OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh o modrovlasém chlapci - 5. část



Příběh o modrovlasém chlapci - 5. částPsal se rok 3023.
Svět jako takový zanikl. Třetí světová válka zničila vše krásné a vzala sebou vše dobré. Navždy...
Vše bylo zahalené a zamořené v šedém dýmu, který pohlcoval ve své podstatě veškerou oblohu i hvězdy.
Lidé už ani přesně nevěděli, jak dlouho je to už dlouho, kdy se ze dne na den zastavil čas a už nikdy více neplynul dále.
V každé válce se ale najde někdo, kdo může svými činy předejít další katastrofě. V tomto příběhu padla mince na dívku s jménem Nathaly.

Už zhruba dva týdny jsem měla svoji osobní ochranku. Chodili jsme spolu – my tři – úplně všude. Nepočítám teda můj pokoj. Vždycky, když jsem šla do skleníku nebo někam, kde bylo vidět, i když jen na uměle vytvořené nebe, byli pořád se mnou.

Jednoho večera jsem se zase probudila ze svého zlého snu. Uslyšela jsem křik, který tam už ale nepatřil.

Damian ležel sklíčený v koutě svého pokoje v podkroví a bojoval opět s něčím v sobě.

„K sakru!“ zanadával.

Agresivně vytrhnul šuplík ze stolu a vypil jednu z černých lahviček. Vstal a posadil se na okraj postele.

„Do háje. Myslel jsem, že už je pryč…!“

Vyšla jsem z pokoje, ale nikdo nikde. Slíbila jsem sice, že v noci v žádném případě nebudu vycházet ze svého pokoje, ale mé tělo mě neposlouchalo, šlo samo. Šlo a šlo, až došlo ke dveřím z pravé strany zahrady.
Má ruka kulatou kliku chytila a zatáhla. Bylo však zamčené, stáhla se.

Pod dveřmi procházel černý dým. Ten jako tehdy v našem světě.
Má pravá ruka zkusila dveře otevřít znovu a … podařilo se. Dveře se otevřely a v nich stanuly dvě velké krystalické rudé diamanty.
Žasla jsem nad tím, jak to bylo krásné. Co to ale bylo?

„Nathaly!“ zakřičel Damian, ale to mé tělo vykročilo a vstoupilo do černého dýmu.

Damian mě ale stihl – než se dveře zavřely – chytit a tak nicotou padal se mnou hlouběji a hlouběji do černého dýmu. Zahleděla jsem se do jeho tmavě modrých očí a z nedýchatelného vzduchu kolem jsem omdlela.

x x x

Probrala jsem se z mdlob a uviděla procházejícího se Damiana po stranách tunelu.

„Kde, kde to jsme?“ Zastavil se a začal na mě křičet.

„Proč jsi vycházela z toho zatraceného pokoje?! Proč uprostřed noci?!“ Z ničeho nic se chytil za hlavu a jeho oči se zase změnily.

„Já…“ Nevěděla jsem, jestli mu mám říct na obhajobu to, o svém zlém snu.

Damian si z kapsy vytáhnul lahvičku a vypil ji.

„Pfff…“ odfouknul si a hodil ji prázdnou o zeď. Pořád jsem nevěděla, co se s ním děje.

„Co teď?“ zeptal se sám sebe a po chvíli se začal rozhlížet kolem dokola. „Nemáme jinou možnost, než…“ zmlkl.

„Kde to jsme?“

„V jeho světě.“

„Na Zemi?“

„Ne! Bohužel úplně někde jinde.“

„Je mi to líto.“

„Líto? Líto?! Je ti líto, že jsme díky tobě oba stoprocentně mrtví?!“

„Já…“

„Myslím, že už jsi toho řekla dost!“ vzkřikl.

„Nemůžu za to! Proč jsi takový?“

„To já… to já ne!“ řekl a oči mu opět ztemněly. Začal si prohledávat všechny kapsy po sobě, ale žádnou už další nemohl najít. „Né… je to silnější než já!!! Jsem příliš blízko k němu!“

Damian se po chvíli bolestného syčení narovnal a zahleděl se na mě. Došlo mi, že to o něm se mi zdálo. To on byl ten, kterého jsem opakovaně slyšela sténat. Teď to ale už nebyl on.

x x x

„Konečně jsi našel cestu domů, Damiane. A vidím, že jsi mi donesl dáreček jako omluvu.“

Damian nic neodpověděl, jen se zlostně usmál a položil Nathaly na Romalův stůl.
Tato bytost na půl člověk, na půl robot, dosáhl svého. Získal poslední část skládačky.

„Věděl jsem, že dříve či později se ke mně vrátíš…“
Romal podal Damianovi cigaretu, ten si ji zapálil a posadil se do křesla.

„Máš štěstí, že mě ovládá ta nejmocnější magie ze všech, jinak bych se ti už dávno vzepřel.“

„To jsi ale přece dělal po celou dobu.“ Damian se usmál a vyfoukl.

„Co teď s ní? Mám ti ji nachystat?“

„No… Sice jsem na ni čekal dlouho, ale teď když ji mám, není kam spěchat. Odnes ji do laboratoře a tam ji nech. Nemá kam utéct.“

„Dobře.“ Damian zahodil nedopalek na zem, zašlápl ho, vzal Nathaly do náruče a opustil s ní místnost.

„Pane?“ ozval se elektronický hlas. „Přišel za vámi IN-TESO.“

„Pusť ho dál…“

„Da-damiane?“ zachraptěla jsem. Stál u jakého si stolu a pokuřoval si. Zvedla jsem se z leže a začala se rozhlížet kolem. To jsem v nemocnici?

Vstala jsem a šla k němu blíž, byl ke mně zády.
Když se na mě podíval a já uviděla jeho tmavomodré oči, lekla jsem se.

„Da-damiane… Je ti dobře?“ Zase nic neřekl. „Kde to jsme?“

Vstal a vyšel ze dveří, rukou naznačil, ať jdu taky.

Všude kolem byl chlad, samé železo – stěny, podlaha, dveře.

Vyšli jsme z železné kostky a nedokázala jsem vstřebat, co jsem před sebou viděla. Všude samé propadliny v zemi, v tom láva. Divné poletující stroje.

„Země se změnila k nepoznání, že?“ To jsme byli opravdu pořád na Zemi?

„Co se teď bude dít?“

„No…“ zapálil si další cigaretu. „Já už jsem dávno mrtví, takže mi je jedno, co se mnou udělá. Tebe nejspíš, Romal, zabije a použije jako chybějící článek do té jeho skládačky a potom… potom zničí svět.
Možná se ještě teleportuje kamsi do Galaxie a tam vytvoří další stroje, povede další války… no prostě, pořád dokola až do aleluja.“ Zasmál se a pak zase ztichl.

„Vím, co se ti teď honí v hlavě,“ pokračoval, „ale neudělej žádnou hloupost ani nevytvářej problémy.“

„Chceš mi tím říct, ať se mu dobrovolně vydám, aby mohl zničit to, co ještě nestihl? Damiane, ty…“ rozběhla jsem se po něm, ale on si mě obtočil kolem pasu a jemně mě chytil pod zadkem. Jeho oči se změnily z hnědých na tmavě modrou, z té na azurovou – tu, kterou jsem měla na něm nejraději a při které jsem stoprocentně věděla, že je to on – a zase nazpět na hnědé.

„Co to…“ Políbil mě. „Proč jsi…“

„Sice už nejsem ten hodný Damian, ale Romalovi nedovolím, aby zničil to, co nám ještě zbilo.
Nedovolím to… pomůžu světu od další války. Nebo se ji budu alespoň snažit, co nejvíce oddálit.“

Byla jsem zmatená. Co to tady jako vykládal?!

Damian vykročil ze dveří do ruchu a já šla po schodech za ním.

Mezi Romale a In-tesem panovala bouřlivá nálada.
Pořád se dokola hádali o jedno území, které zatím nepatřilo ani jednomu z nich.

„Tvá legie je prolezlá všude, kam můj vliv nedošel. Jsi sobec! Přenech mi to území!“

„Ne!“ udeřil Romal železnou dlaní do svého stolu a vytvořil tak prázdnou železnou formu.

„Pokud mi ho nedáš dobrovolně, vyřešíme to jinak.“ Udeřil i on dlaněmi do stolu a dlouhé tmavé vousy se mu hodily do strany.

„Je to tady jako v pekle,“ pronesla jsem v tichu naší konverzace.

„Nemá to od toho daleko,“ zasouhlasil.

Kráčeli jsme po jediné vyvýšenině nad okolním – pro mě neznámém – světě.

„Proč to tady je? Co to vůbec je?“ ptala jsem se a ukazovala na železného poletujícího robota před námi. Nic neodpověděl. „Neublíží nám?“

„Ne a na nic se mě už raději neptej.“

„Víš,“ zastavila jsem se, „zklamal si mě.“

„Ehm?“ Konečně se zastavil a otočil na mě.

„Myslela jsem, že jsi dobrý, ale ty jsi… monstrum!“

„Monstrum?“ zopakoval překvapeně a potom se začal smát. Přiskočil ke mně a chytil mě za boky. Vyzvedl mě nad sebe a naklonil si mě k sobě, jako by mi chtěl dát polibek.

„Kdybych byl monstrum, jak ty říkáš, dávno bych tě zabil.“ Na chvíli jsem se zahleděla do jeho očí a změnily se na chvíli na modré, ale potom zase nazpět na tmavé. Silně nimi mrknul a zasténal. Položil mě na zem a zase se ke mně otočil zády. „Vrátíme se…“

 

Když jsme se vrátili nazpět do železné pasti, okamžitě nás zpacifikovali nějací vojáci.

„Co chcete?!“ pronesl rozzlobeně Damian. Začala jsem se cukat.

„Damiane…“

Jeden z vojáků ho udřel pažbou do hlavy... padl k zemi a už více nevstal.
Mě byla na ústa přiložená rouška, která mě uspala sladkou omamnou vůní.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příběh o modrovlasém chlapci - 5. část:

4. Hejly
18.10.2012 [17:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Gracewhite přispěvatel
16.10.2012 [12:08]

Gracewhite Emoticon Emoticon Emoticon Další část dopíšu dneska a zítra nebo ve čtvrtek ji sem dám. Emoticon
Su fakt ráda, že se vám to líbí. Emoticon Emoticon

2. martinexa přispěvatel
16.10.2012 [11:23]

martinexa Emoticon Já se snad zblázním. Chudáci ty je teda vůbec nešetříš. Já bych toho Romala rozthla, jak hadr na podlahu hajzla:D

1. NicodeJashin přispěvatel
15.10.2012 [23:07]

NicodeJashinHuhuhů naprosto megaúžasněsupráckybombová část..DD Damian je zlatíčko i ve chvíli když je "zlý"..<3 Tak a teď ta důležitá otázka: KDY BUDE POKRAČOVÁNÍ?? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!