OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 3. kapitola

23.08.2012 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1338×

3.

Tu budovu jsem znala jako nikdo jiný v tomhle městě. Od dětství jsem po ní běhala a schovávala se. Znala jsem veškerá tajná zákoutí, důležité místnosti. A doufala jsem, že lidská paměť nebude už sloužit. Změnila jsem se od doby, co jsem tu byla naposledy a že to bylo opravdu dlouho.

Dívala jsem se na tu budovu a nohy se mi začaly třást. Držela jsem se pevně otevřených dveří Michaelova auta a přemýšlela kudy nejrychleji utéct.

„Ty pracuje v Ellington Corporation?“ Skoro jsem to vypískla, jak jsem byla stále v šoku.

„Už skoro osm let,“ pokrčil rameny a usmál se na mě. Tak dlouho jsem v té budově nebyla.

„Měl jsi mě varovat kam jedu. Tohle není obyčejná firma.“

„Já vím, ale stále se tu hledají pracovníci právě, proto jak jsme velký,“ pyšně se usmíval.

„Jasně a přísný, nemám šanci se sem dostat,“ mračila jsem se na něj. Začala jsem si v hlavě budovat seznam důvodů, proč do té budovy nemůžu ani vkročit.

„Neboj se, doporučím tě, budeš mít největší šance,“ mrknul na mě a v očích se mu objevila hravost.

„Jsi ředitel nebo co?“ zavrčela jsem na něj a věděla, že ředitelem rozhodně není.

„Bohužel ne. Ale jsem hned pod ním. Řídím ropné transakce,“ mrknul na mě. To bylo to nejvyšší, co mohl dělat, jako cizinec. Hlavní čím se Ellington Corporation zabývalo, byly jeho ropné vrty po celém světě. Na druhém místě byla obrovská síť luxusních hotelů.

Třeštila jsem na Michaela oči, musel být opravdu dobrý v tom, co dělal a jako pravý workoholik taky riskovat se životem, když měl tak vysokou funkci, jedna malá chyba a zadluží se tak, že by to ani jeho pravnoučata nesplatila.

„Pojď,“ popadl mě za paži a táhnul ke vchodu. Loudala jsem se za jeho rychlým tempem. Dotáhnul mě dovnitř.

„Dobrý den, pane Brake, sháněl vás pan Rodriguez,“ usmívala se na něj recepční a mě si zkoumavě přeměřila.

„Děkuju, Dorot, hned se mu budu věnovat jen slečnu Clarkson doprovodím na pohovor.“ Oplatil jí úsměv a vedl mě k výtahu. Samé výtahy, recepční, velké haly, že ho to pořád baví.

„Kam je to místo?“ zeptala jsem se, konečně na něco opravdu důležitého.

„Pomocnice pro manažera hotelů. Nečekej asistentku to ne, budeš dělat jiné práce, s tím cos mi včera předvedla, by to měla být pro tebe hračka.“

„Takže počítač a hodně grafů?“ ověřovala jsem si.

„Přesně, prezentace a tak.“ Úlevně jsem si oddychla, nic velkého a s velkou zodpovědností. Zastavil tak v osmém patře a vedl mě přes dobře vypadající místnosti s koberci, kytkami, spousty sedaček na sezení a dubových dveří.

Michael pozdravil sekretářku a po jejím kývnutí pokračoval do dalších dveří a já za ním.

„Michaeli, co tě přivádí do ponižujících končin?“ smál se neznámý v kanceláři za velkým stolem.

Mohl být ve stejném věku jako Michael, krátké černé vlasy, světle zelené oči, rošťácký úsměv a upravený oblek.

„Vedu ti posilu. Tohle je Phie Clarkson, jak jsem ti včera psal. Sophie, tohle je Gregory Frain, manažer hotelové sítě,“ představil nás. Gregor se postavil a mile se usmál, přešel ke mně, aby mi podal ruku.

„Rád vás poznávám, Phie, Michael si chválil vaší práci, tak jsem zvědavý.“

„Těší mě, snad vás nezklamu.“ Nejistě jsme se usmála.

„Nechám vás tu, na mě už čeká Rodriguez. Potkáme se na obědě.“ Pakoval se rychle z kanceláře.

Gregor zavolal Marii, sovu sekretářku, aby mi vše ukázala. Vypadala sympaticky, doufala jsem, že bychom si mohly rozumět. Usmívala se na mě a hned začala brebentit na koho si dát pozor. Jo, s tou si budu rozumět. Ukázala mi mou malou kancelář. Taky mě dovedla do IT oddělení pro můj počítat a služební mobil, žádný jiný jsem ani neměla.

Ukazovala mi, kam jít, když se stane to nebo to. Naslouchala jsem a pečlivě si to všude prohlížela a hlavně lidi. Nikoho jsem neznala. Samé neznámé tváře od dob, co jsem tu běhala jako malá.

Místnosti i oddělení, zůstaly tak jak jsem si to pamatovala. Byla i naděje, že moje schovky zůstaly stejně nedotknutelné. Trvalo jen tři uličky, než jsem si vybavila kde co je.

Až jsem konečně potkala, někoho koho jsem znala.

Mark Anderson, už starší muž. Pracoval v ekonomickém oddělení, byl hlavou a jeho jméno jsem z tátových úst slýchávala často. Stál u stolu Marie a něco si zapisoval. Když si mě všimnul, dlouze si mě prohlížel.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně a doufala, že paměť na lidi neslouží.

„Jste tu nová?“ ověřoval si a já si oddychla.

„Dnes prvně,“ usmála jsem se pyšně. Kývnul s úsměvem a opustil kancelář, přitom si mě znovu prohledl.

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Jeho pohled nasvědčoval tomu, že mu někoho připomínám a já doufala, že moje podoba s rodinou není tak velká, jako tvrdila moje babička.

Vlastně to dnes nebyl ani pohovor po něm bych šla domu. Ale já tu zůstala a musela se už zaučovat. Michael to měl skvěle naplánované a vymyšlené. Jeho manažerské já se projevilo.

První den vlastně první týden až měsíc je volnější až později přijde ta pravá práce a muset si poradit.
Zabydlela jsem se v kanceláři a pokoušela se skamarádit s mým počítačem. Moc se mu nechtělo, ale přemluvila jsem ho. Brzo budu jako Michael s notebookem přes rameno. Hlavně, že jsem se mu ještě ráno posmívala, ještě že ne na hlas. Odhadově jsem si přes Marii sháněla vše, co bych mohla potřebovat.

„Phie?“ Leknutím jsem na židli naskočila.  Ve dveřích stál Michael a vesele se usmíval. I přes přísně upravený oblek díky úsměv vypadal hravě a uvolněně.

„Co tu děláš?“ vyjela jsem, koutku se mu ještě víc zvlnily v úsměvu, vypadal i mladší.

„Oběd. Pojď, ukážu ti kam na dobré jídlo. Určitě je toho už teď na tebe hodně v nové práci." Jak na povel mi zakručelo v břiše a to tak hlasitě že to slyšel. „Koukám nejvyšší čas.“

Vyskočila jsem ze židle a vytlačovala Michaela ze dveří, stále se usmíval a nechal se táhnout až do výtahu.

„Divím se, že někdo jako ty si najde čas odejít z firmy na jídlo. Čekala jsem, že si necháváš něco donést.“ Nemohla jsem si odpustit rýpání.

„Je pravda, nemám vždy čas odejít. Ale dnes jsem jinak nemohl, kdo by na tebe dohlížel?“ mrknul na mě.

„Umím se o sebe postarat. Ale dík občas jsi i milý.“

Do výtahu k nám nastupovali další lidi a všichni si mě zvláštně prohlíželi, že tu každý znal každého byla pravda, všichni pozdravili Michaela a on dokonce věděl, jak se jmenovali.

Zašli jsme za roh a přešli ulici do zapadlé uličky za dalším rohem. Schované bistro, ale kdo chtěl kvalitu a měl hlad, vždy ho našel.

„Taky bych to našla.“

„To není taková jistota. Málo lidí z práce o tomhle místu ví, a já sem chodím od začátku,“ vysvětlil mi. Pořádně jsem si ho prohledala a zapřemýšlela. Nepamatovala jsem si ho. Na obličeje mám paměť.

Bistro u Susane jsem také znala. Rok po mém útěku jsem tu pracovala. Vždy to byl slušný podnik a dobře placený. Nejlepší moje práce za celou dobu útěku. I místo bylo strategické, nikdo by mě tak blízko nehledal. Podívala jsem se po place, jestli neuvidím nějakou známou tvář, ale nikoho jsem nepoznal, asi mají jinou směnu nebo už tu nepracují.

Popadla jsem lístek a už se mi zbíhaly sliny, dlouho se mi o dobrotách od Susane zdálo.
„Zase se moc přecpáváš,“ reagoval na mou objednávku. Zapomněl jen dodat, kdo to bude platit, i když to bylo jasné, že on.

„Znáš mě sotva dva dny, když se cpu, vypadá to jinak,“ mrkla jsem na něj a pustila se do plného talíře. Už při prvním soustu jsem slastně zamručela, opravdu to bylo tak výtečné jako jsem si to pamatovala. Už teď jsem se těšila na ten dezert.

„Tak co říkáš na Ellington Corporation?“ zeptal se mezi svými sousty.

„Je to ohromné. Nikdy jsem nepracovala v něčem takovém. Obrovská budova, spousty lidí, kanceláří. Čekám, kdy se tam ztratím, je to ohromné, i to jak spolu lidé jednají, nečekala jsem tak přátelskou atmosféru v takovém podniku.“ Mluvila jsem a mluvila a pokoušela se, aby to znělo co nejvíc věrohodně. V některých věcech jsem ho neklamala, ale stejně pokaždé, když jsem musela říct nějakou lež, nechtělo se mi. Michael si to nezasloužil, ale pravdu znát taky nesměl, nemuselo by to dobře dopadnout. Usmál se na mě a já si připadala trochu jako zloduch.

„Přátelská atmosféra je jen v některých odděleních a na chodbách a hlavně k cizím lidem, nikdy nevíš, kdo to je.“

„Takže ty takové příjemné a přátelské pracoviště nemáš?“ zajímala jsem se okamžitě.

„Kancelář je pěkná a cítím se v ní příjemně. Ale jsem moc hlídaný, mám velkou odpovědnost a jsem si toho vědom. Ředitel mi pořád šlape na paty, když vyřizuju něco hodně důležitého.“ Zmínka o řediteli Ellington Corporation zmrazila můj úsměv.

„Kde jsi vůbec dřív pracovala Phie?“ změnil téma, jako by poznal mou mrazivou náladu najednou.

„Tak různě po městech. Ve všech bistrech kde bylo místo.“ Pokrčila jsem rameny a zase si zacpala pusu jídlem.

„Proč jsi v nějakém nezůstala trvale?“ Měla jsem sklopený obličej, ale z pod řas jsem se na něj musela podívat. Už se mi nějak koutky nepohybovaly, naopak byly v jedné tvrdé linii a hltal mě očima, čekal na každé slovo, co ze sebe dostanu. Polkla jsem a podívala se na něj.

„Víš to.“ Zvedla jsem obličej a oplácela mu jeho pohled.

„Našel jsem ti práci a ručím za tebe. Chci jen vědět, jak je to vážné, kdo tě hledá?“ Podal jasnou otázku. Pochopil co se děje.

„Utíkám od svých osmnácti. Neutíkám před zákonem, ale je lepší, když o mě moc lidí neví a když se stěhuju z jedné části města do druhé. Chci si vydělat, abych měla na to dostat se z města někam hodně daleko.“ Rozhodla jsem se s pravdou na trh, aspoň nějakou tu upřímnost si ode mě zaslouží. Už jsem mu to říkala, ale on zavedl tuhle řeč.

Zamračil se na mě. Lokty se pevně opřel o desku stolu a naklonil se blíž ke mně, aby mohl potichu promluvit.

„Kdo tě hledá?“

„Tohle ti říct nemůžu, Michaeli, věř mi. Je lepší když to nevíš, ale se zákonem si nezahrávám, to se nemusíš bát. Splatím ti tvou laskavost, a jakmile si našetřím, zmizím ti ze života i města.“

„Proč musíš odejít. Co se postavit problému?“

„Můj protihráč je příliš silný, Michaeli. Jsem proti němu nic. Co kdybychom se dohodli, že se už o tom nebudeme bavit? Řekla jsem ti vše podstatné.“

„Stejně z tebe nic víc nedostanu, že?“ pozvedl obočí a já s mírným úsměvem zakývala hlavou. Měla jsem vyhráno.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 3. kapitola: