OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 8. kapitola

28.09.2012 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1301×

Ťukala jsem nehty do desky stolu. Počítač byl už vypnutý, dnes jsem toho udělala víc, než dost. Čtyři hodiny byly pryč a Michael stále nezavelel odjezd. Marie se rozloučila před pár minutami. Nudila jsem se sama v kanceláři.

Rozhodla jsem se, a že to trvalo dlouho. Sbalila jsem si notebook do tašky, přidala k tomu raději i ty složky a odešla z kanceláře, sama nebudu.

Zapadla jsem do výtahu a zmáčkla dvacáté patro a spokojeně se opřela o stěnu. Moc lidí tu už nepobíhalo. Výtah cinknul a já se vydala na cestu, věděla jsem, kde jsou ty dveře, co hledám a mířila si to jistě k nim.

Zahlédla jsem jednu z těch, co ráno tak svěže drbaly mou a Michaelovou osobu a usmála se na ni. Na další jsem narazila před kanceláří Michaela. Tuším, že to byla Ashley, černovláska. Přeměřila si mě pohledem a zamračila se.

Kruci, musí mu dělat sekretářku, až za ním budu potřebovat, nebude mě chtít pouštět, už teď jsem skučela.

„Ahoj, je Michael uvnitř?“ zeptala jsem se na rovinu a nějaké formálnosti z jeho příjmení jsme se nezabývala, přátelé se oslovují jmény, a jestli měla Marie pravdu a spekulace o nás nezastavuje kvůli téhle a spolu, budu ho v tom podporovat.

„Ano, ale pracuje a nemá rád vyrušování od neohlášených osob,“ zamračila se na mě snad ještě víc. Jen se mrač, budeš mít vrásky blbko, nemohla jsem si to odpustit aspoň v mé hlavě, štvala mě tím, jak se na mě koukala a chovala.

„Díky za informaci,“ usmála jsem se na ni jak nejlépe jsem to uměla a bez dalšího slova se vydala rovnou k těm lesklým dřevěným dveřím. Slyšela jsem, jak za mnou vřeští, abych tam nechodila a podobně, byla mi na háku.

Nezdržovala jsem se klapáním, musela bych o celých pět sekundy být déle v blízkosti té nádhery. Po padla jsem kliku a malou škvírou se vtěsnala dovnitř.

„Ashley, říkal jsem, nerušit,“ zabručel a nevzhled od počítače.

„Já nikdy neruším, vždy nosím jen inspiraci,“ usmála jsem se na něj. Prudce zvedl zrak ke mně.

„Vážně, u mě to nějak pokulhává.“ Vrátil mi to.

„Ne, nepokulhává, ty ji nepotřebuješ,“ šibalsky jsem mrkla a přistoupila blíž i on měl ta dvě úžasná křesílka před stolem, pravý šéf. Určitě se i tu hodně setkával s klienty. „Tvoje sekretářka mě nemá ráda a já ji,“ informovala jsem ho jako moderátorka počasí a žuchla sebou do křesla, tašku s věcmi jsem dala vedle.

„Jak se něco takového mohlo stát?“ zděsil se hraně.

„Asi se jí nelíbí tvůj zájem o mou osobu,“ napověděla jsem mu. Zakroutil hlavou a ještě něco naťukal do počítače.

„Uhání mě od doby, co mi ji sem šoupli,“ zabručel nespokojeně.

„Kdyby byla normální, povím ti, abys neváhal a nechal se uhnat, ale protože si nepřeju tvoji smrt raději utíkej.“ Rozesmála jsem ho.

„Proč jsi vůbec tady?“ odbočil od tématu.

„Koukal ses na hodinky v poslední době?“ oplatila jsem mu otázku. Rychle se podíval na svoje levé zápěstí.

„To už je tolik?“ divil se. Počítala jsem, že už bude pět hodin. Odkývala jsem mu to. „Omlouvám se, nějak jsem se do toho položil,“ povzdechl si a začal sklízet papíry ze stolu. Vypadal zamyšleně a smutněji. Kolikrát se asi takhle už omlouval? Tušila jsem, hodněkrát manželce.

„To je dobrý, klidně si to dodělej, nějak nepospíchám,“ klidnila jsem ho s úsměvem. Přestal, pečlivě si mě prohlédl a zdál se trochu překvapený, vděčně se usmál a znovu začal zkoumat nějaký dokument.

Využila jsem příležitosti a začala se okolo sebe rozhlížet a hledat něco na zabavení. Až jsem se zastavila pohledem na mé pravé straně. Nezaujal mě ani tak výhled na město přes prosklenou stěnu za Michaelem, ale ta obyčejná zeď s jedním obrazem a konferenčním stolkem s pohovkou a křeslem.

Viděla jsem tu fotku už několikrát a tu tvář jsem taky znala a spousty dalších lidí, přesto to bylo jiné.

„To je Henry William Ellington zakladatel Ellington Corporation,“ mluvil potichu a nezaujatě. Trhal jsem přesto sebou a podívala se na něj.

„Znal jsi ho osobně?“ Opravdu mě tahle věc zajímala.

„Měl jsem tu čest. Byl jsem poslední zaměstnanec, kterého přijal on. Pamatuju si, jak byl spokojený s mou přijímací prací. Přijel mě do ekonomického úseku, ale tvrdil, že se jednou vypracuju výš a věří, že budu dělat dobré jméno firmě. Předpověděl mi tuhle budoucnost. Jsem tu osm let a po pěti letech jsem se dostal do tohohle křesla. Výš se už opravdu dostat nemůžu.“ Zvednul ke mně pohled a zadíval se mi do očí. Uvnitř mě to tak zvláštně bodlo. Na povrch se chtěly drát vzpomínky, ale rychle jsem je znovu zamáčkla do pomyslné truhly a zamkla.

„Dostal jsem pár nabídek od jiných firem, ale nikdy jsem nad nimi neuvažoval,“ přiznal se. Tak trochu mě to dojalo, pochopila jsem to. Nemohl odejít, proto jak do něj Henry Ellington vkládal naděje a dal mu šanci. Michael byl věrný typ člověka a tohle to jen potvrzovalo. Znovu jsem se podívala na ten obraz.

„Grerory má v kanceláři Elisme Ellington. Jsou rozdělení na znamení, kdo velel jakému úseku. Hotelovou část podnikání měla ona a taky ji založila,“ prohodil pár vět o téhle firmě.

Znovu jsme stočila pohled na tu velkou zarámovanou fotografii na zdi. Zapřemýšlela jsem a zmateně přemýšlela, jak to, že jsem si nevšimla té druhé fotografie u Gregoryho, v kanceláři jsem byla několikrát, pravdou bylo, že jsem pokaždé přemýšlela nad jinými věcmi a moc se tam nerozhlížela při další návštěv, to budu muset změnit.

Zavrtěla jsem se v křesle a nepříjemně ošila při pohledu na fotografii. Henry William Ellington byl mladý, když umřel, stejně jako jeho manželka, na fotce to bylo taky poznat a přes jeho mládí dokázal vybudovat tuhle firmu. Krátce a elegantně střižené tmavě hnědé vlasy stejně zamyšlené zelené oči a vřelý úsměv, kterým si dokázal získat klienty.

„Líbí se ti?“ ozval se škádlivě Michael a zase mě vytrhl z přemýšlení, uměl to dělat moc často a většinou v pravý čas.

„Jo, vypadal dobře,“ odsouhlasila jsem a zadívala se za jeho záda do ulic, které přes tu výšku byly z mé pozice špatně vidět.

„Mám otázku,“ rozhodla jsem se změnit téma byla to i potřeba a trochu ujasnit pár věcí.

„Povídej,“ vybídl mě a čumák měl stále zabořený do papírů. Frustrovaně jsem si povzdechla, z nějakého důvodu jsem neměla ráda, když se mi při hovoru ten člověk nedíval do očí. Rozhodla jsem se ale začít.

„Ty chceš, aby si tu všechny ženy myslely, že spolu něco máme, že jo?“ zaútočila jsem s jasnou otázkou a nespouštěla z něj zrak. Přestal s klepáním tužky o své prsty a velmi rychle pozvedl hlavu ke mně.

„Jak jsi na tohle přišla?“ zasmál se, ale nepůsobil tak uvolněně, jak chtěl. Phie, zásah do černého!

„Třeba to tvoje ranní divadélko v kuchyňce?“ dávala jsem zamyšleně možnosti. „Nebo taky jak se ke mně hlásíš, vodíš mě až do kanceláře a vždy za sebou zavřeš, i když to je na otočku.“ Trochu se zamračil, přemýšlel nad svou průhledností. „Stačilo požádat stejně jako s tvou rodinou,“ prohodila jsem jen tak a spokojeně se zavrtěla v křesle.

„Přišlo mi blbý tě pořád o to žádat,“ povzdechl si a nervózně projel rukou vlasy.

„V pohodě,“ mávla jsem rukou a usmívala se na něj. „Takže předstírání před rodinou i ve firmě?“ ověřovala jsem si. Záměrně jsem nepoužila slovo „vztah“ či cokoliv tomu podobného.  Až za nějaký čas z něj budu tahat pravdu ohledně manželky, teď ještě ne.

„Byl bych ti moc vděčný,“ přikývl a sáhl po hrnku s kávou, zamračila jsem se.

„Doma káva nebude,“ upozornila jsem ho. Opravdu do sebe lil až moc kofeinu, budu ho muset začít hlídat, jinak bude závislý. Zašklebil se na mě za odměnu. „Je mou povinností tě chránit před tím, co na tebe číhá za těmi dveřmi,“ ukázala jsem palcem za sebe a šklebila se. Spiklenecky mrknul a koutky mu znovu zacukaly.

Pustil se do práce a já se osmělila ke slídění po jeho velké kanceláři. Došla jsem na levou stranu kanceláře, kde měl velké police plné šanonů a knihy většinou týkajících se právních záležitostí.

„Myslela, jsem, že tu je právní oddělení, ale koukám, že po nocích studuješ.“

„To ne, ale když tu jsem dlouho a potřebuju to dodělat hned ne vždy tu někdo z právního zůstane a otravovat je doma taky nemůžu věčně,“ pokrčil rameny a podepsal papír. Dokonalost sama. Všimla jsem si vedle vchodových dveří tabuli na fixy a magnety, dokonce i nějaké grafy vysely.

Nenápadně jsem se podívala přes rameno a sledovala ho. Díval se střídavě do papírů a obrazovky počítače, v ruce tužku a občas něco čmárnul nebo naťukal na klávesnici.

Měl zaujatý výraz, občas mu výraz potemněl nebo naopak, přesto jeho rysy byly uvolněné.  Vypadal stejně úchvatně, jako když se smál. Dokázala bych nějakou dobu sedět a pozorovat ho a určitě by se mi to rychle neomrzelo.

Odvrátila jsem pohled, aby si nevšiml, jak ho pozoruju a znovu začala zkoumat šanony, všechno měl perfektně srovnané a jsem si jistá, že kdybych nakoukla do jakéhokoliv, byl by i uvnitř bez chybně seřazen. Takováhle práce se od zakládání dokumentů čeká, ale ne vždy se tak děje, měla jsem příležitost to zjistit u jedné firmy, kam jsem chodila na praxi během prvních dvou semestrů na vysoké, danému řediteli i sekretářce to bylo jedno než měla přijít inspekce, a to pak pověřili mě, abych ty kvanta papírů seřadila. Neodolala jsem a nakoukla do šanonu nezklamal mě, musela jsem se usmát, celý Michael, vše perfektní.

„Co se ti tak na těch dokumentech líbí?“ Překvapeně jsem vzhledla pozoroval mě a stále to nevypadalo, že by byl u konce z prací.

„Ale nic,“ zakroutila jsem hlavou a raději rychle ten šanon položila a vydala se přes celou kancelář do slibně vypadající sedačky pod fotkou zakladatele firmy, už jsem se na ni nepodívala, bylo to najednou zakázané území.

Nebrala jsem si servítky a natáhla se na ni, nohy s botami jsem si přehodila přes opěradlo, aby byly vysoko a natáhla se.

„Relaxuješ někdy?“

„Když spím,“ použil nezaujatý hlas. Povzdechla jsem si. Marie měla pravdu, úplně se ponořil do práce, pak nebude šance, aby našel někoho nového do svého života, kdo mu vynahradí bývalou manželku. Zaskřípala jsem zuby při pomyšlení na její osobu, už teď jsem proti ní měla averzi a to jsem ji neznala a nevěděla, jak vypadá.

„Zkus se někdy, až nebudeš mít tolik práce, utrhnout, natáhnout se na tuhle sedačku a koukat se z okna nebo do stropu a přemýšlet, nebudeš litovat,“ poradila jsem mu a dívala se na něj. Stále ho víc zajímaly papíry.

Bude s ním ještě hodně práce, jen tak ho od těch papírů nedokážu odtrhnout a nemůžu ani úplně. Zavřela jsem oči a rozhodla se odpočívat, než si to on dodělá.

„Spíš?“ Otevřela jsem oči a došlo mi, že neslyším jeho brumlání, klepání tužkou ani ťukání do klávesnice. Stál nade mnou a pozoroval.

„Ne,“ odpověděla jsem okamžitě a začala se hrabat do stoje, konečně můžeme jet, už měl svoje věci připravené v tašce a dokonce držel i tu moji, natáhla jsem se, ale nedal mi ji do ruky. Došel ke dveřím a otevřel mi. Takovéhle chování si nechám líbit, obdařila jsem ho úsměvem a vyšla z jeho kanceláře.

Ashley stále ještě seděla za stolem a zamračila se na mě. Výraz změnila ve chvíli, kdy spatřila za mnou Michaela.

„Pro dnešek to bude všechno, Ashley, nashle zítra.“ Položil na stůl nějakou složku a slušně se loučil, visela na něm očima. Udělala jsem krok blíž k Michaelovi a chytla ho za ruku.

„Tak jedem domů,“ popoháněla jsem ho. Udělala jsem pár kroků vzad a táhla ho za sebou, nezapomněla jsem se na Ashley usmát. Opravdu krásně nasupený pohled dokázala. Cítila jsem uspokojení.

I Michael vypadal spokojeně tím, jak jsem se zachovala.

„Dej mi pár dní a budeš mít od ní pokoj, jen mě bude chtít zabít.“ Pokrčila jsem rameny. Zakroutil hlavou a protočil oči.

V bytě jsem udělala večeři a Michael odložil, na moji žádost, práci na zítra. Koukali jsme se spolu na televizi. Musel odpočívat a nemyslet jen na práci. Zadala jsem si úkol, pomoc Michaelovi, aby se vrátil do normálu a zapomenul na nějakou bývalou ženu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 8. kapitola: