OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 31. kapitola

16.04.2013 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1306×

Chtěla jsem žít normální život, ale všude znali můj obličej. Novináři se o to velmi dobře postarali. Ztěžovali mi tím život. Dědička Ellington Corporation nebyla žádná tajná osoba, všude mě propírali. Soudy s Richardem nepomohly mně ani firmě, jak předpokládal Sweney i Ben. Několik klientů odešlo a další se nechávali dlouho přemlouvat, že se nic neděje. Vedení firmy se vlastně nezměnilo, on nikdo jiný kromě Michaela a Gregoryho to vlastně ani neřídil. Jenže oni to nesměli vědět veřejně, ani jeden z nich, stouplo by jim to ještě do hlavy.

Veškeré informace o firmě jsem měla jen z druhé ruky přes email nebo telefon. Po mém osobním představení jsem se do té budovy už nevrátila. Neměla jsem tam co dělat, neměla jsem vzdělání ani zkušenosti, dost věcem jsem rozuměla, ale ne vždy to tak bylo. Musela jsem se rozhodnout, koho dám do čela firmy, musel to být někdo s letitou zkušeností, komu smím věřit, a někoho, kdo by u klientů vzbudil důvěru.

Měla jsem dva adepty, ale toho jednoho jsem použít nemohla, a tak to tři roky před důchodem vyhrál Mark Anderson. Ve firmě byl od jejího založení, vždy byl loajální a já mu věřila, nikoho lepšího jsem si ani představit neuměla, přesvědčil mě, že je ten pravý, i v prvním týdnu své práce. Dostávala jsem od něj týden zprávy o tom, co dělá firma, jaké má další plány a veškeré podrobnosti, co bych jako budoucí ředitelka a hlavně majitelka Ellington Corporation měla vědět.

Firma byla v dobrých rukou, já to z dálky trochu hlídala.

Sweney byl se mnou stále v kontaktu, i když svoji velkou odměnu za mnou ochranu a dokázání, kdo jsem, dostal vyplaceno přesně, co měl, podle otcovy závěti. Ale věděla jsem, že Sweney by to udělal i bez těch peněz, byl to hodný člověk. Brával mě o víkendu na večeře a povídal si se mnou, nahrazoval mi trochu toho čelena rodina, kterého jsem neměla, hrál si na mého strýčka a já mu nebránila. Bylo příjemné moci si s někým popovídat.

Ben se stal jedním z nejvyhledávanějších právníků ve státě, poté, co vyhrál můj celosvětově sledovaný případ, se stal špičkou, kterou byl i předtím, ve svém oboru.

Novináři po několika mých stručných veřejných prohlášení o mně, firmě a soudu dali celkem pokoj, zjistili, že ze mě prostě nic nedostanou.

První měsíc jsem vlastně nedělala vůbec nic. Jen jsem do čela firmy jmenovala Marka Andersona a jinak si pokoušela užívat, co jsem mohla. Chodila jsem ven nakupovat, procházet se. Flákala jsem se, ale žila volně. Než nastal jeden z obědů se Sweneym.

„Víš, co musíš udělat, a čím dřív, tím líp,“ připomínal mi jednu životní podmínku, kterou mi táta odkázal.

„Jo, vím. Je to ale dlouho, nevím, jestli to zvládnu, už si skoro nic nepamatuju,“ připustila jsem. V posledních několika dnech jsem nad tím už taky přemýšlela, asi byl nejvhodnější čas to všechno udělat. Měl pravdu, čím dřív, tím líp.

„Phie, neboj se, jsi chytrá, rychle se do toho dostaneš. Kdybys měla zájem, už od nového semestru můžeš začít tam, kde jsi před třemi roky skončila,“ zvláštně se na mě usmíval. Měl něco za lubem, něco věděl nebo udělal. Podezřívavě jsem přimhouřila oči.

„Co jsi udělal?“ vyrazila jsem na něj s jasnou otázkou.

„Zavolal jsem do tvé bývalé univerzity. Nebyl problém se s ředitelem dohodnout na tvém pokračování přerušeného studia. Chápal všechny důvody, viděl tvůj proces v televizi. Stačí se jen rozhodnout, kdy tam nastoupíš,“ usmál se.

Překvapeně jsme zamrkala a usmála se na něj taky. Staral se o mě stále, a mě to v tuhle chvíli dojalo, jak mu záleželo, abych to udělala.

„Ještě si to rozmyslím. Sweney, jste nebezpečný,“ promluvila jsme vážně a pak se usmála.

Dal mi další důvod. Už jsem přemýšlela o dokončení školy podle tátova přání a podmínky k tomu, abych mohla řídit firmu, ale nebyla jsem si jistá, zda mě někdo a hlavně na škole, kde jsem studovala, přijmou po tak dlouhé době, tři roky jsou tři roky. Chtěla jsem alespoň když tak opustit město. I když jsem byla volná, připadalo mi, jako bych se tu stále dusila. Do firmy jsem nechodila z několika důvodů a ten nejhlavnější nebyl, že jsem nebyla zkušená na ředitelování.

On se dokázal oprostit rychle, já bych měla taky.

Rozhodnutí padlo, než jsem dojedla svůj oběd.

£££

O půl roku později:

„Hej, Phie, půjdeš taky?“ ozvala se vedle mě Sára. Schovala si svoje dlouhé rovné černé vlasy pod značkovou čepici a neustále na mě upírala svoje modré oči jako po celý náš rozhovor.

„Kam?“ zajímala jsem se a hodila si přes rameno tašku.

„Na ten speciální seminář s profesorem Pattenem,“ vysvětlila Monika. „Dnes v pět hodin,“ dodala při mém zkoumavém pohledu. Zamyslela jsem se nad programem, ale žádný jsem na večer neměla. Krom učení a semináře. Navíc takové semináře byly poučné, takže bych dál plnila svůj základní plán na dnešní večer.

„Tak jo, nemůžu vás tam nechat samotné, byste dělaly ostudu,“ zasmála jsem se. Protočily oči, ale usmály se. Musely mi ale dát za pravdu, je dvě nechat někde o samotě bylo nebezpečné. Dokázaly udělat i z nudné akce ohromnou katastrofu, o které mluví celá škola. Já byla jako jejich svědomí a ta hodná, co je upozorňovala, co mohou a co ne. Občas se mi to podařilo, ale někdy ani moje přítomnost nepomohla. Obě byly živelné a nějak se to projevit na téhle škole muselo. Bohužel pro některé profesory dost často.

„Musím, mám přednášku,“ mávla jsem na ně a pospíchala do posluchárny A85.

Jak mi to Sweney zařídil, tak se i stalo, od nového školního roku jsem nastoupila zpět na mou bývalou a nedokončenou univerzitu v Chicagu. Nebylo to tak těžké. Od prvního dne jsem zvládla šrumec a ještě upamatovala, kde co je. S učením už to tak krásné od začátku nebylo, ani nevím, jak jsem ten první semestr po návratu zvládla, ale udělala jsem všechny zkoušky a dál si vesele momentálně pokračovala v druhém semestru.

Moje věci, co jsem tu před lety na koleji nechala, byly poslány k nám domů, kde jsem je taky našla, veškeré své poznámky, skripta, co jsem potřebovala. Hodně mi to pomohlo a já děkovala tomu hodnému, co mi to poslal.

První týden byl náročný, všichni mě poznávali z novin a věděli, kdo jsem, přestože na tuhle univerzitu chodilo hodně dětiček z bohatých rodin, já byla výjimka, ten majetek byl můj, skoro mě zabili a media o mně mluvila do dnes. Stranili se mi a nevěděli, co si ke mně mohou dovolit, co mohou udělat. Na chodbě mi všichni uhýbali, jako bych byla školní tyran.

Po týdnu zjistili, že ode mě nic nehrozí a že nic nebude, a přestali si mě všímat, dokonce mi uhýbat z cesty. Začala jsem konečně trochu splývat s okolím a nebýt tak nápadná. O to jsem se i snažila. Chtěla jsem si tu splnit sen a do konce studií se stát normální jako všichni ostatní okolo mě. Protože až dostuduju, budu zase ta velká a slavná Sophie Ellington, dědička velké firmy, kterou budu už řídit sama.

Trvalo to měsíc, než jsem se na přednáškách, které jsme měly spolu, se Sárou srazily. Trochu jsme se zapovídaly, tedy ona se, jak je u ní zvykem, nemístně vyptávala na mou osobu. Celkem jsme se spřátelily, její otec je také obchodník a má dobré vztahy s Ellington Corporation. Peníze i moc měla brzo, byla chytrá, pěkná a drzá. Tahle kombinace způsobila, že se z nás staly kamarádky a seznámila mě s Monikou, její přítelkyní od útlého věku. Obě mě braly normálně v pohodě, vtipkovaly se mnou a nebály se žádného tématu a drze mi do obličeje řekly vše, na co myslely, já je zbožňovala. Nevýhodou s holkami bylo jen to, že si mě začínali o dost víc všímat další lidé, kteří je znali.

Poctivě jsem si dělala poznámky na přednášce do svého notebooku, který jsem si koupila sama, který byl můj. Dokonce jsem koupila svůj vlastní nový mobil a ten starý vrátila do firmy. Trochu jsem se i sama nechala odříznout od toho, co bylo předtím. Marie si ale dokázala šikovně sehnat mojí emailovou adresu a telefon, často mi psala. Dokonce jsme se dvakrát sešly ve městě na nákupy. Byla diskrétní, nemluvila moc o práci, a když, tak se zmínila jen, že toho má Gregory hodně. Sehnal si novou asistentku a ona dělá zase tam kde dřív, nic jiného. Nevadilo jí, že jsem majitelkou.

Poslední dvě přednášky mi celkem utekly, tyhle profesory jsem měla ráda, jak uměli mluvit, aniž by mě uspávali. Mohla jsem jít do svého bytu. Pronajala jsem si byt poblíž školy, jako to dělala většina studentů. Sára a Monika měly jeden dohromady, o jeden vchod dál než já, a byly u mě víc jak u sebe.

Tři hodiny volna, než půjdu na ten speciální seminář. Udělala jsem si něco dobrého k jídlu, ve škole jsem si kupovala, jen když byla nouze o jídlo, jinak jsem na něj neměla moc čas ani pomyšlení. Můj samostatný studijní život se mi líbil. Sweney mě hlídal jen sporadicky. Občas napsali něco prarodiče s Londýna, ale ještě jsem je neviděla. Popravdě jsem ani nevěděla, zda je chci vidět, nejevili o mě tolik let zájem, vymlouvali se na dálku a to, že jim Richard tvrdil, jak se mám dobře a prý jim za mě posílal maily. Musela jsem si to nechat uležet a možná jednou, až nebudu mít co dělat nebo budu chtít být s rodinou, tam pojedu.

Popadla jsem svoji tašku s notebookem, čepici, bundu a vyrazila zpět do školy na seminář. Sáru a Moniku jsem potkala u hlavní brány, obě si mě hned chytily pod pažemi.

„Slyšela jsem, že tam bude nějaký velmi dobrý manažer. Bude vyprávět o tom, jaké to je v praxi,“ začala prozrazovat Sára.

„Jeniffer mi tvrdila, že je prý hrozně sexy,“ přidala se Monika.

„Já to nevěděla a je mi to jedno,“ zasmála jsem se.

„Phie, měla bys sis najít kluka,“ zase s tím začaly. Věděly, že o tomhle s nimi nehodlám mluvit. Měla jsem úžasného přítele a vše podělala tím, kým jsem. Nechtěla jsem hledat někoho ani jsem necítila potřebu, nebyla jsem na to sama ještě připravená. Ani na Michaela jsem nebyla připravená, ale to přišlo samo. Au, zase to zabolelo. Zakazovala jsem si myslet na to, co bylo.

„Tohle téma ne,“ upozornila jsem je. Zamračily se. Někdy byly synchronizované jako siamská dvojčata. Dovedly mě až do posluchárny a dotlačily na místa o trochu víc než byl prostředek skosených míst pro studenty.

„Chce to pěkný výhled,“ vysvětlila Monika. Protočila jsem oči a začala si připravovat notebook. Když to bude nudné, bude to vypadat, že poslouchám a dělám zápisky, zatímco budu psát pravidelný email Marii a Sweneyovi. Už se mi to párkrát stalo, že jsem na takových seminářích umírala nudou.

„Je tu nějak plno,“ poznamenala jsem potichu Sáře a pochopila, proč trvaly na tom, aby se šlo o hodně dřív.

„Jo, asi se rozkřiklo, že je to fešák.“ Jenže tu nebyly jen holky, ale dost kluků, spíš věděli, kdo to je, a ta osoba je zajímala.

„Nevíš jméno?“ zkusila jsem to.

„Ne,“ rychlá odpověď. Nechala jsem to být. Do místnosti už vešel profesor Patten. Nastalo hrobové ticho, tenhle profesor měl opravdový respekt.

„Jsme tu všichni?“ ověřoval si. Ticho, víc nedostal. Spokojeně kývnul.

„Jsem rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu, určitě za to může můj host, který je velmi známý a velmi úspěšný. Bude vám vyprávět, co vás čeká v opravdovém světě byznysu a co se vám opravdu budu hodit. Dámy a pánové, vynikající manažer Michael Brake.“

Zastavilo se mi srdce. Podívala jsem se ke dveřím. Byl to on! Stál tam, na nose svoje obvyklé malé brýle, lehký úsměv, tmavě šedý oblek a světle modrá košile s tmavou kravatou.

Omdlela jsem, určitě jsem se při cestě bouchal do hlavy a tohle se mi jen zdá. Nemohla jsem jít na seminář s Michaelem. Člověkem, kterému se vyhýbám a pokouším se od něj odstřihnout, jak nejvíc to je možné v mé situaci, stejně tak jako to dělal celou dobu on a držel si odstup. Zakázala jsem si na něj myslet, ptát se na něj. A teď tu byl na živo. Sklouzla jsem na lavici co nejvíc a pokoušela se schovat za svůj notebook, aby mě neviděl, ale já ho viděla.

„Neblbni,“ zasmála se Sára a zaklapla můj notebook, abych se nemohla schovávat.

„Pracuju jako vedoucí ropné produkce v Ellington Corporation.“ Tahle Michaelova slova stačila k tomu, aby zaznělo v sále několik povzdechů a všechny hlavy studentů se stočily ke mně. A jejich hlavy následovala ta Michaela. Seděla jsem tam jako přikovaná, koukala se přímo na něj a on na mě a přitom nám dělal celý sál publikum. Cítila jsem, jak rudnu, bylo mi najednou horko a srdce bilo neklidně rychleji. Dívala jsem se do světlezelených očí, které měl schované za brýlemi, což se mi velmi často nelíbilo. Odkašlala jsem si.

„Zdravím vás, Michaeli,“ promluvila jsem poměrně klidným hlasem tak, aby to všichni slyšeli.

„Slečno Ellington,“ opáčil ledově s kývnutím hlavy. Pomohlo to a všichni si začali všímat jeho.

Sjela jsem na židli a zavřela na chvíli oči, abych se nadechla. Slyšela jsem, jak mluví, nevnímala jsem co, ale jen jeho příjemný klidný hlas. Znovu to bodnutí, tak moc mi chyběl, jeho oči, hlas, úsměv, práce a vůbec to, jaký byl. Všimla jsem si, jak Monika i Sára zkoumaly pohledem mě i jeho. Neustále otáčely hlavou, vůbec to nebylo nápadné!

Naštvaně jsem se na ně zadívala, bylo jim to jedno a stále to opakovaly. Zaletěla jsem pohledem dopředu, kam koukali ostatní. Opíral se o katedru, vypadal uvolněně, spokojeně, odpovídal na nějaké otázky. Švihla jsem pohledem k hodinám, už jsme tu byli dvě hodiny!

Profesor to konečně ukončil. Lidi občas zabručeli, zdá se, že je Michael opravdu zaujal. Ale začali se šourat ven, velmi pomalu ovšem. Já si, jak nejpomaleji jsem mohla, balila notebook. Sára si toho všimla, chápavě se na mě usmála, popadl bez řečí Moniku a odvedla ji ke dveřím.

Zůstala jsem na místě a čekala, až se to tu vylidní. Profesor si s Michaelem něco povídal. Do dveří vcházeli poslední studenti, a tak jsem se zvedla a pomalu šourala dolů k těm dvěma.

„Moc děkuju, Michaeli,“ mluvil potichu profesor Patten.

„Není zač, byla to celkem zábava, klidně si to někdy zopakuju, když budu mít čas,“ usmíval se na něj mile a podal mu ruku na rozloučenou. Profesor okolo mě prošel, usmál se a zmizel z místnosti. Konečně se na mě otočil a začal si mě všímat.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a opřela se o lavici za mnou.

„Slečno Ellington…“ začal a já ho to nenechala dokončit. Právě mě hrozně namíchnul, nelíbilo se mi to ani trochu. Nadechla jsem se a spustila:

„Nech toho. Nedělej, jako bych byla cizí. Znáš mě ze všech lidí nejlíp, tak už toho nech. Já ti to chtěla říct, ale…“ Tentokrát on nenechal domluvit mě. Udělal dva dlouhé kroky ke mně a pak se vrhnul na moje rty. Připadala jsem si jako v ráji a nějak se nemínila bránit, jen proti rychlému odtrhnutí. Zpomalil, nejdřív byl prudký výpad, a když zjistil a okusil mou spolupráci, nikam nepospíchal. Přitahoval si mě za boky blíž, labužnicky se v tom vyžíval a já s ním.

Bylo to tak nádherné moci se ho znovu dotýkat, cítit jeho ruce na mém těle a jeho rty, jak si pohrávaly s mými. Držela jsem se jeho saka jako záchranného kruhu uprostřed moře.

„Vzal jsem to kvůli tobě,“ vydechl mi do rtu, když se kousek poodtáhl. Svými slovy mě donutil na chvíli přemýšlet a zapnout znovu mozek.

„Co?“ zamumlala jsem a odtáhla se trochu víc dál. Nedal mi prostor a znovu mě stáhnul k sobě do polibku.

„Tenhle seminář, nechtěl jsem, dokud jsem nezjistil, že tu studuješ,“ vydechl nakonec. Skoro se mi podlomila kolena, z toho co dělal a říkal, musela jsem ovšem držet svou hrdost, bylo to sice o chlup, ale držela jsem se.

„Proč?“ další jednoslovná otázka, která ale úplně stačila.

„Protože jsi mi neuvěřitelně chyběla. Došel jsem k tomu, že je mi jedno, zda jsi Phie Clarkson nebo Sophie Ellington. Pořád jsi to ty,“ něžně se na mě usmál a pohladil po tváři.

Moje kolena ani hlava to už nezvládla a opravdu se mi nohy podlomily, ještě že mě držel. Byla jsem zmatená, ale přitom šťastná, spokojená a blbě se na něj culila, stejně jako on na mě.

„Co mi chceš říct?“ konečně jsme použila více jak jedno slovo a podívala se Michaelovi do tváře.

„Miluju tě,“ usmál se a pokrčil rameny jako by to bylo něco normálního. A já místo abych byla naštvaná za to, jak dlouho mu to trvalo a jak jsem se užírala, rozesmála jsem se. To, že jsem ho já milovala, byla jasná věc už moc dlouho, ale nezasloužil si, abych mu to hned řekla na rovinu, a tak jsem použila účinnější metodu jako on.

Natáhla jsem se na špičky a vyhledala jeho rty.

Konec je tu, už jen ten epilog...
Tak jak se vám to líbí?

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 31. kapitola: