OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Přátelství až za hrob? - 1. kapitola

17.06.2013 (17:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1041×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

„Ario?“ Ozvalo se za mnou, otočila jsem se abych zjistila, kdo na mě mluví.

„Ahoj.“  Pousmála jsem se a objala svojí nejlepší kamarádku, která na mě čekala už na letišti. Přišla se se mnou rozloučit, jela jsem za naší školu na vyměnný pobyt do Londýna. Strašně jsem se těšila, Londýn jsem milovala od mala. Máma mi o něm vyprávěla, že tam kdysi studovala.

„Budeš nám tu chybět.“ Usmála se na mě. Upravila jsem si cestovní tašku na rameno.

„To je přece jasné, neboj se ujišťuju tě, že ti zavolám.“

„Jenom zavoláš?“ Vypískla Amanda. Musela jsem si trochu zacpat uši, abych neohluchla. Stála u mě a řvala mi do ucha.

„Budu ti volat slibuju“ Usmála jsem se a pořádně jí objala,po ní se mi rozhodně bude stýskat.

„Tohle už slyším radši, užij si Londýn kámoško“ Poplácala mě po rameni, musela jsem se usmát. Podívala jsem se na tabuli, kde byli vypsané lety. Hledala jsem ten svůj a po pár minutách jsem už věděla v kolik mi to letí přesně. Měla jsem jenom pár minut, abych se rozloučila s ní a rodinou.  Chytla jsem jí za loket a zatáhla k našim, chtěla jsem se rozloučit se všemi naráz.

„Ty víš, že užiju a pošlu ti pohled.“ Uculila jsem se a pak jsem se podívala na rodiče.

„Mami, Ethane, budete mi chybět.“

„My víme, že jo.“ Mamka se usmála, Ethan se netvářil zrovna pozitivně.

„Snad se ti nebude stýskat.“  Honem jsem ho objala, aby zažehnal pochmurnou náladu. Ethan mi nahrazoval tátu, vlastně to byl nevlastní otec. Nikdy jsem mu tak neřekla, ale skvěle jsme si rozumněli. Viděla jsem jak se pousmál. Po chvíli jsem se odtáhla a poplácala ho po rameni.

„Zavolám vám, jak budu moct dobře?“ Podívala jsem se z jednoho na druhého.

„Užij si to, zlato.“ Objala jsem silně a dlouho mamku.

„To mám v plánu, už budu muset jít. Tak se mějte.“ Mávla jsem na ně a vydala se letišní halou k letadlu. Samozřejmě, že jsem musela projít kontrolou. Potom mě konečně nechali nastoupit do letadla. Našla jsem svoje místo a hned si sedla. Podívala jsem se kolem sebe, jak se letadlo plní dalšími cestujícími. Najednou jsem dostala divný pocit, který naznačuje strach. Popravdě bála jsem se létání snad už odmalička. Netuším proč, ale vždy jsem se hrdinsky tvářila, že jsem v pořádku. Nikdy jsem neletěla vlastně sama.  Po chvíli oznámili, že letadlo startuje a abychom si zapnuli pásy. Tak jsem taky udělala. Vytáhla jsem si časopis,abych se aspoň trochu zabavila a zahnala tu panickou hrůzu z letání.  Chvíli jsem si četla, když mě letuška upozornila, že běží film. Vzala jsem si sluchátka a začala jsem sledovat film.

Nebavilo mě to a tak jsem nejspíš usnula. Probudilo mě, až hlášení, že moje letadlo právě přistáva. Podívala jsem se kolem a lidé si pomalu sklízeli věci. Já dostala další a další smíšené pocity a musím říct, že jsem se těšila. Když letadlo konečně přistálo a my mohli vystoupit. Hrnula jsem se ke dveřím jako první. Chtěla jsem být z letadla co nejdříve pryč.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přátelství až za hrob? - 1. kapitola: