mého korzetu, a i za předpokladu, že by nebyl, stejně by ho mé pocity zřejmě nezajímaly. Má mě rád, opakovala jsem si v duchu neustále, pořád dokola jsem se snažila si tu větu vsugerovat, abych svou rozechvělou mysl alespoň trošku uklidnila. 
Po nějakém tom úsilí se mu podařilo vyprostit mne z tuny spodniček, takže jsem před ním byla téměř nahá. Cítila jsem, jak mi tváře doslova hoří, ale rozhodně to nebylo ničím, co by se podobalo vzrušení. Byl to stud, stud a zaslepující strach.

Chytil mě za boky a zabořil zády do několika měkkoučkých polštářů, sám pak začal zápolit se svými kalhotami. Zkoumavě jsem na něj pohlédla, vážně mne v tu chvíli zajímalo, na co asi myslí – jsou jeho záměry vážně takové, jaké dělá, že jsou?
Sjel mě spokojeným pohledem, než odtáhl moje třesoucí se kolena od sebe. Nezvládl to ale napoprvé, jelikož jsem vždy tvrdohlavě dala obě nohy zpět k sobě a kolena si přisunula k bradě. Dívala jsem se na něj pohledem vyděšeného opuštěného štěněte, s ním to ale, jako obvykle, ani nehnulo.
„Eleanor!“ 
Nervózně jsem si skousla spodní ret a skryla svou vyděšenou tvář do záplavy havraních vlasů. Ten jeho pohled jsem nemohla snést. Když byl naštvaný, byl tak... démonický. Nebylo na něm vůbec nic lidského. Oči měl tak kamenné, pohled tvrdý natolik, že bylo jasné, že námitky nepřicházejí v úvahu. Ztrácel trpělivost, ačkoli na jeho chování bylo znát, že se ovládat zkouší.
Snad poprvé v životě jsem se zachovala rozumně. Musela jsem uznat, že z něj mám respekt, možná proto jsem nakonec nohy uvolnila a nechala si je odtáhnout od sebe.
Něž bych stačila byť mrknout okem, byl nade mnou. Panikařila jsem, jelikož to ve mně vzbuzovalo dojem vězení. Choval se tak, jako kdybych byla... věc.
Pohlédl mi do očí a zhluboka se nadechl, pravděpodobně konečně získal kontrolu nad svým vnitřním démonem, který většinou převládal, a dalo se říct, že to tak pro mou maličkost bylo mnohem příjemnější.
Pocítila jsem jeho jazyk ve svých ústech zrovna ve chvíli, kdy má zápěstí začal mačkat do nadýchaných polštářů tak silně, že mi je téměř drdil.
Doopravdy asi neumí být příliš romantický. Nebo je romantický k někomu jinému a tohle dělá jen proto, že potřebuje to zatracené dítě, které bude dozajista mocné, a při jeho výchově, ke všemu s jeho vlastnostmi, jsem si ani nepřála vidět, jak by to dopadlo.

Polibek jsem mu nešikovně oplatila v domnění, že stisk alespoň trochu povolí. Mýlila jsem se, naopak mi silně nehty zarýval do kůže na zápěstí a rozdíral ji. Moc dobře věděl, že mi může jakkoli ublížit, že džinky jsou neobyčejně křehké a hrubé zacházení pro ně zkrátka není. Nedokázal se snad ovládat?

Jakmile jsem usoudila, že díky jeho jazyku nemám dostatek kyslíku, začala jsem sebou všemožně kroutit ve snaze mu to dát nějak najevo. K mé hrůze to ale nezabralo, musela jsem ho do jazyka kousnout, aby si to uvědomil a přestal s tím zatraceným líbáním.
Nikdy jsem si nemyslela, že to, co muži dělají s džinkami, bude příjemné. Iqar, ten slizký malý skřet, nám vždycky říkal, že jsme jen hračky. Hloupé věci, pro některé muže na jedno použití, pakliže nebyli dost trpěliví, nebo se v trápení své džinky nějakým způsobem vyžívali. A až teď jsem pocítila, jak moc dokážou být muži v naší společnosti démoničtí. On se zkrátka nedovedl ovládat.
„Uvolni se,“ zasyčel. Byl to jasný příkaz, ale mé tělo ten rozkaz prostě nemohlo splnit, jestliže jsem to sama nedokázala.
„Uvolni se!“

Cožpak neříkal, že to musí být dobrovolně? To on sám tu teď udává příkazy!
Tón jeho hlasu se o dost změnil. Nic děsivějšího jsem nikdy neslyšela. Vzhlédla jsem a spatřila, jak se mu na jindy tak hezké tváři vytvářejí podivné, černé útvary a nápisy, a jeho oči jiskřily, že se mi najednou zdály až skleněné. Asi byl z toho rozčilení ve fázi proměny.
Neopovažovala jsem se ani pípnout, ani se pohnout. Pokoušela jsem se donutit své myšlenky, aby se ubíraly jiným směrem a své tělo... své tělo k poslušnosti.
Vytřeštěně jsem na něj hleděla, když mě popadl za boky a vnikl do mého těla tak silně, až mi z koutků očí vytryskly slzy. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si myslela, ale přesto to bylo nepříjemné. Nějak... nějak nezapadal. Nepatřil k mému tělu tak, jak by měl.

Zarývala jsem nehty do deky pod sebou, okusujíc si spodní ret. Kéž už by mi dal pokoj!

Když jsem byla pod Iqarovou mocí, vždy jsem v noci přemýšlela, jaké to asi může být, takhle s mužem... Představovala jsem si něco romantického, něco, co bylo v románech, které jsem tak ráda četla. Že jednoho dne přijede nějaký princ na bílém koni, unese mne do svého království a budeme navždy šťastní, bok po boku. Liam ale rozhodně nebyl typ prince na bílém koni, on byl démon, a bylo to na něm zatraceně dobře vidět.
Už teď mi bylo jasné, že on není ten Vyvolený, s ním žádné dítě mít nebudu, jelikož ani nemohu, kdyby ho vybrali k takovému vyššímu cíli, bylo by to holé šílenství, a co víc, teď bych se cítila jinak, nebo ne?

Krev jediné čisté džinky jest jediným lékem na všechny strasti světa, klíčem k věčnému životu a bohatství, však ten, kdo hoden bude, jen v jejím těle může stvořit tak čistý, že jeho moc otřese světem v základech, pak i on svůj díl štěstí dostane,opakovala jsem si stále dokola v hlavě. Ale kdo mi tohle vlastně řekl, od koho jsem se dozvěděla, že mé prokletí není jen tím, že jsem džinka? Je v tom mnohem víc, ale kdo mi to řekl? Soustředěně jsem svému vězniteli zarývala nehty do zad, zatímco on viditelně zaujatě přirážel. Nevydala jsem ani hlásku, snad ze strachu, snad z podivných pocitů, které mi kolovaly hlavou, a já tak byla zcela unesena ve víru myšlenek. Možná to byla i jediná šance, jak tohle ve zdraví přežít...

Shayne naštvaně praštil pěstí do zdi a vydal podivný vrčivý zvuk, zatímco vykřikoval démonovo jméno.

„Cherone! Ukaž se, ty jedna šedivá kreaturo!“ rozhlížel se po chodbě svého domu, marně hledaje jindy tak otravného démona.

„Jestli se okamžitě neukážeš, zakroutím ti tím tvým krkem!“

Byl nervózní, čas vypršel a on si byl téměř jistý, že Liam už má teď Eleanor v hrsti. Bůhví, co té nevinné mladé džince napovídal. A zapomněla na něj? Úplně?

Konečně. Ze zdi se vynořila drobná, až vyzáblá postava děsivě vypadajícího démona, který si neustále zvláštně pohrával s nepřirozeně dlouhýma rukama a silnými ostrými drápy na jejich koncích. „Můj pán si něco přát?“

„To bych řekl! Nevíš něco o Portálovém domě?“ Shayne si nervózně prohrábl delší vlasy a pochodoval po chodbě sem a tam.

Cheron se naoko zamyslel. „Hm, Cheron nevědět. Cheron se o takové věci nezajímat. Portálový dům být moc nebezpečný, nikdy nevědět, kde skončit!“

Shayne procedil skrz pěvně zaťaté zuby jakousi nadávku, než se na něj znovu otočil.

„To je mi jedno, potřebuji tvou pomoc, přece o tom něco musíš vědět.“

„Sličná Eleanor skončit v nějakém z těch strašlivých portálů?“ Démon se teď jevil vystrašeně, až se chvílemi zdálo, že má o rudolící džinku doopravdy strach. Ale i kdyby byl schopný mít Eleanor rád, nikdy by o ni neměl takovou starost, jako právě Shayne.

„Ano, myslím, že ano. Musím ji najít, když najdu ji, najdu i Lucase,“ prudce se nadechl. Cheronova vrásčitá tvář se ještě víc zamračila. Již dlouho neslyšel Shaynea mluvit o jeho příteli jako o Lucasovi, vždy mu říkal Luke nebo jej neoslovoval vůbec.

„Isabelo, víš něco?“ Shayne automaticky pohlédl na strop, kde si bezstarostně visela jeho mrtvá žena. Vždy, když ji takhle spatřil, ho píchlo u srdce. Mohl tomu zabránit. Kdyby ji býval tenkrát tak hloupě nezneuctil a posléze se do ní nezamiloval, mohla teď ještě žít a být... šťastná s jiným.

Duch se snesl na zem vedle Shaynea a podivně se zatvářil. „No, já ti nevím,“ hladila si vyboulené bříško, kterým se kdysi prohnalo několik kulek a ukončilo tak hned dva nevinné lidské životy. „Portálový dům, hm, jak bys chtěl najít to, co je ukryté a zamčené, když nemáš ani potuchy, kde to je a kde je k tomu klíč?“ široce se usmála, úsměv to ale nebyl upřímný, byl falešný, arogantní a děsivý. Popravdě, Isabela nebyla upřímná a milá ani za života. Marnivost a sobeckost z ní nezmizela, jen se o něco zvětšila.

„Právě proto se tě ptám, víš něco o Portálovém domě, Isabelo?“ Schválně dával důraz na každé slovo tak, aby je od sebe pečlivě odděloval. Musela si uvědomit, že je to pro něj důležité.

Našpulila bledé rty. „Za života jsi mi říkal Bello, nebo jen B. Teď však pomýšlíš na jinou, že?“ Její výraz ještě víc potemněl. „A co naše dítě...“

„Naše dítě se nikdy nenarodilo, Bello,“ prudce se nadechl. Bylo na něm stále patrné, jak ho to zraňovalo. Vždycky to byla ta nejhorší věc, jakou zažil, a nikdy nepřestával hledat viníky. 
„Byla to má vina, že jsem tě neochránil, že jsem tě nepomstil a ty jsi tu teď uvězněná. Nemůžu zničit další život. Eleanor je nevinná a nezaslouží si svůj osud. Byla jsi sobecká, marnivá a rozmazlená, ale nikdy ne krutá.“

Vlasy, které jí děsivě poletovaly kolem obličeje, jako kdyby se vznášely, náhle spadly na její ramena. Oči zrudly. Dala hlavu na stranu a oči přimhouřila. Shayne měl sto chutí odstoupit, aby nebyl tak blízko. Když tohle dělala, docela ho to děsilo.

„Portálový dům je tam, kde vždycky býval. Portálový dům je totiž tam, kde chceš, aby byl. Je vším, čím chceš, aby byl. Stačí věřit, to je ten klíč. Musíš mít hodně dobrý důvod, aby si tě magie portálů pustila dovnit, ti, co ji vynalezli, nikdy nic nedali jen tak. Pokud ji miluješ a pokud víš, co chceš, objeví se tam, kde jsi se do ní zamiloval,“ řekla, vypadala tak smutně a šíleně, že to Shaynea příšerně mrzelo. Nikdy své city k této ženě nechápal, ale k Eleanor už od první chvíle, co spatřil její bezchybnou tvář, a hlavně – co uviděl její neposkvrněnou duši.

„Děkuji ti, Bell,“ zašeptal.

„Cherone, jdeš se mnou.“ podíval se na démona, který se dosud znuděně opíral o jedny ze zavřených dveří.

„Já nesmět opustit dům, ty mne už nevzít zpátky!“ začal pohazovat rukama a vztekle poskakovat na místě. Shayne se ušklíbl, už zase vypadal tak komicky.

„Jdeš a tečka, pokud nechceš, abych si tvou kůži vystavil nad krb,“ zlověstně se mu zablýsklo v očích. Cheron dobře věděl, že se zamilovaným temným andělem není radno si zahrávat, tudíž mu nezbývalo, než poslechnout a následovat ho ven.

„Kam jít?“

„Na Černý trh, příteli,“ odpověděl Shayne.

Choulila jsem se do klubíčka na druhé straně postele, zatímco Liam vstával a pomalu se oblékal. Vypadal vyrovnaně, snad i spokojeně. Zřejmě se domníval, že uspěl a že jeho snaha bude mít nějaký výsledek. Samozřejmě výsledek, který se týká mé maličkosti.

„Následujících pár týdnů budeš odpočívat.“ přikázal, zapínaje si knoflík u kalhot. Neodpověděla jsem, jen zírala před sebe a mnula si otlačená zápěstí. Tohle mu nezapomenu.
„Eleanor,“ oslovil mě měkce, až tehdy jsem pootočila hlavu a setkala se s jeho pohledem. „Maličká, jestli jsem ti ublížil, je mi to líto, ale na nějaké tvoje výmluvy nebo dokonce na strach tu nebyl čas. Tak to pochop.“ Natáhl ruku a dotkl se konečky prstů mé tváře, ale ucukla jsem. Téměř jsem až slyšela, jak ztěžka oddychuje. Už zase ho zaplavoval ten vztek nebo ta neovladatelnost, která jím lomcovala pokaždé, když byl v mé blízkosti a já se mu nepodřídila.

„Jak chceš,“ zasyčel nakonec, obešel postel a popadl mě za bolavé paže.

„Podívej se,“ pokynul mi.

„Podívej se na mě!“ netrpělivě mi stiskl paže. Uposlechla jsem ho až s vzrůstajícím nátlakem v mé hlavě.
„Můžeš být přitažlivá džinka, krásná, mladá žena. Je mi úplně jedno, jak moc jsi křehká. Když mi budeš odporovat, nebude to dobré.“ Výhružně mi pohlédl do očí, ve kterých teď ale plálo divoké odhodlání. Chtěl to? Má to mít! Stejně se mu vzepřu.

Konečně pustil mé chvějící se ruce a šel ke dveřím, kde se však ještě na chvíli zastavil. „Jsi moje. Jsem jediný, kdo tě chce a kdo tě na tomhle světě ještě potřebuje, tak si toho važ.“ Vypočítavě se usmál a odešel.

Zamračila jsem se. Ano, měl vlastně pravdu. Je a bude jediný, ale co z toho mám já?
Byla jsem plně rozhodnutá, že se mu pokusím dostat do hlavy, že zjistím co nejvíc a především, že vymyslím nějakou lež, že čekám dítě, až se mě na to později zeptá. Ale jak něco takového udělat?¨

Shayne s Cheronem se drali davem démonů a všeho možného i nemožného až k výstupku, kde tehdy Eleanor spatřil. Shayne až téměř stále cítil její neodolatelnou vůni, vznášející se ve vzduchu. Byla tak omamná, vábivá a sladká. Byla to vůně domova, všeho, co její vůní nasáklo. Jeho postel, jeho dům. Vše bylo cítit po neodolatelné Eleanor, která si jako čarodějka hrála s jeho smysli, a co víc, s jeho srdcem, o kterém si již dávno myslel, že je z kamene.
„Ty vidět nějaký portál, můj pane?“ ptal se tenkým hláskem démon po jeho boku. Shayne se rozhlížel.

„Ne, ale cítím tu vibrace. Někde tu bude, velmi pěkně utajen.“

Vylezl na výstupek až k místu, kde stála. Přesně si to pamatoval, to, jak byla oblečená, každý její výraz, každý pohyb jejího obličeje si do puntíku zapamatoval. Vzpomínal na její krásnou tvář, když se usmívala – na její dolíčky ve tvářích, které zdůrazňovaly její přirozenou krásu, na její slzy, které tak roztomile vykreslovaly její povahu. Na vlasy, do kterých vždy toužil zabořit ruce a hladit ji po nich, a na oči, na ty dvě neodolatelné studánky, v kterých hrály jiskřičky v pozadí s divokým, nehasínajícím ohněm. Zavřel oči a vnímal každou svou vzpomínku na ni tak, jako kdyby tu Eleanor byla, jako kdyby se jí mohl dotknout, sevřít ji v náručí a už nikdy víc nepustit. Vtom se to stalo. Natáhl ruku, zcela nevnímaje okolní svět se dotkl dosud neviditelné brány do mezisvěta. Rudá záře jej obklopila.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 12. kapitola: