OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 16. kapitola

02.12.2012 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1281×

Zalezla jsem si do svého pokoje a rovnou do postele, přikryla jsem se celá peřinou a zůstala tak. Tohle jsem dělala, když jsem byla malá a něco provedla nebo se něčeho bála. Tak jsem se cítila i teď a rovnou od každého trochu, bylo to divný, nevyznala jsem se v sobě a nevěděla jsem ani, co si mám myslet o tom večeru.

Usínala jsem s předsevzetím, že na to zapomenu, ale nějak se to nedalo. Ne jen tak, a ještě aby toho nebylo málo, zdálo se mi o tom. Nemluvila jsem s ním, tedy ne víc, než bylo během cesty potřeba. On také nevypadal, že by byl horlivý do nějakého velkého rozhovoru. Mlčel a pozoroval mě a to bylo snad horší, než kdyby chtěl mluvit. Znervózňoval mě, jeho pohled byl jiný, než když chtěl na něco znát odpověď a přemýšlel nad mou minulostí, mnohem intenzivnější. Nikdy se to nemělo stát. Dopomůže to jen k rychlejšímu zhroucení mého prozatímního domečku z karet, co jsem díky Michaelovi měla, on sám ničil. Po příletu a příjezdu do domu jsem si zalezla sem pod mou peřinu a teď se už stmívalo. Zítra se půjde normálně do práce. Ještě že tak, nevydržela bych s ním doma.

Najednou jsem si zoufale přála mít někoho, komu bych se mohla vyzpovídat. Nikdy jsem neměla moc kamarádek, nebyl na ně prostor v mém životě, jak před útěkem, ani po něm, do toho místa bylo ještě míň. Naučila jsem se žít v samotě, vystačit si sama. Nemít potřebu s někým o něčem mluvit, ale najednou a snad poprvé v životě jsem zatoužila po tom mít kamarádku, někoho, komu bych to řekla, kdo by mi poradil, co dál.

Na mysl mi padla Marie, byla starší a jak jsem si už zvládla ověřit, dalo se jí věřit, udržela tajemství. Vážila si Michaela a možná i trochu mě. Mohla by mi něco říct. Popravdě jsem nevěděla ani co bych si přála slyšet, jestli něco takového je. Nic nebylo dobré. Nic se nehodilo do mojí situace, ani to, že jsem k Michaelovi opravdu pociťovala jistý druh náklonnosti, ale nic jiného, nic víc to být nesmělo.

Je to nebezpečné jak pro něj, tak pro mě. Hotové bláznovství!

„Ani jsem nestihla vyzkoušet tu vanu,“ povzdechla jsem si při vstupu do sprchového kouta. Už to bylo jedno. Když jsem procházela zpět do pokoje, nepotkala jsem Michaela a všude okolo bylo hrozné nezvyklé ticho.

…

„Nezvykej si na takovéhle nečekané cesty a že tě budu pouštět,“ kladl mi na srdce Gregory v mé mini kanceláři hned ráno, co jsem do ní zalezla a začala pracovat.

„Nezvyknu, neboj se,“ mrkla jsem na něj.

„To je dobře, budu si muset promluvit i s Michaelem,“ promnul si bradu a pozoroval, jak ťukám do klávesnice.

„Potřebuješ něco, šéfe?“ zeptala jsem se.

„Vlastně ano, potřebuju jeden graf s mini prezentací a ověření údajů u toho,“ usmál se. To bude něco velkého na dlouhou práci. Pomsta za ten výlet. Zaskřípala jsem zuby, ale stále se na Gregoryho usmívala, asi bych mu měla nenápadně připomenout, že můj nápad to nebyl.

„Kolik na to bude času?“ zeptala jsem se rovnou.

„Klid, do pondělí,“ usmál se, na stůl mi podal dva papíry s instrukcemi, co přesně potřebuje. „Přeji příjemnou práci,“ loučil se.

„A spoustu výletů, abych tě pak mohl týrat,“ doplnila jsem ho. Zaslechl to a zasmál se už na chodbě. Popadla jsem ty dva papíry s podklady a zakňučela, oběhnu minimálně pět pater a dvacet různých lidí, abych měla všechny informace. Pustila jsem se rovnou do toho a kolečko po budově mohlo začít.

Menší zádrhel nastal na Michaelově patře, potřebovala jsem tam jeden podklad, ale musela jsem čekat, a tak jsem si zalezla do kuchyňky pro kávu. Ráno jsem ji neměla. Ono vůbec to bylo celé rozpačité, kroužili jsme okolo sebe pomalu a div před druhým neutíkali.

„Zdravím,“ vešla tam Ashley.

„Ahoj,“ zamumlala jsem do plastového kelímku.

„Jak se daří?“ zeptala se. Tváří dávala ovšem jasně najevo, že ji to ani trochu nezajímá, ale škodolibým způsobem, tak se mi zdál její úsměv. Taky asi musela slyšet drby od recepční, že jsme dnes nedorazili samý úsměv a ruku v ruce.

„Po těch třech dnech v New Yorku s Michaelem naprosto úžasně,“ usmála jsem se zasněně a nevím, proč jsem si při tom vzpomněla na ten polibek.

„Nikdy nikoho s sebou nebere,“ zasyčela a prudce se otočila, asi jsem si získala její plnou pozornost, jak milé.

„Já nejsem přeci jen tak ledajaká sekretářka,“ pokrčila jsem rameny. Odkráčela jsem bez přemýšlení rovnou do Michaelovy kanceláře a zase neklepala. Jednou na to opravdu dojedu, ale dnes to očividně ještě nebylo.

„Jistě, dá se to zařídit,“ odpovídal klidně, trochu až spokojeně do telefonu. Byl ke mně bokem, telefon u ucha a usmíval se. Postávala jsem u dveří a čekala, až dotelefonuje.

„Ne, tak dlouho na to opravdu čekat nebudete. První dodávka tam bude do tří dnů,“ sliboval a trochu se na té otáčecí židli pootočil, až spočinul zrakem na mně. Ztuhl a překvapeně si mě prohlížel. Nejistě jsem se usmála a mávla rukou jako na pozdrav.

Nemohli jsme okolo sebe kličkovat jako kočka s myší do nekonečna, když jsem bydlela u něj doma. Mohli bychom si o tom promluvit, ale až večer.

„Ano jistě, pane Pearce, všechno to bude v pořádku, slibuju. Už budu muset končit, mám nějaké jednání,“ spěšně se loučil.

 „Co tu děláš?“ vypálil na mě otázku, sotva položil sluchátko telefonu na jeho místo. To mi dodalo odvahu v klidu odpovědět a zdát se nad věcí.

„Taky tě ráda vidím. Přišla jsem se zeptat, jestli platí oběd, potřebovala bych se na něco zeptat,“ vysvětlila jsem a trochu k němu popošla. Bylo divný stát jen takhle u dveří. Tak daleko od něj.

„Vyzvednu tě jako obvykle,“ odkýval mi to a zamyšleně naklonil hlavu na stranu, asi už přemýšlel, co po něm budu chtít. Budeš si muset počkat.

„Dobře, zatím,“ rozloučila jsem se rychle a vypadla. Na Ashley, která byla už za svým stolem, jsem se usmála a odešla si pro ty poslední podklady, abych se pustila do práce a to bylo už jedenáct.

Jak jsem si myslela, moc jsem toho nestihla, než si pro mě přišel Michael na oběd. Pořád to bylo jiné, divné než předtím, a to se mi ani trochu nelíbilo, chtěla jsem zpět aspoň trochu toho normálu, co jsem s ním dokázala zažít.

Chovali jsme se divněji než první den, jen vedle sebe a ani slovo během cesty k bistru Susane. Objednali jsme si a ticho, tohle bylo fakt hrozný.

„Dobře, chci po práci jít na nákup,“ vyhrkla jsem to rychle. A složila si ruce na stůl přitáhnuté k tělu. Zamračil se na mě. Opravdu neměl jako každý chlap rád slovo – nákup.

„Neboj se, nechci tě tahat sebou,“ uklidňovala jsem ho a konečně se uvolněně usmívala v jeho přítomnosti.

„A s kým?“ vyzvídal a opřel se do opěrky a založil si ruce na hrudi. Vypadal jako velký šéf.

„Bere mě ven Marie. Potřebuju si…. Vlastně mi spíš chybí si promluvit se stejným pohlavím o našich problémech,“  pokoušela jsem se mu to dobře vysvětlit.

„Kam půjdete?“ Zněl zvláštně a měl mírně nakloněnou hlavu na stranu.

„Nevím, nechám to na Marii. Pojedeme jejím autem hned po pracovní době. Nevím, jak dlouho to bude trvat ani jak dlouho budeš ty v práci. Tak bych ti pak zavolala, nevadí to?“

„Ne, Marie je skvělá, určitě si to s ní užiješ,“ přikyvoval. Sáhnul do vnitřní kapsy saka a vytáhl peněženku a mobil.

„Tady máš telefon. Koupil jsem ho už před týdnem a zapomněl na něj. Máš tam zatím jen moje číslo,“ podal mi ten obdélníkový moderní chytrý telefon. Nikdy jsem ho ještě v ruce neměla.

„Neumím s ním,“ připustila jsem a šklebila se na tu věc v mé ruce. Potichu se zasmál. Rychle mi vysvětlil, jak mi zavolat, a že návod a vše potřebné mám doma.

„Tady máš ještě kartu,“ podal mi ji.

„Michaeli,“ nadechovala jsem se k velkému protestu.

„Ne. Nic neříkej, prostě si to vezmi a kup si něco.“ Námitky nepřicházely v úvahu podle jeho hlasu i pohledu. Frustrovaně jsem si povzdechla a poslušně si obě věci vzala.

Mohla jsem ale být na sebe pyšná, nálada mezi námi mi hodně zlepšila tu moji, přesto jsem potřebovala někoho na popovídání. Marii jsem odchytla hned ráno a ptala se na dnešní nákupy, souhlasila víc než nadšeně. Zatím mi to vše vycházelo. Přesto jsem měla nepříjemný pocit okolo žaludku, znala jsem ho a nevěstil nic dobrého, naposledy jsem ho měla před setkáním s Richardem. Doufám, že mě nic takového nečeká.

„Phie, jdeme,“ smála se ve dveřích Marie. Seděla jsem stále za stolem a nesledovala čas, zahrabala jsem se do papírů informací a nějak se do toho moc ponořila. Omluvně jsem se na ni usmála a začala si balit věci, chtěla jsem si to brát sebou, ale Marie mě zastavila a přikázala, doslova přikázala, abych to odnesla k Michaelovi a on mi to odvezl, přeci se s tím nebudu tahat po nákupech?!

Poslechla jsem a s krásnými úsměvy věnované Ashley, čehož si Marie všimla, odnesla jsem svou tašku k Michaelovi a rozloučili jsme se ještě jednou. Vypadal zabraný do práce, takže tu bude rozhodně dlouho.

„Pracuje,“ informovala jsem Marii a pokrčila rameny. Proč mě všichni sjížděli zkoumavými pohledy? Začínala jsem na to být velmi alergická. Zamračila jsem se, ale stejně si z toho nic nedělala.

Světě div se, Marie mě vzala do stejného obchodního centra jako Michael. Určitě za to mohlo, jak bylo blízko, a taky to byl v téhle části města jeden z největších obchoďáků.

Marie udržovala konverzaci mezi námi odlehčenou, přátelskou. Nemohla jsem se náhle přinutit začít mluvit, chtěla jsem se vyzpovídat, ale najednou to nešlo. Pořád byl někdo okolo nás a já z toho byla nesvá.

Musela si toho všimnout, sama mě po několika obchodech odvedla do nejbližší kavárny a našla nám místa úplně vzadu. Přesto jsem nevěděla, co dělat, nikdy jsem se žádné kamarádce tak nevyzpovídala. Držela jsem v rukou hrnek a ohřívala si studené prsty, a to v celé budově bylo opravdové teplo i venku.

„Tak už to vybal, Phie,“ pobídla mě značně netrpělivě Marie. Ohromeně, jak na to šla přímo, jsem k ní zvedla zrak. Zoufale jsem se podívala okolo sebe, jako bych mohla najít nějakou záchranu, něco, co by mě popostrčilo to říct, a zase jsem vydechla.

„Jde o Michaela, že jo?“ hádala, změnila taktiku, aby to ze mě dostala.

„Jak to víš?“ vydechla jsem.

„Všímám si věcí,“ mrkla na mě, „navíc i Gregory tvrdil, že je dnes Michael divnej,“ pokrčila rameny.

„Něco se v New Yorku stalo,“ připustila jsem a ošila se na židli, bylo to zvláštní.

„Vyklop to!“ přikázala mi, byla netrpělivá a nehodlala dál čekat.

„Políbil mě,“ vypadlo to ze mě tak rychle a nečekaně, tvářila jsem se stejně ohromeně jako Marie, ne, ona byla mnohem míň ohromená než já sama.

„Vážně? To je skvělý, Phie,“ zněla nadšeně. Zamračila jsem se na ni, žaludek se mi zhoupnul.

„Je to problém. Všechno to je moc komplikované, on… já… to mezi námi. Bojím se toho, co cítím.“

„A co cítíš?“ zeptala se nevzrušeně. Skousla jsem si spodní ret.

„To, co nikdy. S Michaelem to je vše jinak, nikdy mi s nikým nebylo tak dobře jako s ním,“ připustila jsem.

„Co chceš dělat?“

„Nevím. Ale… nemůžeme si spolu začít, on je… nehodím se k němu.“

„To jsem si myslela, když jsem si začala s Gregorym, a koukni, dnes s ním mám dvě děti,“ zasmála se uvolněně a já na ni civěla jako tele.

„Cože?“ vydechla jsem.

„Ty to nevíš? Jsem jeho manželka,“ usmívala se spokojeně.

„Jak spolu můžete pracovat a žít?“ nechápala jsem.

„Jsem záskok, než se objeví někdo jiný. Moje místo je jinde v oddělení. Popravdě měl starosti a já byla jediná, s kým se snesl,“ smála se. „Ty mě máš nahradit. Zatím máš tuhle pozici, aby ses zacvičila, ale on i Michael pro tebe plánují postup místo mě.“

„Tobě to nevadí?“ Překvapovala mě víc a víc.

„Ne, popravdě je to náročné někdy s ním být celý den. Budu ráda, až se vrátím na moje místo. Ale teď zpět k tobě a Michaelovi. Máš ho ráda, on podle všeho tebe taky. Nedělej v tom žádné problémy, Phie, a dej tomu šanci. Bud šťastná, když s ním toho můžeš dosáhnout.“

„Jde i o mou minulost,“ připustila jsem nechtíc.

„Jemu, jak se zdá, nevadí. Phie, Michael není ten muž, co by po tobě takhle nečekaně jen tak skočil. Od rozvodu nikoho neměl, nehledal, byl sám, a pak ses objevila ty a vše je jinak. On je jiný.“ Dívala se mi upřeně do očí a lehce se umívala. Nemohla jsem jí vykládat mou děsivou minulost, přítomnost i budoucnost. Stejně jako Michaelovi jsem to říct nemohla a trhalo mě to na kusy, nechtěla jsem mu už víc lhát, nechtěla jsem o něj přijít. A Marie měla v některých věcech pravdu a opravdu mi trochu pomohla.

„Dobře,“ odkývala jsem jí to. Budu se muset stejně ještě rozhodnout. Spokojeně se na mě zaculila a přešla na jiné téma, než se podívala na hodinky.

„Promiň, ale musím. Chůva za chvíli potřebuje jít a Gregoryho v tom nemůžu nechat dlouho samotného,“ smála se, tak vesele a šťastně. Takový smích jsem od dětství neviděla. Popadla jsem svůj nový telefon a jak mě to Michael naučil, jsem vytočila jeho číslo.

„V práci nebo doma?“ zeptala jsem se rovnou, jak to zvedl.

„Končím v práci,“ odpověděl.

„My s Marií už taky,“ připustila jsem. „Za jak dlouho budeš doma?“

„Kde jste?“ neodpověděl a sám položil otázku.

„Hádej, v centru, kam mě taky bereš,“ odpověděla jsem a koukala, jak Marie bere tašky, ona si na rozdíl ode mě něco koupila.

„Vyzvednu tě tam do dvaceti minut, jo?“

„Dobře, šéfe,“ zabručela jsem a položila mu to, než by mi odsekl. Marie se na mě culila.

„Přijde pro mě, tak můžeš jet rovnou,“ informovala jsem ji o změnách mého odjezdu.

„Uvidíme se zítra. Měj se pěkně, Phie, a mysli na to, co jsem ti řekla,“ loučila se.

„Zítra,“ mávla jsem na ni a koukala, jak odchází k výtahu do garáže.

Měla jsem dvacet minut, než si mě Michael vyzvedne, dost času na přemýšlení. Odmala se mi dobře přemýšlelo za pochodu, a tak jsem začala bloudit bezcílně po centru a přemýšlela nad tím, co mi Marie říkala, a nad samotným Michaelem.

Ovšem tu bylo něco, co mi bránilo se do mých úvah ponořit úplně. Takový neklidný pocit mě obklopoval. Už tak dlouho jsem ho nezažila, jako když mě někdo sleduje.

Podívala jsem se přes rameno…

Děkuju za komentáře k minulé kapitole.
Tak co říkáte na tuhle kapitolu a její konec?

A asi jste už pochopili, že nastává zlom…

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 16. kapitola: