OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky přírody - 9. kapitola

22.02.2012 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 848×

9.    kapitola

Stál jsem jako přimrazený na místě a snažil se rozdýchat novinku, kterou mi král sdělil. Natalie a král? Ta představa mě z nějakého důvodu trápila.

„Elyane, jsi tu?“ vyrušil mě z mého šoku král a já se na něj podíval.

„Buď v klidu. Natalie si mě nevezme,“ uklidňoval mě, jenže já si myslel úplný opak.

„Pokud jí nedáte, co chce, klidně to udělá,“ sdělil jsem mu svůj názor a on se trochu zarazil. Nepoznal ji stejně jako já. Nemohl tušit, čeho je schopná, když si jde za vlastním cílem. Je velmi tvrdohlavá a nikdy se nevzdává. Aspoň takový obrázek jsem si o ní v několika posledních dnech vytvořil. Proto jsem se také podvolil tomu, abych si odpočinul.

„Zničila by si život,“ pronesl do ticha král.

„Budu muset na radu,“ sebral jsem si věci a nechal krále v jeho komnatě. Byl jsem ještě trochu rozhozený z jeho sdělení, ale jedno mi bylo jasné - král svatbu nechtěl! Budu muset zjistit, jak je na tom Natalie. Co chce ona? Po radě se za ní zastavím a zjistím situaci. Tahle šlamastika se musí řešit co nejrychleji.

…

„Dobrý bože!“, smála se Amálka,“ tak takhle mě dlouho nikdo nepobavil.“ Měla záchvat smíchu a Natalie na ni zoufale koukala. Po chvíli se Amálka uklidnila a posadila se naproti Natalie.

„Ale já si ho nechci vzít,“ svěřila se smutně Natalie a Amálka se zamračila. Protože dívek vdaných do sňatků, které nechtěly, znala hodně a ze zkušenosti tušila, že by jim to přineslo jen zlo.

„S tím budeme muset něco udělat,“ řekla zadumaně Amálka. Ale najednou byly vyrušeny zaťukáním. Amálka se zvedla, šla otevřít dveře.

„Elyane, co tady děláte?“ podivila se a vpustila ho dovnitř.

„Chtěl bych si promluvit s Natalie. Je tu?“ zeptal se dříve, než se rozhlédl po místnosti. Když se potom setkali pohledem, usmáli se na sebe navzájem. Jejich úsměv byl spíše zoufalý než šťastný.

„Takže už o tom víte,“ pronesla trochu otráveně.

„Přesně. Koukám, že vaše nadšení z jeho prohlášení je stejné jako jeho. Naivně si myslel, že ustoupíte,“ řekl trochu posměšně a sedl si na nabízenou židli.

„Dáte si čaj nebo cokoliv jiného?“ nabídla mu Amálka.

„Klidně čaj,“ odvětil jí a pokračoval dále v hovoru s Natalie.

„Už jste nad tím vším přemýšlela?“ zjišťoval a doufal, že na něco přišla.

„No, nic jiného poslední hodiny nedělám. Neustále hledám nějaké jiné řešení a nic mě nenapadá. Ale vzdávat se nechci,“ zasvětila ho. Trochu si oddychl, ale z jeho hrudníku se z nějakého důvodu tíha neztratila. Pořád hrozilo, že si Natalie krále vezme. Trochu se podivil tomu, že mu něco takového vadí, ale rychle tyhle myšlenky zahnal. Snažil se jí jen pomoci, protože nic takového jako nestárnoucího krále jí nepřál.

„Dobře. Jsem na vaší straně,“ potvrdil jí.

„A máte nějaké nápady?“ zeptala se trochu zoufale. Jenže on jen zavrtěl hlavou.

„Budeme je hledat,“ utěšovali ji.

…

Den potom, co se král vrátil k léčení, jsem se snažila jeho přemýšlivé pohledy přehlížet, ale když Amálka opustila místnost na polední přestávku, nevydržela jsem to a spustila. Nebyla jsem jediná.

„Musíme si promluvit,“ začali jsme oba najednou a pak zase zmlkli.

„Vy první,“ vyzval mě nakonec. Po chvíli váhání jsem spustila:

„Ta vaše podmínka je směšná,“ začala Natalie a král se rozesmál.

„Takže uvažujete nad tím, že na to přistoupíte?“ vyzvídal.

„Pokud nenajdu jinou cestu, budu tam stát,“ utvrdila jsem ho se vší vážností a on trochu vyděšeně polkl.

„Co se třeba domluvit na nějakém kompromisu?“ zkoušel zjišťovat, jak je na tom.

„Co nabízíte?“ ptala jsem se zvědavě a doufala, že má nějakým způsobem vymyšleno, jak se z toho svého rozhodnutí vyvléknout.

„Navrhněte opatření, která by omezila léčení, a já se je pokusím prosadit. Pak docílíte aspoň trochu svého,“ sdělil mi král.

„A co když se z toho nic neujme? A vy se budete stále ničit?“ zeptala jsem se ho.

„Natalie, jednou umřít musím. Už jsem na světě dost dlouho a můžu si to dovolit,“ vysvětlil mi.

„S tím nesouhlasím,“ postavila jsem se mu. „Nemusíte se umučit k smrti. Můžete mít manželku, děti a v klidu s nimi zestárnout.“ Král zrudnul a podle jeho výrazu v obličeji jsem ho asi hodně naštvala.

„Všimla jste si, že nestárnu?“ hodil mi téměř do obličeje jednu z poznámek, která ho asi už delší dobu trápila.

„A řešil jste tenhle problém s tím, kdo vám dal dar léčit? Zjišťoval jste, jestli se s tím něco dá dělat?“ ptala jsem se ho a on zbledl. Nikdy ho asi nenapadlo zjišťovat, jestli by to nešlo změnit. Stál tam jako opařený.

„Nenapadlo mě něco takového zjišťovat,“ svěřil se král. „Vlastně ani nevím, koho bych se na něco takového měl ptát,“ konstatoval.

„Těch, od kterých jste svůj dar získal?“ rýpala jsem si do něj a opravdu mě to bavilo. Sice jsem mu nemohla říct, jak to funguje u něj, ale asi to muselo být podobné jako u mne.

„Na tom asi něco bude,“ zkonstatoval a se mnou jeho odpověď málem švihla. Kdybych mu mohla říct pravdu, jak to je u mě, udělala bych to, ale moc dobře jsem tušila, že něco takového udělat nemůžu. Ale drze se zeptám stromu, jestli se s tím dá něco dělat, abych věděla, kam ho mám směrovat. „Myslím, že mám teď o čem přemýšlet,“ pronesl zamyšleně král.

„To určitě,“ potvrdila jsem mu.

„Měli bychom se jít najíst,“ poznamenal najednou. Sebral se a odešel z místnosti. Já ho později následovala. V kuchyni jsem získala jeden oběd a odnesla si ho sebou do zahrady.

Ačkoliv jsem tu byla už nějaký ten den, moc jsem se s lidmi nevídala. Nejlépe jsem se cítila v zahradě. Bylo tam ticho a nikdo mě nerušil. Nebývala jsem zvyklá na tolik lidské společnosti jako v poslední době. A já klid potřebovala.

„Schováváte se před ostatními?“ zaznělo mi najednou u ucha a já si málem všechno jídlo vyklopila do klína. Otočila jsem se po známém hlase a koukala přímo do očí Elyana, který byl vedle mě velmi blízko. Naposled jsem ho takhle u sebe cítila, když jsme jeli společně na koni. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat:

„Ne, jen mám ráda svůj klid,“ odsekla jsem mu trochu naštvaně.

„No, jako královna si ho moc neužijete,“ rýpal si a já ho probodávala pohledem. Neměla jsem mu na to, co říct a raději se věnovala jídlu. Nakonec jsem od Elyana uslyšela povzdechnutí.

„Omlouvám se,“ pronesl po čase a rozhodla jsem se s ním konečně zabřednout do rozhovoru.

„Krom té mé šlamastiky vás trápí i něco jiného, že?“ vyzvídala jsem Elyana, protože v posledních dnech jsem na něm viděla, že ho něco pořádně trápí.

„Mám jen takové tušení, že je něco špatně. Ale nevím co. A často když něco takového cítím, opravdu se něco stane,“ svěřil se mi.

„Prostě máte šestý smysl,“ přirovnala jsem jeho slova a dále četla mezi řádky: „A král vás neposlouchá,“ dodala jsem a Elyan se na mě téměř obdivně podíval.

„Byla byste dobrou královnou,“ pochválil mě. Zčervenala jsem a jeho poznámku přešla.

„Můžete udělat něco, abyste se ujistil, že je všechno v pořádku?“ zjišťovala jsem situaci.

„Navrhl jsem královi, aby poslal hlídku k hranicím. Řekl, že je to nepodstatné, a obcházet ho nechci,“ svěřoval se mi.

„Tak co třeba posílit jednotky na hradbách? Ulehčilo by vám to spaní?“ navrhovala jsem řešení.

„Pravda. K tomuhle jeho svolení nepotřebuju,“ potvrdil mi. „Bude z vás lepší královna, než si myslíte,“ rýpnul si zase a já to tentokrát nevydržela.

„Ze mě královna nebude. Na to laskavě zapomeňte,“ vyjela jsem na něj už vzteky bez sebe.

„Já jen, že zatím nemáme jediný způsob, jak se z toho vyvlíknete,“ sdělil mi holý fakt, který trápil i mě.

„Něco se najde,“ uklidňovala jsem ho a sebe sama vlastně taky.

„Budu se muset vrátit do práce,“ zvedla jsem se a připravila se k odchodu: „Přeji krásný zbytek dne,“ popřála jsem mu a s tím odešla. Doufala jsem v jediné a to, že se najdu nějaký způsob, jak se ze všeho dostanu bez toho, aby ze mě opravdu stala královna.

…

„Jsme tu,“ zastavila jízdu Temi a ukázala na vchod do jeskyně. Všichni slezli z koně a začali zjišťovat terén.

„Budeme tu muset nechat koně,“ sdělil všem Dahren. Dnes večer je čekal konec jejich cesty. Vytasili vlastní zbraně a vydali se do jeskyní. Nikdo z nich pořádně nevěděl, v jakém stavu jeskyně jsou, proto museli být opatrní. Když Temi procházela okolo Dahrena, zastavil ji a sdělil:

„O krále se postarám já. Ty se hlavně postarej o bratra,“ přikázala jí a ona mu kývla na souhlas. Víc nekomentovala. Prošla kolem něj a připravovala se na pomstu za všechno, co jí provedli ostatní. Jenže on byl ten, kdo jí tomu nechal na pospas. A za to dneska bude platit.

…

Líbilo se mi, jak se Natalie snažila najít jinou cestu, než se stát jeho královnou. A znepokojoval mě pocit, který měl Elyan, proto jsem ještě to odpoledne požádal o pomoc přírodu. Během několik minut, mi ostatní sdělili, že viděli nějakou ozbrojenou skupinu v lese u jeskyně.

Jenže problém nastal v moment, když jsem to chtěl říct Natalie. V posledních dnech se se mnou nespojila a já jí hlášení podat nemohl. Najednou jsem byl bezmocný. Mohl jsem se jen koukat.

…

Dle rady Natalie jsem posílil jednotky a rozhlížel se po okolí. Cítil jsem nebezpečí téměř hmatatelně, ale neviděl jsem ho. Z toho pocitu jsem málem zešílel. Něco podobného jsem zažil před pěti lety, kdy vypálili moji vesnici a pozabíjeli všechny, co jsem miloval. Dnešní noc jsem neplánoval spát, ale hlídat. Chybu z minulosti jsem opakovat nechtěl.

8. kapitola 10. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky přírody - 9. kapitola: