OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 15. kapitola

25.11.2012 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1193×

Nervózně jsem se ošívala a neustále se kontrolovala. Za necelou půl hodinu v jedné New Yorské firmě odehrát jednání a podepisování smlouvy. Sice jsem měla v plánu se tomu vyhnout a strávit den v té úžasně velké vaně, jako by Michaelova byla menší a možná i kapánek jo, jenže mi to nedovolil. Musela jsem povinně s ním a zase jsem si připadala jako dítě, kterému se přikazuje, ale on to tak nebral, pořád se tím hájil. A já se nemohla přinutit být na něj až tak moc naštvaná, jak bych chtěla.

Oblekla jsem si na sebe jeden velmi pěkný kostýmek, opět kalhotový, sukně jsem nenáviděla a nechtěla jsem se cítit ještě víc nepříjemně než budu. Pitomé boty na podpatku jsem si vzít musela stejně, nic jiného se k tomu nehodilo.

„Reprezantivněji už vypadat nebudeš,“ promluvil se značným pobavením v hlase.

„Tobě se to říká, děláš tohle obden, ale já jsem začátečník. Nikdy jsem na takovéhle schůzi nebyla,“ bránila jsem se nevrle.

On si neuvědomoval, jak to měl jednoduché, prostě na sebe navlékl jeden ze svých šedivých obleků a dnes k tomu použil světle modrou košili a světle hnědou kravatu, vypadal skvěle.

„Kvůli kvalifikaci jsem si tě nevybral,“ usmál se ještě víc. Protočila jsem oči, byl hrozný, utahoval si ze mě.

„Michaeli, můžu se ještě dole otočit a jít do té vany,“ připomněla jsem mu moje pokažené plány. Jeho výraz se najednou změnil, zvážněl a v očích mu něco proběhlo, ovšem jsem neidentifikovala, co to mělo být.

„Vážně Phie, vypadáš skvěle,“ usmál se přívětivě a prohled si mě od hlavy k patě. Zvolil jinou taktiku, lichotky, ty zabírají na každého i na mě, hlavně od něj. Povzdechla jsem si a rukou kontrolovala, jak drží můj drdol. Opravdu jsem chtěla vypadat dospěle a kvalifikovaně.

Recepční nás vítal s úsměvem, trochu mi to tu připadalo jako u Michaela v domě, také recepční nás vítá s úsměvem. Poslíček už držel naše taxi.

Oba jsme seděli v zadu. Michael měl sebou celou tašku s notebookem a vším důležitým.

„Co je to za obchod?“ zeptala jsem se konečně. Ani jsem nevěděla na jaké jednání jedu, ještě bych byla schopná říct nějakou pitomost.

„Velká přepravní společnost, chtějí od nás odkupovat pohonné hmoty. Víš přeci, že Ellington Corporation krom ropných vrtů má i svou továrnu na její zpracování,“ připomněl mi jeden z důležitých faktů a rozdílů téhle ropné společnosti od ostatních, oni mohli prodávat surovou ropu nebo už hotová paliva, jak výhodné. A tohle vše musel Michael sledovat a mít pod palcem.

„Jo jasně,“ odkývala jsem mu to. Podívala jsem se na něj. Byla jsem si jistá, že nebýt Michaela Richard by nikdy s Ellington Corporation dlouho nevydržel, na to neměl vlohy, cit nebo cokoliv s obchodem společného. A Michaela najal kdo, můj otec, byl to začarovaný kruh. Vzal do firmy mladíka, kterému věřil, a který defakto právě teď držel společnost v pevných rukou a prosperuje díky němu.

Mohla bych za to být vděčná a zároveň s tím i naštvaná a vyčítat mu to. Kdyby se Richardovi povedlo s Ellington Corporation zkrachovat, já bych měla po problémech a nemusela bych stále utíkat. Nikdy bych ale nepotkala Michaela a žila v chudině, protože bych opravdu nikdy nic neměla. Možná by to bylo lepší možná ne, to se už nikdy nedozvím. Stejně jako jestli bych tu noc zemřela, kdybych nevběhla Michaelovi pod kola.

Byl jako můj anděl strážný.

„Děje se něco?“ promluvil potichu váhavě. Vyrušil mě z mého přemýšlení, celou dobu jsem na něj zírala a on si toho všiml a teď mi oplácel pevně pohled.

„Ne, jen jsem se zamyslela,“ usmála jsem se a podívala se rychle jinam.

„Poslední dobou nějak často,“ podotkl. Zamračila jsem se na sklo.

„Nevzpomínala jsem. Představovala jsem si, co bych tam mohla pokazit,“ usmála jsem se a otočila tak k němu. Byla jsem zvyklá hodně lhát, jenže čím déle jsem byla s Michaelem, tím to bylo těžší dostat jakoukoliv lež přes pusu.

„S ničením, prosím, až po podepsání smlouvy,“ varoval mě rádoby tvrďáckým přísným hlasem.

„Vynasnažím se, pane Brake,“ uličnicky jsem na něj mrkla.

Tahle společnost měla stejně jako Ellington Corporation velkou budovu, ale tak velkou rozhodně ne, patřila k menším i tady v New Yorku. Držela jsem se vedle svého velkého manažera a nechala to na něm. Ohlásil nás na příjmu a ta slečna se mile usmála a zavolala nějakého panáka v obleku.

„Dobrý den pane Brake, jsem Ben Markle vedoucí plánování,“ představil se a potřásl si s Michaelem rukou.

„Rád vás poznávám,“ usmál se na něj a stočil pozornost ke mně. „Chtěl bych vám představit mou asistentku slečnu Clarkson.“

„Moc rád vás poznávám,“ usmíval se na mě a prohlížel si mě od hlavy k patě a podal mi taky ruku.

„Následujete mě za ředitelem.“ Vedl nás k výtahu. Zase vysoké patro, opravdu to je naschvál.  Markle už začal něco důležitého řešit s Michaelem, ale já je poslouchala na půl ucha, stejně jsem tu byla, jen aby se neřeklo a on mohl nenápadně ždímat Richardovy peníze, ale tomu to stejně dojde.

Už jsem se nezajímala, jak vysoké to je patro, následovala jsem Markleho z výtahu luxusní chodbou dál do nějaké kanceláře, kde decentně zaklepal. Kdyby tu byl Richard, řekl by jen podle jejich místností, že to není luxus a oni jsou rozhodně na nižší úrovni. Kruci, už zase jsem na něj myslela až nezdravě moc.

Seznámil nás s jejich ředitelem panem Pearce. Mohlo mu být už kolem padesátí, nějaká ta šedina se už našla, ale vypadal příjemně a jako člověk co nerad vyhledává konflikty. Já z něj měla dobrý pocit a podle Michaelova mírného úsměvu a klidného držení těla i on.

Posadili jsme se ke stolku s malou sedačkou a dvěma křesly, podobně jako měl Michael v kanceláři.

„Nesu smlouvu, je tam vše, na čem jsme se dohodli,“ začal Michael. Sáhla jsem po jeho odložené tašce a začala vytahovat smlouvy. Musela jsem něco udělat. Do toho přišel do kanceláře i právník firmy. Bylo jich nějak moc na nás dva, ale už jsem chápala, proč nechtěl být Michael u tohohle sám a právníka si brát nechtěl a prý ani nemusel.

Oni tři si pročítali připravenou smlouvu a my s Michaelem jsme je pozorovali a čekali na jejich reakce.

První dočetl Pearce a měl pokerový pohled. Čekal, dokud nebude hotov i právník a ten kývl na souhlas, že on souhlasí.

„Líbí se mi to,“ řekl nakonec. Usmála jsem se na něj a všechny si prohledla pohledem, jeden stejný jako druhý. Padnoucí obleky, drahé hodinky, zvláštní pohledy. A já tady jediná žena úplně jiná než oni.

„Tak to můžeme podepsat. Nebo máte nějaké dotazy nebo něco k tomu?“ zajímal se ještě Michael a čekal.

„Jen bych tady chtěl vědět upřesnění tohoto odstavce,“ pustil se do toho právník. Michael mu to začal vysvětlovat, rychle srozumitelně a trefně. Dokonce ukázal i to že se v právních obratech vyznal. Tím ho asi překvapil, podle jejich hloubavého pohledu.

Vše vysvětleno, obě strany byly spokojené a tak mohli podepsat smlouvu a potřást si rukou. Milý pan ředitel si potřásl i se mnou a dostala jsem pusu na tvář.

„Jste velmi rozkošná, takováhle asistentka by se mi hodila, nechtěla byste změnit město?“ zajímal se. Ani nevěděl, jak ráda bych, ale…

„Je mi líto, pane Pearce, ale jsem spokojená tam, kde jsem,“ usmála jsem se na něj pohledem a pohledem vyhledala i Michaela, který se na mě usmál taky.

„Tak mi dovolte vás i Brakeho pozvat na oběd.“ Nepřestával se mile usmívat.

„Budeme rádi,“ byla jsem diplomacie sama. Spokojeně sprásknul ruce a spěšně nás odváděl pryč z kanceláře. Právník ani pan Markle nás nedoprovázeli.

Oběd s Pearcem byl uvolněný. Zezačátku sice s Michaelem diskutovali o nějakých obchodních věcech ale nic konkrétního a dokonce jsem i do toho rozhovoru zapojila svým názorem a oba pány velmi překvapila. Blýskla jsem se po Michaelovi pohledem – ještě toho o mně nevíš a napila ze své skleničky čisté vody.

„Tady kousek je Central park, ale pojedeme se převlíknout na procházku, ne?“ zeptal se mě překvapivě Michael. Vyšli jsme z restaurace a rozloučili se i s Pearcem. Ovšem, to že měl pravdu, jsem mu odepřít nemohla, já měla boty na vysokém podpatku a on oblek a nepohodlně vypadající botky.

„Dobře,“ souhlasila jsem vlídně.

V hotelu jsme oba na sebe hodili něco pohodlnějšího pro procházku a zase si stopli taxi k parku.

Chodit s ním po městě, bylo to úplně jiné, než do teď víc jsem se bavila a byla víc i sama sebou. Nemusela jsem mu tolik lhát jako do teď, za co jsem si neustále nadávala. Zjistili jsme, že spolu dokážeme mluvit hodiny na různá témata, oba jsme měli rozhled o různých věcech, naše konverzace rozhodně nestála a nedokázala se zaseknout na mrtvém bodě. Stejně jako první večer kdy mě vytáhl po ulicích a koupili jsme si do rukou Čínu.

„Chvíli jsem se bál, že dostanu od tebe kopačky,“ zasmál se Michael.

„Proč?“ nechápala jsem a koukala se na děti, jak si nedaleko hráli a pištěli.

„Ta nabídka od Pearce,“ připomněl mi.

„Aha,“ špitla jsem a koukala se zase jinam.

„Pořád opakuješ, jak zmizíš z města někam daleko, najdeš si práci…. Tohle byla příležitost,“ připomněl mi.

„Já to vím,“ odkývala jsem mu to a podívala se na něj.

„Tak proč?“ nechápal zase on. Trochu jsem se usmála.

„Michaeli, nemůžu jen tak utéct. Navíc nemůžu ti dát kopačky jen tak. Asi jsi mi pomohl dát si dohromady pár mých myšlenek,“ připustila jsem a usmívala jsem se na něj. Vypadal spokojený tím, co jsem řekla, napovídal o tom jeho široký úsměv a slušel mu.

…

Opravdový den volna byl až ten třetí. Michael mi ukázal pár zásadních míst města a trval na to, že to musím vše vidět, jinak by nemohl klidně spát.

Upnutý manažer se stal usměvavým a milým průvodcem. Večer jsme zalezli k němu do pokoje, kde jsme i povečeřeli a dívali se na televizi. Válela jsem se na břiše v jeho posteli a kmitala ve vzduchu nohama, zatím co on zase seděl klidně opřený o pelest.

„Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem opatrně, věděla jsem, jaká bude asi jeho další reakce.

„Povídej,“ pobídl mě a zněl v pořádku, ještě nebyl ostražitý a to by jeden řekl, že si všimne mého lehce nervózního tónu.

„Hlavně se nenaštvi prosím. Odpovídej normálně a nevyváděj,“ prosila jsem ho a změnila polohu z leže do sedu čelem k němu. Už vypadal ostražitě, oči do škvírek a čekal. Povzdechla jsem si a chvíli se proklínala, že o tom začínám.

„Proč sis nenašel někoho po Amandě?“ vyslovila jsem konečně tu otázku. Zamračil se, narovnala se mu záda a trochu se předklonil ke mně. Měla jsem pravdu, je naštvaný.

„Phie, já opravdu nemíním…“ začal zprudka a já mu do toho skočila.

„Proč? No tak Michaeli, odpověz,“ prosila jsem ho naléhavě a trochu se k němu taky.

„Phie, není to nic zajímavého,“ pokoušel se mě odbýt.

„Proč, jsi to nezkusil,“ nedala jsem se.

„Proč bych měl. Ve firmě se o mém rozvodu rozkřiklo během dvou dnů. Hned se vědělo, komu dala přednost. A já se stal pro Ashley a ostatní lovnou kořistí. To není zrovna příjemný,“ bručel naštvaně. Zase se o kousek přiblížil.

„To jsem nevěděla. Ale někde jinde, mohl jsi to zkusit,“ stále jsem si mlela svou. Zamračil se a vydal ze sebe něco podobného vrčení.

„Phie, přestaň s tím už,“ bručel naštvaně.

„Proč bych měla, tobě to nedochází,“ stala jsem si za svým.

„Phie,“ zněl už varovně, ale já na to nebrala ohledy.

„Ne, Michaeli, musíš se od ní oprostit,“ nenechala jsem se zastavit. Přiblížil se zase o kus ke mně. „Ona je mrcha.“

„Phie!“ skoro to zakřičel. Věděla jsem, jak moc ho to štve o tom mluvit.

„Uvědom si to už, ona za to aby ses ničil, nestojí. Měl bys…“ Chtěla jsem mu dát velké ponaučení, aby si našel někoho lepšího, než byla jeho bývalka. Nedal mi ale žádnou šanci.

Popadl mé tváře do svých daní a prudce si přitáhl můj obličej ke svému. Nestihla jsem protestovat.

Umlčel mé rty svými, velmi účinná metoda. Znehybněla jsem a ani se neodtáhla. Sál… spíš kousal můj spodní ret a já… byla jsem ztracená. Lapala jsem po dechu. Potřebovala jsem se o něco opřít, natáhla jsem před sebe ruce a jediná má záchrana byla jeho pevná velká ramena, o která jsem se zapřela. Přitáhl si můj obličej ještě blíž a plenil prudce a hruběji moje rty.

Stejně jak na mě zaútočil se náhle i stáhnul. Pustil mě a kus poposedl. Dopadla jsem zadkem na madraci a konsternovaně na něj zírala. Pusu lehce otevřenou a oči vytřeštěné. Lapala jsem po dechu a srdce mi bušilo v hrudi, jako už dlouho ne. Nevěděla jsem co dělat, co si myslet. Byla jsem jako vytesaná z kamene, dokonce jsem se i tak cítila. Díval se na mě též, ale jinak něž-li já na něj a on na mě do teď.

„Phie?“ promluvil nejistý nakřáplým hlasem. To mě probudilo. Prudce jsem zakývala hlavou a začala se spěšně zvedat z postele.

„Já… musím už jít…. Je pozdě,“ koktala jsem a překotně pospíchala ke spojovacím dveřím od mého pokoje. Nic neřekl, nepokoušel se mě zastavit, jen seděl na posteli a koukal na mě.

Prudce jsem zabouchla spojovací dveře a opřela se o ně.

Byla jsem zmatená a trochu asi i vyděšená a nevěděla co dělat.

 Omlouvám se za odmlku, moc učení :-D
Tak jste se už dočkali… a jak to bude pokračovat… se dozvíte za týden :-D 

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 15. kapitola: