OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 13. kapitola

01.11.2012 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1266×

Bylo to zvláštní. To setkání s mým strýcem se nikdy nemělo uskutečnit, rozhodně ne teď a ne s Michaelem. Měla jsem se mu jednou postavit tváří v tvář sama. Ne jako ustrašené dítě, schovávajíc se za Michaelem.

Nemohla jsem v noci spát. Převalovala jsem se na posteli a poslouchala zvuky v domě, jako by sem každou chvíli měl naběhnout nájemný vrah, ten, co mě tak dlouho naháněl po městě a už skoro svou misi splnil.

Nenáviděla jsem ten pocit v sobě, nejistotu, strach a ostražitost. Chvíle, kdy se mi svíral žaludek pod všemi těmi emocemi.

Nespala jsem a ráno, když sice na mě bylo divné, abych byla vzhůru, ale už to nebylo až tak podezřelé, jsem se vypotácela z pokoje do kuchyně.

Až zbožně jsem si začala připravovat kávu. Potřebovala jsem někde vzít trochu energie a zbavit se otupělosti mysli i zraku, viděla jsem všechno jako za mlhou. Musela jsem stejně chvíli čekat, neměla jsem ráda úplně horkou kávu. Posadila jsem se ke stolu, pomalu míchala lžičkou.

Nečekaně se mě něco dotklo na ramenou. Cukla jsem se sebou a otočila hlavou. Vyděsila jsem se, ale přitom jsem čekala, že to bude Michael. Jen tak by se sem někdo cizí nedostal, stejně mě nic neuklidnilo a já byla jak na pérkách, a teď jsem to předvedla i svým chováním Michaelovi.

„Jsi v pořádku, Phie?“ zajímal se starostlivě a prohlížel si mě.

„Moc jsem nespala,“ připustila jsem roztěkaně a podívala se okolo.

„Aha,“ zamumlal. Pořád stál za mnou a já se znovu otočila ke svému hrnku horké kávy. Sakra, už by mohla být k pití! bručela jsem si v duchu, akutně jsem ji potřebovala. Nehodlala jsem už čekat a popadla hrnek a zvedla ho k ústům.

Michael mi ho nečekaně vytrhl z rukou a odtáhl se, abych na něj nedosáhla.

„Hej, já ji fakt potřebuju, nespala jsem,“ začala jsem špačkovat.

„Půjdeš si lehnout a ne pít kávu,“ odvětil v klidu. Už zase za mě rozhodoval. Nelíbilo se mi to, něco jsem mu o tom řekla a měla jsem na srozuměnou, že to pochopil, asi ne tak dokonale, jak měl.

„Zase to děláš,“ zaútočila jsem na něj a počkala si, než mu dojde, o čem to mluvím.

„Tohle není plánování rozvrhu,“ bránil se. Pamatoval si to, aspoň že tak.

„Nezdá se mi,“ vrátila jsem mu a vstala. Hodlala jsem si vzít svůj hrnek s mou ranní a nutnou kávou.

„Ty mě taky za kávu peskuješ.“ Uhnul s rukou, ve které byl ten zelený hrneček.

„To je něco jiného. Ty to přeháníš, piješ tři kávy ke snídani,“ bručela jsem a znovu zaútočila. Uhnul mi a široce se usmál.

„A ty nespíš a pak do sebe liješ kafe. To taky není zrovna nejzdravější,“ vysmíval se mi. Mračila jsem se na něj a bylo mu to jedno. Zvednul ke rtům můj hrníček a napil se mé kávy!

„Michaeli,“ křikla jsem a vrhla se na něj. Odstrčil mě jednou rukou a na jeden zátah vypil obsah hrnku.

„A teď si půjdeš lehnout,“ široce se usmíval. Cítila jsem se jako sopka těsně před výbuchem a určitě jsem se jí i podobala.

Odmítala jsem ho poslouchat a hnout se z místa, hodlala jsem protestovat, a aby to poznal i on, založila jsem si ruce na hrudi.

Nesundalo mu to z tváře ten přihlouplý úsměv, naopak se prohloubil. Chtěl mě opravdu naštvat a to hodně. Zaskřípala jsem zuby.

„Jak to, že ještě nejsi v posteli?“ zeptal se.

„Potřebuju svou kávu,“ stála jsem si zase za svým já.

„Po té neusneš.“ Udělal jeden nepatrný krok ke mně a pak další a další. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ani jeden neuhnul pohledem. A já nepolevovala ze svého postoje, jemu zase stále nezmizel ten úsměv.

„Michaeli, já tě varuju. Necháš mě si vypít ranní kávu nebo…“

„Nebo?“ zajímal se výsměšně a udělal poslední krok, aby se ocitl těsně u mě. Zaklonila jsem trochu víc hlavu, abych mu viděla do očí.

„Přísahám, že budeš litovat,“ drtila jsem mezi zuby. Rozesmál se a nic si z mých výhružek nedělal, kroutil hlavou.

Natáhl ke mně ruku a než jsem stačila pohotově reagovat, popadl mě a vytáhl do vzduchu. Pištěla jsem, ale to ho nezastavilo. Přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor a odcházel z kuchyně.

„Okamžitě mě polož!“ křičela jsem na něj. Smál se mi. Na to, co se včera dělo, byl vysmátý až moc, začnu věřit tomu, že něco bere. Bouchla jsem ho do zadku, jak nejsilněji jsem mohla.

„Zlato, měla jsi mi říct dřív, že jsi na tvrdší zacházení,“ škádlil mě a lehce nadhodil ramenem i mnou.

„Au! Michaeli!“ křičela jsem na něj dál.

„Neječ, jinak přijde paní Tyler,“ upozornil mě.

„Jen ať.“ Znovu jsem ho plácla.

Došel až do mého pokoje a tam mě hodil do postele, až jsem na ní poskočila. Zmateně jsem na něj koukala.

„Pod peřinu,“ ukázal na mě a použil svůj autoritativní hlas manažera. Nenáviděla jsem ho, takhle. Povyšování nade mě mi vadilo vždy a on to už věděl, a přesto to dělal.

„Nejsem malé dítě, jsem dospělá,“ zavrčela jsem a na posteli si klekla.

„Toho jsem si opravdu vědom, Phie, ale chovej se tak.“ Zůstal stát u postele a pořád čekal. „Lehni si a konečně spi.“

Byla jsem unavená, o tom se s ním přít nebudu, ale káva by to spravila. Byla jsem zvyklá nespat a jen přežívat na kávě, jeden den bych zvládla, když to byl klidně i celý týden. Tohle mu bohužel vysvětlovat nemůžu. Jeho starostlivost byla příjemná, ale nezvyklá, proto jsem na něj hned byla jako pes. Přišlo mi to spíš, jako by se povyšoval.

„Zalez už,“ popoháněl mě.

„Neusnu,“ zamumlala jsem unaveně a povolila svoje pevné držení těla.

„Ale usneš, jen zavři oči,“ přemlouval mě.

„Já nemůžu,“ zamumlala jsem znovu protestně. Nechtěla jsem mu říkat o mých starostech a snech. Když jsem v noci jednou usnula, zdál se mi hrozný sen, div že jsem nekřičela a nevzbudila ho. Podívala jsem se na svoje ruce.

„Minulost?“ zeptal se prostě, jako by věděl, na co myslím. Zvedla jsem opatrně k němu zrak a setkala se s jeho světle zeleným pohledem. A najednou jsem si připadala klidnější. Prostě jsem jen kývla na souhlas.

Povzdechl se a bezmocně podíval okolo sebe. „Takže noční můry?“ zkusil to znovu a já znovu jen kývla. Bylo to trapný. Celou dobu se oháním tím, jak jsem dospělá, a pak se bojím pitomých snů, ale ony až tak pitomé nebyly, kdykoliv se mohly vyplnit.

„Co by ti pomohlo usnout?“

„Nechci být sama.“ Šla jsem s kůží na trh. Nepodívala jsem se na něj, neměla jsem odvahu.

„Pomohlo by, kdybych tu s tebou zůstal?“ znovu se ptal a já znovu kývala na souhlas jako nějaká panenka.

„Přinesu si noťas.“ Na chvíli opustil pokoj a já se dívala do otevřených dveří. Nevěřila jsem tomu, že by souhlasil a nechal se mnou omezovat až tak. Opravdu se vrátil, měl s sebou svou pracovní tašku. Já si zalezla pod peřinu a pozorovala ho. Posadil se do křesla na druhé straně místnosti a všímal si už jen počítače.

Přetočila jsem se k němu zády a zavřela oči. Pokoušela jsem se klidně dýchat, abych usnula, ale nějak to nešlo. Pořád jsem se cítila v divné pozici. Přetáčela jsem se z jednoho boku na druhý, na břicho, záda, muchlala jsem okolo sebe peřinu. Pomáhalo to navíc, když jsem zavřela oči, viděla jsem Richarda a slyšela jeho slova o Michaelovi.

Pokaždé jsem prudce otevřela oči a točila se k tomu křeslu, jestli tam opravdu sedí a to tiché ťukání si nevymýšlím. Vždy tam byl. Musela uplynout už hodina a já stále nezabrala ani jsem nebyla blízko spánku.

Vydala jsem ze sebe nešťastný zvuk, něco mezi kňučením a zoufalým stenem. Prohrábla jsem si rukou vlasy a přetočila se na záda. Už jsem neznala žádnou jinou pozici, v které bych se mohla pokoušet usnout.

„Co se děje? Ruším tě?“ šeptal potichu, jako by mě mohl víc probudit.

„Ne,“ zaskuhrala jsem a přetočila se na bok směrem k němu. „Já prostě nemůžu usnout,“ fňukala jsem a posadila se. Dívala jsem se na něj a on na mě. Musel celou dobu vidět a slyšet, jak sebou melu a stále neusínám.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se a zaklapnul počítač. Teď vypadal, že si chce hrát na psychologa. Nešťastně jsme zaskuhrala a zhroutila se do peřin.

„Já nevím. Bojím se, že když usnu, přijdou si pro mě a udělají něco i tobě,“ vysvětlila jsem. Byla to pravda, bála jsem se o něj i o sebe.

„Jak dlouho jsi sama?“ Tuhle otázku jsem nečekala. Švihla jsem k němu překvapený pohled.

„Úplně sama tři roky.“

„Pořád jen sama a utíkáš?“ ověřoval si těch málo informací, co o mně měl. Odkývala jsem mu to.

„Nepomohlo by, kdybych si k tobě lehnul?“ Vypadal stejně šokovaně jako já, když to vyslovil, a pak se dal do rychlého vysvětlování. „Nehledej za tím nic vedlejšího, jen… jestli nepotřebuješ vědět, že tu je někdo s tebou. Že nejsi sama, nechráněná,“ vysvětloval okamžitě a koukal se okolo, ani jednou na mě. Byl v rozpacích. A nebyl sám.

Přesto mi to od něj nepřišlo troufalé ani mě hned nenapadlo, že je zvrhlíkem. Od první věty, než se začal obhajovat, věřila jsem mu, že to myslí dobře. Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se na něj podívat.

„Můžeme to zkusit,“ můj hlas byl a zněj jistěji, než jsem byla. Moje slova ho donutila se konečně na mě podívat.

„Určitě?“ ověřoval si, ale už bral noťas a vše potřebné ke stěhování na postel. Posunula jsem se dál od dveří na druhou stranu postele, aby měl prostor. Jasně jsem naznačila, že couvat nebudu. Chtěla jsem spát opravdu a na chvíli se moci od všeho odpoutat, byla jsem ochotná vyzkoušet cokoliv, aby se to podařilo, a on byl poslední pokus.

Udělal si místo úplně na kraji postele, až to bylo komické.

„Můžeš o kousek blíž, abys nespadl,“ dovolila jsem mu. Trvalo to pár vteřin, než se víc uvolnil a oddálil od kraje. Lehla jsem si na záda, celá se schovala pod peřinu, ale kousek mu dala, aby si nepřipadal tak divně.

Seděl a byl trochu výš jak já, opřená o pelest. Položil si na nohy počítač a znovu se začal zajímat o něj. V duchu jsem se smála, pokud nebudu mít místo hlavy obrazovku a po těle knoflíky, nemusím se o svou čest bát.

Párkrát jsem se zavrtěla, než jsem našla příjemnou pozici na boku čelem k němu a zavřela oči.

Opravdu jsem usnula a měla klidný spánek bez jediného snu.

Byla jsem mezi spánkem a bděním a věděla, že se ještě nechci probudit. Chtěla jsem ještě spát, ten klid a nicotu. Spokojeně jsem se zavrtěla pod teplou peřinou a trochu si protáhla nohy.

„Už jsi vzhůru, Růženko?“ Tichý a trochu pobavený hlas Michaela mě překvapil. Ještě se do práce jít nemělo, tak co si hrál na budík?! Otevřela jsem oči pro prozkoumání situace.

Pozdě mi došlo, jak ležím, a tohle jsem dělat neměla. Měla jsem ještě předstírat spánek, nepovedlo se to nějak.

Ležela jsem na boku, přilepená k Michaelovi, a hlavu jsem měla položenou na jeho rameni, dokonce jsem ho jednou rukou a nohou objímala, podobně jako občas svou peřinu. Nehodlala jsem to dál zkoumat, ani jak se mi to zdálo příjemné.

Stáhla jsem z něj svoje končetiny a přetočila se na záda kousek od něj. Dívala jsem se do stropu a cítila horko, za tohle už nemohla jen vyhřátá peřina, pod kterou jsem ležela.

„Omlouvám se,“ špitla jsem a neodtrhla zrak od stropu.

„Nic se nestalo. Splnilo to účel, spala jsi jako zabitá. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli žiješ, naštěstí ses tiskla tak úporně, že jsem cítil, jak dýcháš,“ zněl vesele. Natočila jsem trochu hlavu a podívala se na něj. Už neměl u sebe počítač a ani neseděl, ale ležel, hlavu měl o malý kousek výš jak já a tak jsem tu svou zaklonila, abych mu viděla do obličeje.

Vypadal spokojeně, trochu pyšně. Asi si připisoval body za pomoc, abych usnula. Přeci jen něco v tom smyslu říkal první večer, že jen potřebuje někomu pomoc.

„Děkuju,“ ozvala jsem se už sebevědoměji. Cítila jsem se líp, sice trochu ospalá, spíš ještě otupělá spánkem, ale bylo mi líp.

„Co kdybychom prováleli den? Nic se mi nechce a popravdě už ani vylézt s téhle postele,“ vydechl a přetočil se na bok. Zahrabal se ke mně víc pod peřinu.

„Jsem pro,“ odsouhlasila jsem mu to a napodobila ho. Také jsem se přetočila na bok a čelem k němu. Nečekala jsem, že se i posunul. Obličej měl ve stejné úrovni jako já na mém polštáři, jen na jeho druhém konci, dostatečně velká vzdálenost. Zdálo se, že to i hlídá, abychom se neocitli až moc blízko.

Na chvíli jsem zavřela oči, ale moc dlouho jsem tak nevydržela. Cítila jsem jeho pohled a tak jsem mu ho oplatila.

Leželi jsme v mojí posteli naproti sobě s tváří ve stejné úrovni a hleděli si vzájemně do očí. Chvíli to vypadalo, jako bychom hráli, kdo dýl vydrží upřený pohled. Neměla jsem nutkání se koukat jinam, uhnout pohledem. Jen to mrkání občas nešlo pozdržet.

S Michaelem jsem si připadala opravdu dobře, chráněná, jako bych někam patřila. Najednou moje minulost, moje rodina neexistovaly. Byla jsem tu já, ta nová normální holka, co mohla žít, a on mi ukazoval jak. S nikým v životě jsem se necítila tak dobře jako s ním, tak sama sebou, uvolněně.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím to bylo děsivé, jak to bylo nové a zvláštní.

Doufala jsem jen, že z toho nebude žádný problém.

Znovu jsem zavřela oči a tentokrát je neotevřela. Chtělo se mi ještě stále spát.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 13. kapitola: