OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky přírody - 5. kapitola

17.01.2012 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1270×

5. kapitola

Vybalila jsem si těch pár švestek, které jsem měla a šla zpátky za Amálkou.

„Šaty, které jsou ve skříni, můžeš klidně nosit. Moje dcera je už potřebovat nebude. Její manžel ji zahrnul tolika šaty, že na tyhle už dávno zapomněla,“ řekla mi trochu pohrdavě.

„Nezníte nadšeně,“ hlesla jsem.

„Má dcera se velmi změnila a ne k obrazu, ke kterému jsem ji vychovávala,“ svěřila se a já raději do dané věci víc nerýpala.

„Máte vybaleno?“ zeptala se mě Amálka a já jí kývla na souhlas. „Takže můžeme jít za králem a pacienty?“ zjišťovala a já se zvedla a šla ke dveřím.

„Veďte mne,“ vybídla jsem ji a ona se postavila, otevřela dveře a vyvedla nás ven.

„Tvá pracovní doba bude od rána do oběda, pak budeme mít přestávku a odpoledne se budeme věnovat pěstování, sbírání a zpracování bylinek,“ vysvětlovala mi a já usoudila, že se mi tolik život nezmění. Před tím jsem trávila čas dost podobně.

Dopoledne mi uteklo velmi rychle. Fronta pacientů byla nekonečná a já každým pacientem viděla, jak král bledne a není mu dobře. Když místnost opustil asi desátý pacient, nevydržela jsem to a udělala královi povzbuzující čaj z bylinek a otevřela okno do zahrady. Král čaj přijal s úsměvem a nadechl se čerstvého vzduchu.

„Přesně tohle jsem potřeboval,“ uvelebil se v židli za stolem a nadechl se zhluboka.

„Měl byste více odpočívat,“ doporučila jsem mu drze a on se jen usmál.

„Já mu to říkám pořád, ale neposlouchá mě,“ rejpla si Amálka a já se jejímu panovačnému hlasu pousmála.

„Dámy, dojděte pro dalšího pacienta. Nepořídil jsem si vás, abyste mě komandovaly, ale pomáhaly mi. Kdybych chtěl někoho na komandování, pořídil bych si manželku,“ odseknul nám trochu naštvaně a já si říkala, že tomuhle tématu se do budoucna vyhnu. Asi byl na něj trochu alergický.

…

Dopoledne uteklo jako voda a já se musím přiznat, že jsem si oddychla, když král zavelel dost. Vypadal v jednu chvíli jako chodící mrtvola. Někdo by mu měl říct, ale vážně, že to přehání. Nemůže přeci uzdravit každého. To přece nejde. Někdo prostě umírat musí.

S Amálkou jsme sbíraly bylinky a já se během přestávky natáhla k nejbližšímu stromu a na chvíli zavřela oči. Byla jsem ze všech těch změn v mém životě poměrně psychicky vyčerpaná.

„Máme hotovo,“ oznámila mi Amálka a sledovala mě, jak se slastně válím opřená o strom. „Jestli chceš, můžeš tu ještě chvíli zůstat. Domů asi trefíš, ne?“ ptala se a já ji souhlasně celou dobu kývala. Její úsměv nad mým nadšeným kýváním se rozšířil. Potom co odešla, jsem zavřela oči a položila ruku na kmen stromu. Opravdu mě zajímalo, jestli se stane to, co minule. Postupně jsem se uvolňovala a nechávala své tělo v moci stromu. Pomalu jsem cítila teplo, které se mě zmocňovalo, a já věděla, že jsem na moc dobré cestě. Každá částečka mého těla ožívala a já téměř měla chuť řvát radostí. Když jsem si byla jistá, že spojení se stromem je dostatečně silné, vyslala jsem zprávu pro dub.

„Chybíš mi.“ A během chvíle mi bylo odpovězeno:

„Ty mě taky.“ A já z jeho věty měla větší radost, než z toho, že spojení funguje. „Jsi v pořádku? Trápí tě něco?“ zjišťoval a jeho starost mě příjemně zahřála na srdci. Choval se naprosto otcovsky.

„Jen mě trochu trápí král,“ svěřila jsem se mu a cítila, že jsem se netrefila do správného tématu, protože mi přišla zpět trochu strohá odpověď.

„Může si za to sám,“ začal strom. „Dostal jen určitý počet sil a to, že je přečerpává, je jeho věc,“ odpověď byla lhostejná a zášť, která z celé konverzace čišela, mě trochu děsilo. N2co nebylo v pořádku.

„Nemůžu mu nějak pomoci já?“ zkoušela jsem to a doufala, že starý dub nenaštvu.

„Ne, i kdyby ses o to pokusila, tak by tě to mohlo zabít. Bral by si od tebe energii a pomalu tě posílal do hrobu. Nedostala si tak silný dar jako on. Můžeš uzdravit milovaného člověka v nouzi největší, ale pravidelně léčit nemůžeš. Na to přijdeš, až to jednou zkusíš. Z jednoho uzdravování někoho se budeš hodně dlouho léčit. Ber to tak, že jsem já chtěl zachránit tebe, a to že to má nějaké vedlejší pozitivní účinky je malé plus. Chápeš to?“

„Rozumím. Bude lepší, když o mém daru nikdo nebude vědět,“ vrátila jsem mu a celkem jsem byla ráda za to, že mi vysvětlil, jak na tom jsem já. Byla by chyba se prozradit, teda minimálně do té doby, než zjistím, co je na jeho tvrzení pravdy.

„Děkuju,“ poslala jsem mu zpět a čekala, co bude dál.

„Buď, prosím tě, opatrná. Je mi jasné, že své síly budeš testovat,“ vrátil mi rejpavě a já si začala uvědomovat, jak moc mě asi zná. Zatraceně! To jsem tolik čitelná?

„Budu se snažit,“ slíbila jsem a pak raději utichla. Na dnešek jsem se dozvěděla informací ažaž a musela jsem si to všechno v hlavě nějak utřídit. Proto jsem zůstala opřená o strom a vnímala, jak mnou prochází jeho energie. Byl to velmi příjemný pocit, dokud mě nevyrušil jeden známý hlas.

„Podívejme se, kdo se tu fláká,“ zaznělo po mé levé straně a já se s úsměvem na dotyčného otočila.

„Igraine, já mám už po pracovní době,“ upozornila jsem ho a myslela jsem, že jsem ho tím uzemnila, ale on mě jen překvapil.

„Já vím. Hledal jsem vás a potkal jsem Amálku, která mi řekla, kde jste,“ svěřil se mi a já zpozorněla. Proč zrovna on mě hledal?

„Proč jste mě hledal?“ vypustila jsem otázku ústy, které mi vrtala v hlavě.

„Říkal jsem si, že tady moc lidí neznáte, a že by vás tu měl někdo pořádně provést. A protože mě na tréninku dneska kapitán moc nezničil, chtěl jsem vám nabídnout své služby jako průvodce,“ vysvětlil a já se pomalu zvedala od stromu, na což ke mně Igraine přistoupil a pomohl mi. Jeho gesto mě příjemně překvapilo a má reakce červených tváří mu vytvořila úsměv na rtech. Abych naše trapné ticho a pozorování našich rozpačitých reakcí ukončila, zeptala jsem se:

„Tak kde začneme?“ Igraine se kulišácky usmál a řekl:

„V té nejdůležitější místnosti na celém hradě,“ pronesl nadšeně.

„A to?“ zjišťovala jsem a čekala, co z něho vypadne.

„Kuchyně,“ zajásal a já se začala smát. Chlap! Na což se Igraine zarazil a chvíli mě sledoval:

„Čemu se smějete?“ ptal se.

„Tomu, že měla moje máma pravdu. Chlap se dá asi vždycky utáhnout na jídlo,“ rejpla jsem si trochu do něj a viděla, jak protočil oči vzhůru k nebi.

„Vždyť to je naprosto známá věc,“ prohodil a mě s ním bylo příjemně, protože jsem se nemusela tvářit nijak formálně a zdál se jako jeden z těch upřímných mladých mužů, se kterými jsem se občas bavila u nás ve vesnici. Ačkoliv on byl trochu starší a očekávala bych od něj trochu více formalit. Ale to mě neodradilo od toho, abych ho následovala. Vedl mě různými chodbami, až otevřel dveře a z nich zavanula nehorázně lákavá vůně jídla.

„Tak a jsme tu,“ upozornil, i když musel vědět, že to jsem tušila už z chodby a hned, jak jsme vlezli do kuchyně, nějaká žena zvolala:

„Miláčku, tak ty mě taky někdy hodláš navštívit?“ hudrovala ho a já trochu zkameněla, protože se k nám valila jakási zavalitá postarší žena a láskyplně objala Igraine. Když ho málem umačkala k smrti, otočila se s ním na mě a přátelsky zašveholila:

„Že bys konečně přivedl svou nastávající?“ A já celá zkameněla dvojnásob. „Uf! Cože?“ šlo mi v hlavě.

„Ne, mami. Jen to tady všude Natalie ukazuji. Včera večer jsme ji přivezli a asi nějakou dobu bude na hradě pobývat,“ vysvětlil jí Igraine a já si trochu oddychla.

„Natalie tohle je moje matka Charlotta. Mami tohle je Natalie,“ představil nás a já se na jeho matku zdvořile usmála.

„Hm, škoda. Sice si trochu hubená, ale vypadáš sympaticky,“ poznamenala a já se trochu vyděšeně zadívala na Igraine.

„Promiň mi to. Ona by mě nejradši provdala za první ženu, která by jí přišla pod ruku,“ omlouval se za svoji matku a já se jen při blbě usmívala. No a co jsem asi jako jiného měla dělat, že?

„Dáte si čerstvě upečené tvarohové buchty?“ zeptala se nás jeho matka a Igraine začal kývat hlavou jako by šlo o život.  Potom nám byl podán tác s ještě teplými buchtami a já nemohla odolat si jednu nevzít. A když jsem se zakousla, uvažovala jsem nad tím, jestli bych se těmi buchtami nemohla ládovat, až do konce mého života. Jo, prožít život jako boubelka by asi nebylo tak marné. Ale pochybuju o tom, že něco takového si pro mě představuje starý dub. Ten by mi dal.

„Chutná vám?“ ptal se mě Igraine a já se rozhodla, že takhle se bavit formálně je nuda, proto jsem se rozhodla pro tykání.

„Igraine, můžeme si tykat?“ zeptala jsem se a viděla na něm, jak se rozzářil jako sluníčko.

„Jasně. Igraine,“ podával mi ruku, kterou jsem stiskla a řekla:

„Natalie.“ A pak jsem jeho ruku pustila a zakousla se do buchty od jeho maminky. Chvíli jsem žvýkala a v hlavě se mi míhala spousta otázek.

„Igraine, můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem a jen, co kývl, jsem spustila:

„Jak se syn kuchařky dostane do jedné z nejhlavnějších královských jízd?“

„Asi tak jako se stane syn sedláka králem,“ vrátil mi a mě jeho odpověď velmi zarazila.

„Tobě taky pomohla příroda?“ zjišťovala jsem a čekala celá napjatá na jeho odpověď. Jak to vypadá, příroda se motá do lidských osudů jedna báseň. Asi se hodně nudí.

4. kapitola 6. kapitola 

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky přírody - 5. kapitola: