OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 10. kapitola - 1. část



Příběh naděje 10. kapitola - 1. částNastává první den, ve kterém se Wyatt setkává s Manuovým učitelem a s Daaém - bytostí pekla, která je silně spjata nejen s ním, ale i s druhým já, který dá Wyattovi opravdu najevo, že tady není jen tak sám...

Kapitola 10: Svět živých

1. den : Halloween

Ve městě:

Manu z ničeho nic řekl v doufání, že ho Miriel neslyšela. „Ale ne, jsou tady stánky! Hlídejte Miriel ať se to nedozví, zkusíme to nějak obejít…“ Manu se rychle otočil z cesty, po které jsme šli, ale Kirke s posměchem v hlase pronesl:

„No, myslím, že na to už je pozdě!“ Vůbec jsem nechápal, o čem se ti dva bavili.

„Co je na tom tak strašného, že se to Miriel nesmí dozvědět?“ zeptal jsem se. Kuari:

„No, víš… Miriel tráví hodně času hlavně zkupováním zrcadel. Nevšiml sis? V hradě jsou všude kolem. Je tím přímo posedlá, však uvidíš sám.“
Miriel se najednou zastavila a vypadalo to, jakoby vpadla do nějakého transu. Úprosně hleděla na jeden stánek, ani nemrkala. Byl to stánek se zrcadly. Začala si mluvit sama pro sebe.

Tolik různých velikostí, tvarů, barev… Musím je všechny mít!!!“ řekla a rozběhla se ke stánku.

„Dobrý den, přejete si?“ Oslovil ji prodavač u stánku.

„Ano!“ Miriel svítily oči radostí jako nějakému bláznovi. „Chci támhle ten a ten a ten…“ říkala a ukazovala na zrcadla kolem sebe. Manu posměšně pronesl na Kirkeho přesně tak, jak on před chvíli na něho.

„No Kirke... myslím si, že ten vozík budeš mít teď o hodně těžší než předtím!“

„Co? Proč?“ Kirke nechápal.

Děkuju pěkně, nashledanou!“ řekla Miriel a spokojeně si nesla v náručích to, z čeho překypovala blahem.

„Já taky, milá slečno, přijďte zase!“ Rozloučil se s ní pán a mile se na ni usmál.
Miriel koupila všech dvacet zrcadel, co měl na stánku. Slavnostně si je nesla směrem k nám. Došla ke Kirkovi a všech dvacet zrcadel mu položila na vozík.

„Uff,“ oddechla si, „díky Kirke, že mi je vezmeš!“
„Cože?“ zakřičel Kirke. „To snad ne! Kruci!“

„Jo! A nerozbij je!!!“ okřikla ho Miriel.

C, blbka…“ pomyslel si.

Procházeli jsme dále řadou různých stánků. Kolem nás bylo tolik různých věcí, jídla, samozřejmě plno dýní, kam jen oko dohlédlo. Kirke se po chvilce zeptal.
„Kde je zase Miriel?“ řekl a začal se rozhlížet kolem sebe. Manu se jen mile pousmál.

„Tady!“ řekl a natáhl před sebe plno zelených papírů. „Tady máte každý peníze a běžte si taky něco koupit. To by bylo, aby si dělala co chce, jen ona! Jo a kdybyste ji našli, tak ji hlavně nezpouštějte z očí!!!“ Naše skupina se rozdělila na části, každý šel sám.

Každý z nás po chvilkách křičel Mirielinino jméno na všechny strany. „Miriel? Mriel! Miriel kde jsi?“
Všude kolem nás bylo tolik lidí. Ano lidí, bytostí stejných jako já.


Malé dítě přistoupilo nenápadně ke Kirkovi ze zadu a z kapsy mu pomalu vytáhlo – ukradlo – peníze. Asi chlapci došlo, že za ním nepoběží, když má vozík s tolika věcmi. Kirke si toho pochopitelně všiml.

„Hej, ty spratku malej!“ začal na něj křičet. „Okamžitě se vrať!!!“ Kirke na mě zavolal... stál jsem jen kousek od něho. „Wyatte! Chyť ho!“
Malý zlodějíček nedával pozor na cestu před sebou a vrazil do mě. Oba jsme spadli k zemi.  „Au…“ řekli jsme oba zároveň.

„Promiň, ale tohle ti určitě nepatří!!!“ oslovil jsem chlapce a vytrhl jsem mu peníze z ruky. Chlapec se okamžitě sesbíral ze země a utekl pryč.
Z ničeho nic se tam z davu vynořil Kuari a zakopl o mě, ještě stále ležícího na zemi.

„Jé, co tady děláš?“ zeptal se mě a zasmál se.

 

Mezitím našel Manu Miriel. Ta se dohaduje s jednou paní u jednoho stánku o poslední náladový prstýnek, který mění barvy.

„Ne, já jsem tady byla první! Je můj!“

„No a co, ale já jsem ho zase viděla první!“ křičí na ni stejným tónem Miriel.

„Ne já!“

„Ne já!!!“
„Ale no tak slečny! Snad se mi tu neroztrháte jen kvůli tomu prstenu!“ Pronese k nim obchodník u stánku. Obě se na něho ale podívají vražedným pohledem, a tak radši muž ustoupí… Do rozhovoru vstoupí i Manu.

„Milá paní, nerozmyslela by jste si to?“ Promluví k neznámé ženě Manu. „Určitě tady mají i jiné prsteny a hezčí!“ Manu drží v ruce před sebou peníze a mává si s nimi. Je tam asi pětinásobek té ceny, co má ten prsten, o který se tam úporně obě dohadují.

„No tak dobře!“ pronese žena a pustí prsten. Vytrhne Manuovy z rukou peníze a odejde pryč. Miriel se jen škodolibě na ni usměje.

„No, doufám, že ti ten kus olova stojí zato!!!“ pronesl k ní Manu.

„Ano!“ odpověděla důrazně Miriel. Uraženě si odfoukla a odešla k dalšímu stánku, Manu šel pochopitelně za ní, už ji nechtěl ztratit.

 

Já a Kuari jsme stále leželi na zemi. Manu stojící od nás o podál, nás zahlédl.

„Asi bychom už měli jít! Támhle se něco děje!“ řekl Manu Miriel a chytil ji za ruku.
Manu k nám přišel. „Ale, ale… co to tu vy dva vyvádíte, že se tu po sobě tak válíte?!“ řekl a zasmál se. „Vy tam snad na té zemi něco hledáte?“

„Ne! Jen jsme se omylem srazili…“ řekl jsem.

„Dobře, tak se zvedejte, než tady zestárnete! Musíme jít dál…“

Miriel přistoupila opět k vozíku, který Kirke táhl a položila na něho další věci. Kirke to okamžitě zaregistroval a zamířil k ní vražedným pohledem. Ona ho ale opětovala ještě horším, a tak už dál nic nenamítal, chudák.
Manu přistoupil k Miriel.

„Začíná zde být čím dál tím víc lidí, měli by jsme už raději jít!“ Jediný Manu si totiž všimne stojící osobu s kápi na hlavě v temné uličce za nimi.

Všichni souhlasně přikývneme a vyjdeme z davu plného lidí.

 

„Ten vozík je čím dál tím těžší!“ stěžuje si Kirke každých pět minut. Manu se tomu opět jen zasměje a řekne:

„Nefňukej pořád… Už tam skoro jsme!“ Travnatou cestou jsme došli pod dlouhý veliký kopec. „No a stačí jen toto vylézt a jsme tam!!!“ pronesl k nám Manu s úsměvem. Kirkemu to úsměv ale na tváři nevykouzlilo, právě že naopak.

„No to si snad děláš srandu?“ začne Kirke znovu křičet. „Já s tím vozíkem nehnu už ani metr! Ten starý páprda nemůže bydlet normálně ve městě?!“ Manu se z Kirkovy poznámky okamžitě rozčílil.

„Nemluv tam o mém mistrovi!“ Pronesl k němu rázně.

„No i tak mě už nedonutíš ujít ani metr!“ řekl Kirke pevně rozhodnutý.
„Ne?“ Manu se na něj podíval s ďábelskými oči a ani ten jeho úsměv se mi vůbec nelíbil.
Manu  přistoupil k vozíku, který Kirke celou tu dobu za sebou tahal a vytáhl z něho lano. Pevně chytil Kirkeho kolem pasu a položil ho na vozík… společně s ním ho lanem pevně svázal a postavil ho na nohy. „Tak... a teď se ho už nezbavíš!“ řekl Manu posměvačně. Manu ze své kapsy vytáhl jakýsi předmět připomínající obojek a zapl ho Kirkemu kolem krku. Připevnil k němu i další slabší lano a rozběhl se do kopce… Táhl ho za sebou jako psa.

,Ne! Ne! Pusť mě!!!“ Namítal stále dokola Kirke, ale bylo mu to nic platný. Manu s ním stále běžel dál.

Když společně vyběhli kopec, tak Manu zastavil a spolu s vozíkem shodil Kirkeho kolečkama na zem.
Nechal ho tam jen tak ležet a šel dál. Když jsme i my ostatní došli o něco později na vrchol kopce, tak Kuari okamžitě přistoupil ke Kirkemu a začal ho rozvazovat. Kirke se ale hnedka na to rozběhl po Manuovi a celou dobu křičel:

„Ty blázne! Málem jsi mě uškrtil!!!“ Kirke už natahoval nohu před sebe, že ho kopne, ale Manu mu ji opět chytil a zase ho srazil k zemi. Rozesmál se a řekl:

„Ale, ale… dneska jsi nějak moc na zemi Kirke, nemyslíš?“ Kuari společně s vozíkem došel ke Kirkovi a chytil ho za rameno.

„Kašli na něj, nemá to cenu…“

„Přestaňte! Chováte se pořád jako malí kluci!“ Vstoupila mezi ně Miriel.

 

Z menší dálky před námi už byla vidět staříkova chýše. On stál na jejím prahu a kouřil cigaretu.
Měl jsem z této návštěvy dost smíšené pocity. Toto bude podruhé, co se my dva uvidíme. Trochu jsem se toho bál, už jen díky faktu, že je to Manuův učitel. Doufám, že nebude takový šílenec, jako je on…

 

Konečně jsme došli k Staříkově domu. Ten se na nás díval kamenným výrazem… Po chvilce ale změnila jeho tvář línii a řekl k nám namyšleným hlasem. „Kde se tak dlouho couráte?!“ Manu se z jeho otázky mile usmál.

„No, některým z nás se už nechtělo jít!“ řekl a otočil se provokativně na Kirkeho. Kuari ho ale už zase chytil, protože se Kikre už po Manuovi zase chtěl začínat ohánět.

Stařík si naposledy z cigarety potáhl a odhodil ji.

„Tak pojďte dovnitř!“ řekl a otočil se k nám zády. Všichni jsme vstoupili společně do jeho domu.

„Páni… Ten dům je ale obrovský! Z venku tam rozhodně nevypadal!“ řekl Kirke ohromený z toho, co kolem sebe viděl. Měl pravdu, z venku mi připadal Staříkův dům něco jako malá chýše, ale když jsme vstoupili dovnitř, tak jsem byl z toho všeho kolem, stejně překvapený jako Kirke s Kuarim.

„Věci si odložte támhle!“ řekl Stařík a ukázal rukou do rohu vstupní místnosti. „Hlavně se ale ničeho nedotýkejte!“

„Konečně už sebou nebudu tahat ty krámy!!!“ pronesl radostně Kirke a přivezl vozík na určené místo.  Jeho poznámce jsem se jen zasmál.

„Ciťte se tady jako doma, ale hlavně se ničeho nedotýkejte. Jinak si vám trochu pohraji na těle! Všechny věci zde mají sběratelskou hodnotu!“ řekl a pohladil vázu, která stála vedle něho na stolku.
Kirke se více přitlačil ke Kuarimu a pošeptal mu do ucha.

„Jde opravdu vidět, že se s Manuem znají!“

Nahoře, výše na schodišti před námi, se otevřely dveře a z tmavé místnosti se vynořila vysoká, štíhlá, černá postava. Byla jiná než my, hlavně se od nás lišila svými dlouhými prsty. Nevypadala vlastně ani jako člověk, spíše jako démon. Ano! Byl to démon...

Přiblížil se blíže k okraji schodišti, takže, když jsem se lépe na něj zadíval, tak… Vzpomínky! Opět se mi vracely vzpomínky. Hlava se mi nimi opět znovu plnila. Já jsem toho démona znal, poznával jsem ho. Vzpomínal si!

„Toto je můj blízký přítel Daaé…“ řekl Stařík.

„Ty jsi démon, že?“ pronesl jsem k němu s překvapením všech, troufale.

„Jaké troufalé!“ okřikl mě ihned Stařík, celý zlostí od sebe. „Ty…“

„Ano jsem,“ skočila Staříkovi záhadná postava do řeči a spolu s povýšeneckým úsměvem se přede mě Daaé přemístil rychlostí světla. Všude kolem něj proudil černý kouř. Bytost dále pokračovala, „ale ty sám by jsi to měl nejlépe vědět, jsem přece dobrý přítel tvého otce!“

„No právě!“ řekl jsem naštvaně. Daaé mi chytil dvěma prsty tvář a zahleděl se mi hluboko v očích.

„Ani mě nepřekvapuje, že jsi zrovna ty dostal tu sílu. Lépe už nemohlo být vybráno…“ Z jeho slov jsme ale necítil zrovna přátelský tón.

„Tak dost!“ okřikl nás opět Stařík. „Daaé! Manu! Prosím pojďte se mnou do pracovny!“ Stařík zamířil pohledem k Manuovi. „Manu! Přišel jsi sem přece proto, že jsi chtěl něco projednat, nemám pravdu?“

„Oh, Ano! Ovšem... Miriel?!“ otočil se k ní Manu. „Zůstaň tu prosím s nimi a hlídej je, ať tu nic nevyvedou…“ Miriel jen souhlasně přikývla na Maunovu prosbu.

Stařík následovaný Manuem a Daaém vyšel mírně točité schodiště před nimi a vstoupil do místnosti, ze které se Daaé vynořil.

Stál jsme pořád na stejném místě a byl jsem tak zamyšlený…

„Wyatte... Jdeš s námi do kuchyně?“ oslovil mě Kirke.

„Teď ne, potom příjdu!“ odpověděl jsem.

„Dobře, tak jdeme!“ řekl Kirke a vyskočil Kuarimu na záda. Z této skutečnosti se Miriel zhrozila a začala po něm křičet.

„Kirke! Okamžitě slez z Kuariho, než tu něco rozbijete!!!“ Jenomže během toho, co na ně Miriel křičela, se rozběhli už ti dva pryč, jakoby ji ani neslyšeli. Miriel se pochopitelně rozběhla za nimi.

Já jsem zůstal stát stále na stejném místě… Byl jsem ještě zasněný… Všude kolem mě se během chvilky rozprostřelo ticho.

Když jsem se konečně pohnul z místa, tak jsem se začal lépe rozhlížet všude kolem sebe dokola.

V levém rohu pod schodištěm jsem uviděl pootevřené jakési neoznačené dveře. Co tam asi tam může být? Pomyslel jsem si. Nedalo mi to a vešel jsem do nich. Dveře se za mnou zavřely.

 

V prostoru kolem mě byla jen tma, znepokojivá tma, ale v sekundě vteřiny se prostorem kolem mě rozzářilo velmi ostré bílé světlo. Při přímém pohledu do něj jsem ztratil na chvíli zrak. Dlaněmi jsem si zakrýval oči před oslepujícím světlem.

Když jsem si po chvilce na světlo zvykl, tak jsem kolem sebe uviděl samá zrcadla. Už jsem ani nepoznal kudy jsem přišel… Vstup za mnou se zcela zacelil a splynul s okolím.

V zrcadlech před sebou jsem viděl pouze vlastní odraz. Odraz, který se po chvíli přestal hýbat podle mě. „Co se to děje?“ zeptal jsem se sám sebe celý znepokojený. Přistoupil jsem blíže k zrcadlu a naklonil se blíže k němu. Nehybný odraz se ale náhle pohnul. To mě vystrašilo ještě více, proto jsem poodstoupil od něj o dva metry dál. „Co? Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Odraz, můj vlastní odraz se na mě jen pousmál… Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Náhle ale odraz promluvil.

Ptáš se špatně, zeptej se spíš, co jsem!!!“

„Co po mě chceš?“ Vůbec jsme nechápal, co mám říct…

Řekni spíš, co ty po mě chceš?!“

„Já?“ Proč já? Vůbec jsme to nechápal.

Ano, ty!“  Pronesl odraz sebejistě.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se s rozklepaným hlasem.

Jsem součástí tebe… Ta druhá polovina tebe! Jsem ten démon v tobě!“
„Cože? Ten démon ve mně?“ Co to má všechno znamenat? Nezdá se mi to zase?

Snad sis nemyslel, že když budeš žít ve světě lidí, tak že zapomeneš na náš předchozí život, že ztratíš vzpomínky na tento…
Ber mě tak, že jsem tvá druhá půlka... tvoje duchovní dvojče… Můžeš mě kdykoliv vyvolat! Stačí na mě v mysli promluvit a já se ti hned ozvu!“

„Ale jak to, že…“

Že s tebou mluvím?“ Odraz se zasmál. „Teda respektivně, že mluvíš sám se sebou?!“ V zrcadlech kolem mě zmizly všechny odrazy… teda až na ten jeden, se kterým jsem mluvil. Objevil se zamnou. „To se dá lehce vysvětlit. Tím, že pořád nevíš na jakou stranu a ke komu chceš patřit, se ti rozdvojila osobnost! A já jsem tvá druhá polovina, ta pravá… Dost ale řečí o nás, teda o tobě… no to je jedno.“ Opět se zasmál. „Tu sílu co jsme dostali by jsme měli využít!“

„Myslel jsi tím zneužít, ne?“ Podíval jsem se na svůj odraz váhavě.

No vyjde to nastejno!“ Odraz se pohnul a začal se přesouvat dokola kolem mě v zrcadlech. „Co si myslíš, že teď bude?“ zeptal se mě lítostně. Lítost to ale nebyla…

„Na svoji minulost si ještě moc  nevzpomínám a o budoucnosti nic nevím, takže nedokážu říct…“ Můj odraz se objevil přímo přede mnou, zastavil se.

Nemyslíš si, že tě Manu využívá jen pro jeho potřeby?“ Co po mě pořád chce? Proč se mě stále na něco vyptává? Co tím sleduje? Chce mě snad navést proti Manuovi?

„Kdybych o tom nevěděl hnedka od začátku, tak sem ani nejdu! Chci ale vědět, jak to všechno bylo popravdě!“ vydechl jsem napjatě. „Až tohle všechno skončí, tak...“

Tak co? Ty to ještě nechápeš? Nemusíš nikoho poslouchat! S tou mocí si můžeme dělat co jen chceme!“ Odraz náhle vystoupil ze zrcadla a rozběhl se proti mně, doslova se do mě převtělil. Cítil jsme, jak se mi tělo zaplňuje ohromnou energií. „Stačí jen říct a pomůžu ti je všechny zabít… Jednoho po druhým!!!“

„Ne! Přestaň! Nechci tohle poslouchat, sklapni!!!“ křičel jsem všude kolem sebe a zakrýval si uši dlaněmi.
Zády jsem se opřel o nejbližší zrcadlo za sebou… hlas ale stále nepřestával ke mně promlouvat.

No tak… ovládneme spolu celý svět! Jen ty a já…“

„Ne! Sklapni!“ Naléhal jsem znovu.

Každý se tady k tobě chová jen jako k nějakému nástroji, ale ty je dokážeš všechny zabít… každého jednoho z nich!“ Hlas byl tolik plný nenávisti, stále dokola mi říkal věci, které se mi nelíbily, které bych nikdy neudělal… neudělal, protože jsem je považoval za nesprávné, ale co když by nebyly, co kdyby…

„Buď zticha! Nechci tě už dál poslouchat!!!“ Opět jsem na něj začal křičet. Hlas ale náhle přestal a jen si naštvaně odfoukl.

Jak chceš, ale jsem tady jediný, kdo ti chce vážně pomoct! Mysli na to!“ S jeho posledními slovy zmizela všechna zrcadla kolem mě. Místnost se opět zahalila do tmy. Objevily se dveře, kterými dovnitř do tmy kolem mě, pronikal jeden, jediný paprsek světla.
S hrůzou v očích jsem vyšel ven a omdlel jsem.

 

V ten samý okamžik  vyjdou Manu s Daaém z pracovny a uvidí Wyatta ležet na zemi. Manu k němu seskočí mrknutím oka. „Wyatte, slyšíš mě? Wyatte?!“ Ten ale nijak nereaguje - nic neodpovídá. Daaé okřikne jednoho ze sluhů.

„Jene! Odnes ihned  Wyatta nahoru do pokoje!“ Jen tak udělá a Manu začne okamžitě přecházet z jedné strany na druhou. Vůbec nechápe, co se mu mohlo stát.

„Co s ním asi může být... Co se mu to stalo? A kde jsou vůbec K+K a Miriel?!“ Hned na to - na Manuovu otázku – se ozvala velká rána z kuchyně. Stařík ihned na to vyšel z pracovny a začal křičet.

„Já je snad zabiju!!!“

 

Kuari společně s Kirkem na zádech doběhli do vstupní haly a byli oba dva celí bílí od mouky.

Stařík od zlosti celý červený začne opět na ty dva řvát. „Jak si v mém domě vůbec dovolíte dělat nepořádek?!“ Manu jim ukáže prstem pod krkem, že jim prořízne za to krk. Kuari ale rychle ztrhne pozornost od nich…

„Kam se poděl Wyatt? Ještě před chvílí tady stál…“  Manu se ale díky tomu  naštve ještě víc.

„Takže vy jste ho tady nechali samotného?“  Miriel také doběhla do haly a Manu na ni hned vyjel. „A tys byla jako kde?“

„Hlídala jsem ty dva!!!“ odpověděla uraženě.

„Ale jak vidím, tak si je neuhlídala!“ Miriel si jen nechápavě oddechla a zeptala se:

„Kde je Wyatt?“

„Spí…“ odpověděl naštvaně Manu.

„Cože?“ reagovala zaskočeně Miriel.

„Když jsme sem přišli tak tady Wyatt ležel v bezvědomí na zemi... Kdybyste ho ale hlídali, nic by se mu nestalo!“

„A co se mu stalo?“  zeptal se zvědavý Kirke.

„Nevím, to se dozvíme až se probere!“ Manu se zamyslel. „K+K můžete být teďka aspoň  trochu užiteční.“ Oba se na něho podívali nechápavým výrazem. „Tady máte seznam věcí, které máte koupit na oběd a ještě něco k tomu!“ Manu se na oba pozorněji podíval. „Až se umyjete, tak vyražte do města!“ Kirke si utřel rukou bílou mouku z tváře a zareagoval.

„Panebože! To budeme muset  zase vyjít ten kopec?!“

„Máš s tím snad Kirke nějaký problém?“ Podpichl ho Manu provokativně. „Chceš s tím zase pomoct?“ Kuari okamžitě chytal Kirkeho, protože ten se zase začal rozhánět po Manuovi. „Jo a Miriel… Ty běž s nimi, ale tentokrát je už vážně hlídej!!!“ Tahle poznámka Miriel nejvíce vytočila. Přistoupila ke K+K a pevně je oba chytla.

„Fajn, tak pojďte vy dva!!!" Miriel společně s těma dvěma odešla a i Daaé se Staříkem se vrátili nazpět do pracovny.

Manuovi to celé s Wyattem ale vrtalo hlavou. V mysli si říká: „Není to možný, aby mu tady někdo ublížil… Nepřítele by přece Miriel už dávno vycítila i z dálky… Nic tady ale nebylo, tak jak se mu to tedy asi mohlo stát?“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 10. kapitola - 1. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!